Následující článek pojednává o vrácení omylem neoprávněně naúčtované DPH daňovému subjektu, který tuto daň bezdůvodně uhradil svému dodavateli a kterému se tuto částku nepodařilo získat zpět, typicky z důvodu platební neschopnosti dodavatele. Tento výjimečný institut nemá oporu v žádném účinném právním předpise, nýbrž byl etablován rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie. Judikatura Soudního dvora Evropské unie přitom stanoví podmínky pro přiznání práva na vrácení daně, které musejí být splněny kumulativně a s jejichž praktickou aplikací souvisejí další otázky, na něž se autoři tohoto příspěvku snaží odpovědět.
Vrácení daně z přidané hodnoty v kontextu aktuální judikatury SDEU
Ing.
Petr
Kupčík,
Ing.
Vojtěch
Procházka,
Odvolací finanční ředitelství
Judikatura
Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) zaměřená na oblast nároku na odpočet daně má jedno společné – důraz na zachování neutrality daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Princip neutrality ve své podstatě spočívá v tom, že od daně na výstupu je možno odpočíst daň na vstupu, tudíž výše odvedené DPH závisí zejména na rozdílu cen mezi vstupy a výstupy.1) Je tedy nezpochybnitelné, že princip neutrality DPH je závislý na možnosti odpočtu DPH, který je nedílnou součástí mechanismu DPH a v zásadě nemůže být omezen.2) Obecně platí, že účelem režimu odpočtů je zcela zbavit osobu povinnou k dani zátěže DPH, která je splatná nebo byla uhrazena v rámci všech jejích ekonomických činností, jelikož společný systém DPH zajišťuje neutralitu daňové zátěže všech ekonomických činností bez ohledu na jejich účel nebo výsledky za podmínky, že tyto činnosti v zásadě samy podléhají DPH.3) K výše uvedenému a pro zde řešenou oblast je ovšem nutné zdůraznit, že uplatnění nároku na odpočet se omezuje pouze na dlužnou daň, tj.
daň vztahující se k plnění, které je předmětem DPH, nebo daň odvedenou v dlužné výši
.4) S tímto souvisí ty skutečnosti, že není možné si uplatnit nárok na odpočet daně z přijatého plnění, které není předmětem daně v tuzemsku,5) a rovněž není možné si uplatnit nárok na odpočet daně z plnění, na které byl užit obecný režim zdanění, když měl být správně aplikován jiný (například režim přenesení daňové povinnosti). Autoři tohoto článku připomínají obecné pravidlo, že nelze uplatnit nárok na odpočet daně jen z toho důvodu, že nárokovaná částka DPH byla uvedena na daňovém dokladu (viz rozsudky SDEU ze dne 13. 12. 1989 ve věci C-342/87
Genius
, bod 19, jakož i ze dne 6. 11. 2003 ve věci C-78/02 až C-80/02
Holding
Karageorgou a další
, bod 51, a ze dne 21. 2. 2018 ve věci C-628/16
Kreuzmayr
, bod 43).Pravidla uplatňování DPH se v průběhu času stávají stále složitějšími. Není proto pak překvapením, že v průběhu obchodních transakcí může dojít mezi dotčenými obchodníky k pochybením, která vedou k vyhotovení a následné akceptaci daňových dokladů, jež obsahují nesoulad vůči příslušným daňovým předpisům. Takováto pochybení (resp. neúmyslné omyly) mohou pak vést až k tomu, že v rámci příslušných kontrolních postupů ze strany správců daně dojde k odepření nároku na odpočet daně. Z pohledu daňových subjektů nacházejících se ve výše předestřené situaci se ovšem může jevit odepření nároku na odp