33/1984 Sb., o cestovních náhradách

(1) Touto vyhláškou se upravují náhrady cestovních, stěhovacích a jiných výdajů a některé další náhrady při tuzemských pracovních cestách, při přeložení na pracoviště v jiné obci, při přijetí, při některých pracích vyplývajících ze zvláštní povahy povolání a v dalších případech uvedených ve vyhlášce.

(1) Výdaji podle této vyhlášky se rozumí rozdíl mezi pravidelnými výdaji pracovníka a nutnými vyššími výdaji, které pracovníku vznikají v souvislosti s úkony uvedenými v § 1 odst. 1.

(2) Pravidelným pracovištěm (pracovišti) pracovníka pro účely této vyhlášky je organizační jednotka (jednotky) organizace (závod, provoz apod.) sjednaná jako místo výkonu práce v pracovní smlouvě, popřípadě jinak určená organizací. Jestliže jako místo výkonu práce je sjednána celá obec a organizace neurčí některou organizační jednotku (jednotky) v obci, jsou pravidelnými pracovišti všechny organizační jednotky v obci. Je-li sjednáno jako místo výkonu práce území širší než jedna obec, jsou pravidelnými pracovišti všechny organizační jednotky v obci sídla organizace, pokud organizace nestanoví jako pravidelné pracoviště určitou organizační jednotku (jednotky). Je-li sjednáno jako místo výkonu práce území širší než jeden kraj, může organizace pracovníkovi určit jako pravidelné pracoviště též jeho bydliště v obci pobytu, i když v této obci organizace nemá organizační jednotku.

(3) Přechodným pracovištěm se rozumí místo mimo pravidelné pracoviště, na kterém plní pracovník pracovní úkoly při pracovní cestě.

(4) Obcí pobytu se rozumí obec, v níž je pracovník hlášen k trvalému pobytu.¹⁾ Jinou obec může organizace určit za obec pracovníkova pobytu na jeho žádost, jestliže pracovník v ní bydlí; tím se rozumí, že je v ní vlastníkem nebo uživatelem bytu, za který mu vznikají výdaje, nebo v ní žije ve společné domácnosti vlastníka (uživatele) bytu. Jestliže organizace zjistí, že pracovník v obci pobytu nebydlí nebo nemá jiný závažný důvod, aby do této obce dojížděl, může mu určit pro účely této vyhlášky za obec pobytu tu obec, v níž se pracovník skutečně zdržuje, je-li to pro ni hospodárnější.

(5) Obcí pravidelného i přechodného pracoviště a obcí pobytu se rozumí katastrální území obce (města, střediskové obce), popřípadě všechna katastrální území (územně technické jednotky), která území obce vyplňují.²⁾

(6) Organizace i pracovníci jsou povinni postupovat při provádění vyhlášky s největší úsporností; při všech opatřeních, jejichž důsledkem je výplata náhrad, předem uváží, jsou-li nezbytně nutná a zda sledovaného účelu není možné dosáhnout úsporněji jiným vhodným způsobem.

(1) Pracovní cestu koná pracovník jen na základě předchozího rozhodnutí organizace, která přitom určí její východisko, místo ukončení, dobu trvání a způsob dopravy, popřípadě další její podmínky. Organizace může v dohodě s příslušnými odborovými orgány písemně stanovit, v kterých zcela výjimečných případech není třeba k pracovní cestě předchozího souhlasu organizace.

(2) Pro určení počátku a konce pracovní cesty konané veřejným hromadným dopravním prostředkem je rozhodná doba odjezdu (popřípadě obsazení místa) a doba příjezdu stanovená jízdním (přepravním) řádem veřejného hromadného dopravního prostředku (s výjimkou místního dopravního prostředku), kterého pracovník použije pro překonání vzdálenosti mezi obcí, jež byla určena jako východisko cesty, a obcí přechodného pracoviště a mezi obcí přechodného pracoviště a místem ukončení cesty. Při použití letadla je rozhodná jízdním řádem stanovená, popřípadě skutečná doba odjezdu autobusu z výchozího místa dopravy cestujících na letiště a skutečná doba jeho příjezdu k tomuto výchozímu místu.

(3) V odůvodněných případech určí organizace počátek a konec pracovní cesty odchylně s přihlédnutím k podmínkám dopravy, zejména započítá dobu strávenou cestou k určenému dopravnímu prostředku a zpět, pokud je alespoň o 30 minut delší, než je pracovníkova cesta z bydliště na pravidelné pracoviště, a přihlédne ke zpoždění veřejného dopravního prostředku při zpáteční cestě. Organizace však nesmí připočítávat paušálně určitou dobu před odjezdem veřejného hromadného dopravního prostředku nebo po jeho příjezdu.

(4) Při použití jiného než veřejného hromadného dopravního prostředku je pro určení počátku a konce pracovní cesty rozhodná stanovená doba jeho odjezdu z východiska cesty a skutečná doba jeho příjezdu do místa ukončení cesty. V ostatních případech je rozhodná doba skutečně strávená na pracovní cestě.

(5) Pokud má pracovník na základě dohody o provedení práce provést pracovní úkol v místě mimo obec pobytu, může s ním organizace v dohodě sjednat, že mu poskytne náhrady jako při pracovní cestě. V dohodě o pracovní činnosti může organizace sjednat poskytování náhrad jako při pracovních cestách, jestliže pracovníkovi určí pravidelné pracoviště.

(1) Pracovníku náleží náhrada jízdních výdajů za cestu mezi obcí východiska cesty, obcí (obcemi) přechodného pracoviště a obcí místa ukončení cesty. Nemohl-li si pracovník opatřit ubytování v obci přechodného pracoviště, hradí mu organizace i prokázané jízdní výdaje za cestu do místa ubytování a zpět. Jízdními výdaji jsou výdaje za jízdenku (jízdné), letenku, místenku, za použití lůžkového nebo lehátkového vozu a za použití nájemného auta. Při jízdě vlakem do vzdálenosti přes 200 km jedním směrem hradí se jízdné za první vozovou třídu; jinak se hradí jízdné jen za druhou vozovou třídu.

(2) Organizace poskytne náhradu podle odstavce 1, jestliže pracovník jízdní výdaje prokáže (jízdenkou, letenkou, místenkou apod.). Pracovník je povinen využít možnosti slev jízdného, je-li to účelné, s výjimkou jízdních výhod, které mu náležejí jako rodinnému příslušníku pracovníka odvětví dopravy.

(3) Při ztrátě dokladu o jízdních výdajích lze výjimečně prokázat tyto výdaje písemným prohlášením pracovníka vyslaného na pracovní cestu, které potvrdí pracovník, který dal příkaz k vykonání pracovní cesty, a popřípadě spoluúčastník cesty.

(4) Použije-li pracovník při pracovní cestě z vážných důvodů jiného veřejného hromadného dopravního prostředku, než který mu organizace určila (§ 3 odst. 1), poskytne mu náhradu prokázaných jízdních výdajů s výjimkou výdajů za letenku; jinak mu poskytne náhradu ve výši jízdného za určený veřejný hromadný dopravní prostředek za předpokladu, že prokáže výdaje za použitý dopravní prostředek.

(5) Podmínky používání vlastních silničních motorových vozidel a jiných vlastních dopravních prostředků a služebních vozidel svěřených pracovníkům do osobní péče při pracovních cestách a náhrady za ně stanoví zvláštní předpisy.³⁾

(6) Organizace hradí pracovníku též jízdní výdaje za dopravu v obci východiska a místa ukončení cesty a v obci přechodného pracoviště (ubytování). Výdaje za použití jiných než místních hromadných dopravních prostředků je pracovník povinen prokázat.

(1) Pokud čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá do pracovní doby vyplývající ze stanoveného rozvrhu pracovních směn pracovníka (dále jen "pracovní doba"), považuje se za dobu zameškanou pro překážky v práci na straně organizace. Za tuto dobu náleží pracovníku odměňovanému podle mzdových předpisů hodinovým mzdovým tarifem náhrada mzdy ve výši průměrného hodinového výdělku bez mzdy za práci přesčas; pracovníku odměňovanému měsíční mzdou náhrada mzdy ve výši poměrné části jeho základní měsíční mzdy.

(3) Náhrada podle odstavce 2 nenáleží, jestliže pracovníku přísluší za tuto dobu mzda za výkon práce; toto ustanovení se nevztahuje na pracovníky, kterým organizace poskytuje podle zvláštního předpisu odměny za řízení vozidla v souvislosti s výkonem povolání.⁴⁾

(4) S pracovníkem činným na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr⁵⁾ lze v této dohodě sjednat poskytování náhrady odměny (odstavec 1) a náhrady za ztrátu času (odstavec 2), jestliže organizace s pracovníkem sjedná v dohodě rozvržení doby výkonu práce (začátek a konec).

(1) Za každý celý kalendářní den pracovní cesty náleží pracovníku stravné ve výši 57 Kčs.

(2) Při pracovní cestě, která netrvá celý kalendářní den, náleží pracovníku stravné ve výši

(3) Za den, kdy byla nastoupena pracovní cesta, která spadá do dvou nebo více kalendářních dnů, a za den, kdy byla ukončena, náleží pracovníku stravné podle odstavce 2. Bylo-li nutno takovou pracovní cestu nastoupit před 6. hodinou nebo ji ukončit po 20. hodině, náleží pracovníku za den nástupu nebo ukončení cesty stravné podle odstavce 1.

(4) Při pracovní cestě, která spadá do dvou kalendářních dnů, upustí se od odděleného počítání stravného za jednotlivé dny, jestliže je to pro pracovníka výhodnější. Při několika pracovních cestách konaných v jednom kalendářním dnu se poskytuje stravné za každou cestu samostatně.

(5) Stravné nenáleží, zajistí-li organizace pracovníku na pracovní cestě bezplatné stravování. Náklad na stravu, kterou organizace pracovníku bezplatně zajistí, nesmí přesáhnout částku stravného. Zajistí-li organizace jen část celodenního stravování, je povinna stravné krátit při třech denních jídlech za snídani o 13 Kčs, za oběd o 23 Kčs a za večeři o 21 Kčs; při jiném počtu jídel se stravné krátí přiměřeně. Zabezpečí-li organizace bezplatné stravování ve stravovacím zařízení, které není veřejným stravovacím zařízením, nesmí hodnota potravin spotřebovaných na přípravu jídel a nápojů překročit 65 % částek uvedených v předchozích větách; v odůvodněných případech může výjimku povolit orgán nadřízený organizaci. Jestliže bezplatné stravování zajistí jiná organizace, nesmí organizace za vyslaného pracovníka hradit (v účastnickém poplatku) jiné organizaci za poskytnutou stravu více, než činí částky stravného podle předchozích ustanovení.

(6) Příslušný ústřední orgán může pro důležité akce mezinárodního významu (např. vědecká sympozia, semináře apod.) spojené s účastí značného počtu (podílu) zahraničních představitelů výjimečně povolit, aby při společném stravování účastníků bylo zajištěno bezplatné stravování ve vyšší částce, než se stanoví v předchozích ustanoveních, nejvýše však 93 Kčs na osobu při celodenním stravování.

(7) Předchozími ustanoveními nejsou dotčeny předpisy pro hospodaření s prostředky pro pohoštění a dary.

(1) Za každou noc, kterou pracovník stráví na pracovní cestě, náleží mu nocležné ve výši 20 Kčs, jestliže mu organizace nezajistí bezplatné ubytování nebo jestliže pracovník nepoužije lůžkového nebo lehátkového vozu.

(2) Pracovníkům vykonávajícím montážní práce na staveništích a pracovníkům na pracovištích obdobného charakteru, která určí organizace v dohodě s odborovým orgánem, zajistí organizace zásadně bezplatné ubytování zpravidla v závodních zařízeních; v tomto případě nocležné pracovníkům nenáleží. Náklady organizace na bezplatné ubytování pracovníka mohou činit nejvýše 20 Kčs denně; výjimku může v odůvodněných případech povolit příslušný ústřední orgán.

(3) Nezajistí-li organizace bezplatné ubytování podle odstavce 2 nebo odmítne-li jej pracovník použít z vážných důvodů, poskytne mu organizace nocležné ve výši 12 Kčs za každou noc. Vážným důvodem pro odmítnutí bezplatného ubytování je zejména skutečnost, že ubytovna neodpovídá předpisům o hygienických požadavcích na zřizování a provoz hromadných ubytoven,⁶⁾ popřípadě jiným normám.

(4) Jestliže je výdaj za ubytování vyšší než stanovené nocležné, hradí se pracovníku v prokázané výši namísto nocležného. Ubytovací zařízení nesmí vázat ubytování tuzemských hostů při pracovních cestách na povinný odběr snídaně a zahrnovat její cenu do ceny za ubytování. Pokud pracovník přijme v ubytovacím zařízení snídani, uhradí mu organizace jen výdaj za ubytování bez ceny snídaně.

(5) Jestliže pracovník cestuje v noci a nepoužije lůžkového nebo lehátkového vozu, náleží mu vedle náhrady za ztrátu času nocležné nebo náhrada výdaje za ubytování, pouze je-li nucen se téže noci ubytovat pro časný příjezd nebo pozdní odjezd.

Jiné výdaje, které vznikají pracovníkovi vedle výdajů za dopravu, za stravování a ubytování a které pracovník musí nutně vynaložit v souvislosti s plněním pracovních úkolů na pracovní cestě, hradí mu organizace v prokázané výši jako nutné vedlejší výdaje (např. poplatky za dopravu a úschovu nutných osobních a služebních zavazadel, pracovních pomůcek a nářadí, za parkování vozidel, za telefon, za koupelnu). Jako nutné vedlejší výdaje se nehradí výdaje za praní prádla, čistění šatů a obuvi, poplatky za soukromé telefonní hovory apod.

Ustanovení této části se nevztahují na cesty konané při výkonu některých prací vyplývajících ze zvláštní povahy povolání, pokud za ně pracovníkům náležejí náhrady podle části IV.

Náhrady podle této části se poskytují pracovníku, který byl v zájmu organizace přeložen na pracoviště mimo obec pravidelného pracoviště a obec pobytu, a pracovníku, který byl takto přeložen na vlastní žádost, protože podle lékařského posudku není vhodné, aby dále pracoval na dosavadním pracovišti (dále jen "obec přeložení").

Za dny cesty do obce přeložení při nástupu práce a za dny cesty zpět po skončení přeložení náležejí přeloženému pracovníku (ženatému i svobodnému) náhrady jako při pracovní cestě.

(2) Náhrady podle odstavce 1 nepříslušejí pracovníkům organizací stavební výroby, kteří mají organizací určené pravidelné pracoviště mimo staveniště a z něho, popřípadě z obce pobytu jsou vysíláni na pracovní cesty na staveniště, pracovníkům, kteří jsou vysíláni na montážní práce a další vybrané práce na staveništi (§ 23), a dále řidičům silničních motorových vozidel, závozníkům a posádkám mechanismů na motorových podvozcích, pokud jim není přidělena práce na staveništi (§ 24).

(3) Pracovníkům investora a pracovníkům projektových organizací, kteří jsou přiděleni na staveniště, náležejí náhrady podle této části jen, jsou-li dlouhodobě pověřeni výkonem investorského nebo autorského dozoru na staveništi; v ostatních případech se těmto pracovníkům poskytují náhrady jako při pracovních cestách.

(4) Staveništěm se rozumí prostor určený plánem organizace výstavby pro stavbu nebo soubor staveb a pro zařízení staveniště. Staveništěm je též závod (stavební správa), je-li umístěn v prostoru staveniště a zřízen jen na dobu pro provedení stavby, popř. souboru staveb, jakož i pracoviště přechodných oblastních staveništních základen. Staveništěm se rozumí i pracoviště, kde se provádějí stavební opravné a udržovací práce organizací stavební výroby.

(5) Organizacemi stavební výroby pro účely této vyhlášky se rozumějí dodavatelské stavební organizace zahrnuté v plánu stavebnictví podle jednotných metodických pokynů vydaných Státní plánovací komisí a federálním ministerstvem financí.⁷⁾

(6) Pracovníkům stavební výroby u ostatních organizací se poskytují náhrady při pracích na staveništích, jen pokud to stanoví příslušný ústřední orgán v dohodě s příslušným ministerstvem práce a sociálních věcí a s příslušným ministerstvem stavebnictví.

(1) Náhrada jízdních výdajů se poskytuje pracovníkům, kteří z obce pobytu denně dojíždějí do práce na staveniště, které je v jiné obci a je vzdáleno více než 10 km.

(2) Náhrada jízdních výdajů se poskytuje ve výši prokázaného jízdného za veřejný hromadný dopravní prostředek určený organizací s výjimkou místních dopravních prostředků v obci pobytu; při jízdě vlakem se hradí jízdné za druhou vozovou třídu.

(3) Koná-li pracovník denně cestu na staveniště se souhlasem organizace jinak než veřejným hromadným dopravním prostředkem, přísluší mu za každý den, kdy se dostaví do práce na staveniště, při vzdálenosti z obce pobytu na staveniště více než 10 km až do 20 km 1 Kčs, při vzdálenosti více než 20 km 2 Kčs.

(4) Není-li do blízkosti staveniště spojení veřejným hromadným dopravním prostředkem a pracovník vykonává na žádost organizace jízdu vlastním osobním vozidlem, poskytne mu organizace náhrady stanovené předpisy o náhradách za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách.³⁾

(5) Ustanovení předchozích odstavců platí též pro dny cesty k prvému nástupu práce na staveniště a pro dny cesty do obce pobytu při skončení pracovního poměru, jakož i pro dny cesty při přidělení práce na jiném pracovišti; v tomto případě se pracovníku poskytne též náhrada prokázaných výdajů za místenku a za použití lůžkového (lehátkového) vozu a náhrada mzdy za čas strávený na cestě podle § 6 odst. 1.

(6) Pracovník je povinen využívat možnosti poskytovaných slev jízdného. Má-li pracovník možnost využívat jízdních výhod poskytovaných mu jako pracovníku odvětví dopravy nebo zabezpečuje-li organizace jeho dopravu bezplatně, náhrady jízdních výdajů mu nepřísluší.

(7) Je-li pracovníku přidělena práce na staveništi na dobu kratší než 14 dnů, přísluší mu náhrada jízdného, i když staveniště je vzdáleno méně než 10 km od obce pobytu.

(8) Jsou-li pracovníci, kteří pobírají odlučné, nuceni ubytovat se mimo staveniště pro nedostatek vhodného ubytování na staveništi, přísluší jim náhrady jízdních výdajů (včetně místního dopravného) za cestu z místa ubytování do práce na staveniště a zpět, i když vzdálenost místa ubytování od staveniště je menší než 10 km.

(1) Pracovník (ženatý i svobodný), který pracuje na tak vzdáleném staveništi, že čas strávený cestou z bydliště na staveniště, které je v jiné obci, a zpět činí více než 3 hodiny a přesto se denně vrací do obce pobytu, obdrží za každý den, kdy se dostaví do práce na staveniště, paušální náhradu zvýšených výdajů za stravování v částce 17 Kčs denně; nezabezpečuje-li organizace pracovníku jeho dopravu bezplatně, postupuje se podle § 20.

(2) Při posuzování času stráveného cestou vychází organizace z použití časově nejvhodnějšího a hospodárného veřejného hromadného dopravního prostředku a z doby cesty z bydliště k nejbližšímu místu nástupu do tohoto prostředku a z místa výstupu z něho při cestě na staveniště a zpět, ale nezahrnuje do něho dobu čekání na dopravní prostředek při nastoupení cesty na staveniště nebo zpět po ukončení práce.

(3) Nepoužije-li pracovník veřejného hromadného dopravního prostředku, rozumí se časem stráveným cestou čas, kterého by pracovník k cestě potřeboval, kdyby použil tohoto prostředku nejvhodnějším způsobem.

(4) Přísluší-li pracovníku, kterému je jinak poskytována paušální náhrada, současně stravné z důvodu vyslání na pracovní cestu, nepřísluší mu paušální náhrada výdajů za stravování. Pokud východiskem pracovní cesty nebyla určena obec pobytu, přísluší pracovníkovi náhrada jízdních výdajů podle § 20.

(1) Pracovník (ženatý i svobodný), který pracuje na tak vzdáleném staveništi, že čas strávený cestou z obce pobytu (§ 2 odst. 3) na staveniště, které je v jiné obci, a zpět činí více než 3 hodiny, a je ubytován v obci staveniště nebo v jejím blízkém okolí a do obce pobytu se denně nevrací, obdrží staveništní odlučné ve výši 57 Kčs denně. Čas strávený cestou na staveniště a zpět se zjišťuje podle § 21 odst. 2.

(2) Staveništní odlučné podle odstavce 1 obdrží i ostatní pracovníci za dny, ve kterých se ubytují v obci staveniště nebo v jejím blízkém okolí proto, že jim organizace nařídila práci nebo pracovní pohotovost na staveništi, pro kterou se v tyto dny do obce pobytu nemohou vrátit.

(3) Staveništní odlučné se poskytne pracovníkovi též za dny cesty k jeho prvému nástupu práce na staveništi a za dny cesty do obce pobytu při skončení pracovního poměru, jakož i za dny cesty při přidělení práce na jiném staveništi (pracovišti), trvá-li jeho nepřítomnost v bydlišti v kalendářním dni více než 11 hodin a jestliže se do bydliště nevrací.

(4) Odjede-li pracovník na dny pracovního klidu do obce pobytu nebo lze-li to na něm požadovat, staveništní odlučné mu za tyto dny nepřísluší; přísluší mu však náhrada ve výši jízdného za cestu do obce pobytu a zpět, nejvýše však do úhrnu staveništního odlučného za tyto dny, pokud organizace nezabezpečí dopravu bezplatně. Možnost požadovat na pracovníku, aby odjel na dny pracovního klidu do obce pobytu, posuzuje organizace individuálně. Na stavbách s pětidenním pracovním týdnem může požadovat, aby pracovník na dny pracovního klidu odjel do obce pobytu, když po odpracování posledního pracovního dne v týdnu stanoveného rozvrhem pracovní doby dosáhne pracovník při použití nejvhodnějšího dopravního spojení téhož dne obce pobytu.

(5) Je-li pracovník, kterému je jinak poskytováno staveništní odlučné, vyslán na pracovní cestu, poskytne mu organizace odlučné místo stravného, jestliže je to pro pracovníka výhodnější.

(6) Pokud jde o ubytování pracovníků a nocležné, postupuje organizace podle § 8 odst. 2 až 4. Ustanovení § 13 odst. 5 a 6 platí obdobně.

(1) Pracovníkům organizací stavební výroby, kteří jsou vysíláni na montážní práce na staveništích, náležejí náhrady jako při pracovních cestách (§ 3 až 9).

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se vztahují též na technickohospodářské pracovníky, kteří práce a pracovníky uvedené v těchto odstavcích na staveništích řídí, popř. se těchto prací zúčastňují.

(5) Pracovníkům provádějícím práce uvedené v odstavci 2 písm. a) až d) může organizace po projednání s příslušnými odborovými orgány poskytnout bezplatné ubytování, popř. též snížené odlučné ve výši 17 Kčs denně při práci na staveništi v obci jejich pravidelného pracoviště nebo paušální náhradu výdajů za stravování za podmínek, za kterých se poskytují tyto náhrady podle § 21 nebo 22.

(2) Je-li pracovník uvedený v předchozím odstavci přidělen na staveniště, náleží mu za den pracovní cesty místo staveništního odlučného a paušální náhrady výdajů za stravování stravné nebo paušální stravné, je-li to pro něho výhodnější.

Pracovníkům, u nichž častá změna místa výkonu práce vyplývá ze zvláštní povahy povolání (pracovníkům v zemědělství, v lesním a vodním hospodářství, geodetům, provozním pracovníkům ČSD a jiným pracovníkům dopravy, členům lodních posádek, kominíkům, doručovatelům apod.), náleží zvláštní paušální náhrady ve výši a za podmínek stanovených příslušným ústředním orgánem v dohodě s příslušným odborovým orgánem a federálním ministerstvem práce a sociálních věcí, a jde-li o ústřední orgán republiky, též v dohodě s příslušným ministerstvem práce a sociálních věcí republiky.

(1) Jestliže pracovník tráví dovolenou nebo dny pracovního klidu v obci přechodného pracoviště bezprostředně před vysláním na pracovní cestu, začíná pracovní cesta v obci přechodného pracoviště; náhrada jízdních výdajů, stravné a náhrada za ztrátu času za cestu do obce přechodného pracoviště mu nenáležejí. Nevrací-li se pracovník z obce přechodného pracoviště do obce pravidelného pracoviště nebo obce pobytu, protože nastupuje dovolenou, skončí pracovní cesta v obci přechodného pracoviště ukončením pracovního výkonu; náhrada jízdních výdajů, stravné a náhrada za ztrátu času na cestě z obce přechodného pracoviště do jiné obce mu nepříslušejí; obdobně se postupuje, jestliže pracovník zůstává v obci přechodného pracoviště trávit dny pracovního klidu a po jejich uplynutí nepokračuje v plnění pracovních úkolů na tomto pracovišti.

(2) Nastoupí-li pracovník v době, kdy pobírá náhrady podle této vyhlášky, dovolenou na zotavenou, náleží mu v době dovolené jen náhrada výdajů za ubytování, jestliže si je z vážných důvodů i po tuto dobu zachoval. Vrací-li se do obce pravidelného pracoviště nebo pobytu, poskytne mu organizace náhrady jako při návštěvě rodiny.

(3) Pracovníku pobírajícímu náhrady podle této vyhlášky náležejí tyto náhrady i v době, kdy nepracuje pro překážky v práci, má-li v této době nárok na náhradu mzdy, popř. pro přerušení práce v důsledku nepříznivých povětrnostních vlivů, nebo i v době, kdy je hmotně zabezpečen podle předpisů o nemocenském pojištění, pokud je hospodárné nebo nezbytné, aby pracovník setrval mimo obec pobytu. Je-li pracovník v této době v obci pobytu nebo v místě (zařízení), v němž mu nevznikají zvýšené výdaje za stravování, a pracovník, který byl vyslán na pracovní cestu, též v obci pravidelného pracoviště, náleží mu jen náhrada výdajů za ubytování, jestliže si je z vážných důvodů i po tuto dobu zachoval. Náhradou výdajů za ubytování se rozumí nocležné, část odlučného určená k úhradě ubytovacích výdajů, popř. rozdíl mezi touto částkou a prokázaným výdajem za ubytování. Při překážkách v práci poskytne náhrady podle této vyhlášky organizace, která je pracovníku poskytovala před vznikem překážky.

(4) Náhrady podle této vyhlášky nenáležejí pracovníku za dny pracovního volna, za které mu nepřísluší náhrada mzdy, s výjimkou dnů, jejichž pracovní dobu pracovník napracoval, ani za dny, ve kterých neomluveně zameškal směnu nebo její podstatnou část. Jestliže zameškání směny navazuje bezprostředně na den pracovního volna nebo na den pracovního klidu anebo mu předchází, nenáležejí pracovníku náhrady ani za tyto dny.

(1) Pracovníku, který je v době, kdy pobírá odlučné, vyslán k plnění pracovních úkolů do obce pobytu, poskytne organizace za celé dny pobytu v této obci jen náhradu výdajů za ubytování, jestliže si je pracovník z vážných důvodů i v těchto dnech zachoval. Za dny nastoupení a ukončení pracovní cesty však obdrží pracovník příslušné odlučné, náhradu jízdních výdajů, náhradu za čas strávený na cestě, popř. náhradu nutných vedlejších výdajů.

(2) Je-li pracovník při pracovní cestě povolán z obce přechodného pracoviště k pracovnímu výkonu do obce pravidelného pracoviště nebo obce pobytu, výše stravného se nemění, jestliže pracovník týž kalendářní den nastoupí cestu do obce přechodného pracoviště; jinak se mu poskytne stravné podle § 7 odst. 2 a 3; ostatní náhrady se mu poskytnou obdobně podle odstavce 1.

(1) Ženatému pracovníku, který pobírá náhrady podle této vyhlášky, poskytne organizace v každých 14 dnech jeho odloučení od rodiny náhradu prokázaného jízdného (popřípadě zlevněného jízdného) za dopravu veřejným hromadným dopravním prostředkem k návštěvě jeho rodiny (bydliště) a zpět s výjimkou letadla a lůžkového a lehátkového vozu. Svobodnému pracovníku poskytne organizace tuto náhradu jednou za tři měsíce. Při jízdě vlakem hradí se jízdné za druhou vozovou třídu osobního vlaku a při vzdálenosti přes 100 km jedním směrem i příplatek na rychlík.

(2) Pokud náhrada jízdného podle odstavce 1 nepřekračuje součet náhrad, které by pracovník obdržel (po snížení o náhradu za ubytování), kdyby zůstal v obci pracoviště (ubytování), nemusí výši jízdného prokazovat. Náhrada do výše tohoto jízdného náleží pracovníku, i když použije k návštěvě rodiny (bydliště) jiného dopravního prostředku.

(3) Organizace výjimečně poskytne pracovníku náhrady podle odstavce 1 nebo 2 za další cesty k návštěvě jeho rodiny (bydliště), je-li cesta vyvolána zvlášť závažnými prokázanými důvody (např. úmrtí, vážné onemocnění rodinného příslušníka).

(4) Brání-li pracovníku pracovní nebo vážné osobní důvody, aby sám vykonal cestu k návštěvě rodiny, a navštíví-li ho proto jeho rodinný příslušník, poskytne organizace pracovníku za tuto cestu rodinného příslušníka náhradu podle odstavce 1 nebo 2. V odůvodněných případech může organizace poskytnout náhrady prokázaného jízdného podle odstavce 1 i za cestu druhého rodinného příslušníka.

(5) Při návštěvě rodiny (bydliště) poskytne organizace stravné podle § 7 nebo odlučné podle § 13 a 22 za den odjezdu a den návratu pouze za podmínky, že pracovník v tyto dny odpracuje stanovenou pracovní dobu. Odjíždí-li nebo vrací-li se pracovník v den pracovního klidu, stravné nebo odlučné mu nepřísluší. Za celé dny návštěvy u rodiny (bydliště) se pracovníku poskytne jen náhrada za ubytování v obci přechodného pracoviště.

(6) Organizace může poskytnout pracovníku, který se vrací po skončení pracovního týdne do obce pobytu, náhrady podle odstavců 1, 2 a 5; tyto náhrady nesmí být vyšší než náhrady, které by pracovník obdržel (po snížení o náhradu za ubytování), kdyby zůstal v obci pracoviště (ubytování).

Cizinci, který je na území České a Slovenské Federativní Republiky hlášen k trvalému nebo přechodnému pobytu [§ 2a písm. a)], může organizace poskytnout náhradu jízdného za cesty k návštěvě rodiny na území České a Slovenské Federativní Republiky v rozsahu a za podmínek stanovených § 28.

Ženatému pracovníku (vdané pracovnici) je postaven na roveň osamělý pracovník (pracovnice), který žije a hospodaří ve společné domácnosti alespoň s jedním rodinným příslušníkem, jemuž poskytuje zaopatření a který je uznán za osobu pracovníkem vyživovanou pro účely daně ze mzdy. Za společnou domácnost se nepovažuje pouhé poskytování výživného.

Rodinnými příslušníky pracovníka se pro účely této vyhlášky rozumějí manželka (manžel), druh (družka), vlastní nebo nevlastní děti, děti svěřené do pěstounské péče, vlastní i nevlastní rodiče, pěstouni, osvojenci a osvojitelé.

Pracovník je povinen neprodleně oznámit organizaci každou změnu ve svých osobních poměrech, která má vliv na poskytování náhrad podle této vyhlášky; ke změně v osobních poměrech se přihlédne ode dne, kdy tato změna nastala.

(1) V zájmu zjednodušení účtování a zhospodárnění náhrad zejména u pracovníků, kteří pravidelně konají časté pracovní cesty do stejných míst nebo v určitém okruhu různých míst, mohou být náhrady stanovené touto vyhláškou určeny paušálními měsíčními nebo denními částkami odpovídajícími očekávanému průměrnému zvýšení výdajů pracovníka (§ 2 odst. 1).

(2) Okruh pracovníků, druhy paušálních náhrad a jejich výši stanoví organizace v dohodě s příslušnými odborovými orgány, pokud tak neučiní příslušný nadřízený orgán v dohodě s příslušnými odborovými orgány.

(3) Při stanovení výše paušálních náhrad se vychází z předpokládaného počtu nutných cest, pro které se paušální náhrada stanoví, z předpokládané doby trvání cest, ze způsobu ubytování a výše nocležného, z předpokládaného způsobu překonání vzdálenosti, počtu ujetých kilometrů a výše jízdného a ze sazeb náhrad stanovených touto vyhláškou; při cestě pěšky a jízdě na kole mimo obec pravidelného pracoviště a obec pobytu se použije jako náhrada za tyto úkony sazba ve výši 0,40 Kčs za 1 km.

(4) Při stanovení výše paušální náhrady výdajů za používání místních hromadných dopravních prostředků vychází organizace z průměrných skutečných výdajů v uplynulých 6 měsících nebo z předpokládaného počtu pracovních cest nezbytně nutných ke splnění pracovních úkolů, z výše těchto jízdních výdajů a z výše ceny předplatní jízdenky; vzhledem k běžným výdajům pracovníka za cesty do práce a zpět může paušální náhrada činit nejvýše 50 % ceny předplatní jízdenky. Vyšší paušální náhradu, nejvýše však v ceně předplatní jízdenky, je možné stanovit jen v případech, kdy pracovník prokazatelně nepoužívá místních hromadných dopravních prostředků k cestám do práce a zpět.

(5) Při stanovení paušálních náhrad měsíčními nebo denními částkami je organizace povinna určit též způsob krácení paušálních částek za dny omluvené a neomluvené nepřítomnosti pracovníka v práci; přitom se použije též ustanovení § 26 odst. 4.

(1) Na náhrady podle této vyhlášky poskytne organizace pracovníku na jeho žádost přiměřenou zúčtovatelnou zálohu.⁸⁾

(2) Ve vyúčtování musí být uvedeny a podle potřeby doloženy všechny okolnosti rozhodné pro poskytování náhrad. Pracovník, který vyúčtování předkládá, odpovídá za úplnost a správnost údajů ve vyúčtování.

Organizace nesmí hradit pracovníkům výdaje za cesty do práce na pravidelném pracovišti (§ 2 odst. 2) a zpět s výjimkou případů upravených touto vyhláškou, popř. jiným zvláštním předpisem. Pokud tyto cesty organizace výjimečně zabezpečuje dopravním prostředkem vlastním nebo jiných organizací na své náklady, je povinna vyžadovat od pracovníků náhradu skutečných dopravních nákladů, a pokud jsou vyšší než jízdné veřejným hromadným dopravním prostředkem, ve výši tohoto jízdného; toto ustanovení se nevztahuje na pracovníky uvedené v § 21 odst. 1 a na výjimky povolené příslušným ústředním orgánem v dohodě s příslušným ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem financí.

V souvislosti s volbou a činností orgánů samosprávy ⁹⁾ státních podniků, družstev, společných podniků a podniků zahraničního obchodu podle zvláštních předpisů ¹⁰⁾ a podniků nebo hospodářských zařízení společenských organizací poskytne organizace pracovníkům náhrady jako při pracovních cestách.

Organizace může, v rozsahu a za podmínek dohodnutých s příslušnými odborovými orgány, snížit výši náhrad poskytovaných podle této vyhlášky (§ 7, 13, 15, 17, 17a, 18, 18a, 21, 22, 23, 24 a 25), zajistí-li pracovníkům možnost využívat výhod závodního stravování, a to až o částku představující rozdíl mezi plnou a sníženou cenou.^8a)

(1) Výše sazeb cestovních náhrad, uvedených v odstavci 3, se upraví od 1. dubna 1991 ve stejném poměru, v jakém se změní úroveň cen veřejného stravování v únoru 1991 ve srovnání s úrovní cen v prosinci 1990.

(2) V dalších kalendářních měsících po dubnu 1991 se upraví výše cestovních náhrad, uvedených v odstavci 3, obdobně podle odstavce 1 tehdy, jestliže rozdíl indexu cen veřejného stravování v příslušném kalendářním měsíci a tohoto indexu v kalendářním měsíci, podle něhož byla naposled upravena výše sazeb cestovních náhrad, činí hodnotu alespoň 10. Upravené sazby náhrad podle věty první přísluší pracovníkům od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž byl uvedený rozdíl zjištěn.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 platí pro organizace se sídlem na území České republiky.

Náhrady za dobu přede dnem 1. června 1984 se řídí dosavadními předpisy. Ke skutečnostem rozhodným podle této vyhlášky pro další poskytování náhrad nebo jejich výši se přihlíží, i když nastaly před tímto dnem, s výjimkou § 17 odst. 1 věty za středníkem.

(2) V jiných případech může povolit výjimku k odstranění tvrdostí na návrh příslušného ústředního orgánu federální ministerstvo práce a sociálních věcí po projednání s příslušnými odborovými orgány, a jde-li o ústřední orgán republiky, na jeho návrh příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky po projednání s příslušnými odborovými orgány.

(2) Nedotčeny však zůstávají předpisy vydané k provedení § 20 vyhlášky č. 96/1967 Sb., ostatní zvláštní předpisy o cestovních náhradách a opatření učiněná k odstranění tvrdostí podle § 30 vyhlášky č. 96/1967 Sb., pokud nejsou v rozporu s § 36 odst. 1 této vyhlášky.