142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád)

(1) Pro řízení v prvé stolici je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, anebo - je-li takových účastníků několik - obecný soud jednoho z nich.

(2) Není-li účastníka, proti němuž návrh směřuje, anebo zahajuje-li se řízení z úřední povinnosti, je příslušný obecný soud účastníka, v jehož zájmu se řízení koná.

(3) Bylo-li by příslušných soudů několik, rozhoduje výběr navrhovatele nebo předstižení.

Obecným soudem účastníka je soud, v jehož obvodu má účastník trvalé bydliště, a nemá-li bydliště, soud jeho pobytu.

Nemá-li československý občan v Československé republice obecný soud, může být řízení v jeho věci zahájeno u soudu, v jehož obvodu měl zde poslední bydliště nebo pobyt.

(1) Obecným soudem státu je soud, v jehož obvodu je věc, na kterou se řízení vztahuje; není-li takové věci, soud, v jehož obvodu došlo k události, z níž vznikl uplatňovaný nárok.

(2) Obecným soudem právnických osob je soud, v jehož obvodu má právnická osoba sídlo; v pochybnosti se za sídlo považuje místo, kde se vede správa. Týká-li se věc převážně organizace nižší správy právnických osob, je jejich obecným soudem soud, v jehož obvodu je sídlo této správy. Ministr spravedlnosti může v dohodě se zúčastněnými ministry stanovit nařízením, co se rozumí organizačně nižší správou.

Je-li nepochybné, že věc patří do československé soudní pravomoci, a chybějí-li podmínky příslušnosti nebo nelze-li je zjistit, je příslušný soud, jejž určí nejvyšší soud.

(2) Tyto procesní úkony provádí soudce.

Příslušnost soudu se posuzuje podle okolností, které jsou tu v době zahájení řízení, a trvá až do ukončení věci, i když se změnily okolnosti, které rozhodly o příslušnosti.

(1) Soudy vykonávají procesní úkony jen ve svém obvodu.

(2) Je-li však nebezpečí v prodlení, anebo je-li toho nezbytně třeba pro řádné posouzení věci, může soud vykonat jednotlivé procesní úkony i mimo svůj obvod.

(1) Je-li okresní soud dožádán jiným československým soudem o provedení určitého procesního úkonu, je povinen dožádání vyhovět.

(2) Okresní soudy jsou povinny vyhovět dožádání československých úřadů (orgánů veřejné správy), pokud to zvláštní předpisy stanoví.

(3) Nemůže-li soud provést žádaný procesní úkon ve svém obvodu, a je-li mu příslušný soud znám, postoupí mu dožádání; jinak dožádání vrátí.

(4) Procesní úkony dožádaného soudu vykonává soudce.

(5) Spory vzniklé mezi dožadujícím soudem (úřadem, orgánem veřejné správy) a dožádaným soudem rozhoduje krajský soud dožádanému soudu nadřízený.

(1) Nemůže-li okresní soud jednat v určité věci, protože jeho soudcové jsou vyloučeni, přikáže jeho nadřízený soud věc jinému okresnímu soudu; má-li se věc přikázat okresnímu soudu v obvodu jiného krajského soudu nebo jde-li o přikázání věci jinému krajskému soudu, rozhodne o tom nejvyšší soud.

(2) Stejně se postupuje na návrh účastníka nebo z podnětu soudu také z důvodů vhodnosti. Takový návrh nemá odkladný účinek.

(2) Soud, který pak ve věci rozhoduje, řídí se předpisy o řízení platnými pro soud, jemuž byla věc odňata.

Spory o příslušnost mezi lidovými soudy, jakož i spory o pravomoc mezi lidovými soudy a zvláštními soudy s pravomocí ve věcech občanskoprávních rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu mají tyto soudy své sídlo; jinak rozhoduje nejvyšší soud.

O přikázání věci jinému soudu (§ 17), o tom, zda má být nějaká věc vyžádána a rozhodnuta nejvyšším soudem nebo přikázána jinému soudu (§ 18), jakož i ve sporech o příslušnost a ve sporech o pravomoc (§ 19) rozhoduje se bez ústního jednání.

(1) Úkony soudu se konají zpravidla v budově soudu. Vyžaduje-li toho povaha úkonu nebo je-li toho třeba pro urychlení řízení, náležité objasnění věci anebo z jiných důležitých důvodů, zejména výchovných, konají se úkony soudu i mimo soudní budovu.

(2) Má-li být nějaký úkon vykonán v budově orgánu státní správy, veřejného ústavu nebo podniku, je to třeba předem ohlásit osobě pověřené jejich vedením.

(3) Ve vojenských nebo vojskem obsazených budovách a podnicích nebo v budovách veřejných ozbrojených sborů smí soud vykonat potřebný úkon jen se svolením příslušného náčelníka.

(4) Ve dnech pracovního klidu lze úkony konat ve zvlášť odůvodněných případech.

(1) K nedostatku procesní způsobilosti, zákonného zastoupení a potřebného zvláštního zmocnění přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Může-li být tento nedostatek odstraněn, dá soud pokyn k jeho odstranění v přiměřené lhůtě. Přitom může pokračovat v řízení, ale nemůže vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí. Nemůže-li být nedostatek odstraněn nebo uplynula-li marně lhůta k jeho odstranění, zruší soud dosavadní řízení; bylo-li řízení zahájeno na návrh, soud mimo to návrh odmítne.

Nedostatek procesní způsobilosti nebo zákonného zastoupení je odstraněn tím, že účastník, který nabyl procesní způsobilost, pokračuje v řízení, nebo zákonný zástupce vstoupí do řízení, aniž tento nedostatek vytýkali.

(1) Je-li nebezpečí v prodlení, ustanoví projednávající soud procesně nezpůsobilému účastníku, který nemá zákonného zástupce, opatrovníka. Toto opatření může učinit i předseda senátu, a to bez ústního jednání.

(2) Je-li nebezpečí v prodlení, platí toto ustanovení i o procesně způsobilém účastníku, který se nemůže zúčastnit řízení.

(1) Zmocněncem může být každá svéprávná osoba, která je občansky bezúhonná a není pokoutníkem. Nemůže jím však být ten, kdo byl zbaven práva vykonávat advokacii, ledaže jde o zastupování jeho manžela nebo jiné osoby, která s ním žije ve společné domácnosti jako člen rodiny.

(2) Zmocněncem může být také jednotná odborová organisace, jde-li o zastupování jejího člena; za ni mohou před soudem v zastoupení účastníka jednat i její zaměstnanci.

Účastníkovi (zákonnému zástupci), který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, může soud uložit, aby si ustanovil zmocněnce; nebude-li v takovém případě zmocněnec ustanoven, postupuje soud tak, jako by byl účastník (zákonný zástupce) v řízení nečinný. O tom je třeba účastníka (zákonného zástupce) poučit.

Zmocnění musí být soudu prokázáno listinou (plná moc). Lze je také udělit ústně do protokolu.

Zmocnění lze udělit pro několik věcí nebo pro určitou věc (procesní plná moc) nebo pro jednotlivé procesní úkony.

(1) Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může vykonat zmocnitel, a nelze ji omezit.

(2) Není-li zmocněnec advokátem, není oprávněn ustanovit za sebe zástupce.

Procesní plná moc nezaniká smrtí zmocnitele ani změnou jeho procesní způsobilosti anebo změnou jeho zákonného zastoupení.

(1) Odvolání plné moci zmocnitelem a výpověď plné moci zmocněncem se stanou účinnými vůči soudu okamžikem, kdy oznámení o tom dojde soudu; vůči osobám zúčastněným na řízení teprve okamžikem, kdy jim byly prostřednictvím soudu oznámeny.

(2) Zmocněnec je ještě patnáct dnů od doručení oznámení zmocniteli, že mu plnou moc vypovídá, oprávněn a zavázán jednat za zmocnitele, pokud je toho třeba, aby zmocnitel neutrpěl právní újmu.

(1) K nedostatku plné moci přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Vystupuje-li někdo jako zmocněnec a neprokáže se plnou mocí, může s ním soud jednat, uloží mu však, aby plnou moc v přiměřené lhůtě dodatečně předložil. Dokud se tak nestane, nemůže soud vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí.

(3) Nebude-li plná moc předložena ve lhůtě soudem určené, postupuje soud tak, jako by za účastníka nikdo nejednal. O tom je třeba osobu, která vystupuje bez plné moci, poučit.

(4) Osobě, která vystupovala bez plné moci, soud na návrh uloží, aby nahradila náklady, které způsobila.

(1) Řízení před soudem prvé stolice se zahajuje na návrh nebo z úřední povinnosti. Z úřední povinnosti se zahajuje jen tehdy, když to zákon stanoví.

(2) Je-li k zahájení řízení třeba návrhu, je řízení zahájeno, jakmile soudu došel návrh (§ č2). Řízení z úřední povinnosti je zahájeno, jakmile soud vykonal prvý procesní úkon.

Návrh na zahájení řízení se podává písemným podáním anebo ústně před soudem do protokolu. Návrh se podává u příslušného soudu; podá-li se u jiného okresního soudu, postoupí ho tento soudu příslušnému.

(2) Písemná podání je nutno předložit v potřebném počtu stejnopisů a s potřebným počtem opisů příloh.

(3) Stejné náležitosti jako písemná podání musí mít i protokoly, které taková podání nahrazují.

(1) Písemná podání učiněná telegraficky, která neměla náležitosti předepsané pro písemná podání, musí být opakována písemným podáním nebo ústně do protokolu.

(2) Mělo-li telegrafické podání ostatní náležitosti předepsané pro písemná podání, je třeba nedostatek vlastnoručního podpisu [§ 43 odst. 1 písm. e)] odstranit dodatečným stručným projevem souhlasu s obsahem telegrafického podání. Projev souhlasu lze učinit písemně nebo ústně do protokolu. Zároveň mají být předloženy potřebné přílohy.

(3) Nedojde-li soudu dodatečné podání podle odstavce 1 nebo projev souhlasu podle odstavce 2 do tří dnů po dojití podání telegrafického, postupuje soud podle § 45.

(1) Předseda senátu se stará o odstranění vad písemných podání. Nelze-li vady odstranit jinak, vrátí podání účastníkovi, aby podle pokynu vady v přiměřené lhůtě odstranil, a poučí ho o následcích spojených s jejich neodstraněním.

(2) Vrátí-li účastník opravené podání ve lhůtě určené soudem, hledí se na ně tak, jako by se stalo v den, kdy bylo podáno poprvé.

(3) Jestliže pokus o odstranění vady, která brání věcnému vyřízení písemného podání, zůstal bez výsledku, soud podání odmítne bez ústního jednání.

(1) Nebyl-li adresát zastižen v bytě, kde mu má být písemnost doručena, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena jiné osobě v bytě spolubydlící, je-li ochotna a způsobilá písemnost převzít.

(2) Nebyl-li adresát zastižen na svém pracovišti, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena některému jeho spolupracovníku, je-li ochoten ji převzít.

(3) Písemnost nesmí být náhradně doručena odpůrci nebo osobě, která má zájem na věci; takové doručení je neúčinné.

(4) Nezdržuje-li se adresát v místě určení a může-li doručovatel zjistit nové místo jeho pobytu, zašle písemnost na novou adresu, není-li na zásilce výslovně uvedeno, že doručení mimo místo určení je vyloučeno.

(2) O uložení písemnosti vyrozumí doručovatel adresáta oznámením, které zanechá v jeho bytě nebo v jeho schránce na dopisy nebo na jeho pracovišti, anebo upevní na dveřích jeho bytu nebo na jiném vhodném místě; podle možnosti vyrozumí o tom i osoby ze sousedství nebo jeho spoluzaměstnance na pracovišti. Tyto okolnosti, jakož i den a místo uložení písemnosti, poznamená doručovatel na doručence a vrátí ji soudu.

(3) Den, kdy byla písemnost uložena, se považuje za den jejího doručení. Takové uložení má účinek doručení, i když se adresát o uložení písemnosti nedověděl.

Nelze-li písemnost doručit do vlastních rukou příjemce, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, zanechá doručovatel na některém z míst uvedených v § 47a odst. 2 písemnou výzvu, aby byl v určitý den a hodinu přítomen k přijetí písemnosti. Nebude-li této výzvě vyhověno, uloží doručovatel písemnost (§ 47a odst. 1) a oznámení o uložení (§ 47a odst. 2) uvede, že si příjemce má doručovanou písemnost do tří dnů vyzvednout. Jestliže písemnost byla uložena a příjemce si ji ve lhůtě tří dnů nevyzvedne, považuje se poslední den lhůty za den, kdy doručení bylo vykonáno, i když se příjemce o uložení písemnosti nedověděl.

(1) Má-li účastník zmocněnce s procesní plnou mocí, doručují se písemnosti zmocněnci.

(2) Má-li několik účastníků společného zástupce (zákonného zástupce nebo zmocněnce), je doručení vykonáno pro všechny účastníky, byla-li písemnost odevzdána tomuto zástupci v jediném vyhotovení.

Kdyby doručování účastníku bylo spojeno s obtížemi nebo průtahy, může mu být uloženo, aby ve lhůtě soudem určené oznámil zmocněnce pro přijímání písemností; neoznámí-li v takovém případě zmocněnce, budou písemnosti pro něho určené ukládány u soudu s účinky doručení. O tom je třeba účastníka poučit.

(1) Odepře-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, poučí ho doručovatel o následcích odepření přijetí, poznamená to na doručence spolu s datem a důvodem odepření přijetí a písemnost vrátí soudu.

(2) Uzná-li soud, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno.

(1) Účastníkovi, jehož pobyt není znám, se doručí veřejnou vyhláškou, a to tak, že se doručovaná písemnost vyvěsí na dobu patnácti dnů na soudní desce. Uplynutím této doby se doručení považuje za vykonané.

(2) Tohoto ustanovení se použije i tehdy, jestliže se nepodařilo doručení účastníkovi na jeho známou adresu do ciziny.

(1) Přísluší-li účastníku uvedenému v § 51 vykonat podle obsahu doručované písemnosti nějaký procesní úkon, ustanoví mu soud opatrovníka. Soud oznámí vyhláškou, která se vyvěsí na dobu alespoň patnácti dnů na soudní desce, ustanovení opatrovníka, jeho jméno, příjmení a bydliště, stručný údaj o obsahu doručované písemnosti s označením soudu a projednávané věci, jakož i to, že opatrovník bude zastupovat účastníka, jemuž byl ustanoven, tak dlouho, dokud účastník sám nevystoupí nebo nepojmenuje zmocněnce.

(2) Je-li toho třeba, může soud nařídit, aby byla vyhláška uveřejněna též v novinách nebo jiným způsobem.

(3) Doručení se pokládá za vykonané, jakmile byla vyhláška vyvěšena na soudní desce a písemnost doručena opatrovníku.

(1) Předvolávání k jednotlivým úkonům se děje zpravidla písemně, nebo pokud je to možné, ústně, v naléhavých případech též telegraficky nebo telefonicky. Byla-li některá osoba předvolána ústně, telegraficky nebo telefonicky, učiní se o tom záznam ve spise; byla-li předvolána ústně při výslechu, poznamená se to v protokole. V písemném předvolání se uvedou zákonné následky spojené s tím, kdyby se předvolaný bez důvodů nedostavil.

(2) Vojáci v činné službě a příslušníci ozbrojených sborů v činné službě se předvolávají prostřednictvím svého náčelníka. Není-li znám náčelník vojáků v činné službě, předvolávají se prostřednictvím velitele posádky; není-li znám představený příslušníků Veřejné bezpečnosti v činné službě, předvolávají se prostřednictvím nejbližší součásti Veřejné bezpečnosti.

Nařízení o doručování a předvolávání vydává předseda senátu; rozhoduje též o všech jiných opatřeních týkajících se doručování a předvolávání včetně ustanovení opatrovníka.

Předseda senátu nařídí k projednání věci ústní jednání, nemá-li se podle zákona rozhodnout bez ústního jednání.

(1) Předseda senátu předvolá účastníky a jiné osoby, které mají být vyslechnuty při ústním jednání.

(2) Předseda senátu připraví ústní jednání tak, aby bylo zpravidla možno věc projednat a skončit při jednání jediném. V složitějších případech může předseda senátu zejména účastníkům uložit, aby se vyjádřili ve lhůtě, kterou jim určí, písemně nebo ústně do protokolu o skutkovém základu projednávané věci a označili důkazy. Může jim též uložit, aby předložili listiny.

(1) Ústní jednání je veřejné.

(2) Veřejnost smí být vyloučena pro celé ústní jednání nebo pro jeho část, jen jestliže by veřejným projednáním věci byly ohroženy státní, hospodářské nebo služební tajemství, mravnost anebo důležité zájmy účastníků. Usnesení o vyloučení veřejnosti se veřejně vyhlásí. Soud může však v takovém případě z důležitých důvodů dovolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny.

(3) I když byla veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozhodnutí ve věci samé veřejně.

(1) Ústní jednání řídí předseda senátu.

(2) Z důležitého důvodu může předseda senátu - při ústním jednání senát - ústní jednání odročit, a to buď na návrh nebo z úřední povinnosti. Na začátku nového ústního jednání vyloží předseda senátu dosavadní stav řízení. Změnilo-li se složení senátu, sdělí předseda senátu podle spisů celý obsah přednesů a provedených důkazů.

(3) Ohradí-li se některý účastník proti opatření, jež učinil předseda senátu, rozhodne senát.

(4) O skončení ústního jednání rozhoduje senát.

(1) Předseda senátu dbá, aby byl zachován pořádek a vážnost ústního jednání. Je-li třeba vykázat z jednací místnosti osobu, která ruší jednání, ať jde o posluchače nebo o osobu na jednání zúčastněnou, rozhodne o tom senát. Okolnosti, pro něž bylo zakročeno proti osobě rušící jednání, se uvedou v protokole.

(2) Byl-li takto z jednací místnosti vykázán účastník, má to tytéž následky, jako kdyby se byl vzdálil dobrovolně. Vykázání zástupce nemůže být na újmu zastoupeného.

(3) Dojde-li pro nepřístojné chování některé osoby k odročení ústního jednání, uloží jí soud náhradu nákladů, které tím vznikly.

(1) Ústní jednání se koná v přítomnosti zapisovatele,který o jednání sepíše protokol.

(1) Protokol podepíše předseda senátu, zapisovatele, účastníci, jejich zástupci a tlumočník; obsahuje-li protokol soudní smír nebo výrok rozhodnutí, kterým se řízení končí, podepíší ho i členové senátu. Jestliže se účastník nebo zástupce vzdálí před podpisem, poznamená se to v protokole; odepře-li podpis, poznamenají se tu i důvody, které uvedl.

(2) Nemůže-li předseda senátu pro překážku delšího trvání protokol podepsat, podepíše jej jiný člen senátu. Nemůže-li jiná osoba pro překážku delšího trvání protokol podepsat, není jejího podpisu třeba. Důvod, proč podpis odpadl, se poznamená v protokole.

(3) Námitky proti znění protokolu pojme soud do protokolu nebo uloží účastníkovi, aby je podal písemně.

Ustanovení platných pro ústní jednání se užije přiměřeně podle povahy věci pro jiná jednání a podobné soudcovské úkony.

Uzná-li to soud za potřebné, může účastníka kdykoli za řízení vyslechnout. Proto mu může uložit, aby se dostavil osobně; jestliže se účastník bez omluvy nedostavil, může ho soud dát předvést.

(1) O předvedení se požádá příslušná součást Veřejné bezpečnosti; o předvedení nezletilého se požádá příslušná součást Veřejné bezpečnosti, jen nelze-li předvedení provést zaměstnancem soudu nebo orgánu pověřeného péčí o mládež.

(2) O předvedení vojáků v činné službě a příslušníků ozbrojených sborů se požádá jejich náčelník.

(3) Nařízení o předvedení vydává předseda senátu, který také rozhoduje o všech jiných opatřeních týkajících se předvedení.

(1) Pro své rozhodnutí je soud oprávněn učinit si úsudek i o předběžných otázkách, o nichž by náleželo rozhodnout jinému soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy).

(2) Bylo-li však již zahájeno řízení o předběžné otázce u příslušného soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy), anebo je-li tu podezření z trestného činu nebo přestupku a odsouzení by mělo vliv na rozhodnutí soudu, soud zpravidla řízení přeruší až do pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce anebo o trestném činu nebo o přestupku.

Soud může spojit ke společnému jednání, popřípadě i rozhodnutí, věci, které jsou u něho zahájeny a spolu souvisí, ať už mezi týmiž nebo jinými účastníky.

Účastníci mohou za řízení měnit své návrhy ve věci samé. Soud nepřipustí změnu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o návrhu změněném.

Je-li k zahájení řízení třeba návrhu účastníka, může navrhovatel vzít návrh zpět, dokud soud nezačal jednat ve věci samé. Dojde-li vzetí návrhu zpět rozhodujícímu soudu později, nejpozději však do rozhodnutí, kterým se řízení končí, soud rozhodne o vzetí návrhu zpět, a přizná-li mu účinnost, řízení zastaví.

Dokud soud nerozhodl ve věci samé, může zavázaný před soudem nárok uznat a oprávněný se může před soudem svého nároku vzdát. Soud rozhodne, zda projevu účastníka přizná účinnost. Přizná-li projevu účinnost, nevydá o tom zvláštní usnesení, ale rozhodne podle projevu účastníka.

Pokud to povaha věci připouští, mohou účastníci skončit řízení i soudním smírem. Soud rozhodne o schválení smíru. O smír, který může být schválen, má se soud vždy pokusit.

Soud nepřizná účinnost vzetí návrhu zpět, uznání nebo vzdání se nároku a neschválí smír, jestliže se projev účastníka příčí zákonu nebo obecnému zájmu. Nepřizná-li soud projevu účinnost nebo neschválí-li smír, pokračuje v řízení.

Nečinnost účastníků nepřekáží postupu řízení.

(1) Jestliže účastník nepodal v dané lhůtě vyjádření nebo se, ač byl předvolán k výslechu, nedostavil, má se za to, že se nemíní vyjádřit.

(2) Vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat jeho souhlas.

Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k ústnímu jednání, jedná se v jeho nepřítomnosti; dojde-li však k odročení jednání, musí být účastník předvolán znovu.

(1) Jestliže účastník, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, zemře, pozbude procesní způsobilosti nebo se nemůže účastnit řízení pro trvalejší překážku, posoudí soud, jaké vhodné opatření má učinit.

(2) Soud může řízení přerušit anebo ustanovit opatrovníka a v řízení pokračovat. Soud ustanoví opatrovníka a v řízení pokračuje zejména tehdy, jestliže by se přerušením zmařil účel řízení, anebo jestliže by vznikla ostatním účastníkům nepoměrná újma.

(3) Ustanovení předchozích odstavců se užije přiměřeně, nastaly-li okolnosti uvedené v odstavci 1 u zákonného zástupce, který nebyl zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

Přerušení má ten účinek, že se nekonají jednání a že lhůty podle tohoto zákona neběží.

(1) I když soud řízení nepřeruší, neběží lhůty (§ 81) pro toho, kdo zemřel anebo ztratil procesní způsobilost a nebyl v řízení zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, dokud není ustanoven opatrovník nebo dokud někdo jiný nevstoupí místo něho do řízení.

(2) Tohoto ustanovení se užije přiměřeně, nastanou-li takové okolnosti u zákonného zástupce, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

Soud učiní všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení. Po odpadnutí překážky pokračuje soud z úřední povinnosti v řízení a lhůty začnou běžet znovu.

Nestanoví-li zákon určité lhůty, má soud určit k provedení procesních úkonů přiměřenou lhůtu. Soud může lhůtu, kterou určil, z důležitých důvodů prodloužit nebo zkrátit.

(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.

(2) Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím onoho dne posledního týdne nebo měsíce, jenž svým pojmenováním nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

(3) Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

(4) Dny poštovní dopravy se do lhůty nezapočítávají.

(1) Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce z omluvitelného důvodu procesní úkon, který mu příslušel, a byl proto z tohoto úkonu vyloučen, může se domáhat navrácení v předešlý stav.

(2) Návrh na navrácení v předešlý stav je třeba podat do patnácti dnů ode dne, kdy odpadl důvod zmeškání, a je nutno s ním spojit i zmeškaný úkon, pokud je to podle povahy věci možné. O návrhu rozhodne usnesením soud, před nímž měl být zmeškaný úkon vykonán, a to - považuje-li to za potřebné - po ústním jednání.

(3) Návrh nemá odkladný účinek. Soud, který o něm rozhoduje, může však na žádost účastníka i bez slyšení odpůrce nařídit odklad řízení anebo exekuce, jestliže se podle přednesených údajů jeví pravděpodobným, že návrh bude mít úspěch. Soud může na žádost účastníka odklad odvolat.

(1) Účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do soudních spisů, s výjimkou protokolů o poradách soudu, a mohou si z nich pořídit opisy nebo výpisy.

(2) Třetí osoby mohou do soudních spisů nahlížet a pořídit si z nich opisy nebo výpisy jen se svolením předsedy senátu.

(3) Ustanovení odstavce 1 platí i pro znalce. Znalcům, kteří nemohou podat spolehlivý posudek bez zevrubného prostudování spisů, může předseda senátu spisy zapůjčit.

(1) Účastník má navrhnout a označit důkazní prostředky, jimiž chce prokázat pravdivost jednotlivých skutkových tvrzení.

(2) Soud z úřední povinnosti opatří a provede i takové důkazy, které nenavrhl žádný účastník, jsou-li pro rozhodnutí významné.

Skutečnosti obecně známé a skutečnosti, jež jsou soudu známy z jeho úřední činnosti, není zásadně třeba dokazovat. Soud však podle potřeby účastníky na tyto skutečnosti upozorní.

Není třeba dokazovat skutečnosti, pro které zákon stanoví domněnku. Vyvrácení domněnky je přípustné, pokud to zákon nevylučuje.

Zvyklosti platné v určitém místě nebo oboru, stanovy právnických osob, místní a jiné podobné zvláštní předpisy potřebují důkazu, jen pokud nejsou soudu známy.

Závisí-li rozhodnutí na tom, zda byl spáchán trestný čin nebo přestupek a kdo ho spáchal, je soud vázán co do těchto okolností obsahem pravomocného odsuzujícího rozhodnutí trestního soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy) v trestní věci.

Při zjišťování skutkového stavu zhodnotí soud výsledky provedeného dokazování, pečlivě přihlížeje ke všemu, co vyšlo najevo, anebo co se stalo za řízení, včetně k tomu, co účastníci za řízení uvedli.

Je-li nárok jistý co do základu, ale jeho výši nelze buď vůbec bezpečně zjistit nebo jen s nepoměrnými obtížemi, může ji soud určit podle volného uvážení.

(1) Dokazování provádí rozhodující soud, který však může ze závažných důvodů o provedení důkazu dožádat soud jiný.

(2) K přípravě rozhodnutí senátu může i předseda senátu dát dožádaným soudem provést jednotlivé důkazy, jejichž provedení přímo senátem by činilo obtíže.

(3) V odůvodněných případech může senát provedením jednotlivých důkazů pověřit předsedu nebo některého člena senátu.

(1) Dožádaný nebo pověřený soudce ve věci, o níž se má rozhodnout po ústním jednání, uvědomí účastníky o jednání nařízeném k dokazování, jestliže se předem nevzdali práva účasti.

(2) Nepřítomnost řádně uvědoměných účastníků nebrání provedení důkazů.

Předseda senátu sdělí výsledky dokazování, které provedl dožádaný nebo pověřený soudce.

Senát může v každém případě nařídit, aby provedené důkazy byly doplněny nebo před ním opakovány.

(1) Důkazní prostředky jsou všechny prostředky způsobilé k zjištění pravdy; zejména jsou to svědci, znalci, listiny a ohledání.

(2) Týchž prostředků lze užít k osvědčení.

(1) Každý je povinen na předvolání se dostavit k soudu a vypovídat jako svědek.

(2) Řádně předvolanému svědkovi, který bez náležité omluvy nesplní tuto občanskou povinnost, může soud uložit náhradu způsobených nákladů a pokutu do 5000 Kčs. Nedostaví-li se svědek ani na opětovné předvolání, může mu soud uložit náhradu dalších nákladů, opětovnou pokutu a dát ho předvést na jeho náklady. Vydobyté pokuty připadají státu. O způsobu předvedení platí ustanovení § 69a.

(3) Omluví-li svědek dodatečně svoje nedostavení, může soud vyslovené následky nedostavení zrušit.

Před výslechem poučí soud svědka o důvodech, pro které ho nelze vyslýchat a pro které by mohl odepřít svědectví, a o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčovat. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi z hlediska občanské cti a o trestních následcích křivé výpovědi.

(1) Svědek může odepřít výpověď, jestliže by mohl výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Jeho blízkými osobami jsou jeho manžel, osoby, které jsou s ním nebo s jeho manželem příbuzné buď v pokolení přímém, anebo v pokolení pobočném až do bratrance (sestřenice) včetně, a jiné osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti jako členové rodiny; poměru příbuzenskému se rovná poměr založený osvojením.

(2) Svědek musí soudu oznámit důvod odepření výpovědi. O oprávněnosti odepřít výpověď rozhodne soud, který svědka vyslýchá.

(3) Svědkovi, který bez udání důvodů nebo přes to, že přednesený důvod nebyl uznán, odepře svědčit, ačkoli byl na následky upozorněn, může soud uložit náhradu nákladů způsobených odepřením výpovědi a pokutu do 5000 Kčs. Vydobyté pokuty připadají státu.

Na počátku výslechu dotáže se soud svědka na jeho jméno, příjmení, věk, rodinný stav, zaměstnání, bydliště, dále na jeho poměr k účastníkům, popřípadě i na jiné okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Potom se dá svědkovi příležitost, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Svědkovi je třeba dát otázky potřebné k vysvětlení a k doplnění výpovědi, zejména k objasnění, odkud má své vědomosti.

Svědka vyslýchá předseda senátu. Členové senátu, prokurátor a se souhlasem předseda účastníci a znalci mohou klást svědkovi otázky.

Předseda senátu může svědkovi zakázat, aby byl přítomen při projednávání věci.

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných hotových výdajů a ušlé odměny za práci. Nárok svědka zaniká, neuplatní-li jej svědek nejpozději do tří dnů po svém výslechu, a nedojde-li k výslechu, do tří dnů po tom, kdy mu to bylo oznámeno.

(2) O svědečném rozhodne předseda senátu; usnesení o tom se nedoručuje.

(1) Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, přibere soud zpravidla po slyšení účastníků jednoho nebo více znalců, aby podali posudek.

(2) Místo znalce původně přibraného může soud přibrat znalce jiného.

(3) Soud může také požádat příslušné úřady (orgány veřejné správy) nebo ústavy, aby podaly nebo přezkoumaly znalecký posudek.

Jako znalce nelze přibrat toho, u koho se vyskytuje důvod obdobný důvodu, pro který je vyloučen soudce. Znalec je povinen oznámit soudu skutečnosti nasvědčující jeho vyloučení; neučiní-li tak, odpovídá účastníkům za náklady, které tím zavinil.

(1) Znalci lze uložit, aby posudek podal písemně.

(2) Několik znalců lze vyslechnout společně; znalci mohou podat společný posudek.

O náhradě hotových výloh a odměně za znalecký úkon (znalečné), uplatňovaných podle zvláštních předpisů, rozhoduje předseda senátu; nebylo-li znalečné účtováno do konce řízení nebo ve lhůtě určené předsedou, rozhodne o něm předseda z úřední povinnosti. Rozhodnutí o znalečném se doručuje i tomu, kdo je účtoval.

Ustanovení §§ 100 až 105 platí pro znalce přiměřeně. Jako znalec je však povinen být činný jen ten, kdo byl k podání znaleckého úkonu označen orgánem nebo organizací socialistického sektoru, které o to byly soudem požádány, popřípadě ten, kdo určitý obor vykonává jako své povolání.

(1) Soud může uložit účastníkovi, o němž je podle výsledků dosavadního řízení známo, že má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil.

(2) Jestliže účastník bezdůvodně odepře listinu předložit, užije soud proti němu ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

(1) Soud může uložit i třetí osobě, aby mu listinu, kterou má, předložila k nahlédnutí. Zjistí-li soud po nahlédnutí, že listinou lze dokázat okolnost důležitou pro objasnění skutkového stavu, provede listinou důkaz.

(2) Jestliže třetí osoba bezdůvodně odepře předložit listinu soudu k nahlédnutí, užije soud proti ní ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

(1) O předložení listiny účastníkem a třetími osobami platí obdobně ustanovení §§ 102 a 103.

(2) O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

Soud může sám opatřit listinu od jiného soudu nebo od úřadu (orgánu veřejné správy).

K provedení důkazu při ústním jednání sdělí soud obsah předložené listiny nebo její příslušné části účastníkům a vyzve je, aby se o ní vyjádřili.

(1) Veřejnými jsou listiny, které vydaly československé soudy nebo úřady (orgány veřejné správy) v mezích své pravomoci a v předepsané formě, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné.

(2) Veřejné listiny podávají, pokud není dokázán opak, důkaz o pravdivosti toho, že nařízení nebo prohlášení v nich obsažené vydal jejich vystavitel, jakož i toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

(3) Každá jiná listina je soukromou listinou, kterou soud zhodnotí jako jiný důkazní prostředek.

Soud po případném slyšení účastníků stanoví, v jakém směru a jakým způsobem se provede ohledání.

(1) O povinnosti účastníků a třetích osob předložit předmět ohledání, popřípadě o jejich povinnosti dát souhlas k provedení ohledání, platí obdobně ustanovení §§ 113 až 115.

(2) O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

Ohledání předmětu nelze provést, bylo-li by spojeno s prozrazením státního tajemství anebo s porušením státem výslovně uložené nebo státem uznané povinnosti mlčenlivosti.

Způsob provedení důkazů jinými důkazními prostředky určí soud podle jejich povahy.

Před zahájením řízení lze na návrh účastníka, a za řízení i z úřední povinnosti, zajistit důkaz, je-li obava, že důkaz nebude možno později provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi.

(1) Návrh na zajištění důkazu se podává u rozhodujícího soudu a v naléhavém případě, anebo nedošlo-li dosud k zahájení řízení, u okresního soudu, v jehož obvodu je ohrožený důkazní prostředek.

(2) V návrhu na zajištění důkazu je třeba uvést odpůrce, popřípadě důvod, proč ho není možno uvést, dále označit skutečnosti, které se mají dokázat, a důkazní prostředky.

Zajištění důkazu provede soudce způsobem předepsaným pro důkaz, o který jde. Předvolá k němu navrhovatele a jeho odpůrce, je-li znám.

Náklady zajištění důkazu provedeného před zahájením řízení nese navrhovatel. Tím není dotčen jeho případný nárok na jejich náhradu v pozdějším řízení.

(1) Každý účastník nese sám náklady spojené se svými procesními úkony a náklady úkonů, které v jeho zájmu nařídil soud z úřední povinnosti; náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka nese ten, kdo dal podnět k jeho ustanovení, a není-li tu takového podnětu, ten, v jehož zájmu byl opatrovník ustanoven.

(2) Pokud dále není stanoveno jinak, nesou účastníci tyto náklady bez nároku na jejich náhradu.

(1) Soud uloží účastníkovi, v jehož zájmu nařídil z úřední povinnosti úkon vyžadující nákladů, anebo účastníkovi, jehož úkon dal k nákladům podnět, aby složil zálohu. Stejně postupuje mimo ústní jednání předseda senátu.

(2) Nebyla-li tato záloha včas složena, posoudí soud, zdali má být zamýšlený procesní úkon přesto vykonán či má-li být od něho upuštěno; bude-li procesní úkon vykonán, nese sice stát náklady s ním spojené, ale vymáhá je na účastníku exekucí.

(3) Státu nelze uložit, aby složil zálohu nebo jakoukoli jistotu.

(1) Soud přizná účastníku náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, včetně nákladů právního zastoupení, jestliže účastník měl proti odpůrci plný úspěch ve věci.

(2) Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud tyto náklady poměrně rozdělí, po případě je vzájemně zruší.

(3) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat náhradu všech těchto nákladů, měl-li neúspěch jen v poměrně nepatrné části svého nároku, anebo záviselo-li určení výše jeho nároku na volném uvážení soudu nebo na znaleckém posudku.

Soud může výjimečně z důvodů hodných zvláštního zřetele uložit účastníkovi, aby nesl bez nároku na náhradu své náklady řízení, včetně nákladů právního zastoupení, nebo jejich část, i když měl v řízení úspěch.

Účastník je povinen nahradit náklady odpůrci, který nedal příčinu k uplatnění nároku u soudu a včas jej uznal.

Účastníku, jeho zákonnému zástupci nebo zmocněnci může soud uložit, aby nesli bez nároku na náhradu nebo nahradili náklady, které vznikly náhodou jim se přihodivší nebo náklady, které způsobili svým zaviněním, zejména zbytečnou rozvláčností podání, opožděnými přednesy anebo jejich změnou, nepravdivými tvrzeními nebo neodůvodněnými návrhy.

(1) Náklady procesních úkonů prokurátora, který vstoupil do řízení podle § 6 odst. 1, a důkazů jim navržených nese stát bez nároku na náhradu. Tím nejsou dotčena ustanovení o nákladech účastníků v jejich vzájemném poměru.

(2) Náklady spojené s procesními úkony prokurátora, který podal návrh na zahájení řízení podle § 6 odst. 3, nese stát; jestliže se účastník, v jehož zájmu prokurátor učinil návrh na zahájení řízení, choval v řízení nečinně, má nárok na náhradu nákladů nebo povinnost k jejich náhradě místo něho stát.

(1) Je-li účastníků několik, nesou náklady podle poměru účastenství ve věci.

(2) Ve stejném poměru jsou účastníci oprávněni požadovat náhradu nákladů, popřípadě povinni k jejich náhradě.

Skončilo-li řízení mezi účastníky soudním smírem a nebylo-li o nákladech ujednáno nic jiného, náklady se vzájemně zrušují.

Náklady zrušeného nebo zastaveného řízení se vzájemně zrušují. Avšak ten, kdo má vinu na tom, že řízení muselo být zrušeno nebo zastaveno, je povinen nahradit náklady řízení.

O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti. Závisí-li rozhodnutí o náhradě nákladů na výsledku řízení ve věci samé, rozhodne soud o náhradě až v rozhodnutí, jímž byla věc v příslušné stolici úplně vyřízena.

(1) Náklady upraví soud podle sazeb, které stanoví ministr spravedlnosti vyhláškou.

(2) Při vyhlášení rozhodnutí může si soud vyhradit, že náklady určí v písemném vyhotovení rozhodnutí. V tomto případě může senát svěřit úpravu nákladů členu senátu, jemuž bylo uloženo vypracovat rozhodnutí.

Rozhodnutí o náhradě nákladů je vykonatelné vždy až po nabytí právní moci.

Zastupoval-li účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů, advokát, je ten, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, povinen je zaplatit advokátní poradně. Na pohledávce nákladů přisouzených účastníkovi má advokátní poradna zástavní právo a může takovou pohledávku na dlužníkovi vymáhat vlastním jménem. Dlužník si může započíst pouze ty náklady, které mu byly v témž řízení přisouzeny proti účastníkovi, kterého advokát zastupoval; to však neplatí, je-li povinen nahradit náklady stát (státní ústav, zařízení).

(1) Soud přizná účastníkovi na jeho žádost pro dobu dalšího řízení osvobození od soudních poplatků, není-li již účastník osvobozen podle poplatkových předpisů, popřípadě i osvobození od záloh a jiných výdajů na soudní úkony (dále jen "zálohy"), jestliže by účastník nemohl nést tyto náklady bez ohrožení potřebné výživy vlastní nebo výživy osob, kterým má podle zákona poskytovat úhradu na osobní potřeby; stejné osvobození přizná soud na žádost právnické osobě nebo úředně ustanovenému orgánu pro správu majetkové podstaty, jestliže potřebnou úhradu nelze opatřit z prostředků právnické osoby nebo z majetkové podstaty, zastupované úředně ustanoveným orgánem.

(2) Osvobození od záloh lze povolit i bez osvobození od soudních poplatků, nebo i jen částečně.

Soud nepřizná osvobození podle § 140, jeví-li se uplatňování nebo bránění práva svévolným nebo zřejmě bezúspěšným, anebo dá-li se důvodně předpokládat, že uplatňovaný nárok byl účastníku postoupen jen proto, aby se dosáhlo osvobození.

(1) Jsou-li tu podmínky § 140 odst. 1 a je-li toho třeba k ochraně účastníka, právnické osoby nebo úředně ustanoveného orgánu pro správu majetkové podstaty, ustanoví jim soud na jejich žádost zástupce. Zástupce se ustanovuje buď z řad soudců nebo jiných justičních zaměstnanců, kteří jsou k tomu způsobilí, anebo z advokátů; byl-li zástupcem ustanoven advokát, určí ho vedoucí advokátní poradny označené soudem.

(2) Usnesení o ustanovení takového zástupce nahrazuje procesní plnou moc.

(3) Ten, jemuž byl podle odstavce 1 ustanoven zástupce, není povinen, pokud není dále stanoveno jinak, zaplatit náklady svého právního zastoupení. Bude-li mu přiznán nárok na náhradu nákladů, tvoří odměna za zastupování, byl-li zástupcem ustanoven advokát, součást nákladů řízení.

(1) Přiznat osvobození podle § 140 nebo ustanovit zástupce podle § 142 lze jen tehdy, předloží-li účastník soudu potvrzení místního národního výboru, a jde-li o soudního chráněnce, potvrzení poručenského (opatrovnického) soudu o osobních, rodinných, majetkových a výdělkových poměrech; právnické osobě nebo úředně ustanovenému orgánu pro správu majetkové podstaty lze přiznat osvobození nebo ustanovit zástupce jen tehdy, předloží-li soudu potvrzení příslušného dozorčího orgánu.

(2) Podrobné předpisy vydá vláda nařízením.

(1) Jde-li o uplatňování práva teprve zamýšlené, může přiznat osvobození nebo ustanovit zástupce kterýkoli okresní soud; jinak soud, před nímž se řízení zahajuje nebo koná.

(2) Přiznané osvobození je účinné ke dni podání žádosti.

(1) Přiznané osvobození soud odejme, popřípadě i se zpětným účinkem, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že tu nebyly podmínky stanovené zákonem nebo že tyto podmínky zanikly.

(2) Ukáže-li se do pravomocného skončení řízení, že tu nebyly podmínky stanovené zákonem pro ustanovení zástupce, nebo že tyto podmínky zanikly, zruší soud ustanovení zástupce a účastníkovi uloží dodatečně nahradit výdaje zástupce; je-li zástupcem advokát, i zaplatit jeho odměnu.

(1) Bylo-li odpůrci účastníka osvobozeného od soudních poplatků a záloh uloženo zcela nebo zčásti nahradit náklady, určí soud vedle nákladů nebo jejich části, které má odpůrce nahradit účastníkovi, zvláště též náklady nebo jejich část (včetně soudního poplatku), které odpůrce, nebyl-li také od poplatků a záloh osvobozen, má zaplatit státu; tohoto ustanovení se užije přiměřeně i na náhradu nutných vydání a odměny za zastupování, byl-li účastníku ustanoven zástupce podle § 142 odst. 1 nebo § 144 odst. 1.

(2) Skončilo-li řízení mezi těmito účastníky soudním smírem, je pro určení nákladů (včetně soudního poplatku), které má odpůrce osvobozeného účastníka zaplatit státu, rozhodující obsah soudního smíru ve věci samé.

(3) Při vzájemném zrušení nákladů řízení mezi těmito účastníky určí soud částku nákladů, kterou má odpůrce osvobozeného účastníka zaplatit státu.

Ve věcech týkajících se osvobození a ustanovení zástupce rozhoduje předseda senátu bez ústního jednání.

(1) Uloží-li se v rozsudku povinnost k plnění, určí soud ke splnění povinnosti lhůtu patnácti dnů.

(2) V odůvodněných případech může soud určit lhůtu kratší nebo delší, popřípadě vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

(3) Je-li předmětem závazku plnění opětujících se dávek, které se stanou splatnými po vynesení rozsudku, je třeba v rozsudku určit den splnění.

(1) Lhůty k plnění se počítají ode dne doručení rozsudku.

(2) Byl-li však podán opravný prostředek proti rozsudku bez předběžné vykonatelnosti, počítá se lhůta k plnění od právní moci rozsudku.

Soud je vázán svým rozsudkem, jakmile ho vyhlásil.

Vynesení rozsudku se mohou zúčastnit jen soudci, za jejichž účasti se ústní jednání skončilo.

(1) Poradě a hlasování senátu nesmí být kromě soudců a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O poradě a hlasování se sepíše zvláštní protokol.

(2) Soudci z lidu hlasují před soudci z povolání, a to mladší před staršími. Předseda hlasuje naposledy.

(3) K rozsudku je třeba většiny hlasů. Všichni členové senátu jsou povinni hlasovat, i když byli přehlasováni v některé předběžné otázce.

(1) Rozsudek je třeba vždy vyhlásit; vyhlásí ho předseda senátu.

(2) Rozsudky se vyhlašují jménem republiky.

(3) Vyhlášení se má stát zpravidla hned po skončení ústního jednání; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku odročit ústní jednání na dobu nejdéle patnácti dnů.

(4) Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatné důvody, jakož i poučení o opravném prostředku.

(5) Rozsudek je třeba účastníkům vždy doručit.

(1) Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu.

(2) Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše za něho jiný člen senátu; důvod se poznamenává na vyhotovení rozsudku.

(1) Chyby v psaní a počtech, jakož i jiné podobné zřejmé nesprávnosti v rozsudku nebo jeho vyhotovení, může předseda senátu kdykoli bez ústního jednání opravit, a to i z úřední povinnosti. Opravu může nařídit i soud vyšší stolice.

(2) Opravné usnesení se doručí účastníkům, oprava se vyznačí ve vyhotovení rozsudku a podle možnosti i na stejnopisech vyhotovení již vydaných.

(3) Provádění opravy nemá vliv na právní moc a vykonatelnost rozsudku.

(4) Jestliže se však opravou rozsudku změní jeho výrok, může účastník změnou dotčený napadnout opravenou část výroku přípustným opravným prostředkem ve lhůtě počítané od doručení opravného usnesení.

(1) Nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech anebo o předběžné vykonatelnosti, může kterýkoli účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku žádat o jeho doplnění. V žádosti je třeba uvést určitý návrh na doplnění. Soud rozhodne o žádosti podle povahy věci buď po ústním jednání, nebo bez něho.

(2) Vyhoví-li soud žádosti o doplnění, vynese ve věci doplňující rozsudek; nevyhoví-li, žádost usnesením zamítne.

(3) Na doplňující rozsudek se jinak užije obdobně ustanovení o rozsudcích.

(4) Řízení o doplnění nemá odkladný účinek na opravné prostředky proti rozsudku ani na jeho vykonatelnost.

(1) Doručený rozsudek, který již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, je pravomocný.

(2) Vzdání se opravného prostředku je účinné, jen stalo-li se před soudem po vyhlášení rozsudku.

Byl-li účastník pravomocným rozsudkem odsouzen plnit dávky, které se stanou splatnými až po vynesení rozsudku, a změnily-li se podstatně okolnosti, na jejichž základě určil soud výši dávek nebo jejich trvání, může kterýkoli účastník podat návrh na změnu určené výše dávek nebo jejich trvání. Dřívější rozsudek je možno změnit jen s účinky ode dne podání návrhu.

(1) Mimo případy uvedené v § 163 lze předběžnou vykonatelnost vyslovit na návrh účastníka, jestliže by mu jinak hrozilo nebezpečí značné a těžko nahraditelné újmy, anebo je-li obava, že splnění se stane vůbec nemožným.

(2) Vyslovení předběžné vykonatelnosti podle odstavce 1 může se týkat celého nároku nebo jeho části a může být vázáno na složení přiměřené jistoty.

Soudní smír, který soud schválil, má účinky pravomocného rozsudku.

(1) Účastníky řízení jsou manželé.

(2) Rozhoduje-li se v řízení o rozvod manželství též o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku, jsou nezletilé děti účastníky, pokud se jich řízení týká.

Jeden stejnopis návrhu na zahájení řízení se doručí odpůrci do vlastních rukou. Uvědomění o zahájení řízení z úřední povinnosti se doručí oběma manželům do vlastních rukou.

Soud zpravidla vyslechne oba manžely osobně, a to hned při prvém ústním jednání.

Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení nevyžaduje, aby mu soud přiznal účinnost.

S výjimkou řízení o neplatnost manželství je přípustný klid řízení (§ 421).

Uznání nároku nemůže soud přiznat účinnost (§ 74).

Otázku neplatnosti manželství nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

Zemře-li jeden z manželů dříve, než se rozhodnutí stane pravomocným, soud usnesením řízení zastaví a zruší snad již vynesené rozhodnutí, jestliže zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo.

Připojí-li se druhý manžel k návrhu na rozvod manželství a shodují-li se návrhy obou manželů co do viny na rozvodu, může se soud pro zjištění rozvratu a viny na něm omezit na výslech účastníků.

(1) Jsou-li zde nezletilé děti, rozhodne soud rozsudkem, jímž vyslovuje rozvod manželství, současně také o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku; rozhodnutí může nabýt právní moci jen ve všech částech výroku současně.

(2) Ustanovení odstavce 1 neplatí, dojde-li mezi účastníky o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku k dohodě, kterou soud schválil.

Zemře-li jeden z manželů dříve, než se rozhodnutí stane pravomocným, soud usnesením řízení zastaví a zruší snad již vynesené rozhodnutí.

Soudy rozhodují v opatrovnických věcech a ve věcech dětí v rodičovské moci, nejde-li o opatrovnictví z důvodu správy majetku (§ 60 zákona o právu rodinném). Ve věcech dětí, nad nimiž je vedeno poručenství, rozhodují soudy jen v případech výslovně v zákoně stanovených.

Soudem příslušným pro věci uvedené v § 244 je obecný soud chráněnce. Není-li tento soud znám nebo nemůže-li bez újmy pro chráněnce včas zakročit, zakročí soud, v jehož obvodu má chráněnec pobyt, jakmile však je to možné, postoupí věc soudu příslušnému.

V zájmu chráněnce může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na jiný soud. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

(1) Senát jedná a rozhoduje o výživě dětí, o úpravě styku rodičů s dětmi, o schvalování důležitých úkonů za chráněnce, o odvolání opatrovníka, o příjmení, popřípadě i o jménu dítěte, o výkonu rodičovské moci, o všech jejích omezeních a o jejím zániku; rovněž jedná a rozhoduje o výchově dětí, nejde-li o děti v poručenské péči, o jejichž výchově soudy nerozhodují.

(2) V ostatních případech jedná a rozhoduje soudce.

Řízení se zahajuje z úřední povinnosti, jestliže z povahy věci neplyne, že má být zahájeno jen na návrh.

(1) Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

(2) Soudce rozhoduje bez ústního jednání.

(1) V důležitých nebo pochybných případech vyslechne soud i chráněnce, pokud je tento schopen posoudit své zájmy; lze-li od toho očekávat objasnění a posouzení potřebnosti anebo vhodnosti navrženého nebo zamýšleného opatření, vyslechne soud i jeho nejbližší příbuzné nebo jiné osoby s poměry obeznámené.

(2) Soud má zpravidla, zejména jde-li o nezletilce, jednat v součinnosti s veřejnými orgány a zařízeními, které slouží k ochraně nebo prospěchu chráněnců.

Nedohodnou-li se rodiče o výkonu rodičovské moci, rozhodne soud, jakým způsobem se má rodičovská moc vykonávat, zejména který z rodičů má nezletilce zastupovat.

(1) Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, rozhodne soud o tom, komu se má dítě svěřit do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu; pokud je toho třeba, upraví též styk rodičů s dítětem. Rozhodnutí může být nahrazeno dohodou rodičů, která však vyžaduje schválení soudu.

(2) Soud určí rozsah vyživovací povinnosti, i když rodiče žijí spolu, neplní-li jeden z nich své povinnosti dobrovolně.

Proti tomu, kdo se dobrovolně nepodrobí rozhodnutí soudu o rodičovské moci, výchově dětí, styku s nimi nebo o jejich umístění, užije soud uvedený v § 244 pro výkon tohoto rozhodnutí vhodných donucovacích prostředků. Těmito prostředky mohou být též, pokud ostatní prostředky podle okolností případu nejsou dostačující, pokuty do výše 5000 Kčs za každé jednotlivé neuposlechnutí soudu, po případě i nucené předvedení dítěte k rodiči (umístění dítěte a pod.); vydobyté pokuty připadají státu.

(1) Důležitými úkony zákonného zástupce za chráněnce, které vyžadují schválení soudu, jsou zejména zřeknutí se nebo odmítnutí dědictví, vzdání se práv, uzavření smíru, poskytnutí nebo vypovězení půjčky, zcizení, nabytí nebo zatížení nemovitých věcí a práv k nim. Soud má při schvalování právních úkonů dbát zájmů chráněnce i pro dobu po dosažení zletilosti nebo po skončení opatrovnictví.

(2) I usnesení, kterým se návrhu vyhovuje, musí být vždy odůvodněno. Písemné smlouvy je nutno opatřit schvalovací doložkou.

(1) Po vhodném poučení složí opatrovník do rukou soudce slib, že se bude řádně starat o osobu chráněnce, dále že bude opatrovance řádně zastupovat, že bude jeho jmění spravovat s péčí řádného hospodáře a dbát přitom pokynů soudu.

(2) Po složení slibu vydá soud opatrovníkovi listinu o jeho ustanovení.

Soud provede soupis všeho jmění opatrovance, a uzná-li to za vhodné, i jeho odhad. Provedením soupisu a odhadu může soud pověřit výkonný orgán místního národního výboru.

(1) Hotové peníze, pokud se jich v zájmu opatrovance nepoužije jinak, je nutno uložit ve státní spořitelně. V rukou opatrovníka lze ponechat jen tolik peněz, kolik je třeba k řádnému hospodaření, popřípadě k úhradě běžných potřeb opatrovance.

(2) Cennosti a důležité listiny se zpravidla uloží do soudní úschovy. U nemovitých věcí je třeba poznamenat zavedení opatrovnictví.

(3) Nemovité věci lze zcizit jen v případě nutnosti nebo zřejmého prospěchu opatrovance.

(1) Vyúčtování ze správy jmění opatrovance předkládá opatrovník v obdobích a ke dnům, které určí soud zpravidla při jeho ustanovení.

(2) Opatrovníci předloží vyúčtování zpravidla písemně, a to i s doklady. Jen jednoduché vyúčtování, skládající se z několika málo položek příjmů a výdajů, může být sepsáno do protokolu.

(2) Vyjde-li najevo, že k některým právním úkonům došlo bez potřebného soudního schválení, může je soud schválit dodatečně.

(3) Při přezkoumání vyúčtování má soud zpravidla přejít nepatrné nedostatky a nemá požadovat nákladné doklady při nepatrných položkách.

(1) V usnesení, kterým se schvaluje vyúčtování, je třeba uvést, kdo vyúčtování podal a za kterou dobu, zda je soud uznal za správné, jaká je konečná částka čistého majetku, jaká hotovost je v rukou opatrovníka a jaké příjmy a výdaje měl opatrovanec ve vyúčtovacím období. Do usnesení je třeba pojmout také příkaz k odstranění případných chyb.

(2) Po schválení závěrečného vyúčtování vydá soud bývalému opatrovanci na jeho žádost všechny doklady.

Při změně opatrovníka vyzve soud opatrovníka dosavadního, aby odevzdal majetek, popřípadě jeho správu novému opatrovníkovi a soudu to prokázal.

(1) Po skončení opatrovnictví je soud povinen vydat opatrovanci jeho majetek.

(2) Soud především vyzve opatrovance, aby do určité lhůty majetek převzal. Výzvu je nutno doručit do vlastních rukou. Současně vyzve opatrovníka, aby odevzdal majetek opatrovanci a odevzdání soudu prokázal. Nepřevezme-li opatrovanec majetek, naloží se s majetkem podle ustanovení o soudní úschově.

(3) U nemovitých věcí po skončení opatrovnictví nařídí soud výmaz poznámky o zavedení opatrovnictví.

(1) Ustanovení o opatrovnících a opatrovancích se užije přiměřeně i na děti v rodičovské moci, byl-li ustanoven dítěti opatrovník.

(2) Předchozí ustanovení o příslušnosti, obsazení soudu a řízení se užije přiměřeně i při rozhodování o prodloužení a propuštění z ochranné výchovy u osob starších 18 let ve výchovnách dorostu.

Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

(1) Před rozhodnutím o osvojení vyslechne soud - podle možnosti osobně - osvojitele a jeho manžela, je-li třeba jeho souhlasu, rodiče osvojovaného dítěte, opatrovníka, který mu byl ustanoven v řízení o osvojení, popřípadě jeho poručníka, dále orgán pověřený péčí o mládež a osvojované dítě, je-li schopno posoudit dosah osvojení. Soud rodiče nevyslechne, jestliže jsou zbaveni rodičovské moci nebo jsou zcela zbaveni svéprávnosti, jakož i tehdy, není-li třeba jejich přivolení k osvojení, ač jsou zákonnými zástupci dítěte.

(2) Osoby, které podle odstavce 1 není třeba slyšet, nejsou účastníky řízení o osvojení.

V usnesení, kterým soud vysloví osvojení, uvede, jakého příjmení bude osvojenec užívat. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci. Jeden stejnopis pravomocného usnesení se zvláštním způsobem uloží u soudu.

Soudem příslušným k rozhodnutí o zrušení osvojeneckého poměru je soud, který vyslovil osvojení. O takovém zrušení osvojeneckého poměru platí přiměřeně §§ 264 až 266.

Dohodu o zrušení osvojení mezi osvojitelem a zletilým osvojencem může sepsat soudce kteréhokoli soudu; opis protokolu o zrušení osvojení zašle soudu, který osvojení vyslovil, aby ho zvláštním způsobem uložil a vyznačil zrušení ve spisech o osvojení.

Pro řízení o zjištění otcovství se užije ustanovení hlavy jedenácté s doplňky uvedenými v dalších ustanoveních tohoto dílu.

Otázku zjištění otcovství nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

(1) Dítě, jeho matka, domnělý otec a podle potřeby i jiné osoby, jsou povinni dát si odnít krev k provedení krevní zkoušky. Zdráhá-li se některá z těchto osob bez závažného důvodu tak učinit, může být použito donucovacích prostředků podle § 100 odst. 2 a 3 a § 103 odst. 3. Proti usnesení, kterým soud prohlásí zdráhání za bezdůvodné, může podat stížnost jen ten, kdo má být vyšetřen.

(2) Tohoto ustanovení se užije obdobně i na jiné podobné důkazní prostředky.

(1) Je-li zahájeno řízení o zjištění otcovství na žalobu jen jednoho z oprávněných, brání projednání žaloby druhého oprávněného překážka uvedená v § 57 odst. 1 písm. c).

(2) Oprávněný, který žalobu nepodal, může do řízení vstoupit jako vedlejší účastník; účinek rozsudku se vztahuje na něj, i když do řízení nevstoupil.

(1) Jestliže žalobce za řízení o zjištění otcovství zemře, řízení se přeruší. V řízení může pokračovat druhý k žalobě oprávněný. Do šesti měsíců po smrti dítěte mohou podat žalobu o zjištění otcovství též jeho potomci, prokáží-li právní zájem na tomto zjištění; za týchž podmínek a v téže lhůtě mohou potomci dítěte navrhnout, aby se v přerušeném řízení pokračovalo.

(2) Řízení o zjištění otcovství se přeruší též tehdy, zemře-li žalovaný. V řízení lze pokračovat proti opatrovníkovi, kterého žalovanému ustanoví soud projednávající věc.

Je-li s žalobou o zjištění otcovství spojen i návrh na určení povinnosti k úhradě osobních potřeb dítěte nebo došlo-li ke spojení takových řízení, rozhodne soud rozsudkem i o úhradě osobních potřeb.

Uzná-li v řízení o zjištění otcovství žalovaný své otcovství, vyslechne soud matku, pokud je jejího souhlasu s uznáním třeba nebo pokud sama o zjištění otcovství nežaluje, zda s uznáním souhlasí; souhlasí-li, soud řízení o zjištění otcovství zastaví.

(1) Řízení koná senát bez ústního jednání.

(2) Senát nemůže pověřit předsedu nebo člena senátu výslechem vyšetřovaného nebo znalců.

(1) Řízení zahájí soud na návrh nebo z úřední povinnosti.

(2) Jde-li o zbavení svéprávnosti pro duševní poruchu a nepodal-li návrh úřad (orgán veřejné správy), může soud navrhovateli nařídit, aby do přiměřené lhůty předložil lékařské vysvědčení o duševním stavu chorého, s poučením, že jinak návrh odmítne.

(1) Osoba, která má být zbavena svéprávnosti, musí soud vyslechnout osobně; za tím účelem může být předvedena k soudu. Je-li v ústavu, vyslechne se zpravidla v ústavu. Od výslechu lze upustit, nelze-li ho provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřované osoby.

(2) Je-li toho třeba k ochraně práv osoby, která má být zbavena svéprávnosti, ustanoví jí soud pro toto řízení opatrovníka.

Ten, kdo má být zbaven svéprávnosti, budiž vyšetřen zpravidla dvěma znalci.

Od vyšetření znalci i od výslechu vyšetřovaného lze upustit, byl-li stav osoby, která má být zbavena svéprávnosti, soudně vyšetřen v posledních šesti měsících při přijetí do ústavu a nenastala-li podle potvrzení správy ústavu nebo podle výsledků jiného soudního šetření od té doby podstatná změna.

(1) Soud může na návrh znalce nařídit, aby osoba, která má být vyšetřena, byla dodána do ústavu na dobu nejvýše tří měsíců, je-li toho nezbytně třeba pro vyšetření duševního stavu.

(2) Před vynesením takového usnesení je třeba vyslechnout jejího opatrovníka, je-li ustanoven, a pokud možno i účastníky.

(1) Jsou-li tu podmínky pro zbavení svéprávnosti pro navyklé nadměrné požívání alkoholických nápojů, anebo omamných prostředků nebo jedů a lze-li podle výsledků šetření očekávat, že osoba, o kterou jde, se polepší, může soud odložit vynesení usnesení o zbavení svéprávnosti a zároveň určí přiměřenou lhůtu k polepšení. Soud může odklad učinit závislým na tom, že se tato osoba podrobí léčení v odborném ústavu po potřebnou dobu, která však nesmí převyšovat jeden rok.

(2) Před uplynutím lhůty k polepšení vysloví soud zbavení svéprávnosti jen tehdy, ukáže-li se, že polepšení nelze očekávat, nebo opustí-li léčená osoba bez závažných důvodů předčasně odborný ústav nebo maří-li léčení.

(1) Usnesení, jímž se rozhoduje o zbavení svéprávnosti, doručí se též prokurátorovi a opatrovnickému soudu; po nabytí právní moci doručí se správě ústavu, v němž je zadržena osoba stižená duševní poruchou, a bylo-li vysloveno zbavení svéprávnosti, též místnímu a okresnímu národnímu výboru, v jejichž obvodu měla osoba zbavená svéprávnosti bydliště nebo pobyt.

(2) Osobě, která se zbavuje svéprávnosti, se usnesení nedoručí, jestliže by to bylo zřejmě škodlivé pro její stav.

(3) Neodloží-li soud vykonatelnost usnesení, jímž bylo vysloveno zbavení svéprávnosti, učiní opatrovnický soud opatření, aby zbavení svéprávnosti bylo zapsáno u nemovitých věcí.

(1) Náklady řízení nese stát; náklady právního zastoupení nese sám zastoupený bez nároku na náhradu.

(2) Náklady řízení hradí osoba zbavená svéprávnosti; nelze-li na ní tyto náklady vymoci, hradí je ti, kdo jsou podle zákona povinni poskytovat jí úhradu osobních potřeb, pokud by tím nebyli zkráceni na výživě oni sami nebo jejich rodiny; nelze-li je ani takto uhradit, hradí je stát.

(3) Skončilo-li řízení bezvýsledně, je povinen hradit náklady ten, kdo podal návrh na zahájení řízení, jestliže mu muselo být známo, že pro zahájení řízení není důvodu; v ostatních případech hradí náklady stát.

(1) Ustanovení tohoto dílu se užije přiměřeně i pro zrušení usnesení o zbavení svéprávnosti a pro přeměnu částečného zbavení svéprávnosti ve zbavení svéprávnosti zcela nebo naopak.

(2) Návrh na zrušení zbavení svéprávnosti nebo přeměnu zbavení svéprávnosti zcela v částečné zbavení svéprávnosti, jakož i stížnost proti zamítnutí těchto návrhů, může podat i osoba zbavená svéprávnosti.

(3) Zamítne-li se však návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti a lze-li podle výsledků šetření bezpečně předpokládat, že v nejbližší době nelze očekávat vyléčení nebo značné zlepšení,může se soud usnést, že před uplynutím přiměřené lhůty, jež nesmí být delší než tři léta, je nepřípustný opětovný návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti, ledaže se dostatečně osvědčí, že se stav osoby zbavené svéprávnosti zlepšil. Byl-li návrh přesto podán, lze ho odmítnout bez dalšího řízení.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

(1) Návrh lze podat již rok před tím, než uplyne doba potřebná k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého.

(2) O návrhu nemůže být rozhodnuto před uplynutím této doby.

Uzná-li soud, že podle údajů jsou tu zákonné podmínky pro prohlášení za mrtvého, ustanoví nezvěstnému opatrovníka, nemá-li jiného zástupce, který by ho v řízení zastupoval.

(1) Soud vyhláškou vyzve nezvěstného, aby se přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal zprávu soudu nebo zástupci nezvěstného uvedenému ve vyhlášce; zároveň provede všechna potřebná šetření o nezvěstném a zjistí účastníky řízení.

(2) Ve vyhlášce uvede podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li jiná zpráva o jeho životě. Vyhláškovou lhůtu určí na jeden rok od vyvěšení vyhlášky na soudní desce. Den, kdy lhůta skončí, je nutno ve vyhlášce uvést.

(3) Vyhláška se vyvěsí na soudní desce a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky; mimo to ji lze uvést ve známost způsobem v místě obvyklým.

(4) Vyhláška se doručí opatrovníku, známým účastníkům a prokurátorovi.

Zjistí-li soud, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, zastaví řízení usnesením.

(1) Po uplynutí lhůty určené ve vyhlášce rozhodne soud o prohlášení za mrtvého. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci.

(2) O doručení rozhodnutí platí totéž, co o doručení vyhlášky; kromě toho se pravomocné rozhodnutí doručí soudu příslušnému k projednání dědictví.

(1) Zjistí-li soud, že osoba prohlášená za mrtvou je na živu nebo že žila ještě v den, od kterého dosud neuplynula doba potřebná k tomu, aby nezvěstná osoba mohla být prohlášena za mrtvou, zruší z úřední povinnosti své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého.

(3) O doručení rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 platí ustanovení § 303 odst. 2.

Náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka, jakož i ostatní náklady řízení, nese navrhovatel.

Stížnost mohou podat jen účastníci, kterým mělo být rozhodnutí doručeno (§ 301 odst. 4), a prokurátor.

Otázku, zda a kdy lze nezvěstného považovat za mrtvého, nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

Nájemní smlouvy o věcech nemovitých může vypovědět, pokud k tomu není třeba přivolení soudu, kterákoli smluvní strana soudně nebo mimosoudně ve lhůtách a na období, jež stanoví zákon nebo zvláštní předpisy.

Soudní výpověď má obsahovat zejména označení předmětu nájmu a dobu, kdy se má nájemní smlouva skončit.

(1) Spolu se soudní výpovědí doručí soud odpůrci rozkaz, aby předmět nájmu v době určené v rozkazu pod exekucí odevzdal nebo převzal, anebo aby do patnácti dnů ode dne doručení výpovědi podal odpor u soudu, který rozkaz vydal. Odpor nemusí být odůvodněn.

(2) Soudní výpověď je nutno doručit spolu s rozkazem ve lhůtě uvedené v § 371. Výpovědi podané teprve po uplynutí této lhůty soud odmítne.

(3) Výpověď nesmí být odmítnuta jen proto, že byla podána před počátkem výpovědní lhůty.

(4) I když se doručení stalo teprve po uplynutí výpovědní lhůty, je výpověď platná, nebude-li včas podán odpor.

(1) Vypovídaný může také proti mimosoudní výpovědi do patnácti dnů po jejím obdržení podat odpor u soudu příslušného podle § 369. Nepodáním odporu nepozbývá vypovídaný obranu proti výpovědi, která je základem žaloby na odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu.

(2) Žalobu na odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, jejímž základem je mimosoudní výpověď, lze podat již před uplynutím výpovědního období.

(1) U nájemních smluv, které zanikají uplynutím doby, může každá smluvní strana před uplynutím, nejpozději však do patnácti dnů po uplynutí nájemní doby, navrhnout u soudu vydání rozkazu odpůrci, aby v ustanovenou dobu pod exekucí odevzdal nebo převzal předmět nájmu, anebo aby do patnácti dnů od doručení rozkazu podal odpor u soudu, který vydal rozkaz. Odpor není třeba odůvodnit.

(2) Byl-li nájemní poměr sjednán na více než šest měsíců, lze tento návrh učinit jen v posledních šesti měsících.

O vydání rozkazu podle § 373 odst. 1 a § 375 odst. 1 rozhoduje soudce bez slyšení účastníků. Totéž platí o odmítnutí pozdě podaného odporu.

Rozkazy podle § 373 odst. 1 a § 375 odst. 1 je třeba doručit bez prodlení odpůrci s jedním stejnopisem výpovědi nebo návrhu do vlastních rukou.

(1) Byl-li odpor podán včas, ustanoví soud rok k ústnímu jednání.

(2) Řízení se koná podle ustanovení hlavy jedenácté. Účastník, který dal výpověď nebo podal návrh, aby předmět nájmu byl vrácen nebo převzat, pokládá se za žalobce.

(1) V rozsudku budiž vyřčeno, zda a pokud se výpověď nebo rozkaz vydaný podle § 375 ponechává v platnosti nebo se zrušuje, jakož i zda a kdy je žalovaný povinen předmět nájmu odevzdat nebo převzít.

(2) Výpověď se posuzuje podle doby, kdy byla dána.

(1) Proti soudním rozkazům k odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, které jsou vydány na základě soudní výpovědi nebo na návrh podle § 375, se připouští pouze odpor; řádný opravný prostředek se nepřipouští.

(2) Soudní výpovědi a rozkazy k odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, proti nimž nebyl podán odpor, jakož i pravomocné rozsudky a schválené soudní smíry v těchto věcech pozbudou platnosti s výjimkou výroku o náhradě nákladů, jestliže nebude navržena exekuce do patnácti dnů po tom, kdy nastala doba určená v nich k úplnému vyklizení nebo převzetí předmětu nájmu, a nabyla-li tato rozhodnutím právní moci, nebo byly-li soudní smíry schváleny až po uplynutí této doby, do patnácti dnů po právní moci.

(3) Ustanovení odstavce 2 platí také o soudních smírech a rozsudcích na odevzdání předmětu nájmu a na zrušení nebo vyslovení zániku nájemní smlouvy, jakož i o soudních smírech a rozsudcích v řízení podle § 374.

Výpovědi, rozkazy, rozsudky a soudní smíry týkající se trvání, zániku nebo zrušení nájemní smlouvy, jež byly vydány proti nájemci, jsou účinné a lze je vykonat i proti osobám, které jsou na nemovité věci jen na základě práva nájemcova.

Účinnost ustanovení tohoto dílu nelze vyloučit ani omezit úmluvou stran.

Pronajímatel může nájemní poměr ukončit, nedošlo-li mezi ním a nájemcem k dohodě, kterou nájemce dodržel, pouze s přivolením soudu (§ 389) nebo soudním smírem v řízení podle tohoto dílu. Jakýkoli jiný způsob zrušení nájemního poměru pronajímatelem je neplatný. K neplatnosti je třeba přihlížet z úřední povinnosti v každém období řízení i v řízení exekučním; namítá-li nájemce nepřípustnost výpovědi ve stížnosti proti usnesení, kterým byla povolena exekuce vyklizením, má stížnost odkladný účinek.

(1) Přivolení k výpovědi může být dáno jen z důležitých důvodů.

(2) Ze zvláště naléhavých důvodů může pronajímatel žádat též o přivolení ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi.

(3) Ministr spravedlnosti stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry nařízením, z kterých důležitých důvodů, buď se zřetelem na potřebu pronajímatele, nebo chování nájemce, či z jiných důležitých důvodů, může být dáno přivolení k výpovědi; stejně stanoví, z kterých zvláště naléhavých důvodů může být žádáno o přivolení ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi.

(1) V případech, v nichž důležitým důvodem přivolení k výpovědi je potřeba pronajímatele, může soud na návrh nájemce při přivolení k výpovědi vyslovit, že pronajímatel má nájemci po vyklizení předmětu nájmu nahradit zcela nebo zčásti potřebné stěhovací náklady, odpovídá-li to slušnosti, zvláště se zřetelem na hospodářskou situaci pronajímatele a nájemce. Stěhovací náklady určí soud podle volného uvážení.

(2) V případech, v nichž důležitým důvodem přivolení k výpovědi je potřeba pronajímatele, je pronajímatel povinen vypověděnému nájemci znovu pronajmout předmět nájmu a nahradit mu zaviněnou škodu, nebude-li předmětu nájmu do třiceti dnů po odevzdání použito k účelu, pro který bylo dáno přivolení k výpovědi. Tato lhůta nepočne běžet dříve, než by při náležité péči mohlo být započato s používáním nájemního předmětu k uvedenému účelu.

O příslušnosti platí ustanovení § 369.

Účastníky řízení jsou pronajímatel a nájemce.

(1) V návrhu na přivolení k výpovědi nebo ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi je třeba uvést i předmět nájmu a výpovědní lhůtu nebo dobu, kdy má být nájemní poměr zrušen bez výpovědi.

(2) Návrh je třeba nájemci doručit do vlastních rukou. Klid řízení je přípustný. Před rozhodnutím ve věci je soud povinen dát příležitost místnímu národnímu výboru, aby se mohl vyjádřit.

(3) Pravomocné přivolení k výpovědi nahrazuje výpověď; v rozsudku, kterým se přivoluje k výpovědi, určí soud dobu, kdy se nájemní poměr skončí a kdy má nájemce předmět nájmu odevzdat, tak, jako by výpověď byla dána na nejbližší výpovědní období. Soud určí v rozsudku dobu, kdy se nájemní poměr skončí a kdy má nájemce odevzdat předmět nájmu, i tehdy, jde-li o zrušení nájemního poměru bez výpovědi.

Náklady řízení o přivolení k výpovědi z důvodů potřeby pronajímatele hradí pronajímatel. Ustanovení § 132 tím není dotčeno.

O účincích rozsudku a soudních smírů platí ustanovení § 380 odst. 2 a 3 a § 381 obdobně.

Na nájemné smlouvy sjednané na určitou dobu se hledí tak, jako by byly sjednány na dobu neurčitou s výpovědí ve lhůtách a na období, jež stanoví zákon nebo zvláštní předpisy. Před uplynutím smluvené nájemní doby nelze žádat o přivolení k výpovědi z důvodů potřeby pronajímatele.

(1) Zemře-li nájemce, vstupují dnem jeho smrti v nájemní smlouvu příslušníci jeho rodiny, kteří v tento den s ním žili ve společné domácnosti a nemají vlastní byt, jakož i za téže podmínky osoby, které s ním žily ve společné domácnosti nejméně jeden rok před jeho smrtí a které se staraly z tohoto důvodu o společnou domácnost, anebo byly na něho odkázány výživou. Prohlásí-li však - nejsou-li dědici - do týdne po tom, co se dověděli o smrti nájemce, že odmítají pokračovat v nájemním poměru, platí, že nedošlo ke vstupu do nájemního poměru.

(2) Tohoto ustanovení se užije přiměřeně i v případě, že nájemce trvale opustil společnou domácnost. Jeho výpověď je jen tehdy platná, prohlásí-li oprávněné osoby (odstavec 1), že odmítají pokračovat v nájemním poměru.

(3) Za příslušníky rodiny podle ustanovení odstavce 1 se považují manžel (manželka), příbuzní v pokolení přímém (i z osvojeneckého poměru) a sourozenci.

(1) Věci, které má dlužník ve své moci, nebo dlužníkovy věci, které má vymáhající věřitel nebo osoba ochotná je vydat, se zabaví tím, že výkonný úředník sestaví jejich seznam a popíše je (zájemní protokol). Další zabavení věcí, které jsou již zabaveny, se vykoná poznámkou v zájemním protokole.

(2) V zájemním protokole se poznamenají též námitky proti zabavení.

(1) Usnesení o povolení exekuce se doručí dlužníku až při výkonu zabavení. Není-li dlužník při výkonu přítomen, doručí se mu toto usnesení spolu s uvědoměním o výsledku výkonu.

(2) Vymáhající věřitel se uvědomí o zabavení jen tehdy, nebyl-li při výkonu přítomen.

(2) Ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry může nařízením stanovit, které věci podle odstavce 1 písm. a) a b) jsou vyloučeny z exekuce nebo s jakým omezením je přípustný exekuční prodej věcí.

Zabavením nabývá vymáhající věřitel exekučního zástavního práva pro vymáhanou pohledávku.

Na návrh vymáhajícího věřitele mohou být zabavené věci z důležitých důvodů vhodným způsobem uschovány.

(1) Nalezne-li výkonný úředník při výkonu platné československé peníze, vydá je vymáhajícímu věřiteli na úhradu jeho pohledávky. Je-li pochybné, zda zabavená částka podléhá exekuci (§ 511), nebo je-li několik vymáhajících věřitelů, složí výkonný úředník peníze u soudu.

(2) Při zabavení cizozemských peněz je třeba zachovat zvláštní předpisy na ně se vztahující.

Věci podléhající zkáze lze zabavit, jen nebudou-li nalezeny jiné zabavitelné věci, postačující k uspokojení vymáhajícího věřitele. Věci podléhající zkáze prodá výkonný úředník ihned z volné ruky. Nedosáhne-li se úředně stanovené nebo odhadní ceny, anebo nepřevezme-li vymáhající věřitel věci za tuto cenu, odevzdají se dlužníkovi k volnému nakládání a exekuční zástavní právo vymáhajícího věřitele k nim zanikne.

(1) Příslušenství nemovité věci lze zabavit jen spolu s nemovitou věcí.

(2) Výjimky pro příslušenství zemědělských nemovitých věcí může stanovit vláda nařízením.

(1) Po právní moci usnesení povolujícího exekuci nařídí soud prodej zabavených věcí.

(2) Před prodejem je třeba věci, pokud nemají úředně stanovenou cenu, odhadnout.

(1) Zabavené věci se prodají v dražbě, která se koná buď v místě, kde jsou zabavené věci, nebo u soudu.

(2) Soud oznámí dražební rok dlužníku, vymáhajícímu věřiteli a okresnímu národnímu výboru, v jehož obvodu bude dražba konána a v jehož obvodu má dlužník bydliště. Kromě toho se dražební rok uveřejní způsobem v místě obvyklým.

(1) Dražbu provádí výkonný úředník, který o dražbě sepíše protokol.

(2) Výkonný úředník a dlužník nesmějí dražit. Dražit nemohou ani osoby, které by podle platných předpisů nemohly nabýt předmětu dražby.

(1) Nejnižší podání činí dvě třetiny odhadní nebo úředně stanovené ceny.

(2) Výkonný úředník udělí příklep dražiteli, který podá nejvíce. Vydražitel musí nejvyšší podání ihned zaplatit. Neučiní-li tak, draží se věc znovu, vydražitel se však již nemůže dražby této věci zúčastnit.

(3) Zaplacením nejvyššího podání zanikají proti vydražitelovi závady váznoucí na věci.

(1) Dražba se skončí, stačí-li dosažený výtěžek k uspokojení vymáhajících věřitelů.

(2) Nenajde-li se kupec pro dražené věci, nařídí soud opětovnou dražbu. Věci, pro které se nenajde kupec ani při opětovné dražbě, může vymáhající věřitel převzít do patnácti dnů po vyrozumění o bezvýslednosti dražby za dvě třetiny odhadní nebo úředně stanovené ceny. Soud odepře vymáhajícímu věřiteli převzetí věcí, jsou-li proti převzetí důvodné námitky; mezi několika vymáhajícími věřiteli, ochotnými jinak k převzetí, rozhoduje pořadí jejich zástavního práva. Dojde-li k převzetí, zanikají exekuční zástavní práva těch vymáhajících věřitelů, kteří pořadím předcházejí přejimatele a nebyli též k převzetí ochotni; jinak má prodej uskutečněný převzetím tytéž účinky jako prodej v dražbě. Nepřevezme-li věci ani jeden z vymáhajících věřitelů nebo bude-li převzetí všem k němu ochotným pravomocně odepřeno, zanikne exekuční zástavní právo všech vymáhajících věřitelů.

(1) Je-li věřitel jen jeden, vydá mu výkonný úředník po srážce nákladů odhadu a prodeje výtěžek až do výše jeho vymahatelné pohledávky s úroky ode dne dražby a náklady; zbytek odevzdá dlužníkovi.

(2) Je-li věřitelů několik, složí výkonný úředník výtěžek prodeje u soudu.

(2) Úroky a opětující se plnění za poslední tři roky před prodejem, jakož i náklady vzniklé uplatněním a vymáháním nároku mají stejné pořadí jako jistina.

(3) Pohledávky stejného pořadí se uspokojí poměrně.

(1) Soud může ustanovit rok k rozvrhu výtěžku prodeje. K roku předvolá účastníky a ty, kdož mají věcná práva na uspokojení z prodaných věcí.

(2) V rozvrhovém usnesení rozhodne soud i o nárocích, které byly na rozvrhovém roku popřeny co do pravosti, výše, pořadí anebo způsobu úhrady. Nároky, pro které je exekuční titul, může dlužník popírat jen tehdy, když uplatňuje skutečnosti, které nastaly po vzniku exekučního titulu.

(3) Nemůže-li soud o popřených nárocích rozhodnout bez provedení důkazů o sporných skutečnostech, nebo je-li třeba o nich rozhodnout ve správním řízení, odkáže toho, kdo popírá právo doložené obsahem spisů nebo kdo nedoloženě tvrdí, že má nárok, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení správního řízení. Ustanovení §§ 502 a 503 platí tu přiměřeně.

Rozvrhové usnesení doručí soud dlužníku a všem osobám, o jejichž nároku se v něm rozhoduje (§ 524).

O provedení rozvrhového usnesení platí přiměřeně ustanovení § 505.

(1) Zabavení peněžité pohledávky nebo platu (dále jen "pohledávky") se provede tím, že soud zakáže poddlužníkovi, aby svému věřiteli (dlužníkovi) platil, a současně zakáže dlužníku jakkoli nakládat s pohledávkou, zejména ji vybrat, upozorní ho na jeho povinnosti uvedené v § 542 a na práva vymáhajícího věřitele uvedená v § 543 a oběma současně oznámí, že pohledávka byla pro vymáhajícího věřitele zabavena a že vymáhající věřitel tím nabyl zástavního práva. Usnesení o tom se doručí poddlužníku do vlastních rukou. Je-li poddlužníkem stát nebo fond pod veřejnou správou, doručuje se poukazujícímu úřadu.

(2) Zabavení je vykonáno doručením usnesení poddlužníkovi.

(3) Ministr spravedlnosti může v dohodě s ministrem financí vydat nařízením podrobnější předpisy o exekuci na pohledávky proti státu nebo fondu pod veřejnou správou.

(1) Pro pořadí pohledávek je rozhodná doba, kdy bylo usnesení o zabavení doručeno poddlužníkovi. Bylo-li mu téhož dne doručeno několik usnesení o zabavení a zabavená pohledávka nedostačuje, uspokojí se vymáhané pohledávky poměrně.

(2) Pohledávky na úhradu osobních potřeb podle zákona [§ 533 písm. a)] se uspokojí z třetiny vyhrazené pro přednostní pohledávky (§ 531 odst. 2 věta druhá) před ostatními pohledávkami bez zřetele na dobu zabavení, a to podle poměru částek běžné úhrady osobních potřeb.

Poddlužníku přísluší stížnost proti usnesení o zabavení.

Soud zruší exekuci, oznámí-li úřad (orgán veřejné správy), že u něho zabavená pohledávka zanikla zaplacením před doručením usnesení o zabavení.

(1) Zabavení postihuje všechny nároky dlužníka vzniklé z právního důvodu zabavené pohledávky.

(2) Nedosahuje-li dlužníkův plat po dobu jednoho roku částky, která je podrobena exekuci, exekuce zanikne.

(2) Jde-li o exekuci na plat, je poddlužník povinen oznámit soudu do třiceti dnů též, že dlužník není nebo přestal být u něho zaměstnán, a je-li mu známa, i adresu nového zaměstnavatele; na tuto povinnost se poddlužník upozorní již v usnesení, kterým se povoluje exekuce.

(3) Ustanovení odstavce 2 se užije obdobně i na ty případy, kdy se nárok na plat (§ 529) nezakládá na pracovním (učebním) poměru.

(1) Pravomocné zabavení pohledávky opravňuje vymáhajícího věřitele uplatnit práva dlužníka na ni vlastním jménem. Vymáhající věřitel není však oprávněn uzavřít na účet dlužníka smír o pohledávce ani prominout dluh poddlužníkovi.

(2) Žalobě vymáhajícího věřitele nelze odporovat námitkami z právních vztahů mezi vymáhajícím věřitelem a poddlužníkem.

(1) Rozhodnutí vydané o zažalované pohledávce je účinné proti dlužníkovi a proti všem věřitelům, pro které byla pohledávka zabavena, Dlužník a každý vymáhající věřitel, pro kterého byla pohledávka též zabavena, mohou vstoupit do řízení o žalobě jako vedlejší účastníci.

(2) Vymáhající věřitel, pro kterého byla pohledávka zabavena, odpovídá dlužníkovi za všechnu škodu vzniklou obmeškáním vymáhání a opomenutím opovědi řízení dlužníkovi.

Zaplacením zabavené pohledávky vymáhajícímu věřiteli, výkonnému úředníkovi nebo složením u soudu zbaví se poddlužník svého závazku vůči dlužníku do výše této platby.

Je-li více vymáhajících věřitelů nebo činí-li si na zabavenou pohledávku nárok i jiné osoby, je poddlužník oprávněn a na návrh vymáhajícího věřitele povinen složit pohledávku podle její splatnosti u exekučního soudu pro všechny tyto osoby. Soud rozvrhne (§§ 524, 525) složenou pohledávku mezi oprávněné podle pořadí přednostních nebo zástavních práv.

(1) Pohledávky ze směnek, šeků, vkladních knížek, životních pojistek, znějících na majitele nebo doručitele, jakož i z cenných papírů, které lze převést rubopisem nebo které znějí na majitele nebo doručitele, se zabavují tím, že výkonný úředník sepíše tyto listiny podle ustanovení o zabavení věcí movitých, odejme je a odevzdá soudu.

(2) Vše, čeho je třeba k zachování nebo k výkonu práv z těchto listin, výkonný úředník provede na základě zmocnění exekučního soudu. Je-li nutno pohledávku zažalovat, ustanoví soud k podání žaloby opatrovníka.

(3) Realizaci pohledávky těchto listin provede výkonný úředník realizačními úkony přiměřenými povaze těchto listin, které určí soud.

Při exekuci na pohledávku zapsanou na nemovité věci se zapíše zřízení exekučního zástavního práva z úřední povinnosti ve veřejné knize.

K vydobytí peněžité pohledávky lze vést exekuci i na jiná majetková práva dlužníka, pokud jsou zcizitelná nebo pokud aspoň dopouštějí, aby jejich výkon byl přenesen na jinou osobu.

Exekuce podle § 549 se vykoná některým z exekučních prostředků označených v této hlavě, a není-li žádný z nich vhodný, zabavením (§ 509) a exekučním pronájmem.

Byl-li zůstavitel v době smrti československým občanem, náleží projednání dědictví do pravomoci zdejších soudů. Jde-li však o jmění, které je v cizině, projedná zdejší soud dědictví jen tehdy, jestliže se takový majetek vydává československým soudům, anebo jestliže cizina přiznává takovým rozhodnutím československých soudů právní následky.

Jde-li o dědictví po cizinci, které je v Československé republice, omezí se zdejší soud na opatření nutná k zajištění, pokud z dalších ustanovení neplyne něco jiného.

(1) Movitý majetek cizince může být vydán do ciziny, je-li jeho vývoz dovolen a jsou-li zajištěny daně a veřejné dávky, jakož i práva zdejších dědiců a věřitelů, kteří se přihlásí na veřejnou vyhlášku československému soudu; známým účastníkům se vyhláška doručí.

(2) Dojde-li k vydání majetku osobám, které cizí soud prohlásil za oprávněné z dědického práva, nemůže tomu jiná osoba odporovat proto, že má sama nárok na tento majetek z dědického práva.

Za umořené nelze prohlásit dlužní úpisy cizích států, dále jiné listiny vystavené v cizině, nemůže-li mít jejich umoření podle povahy věci v Československé republice právní následky.

(1) Pravomoc československých soudů může být založena také úmluvou o příslušnosti určitého zdejšího soudu nebo vůbec zdejších soudů (prorogace). Ustanovení § 3 nemůže být touto úmluvou dotčeno.

(2) Úmluva se může vztahovat jen na věci uvedené v § 404 odst. 1.

(3) Úmluva se musí stát písemně.

(4) V mezích odstavců 2 a 3 je přípustná též úmluva o příslušnosti soudu (soudů) cizího státu; takové úmluvy se však na straně československé může účastnit pouze právnická osoba.

Soudní úkony, zejména i úkony exekuční, proti osobám požívajícím diplomatických výsad a imunit nebo v budovách a místnostech chráněných diplomatickou imunitou, mohou být provedeny jen potud, pokud to mezinárodní právo připouští. Při takových úkonech má právo být přítomen zástupce ministerstva zahraničních věcí.

(1) Doručení osobám požívajícím diplomatických výsad a imunit zprostředkuje ministerstvo zahraničních věcí.

(2) Nelze-li takto doručit, ustanoví soud opatrovníka pro přijímání písemností, popřípadě k obhájení práv.

(1) Žádaná právní pomoc se poskytuje podle předpisů platných pro dožádaný československý soud. Pokud je to podle těchto předpisů přípustné, má dožádaný soud z úřední povinnosti učinit všechna opatření potřebná k vyřízení dožádání.

(2) Při poskytování právní pomoci lze se odchýlit od zdejších předpisů jen tehdy, bylo-li výslovně žádáno, aby při žádaném úkonu byl zachován určitý postup žádaný cizozemským právem, a není-li takový postup zapovězen žádným zdejším předpisem.

(1) Písemný styk soudů s cizozemskými soudy a úřady děje se prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.

(2) Žádosti o právní pomoc zasílané do ciziny opatří se ověřeným překladem do příslušného cizího jazyka; totéž platí o písemnostech určených k doručení v cizině ve formě, kterou cizozemské právo předpisuje pro písemnosti stejného druhu.

(3) Obsílky a jiné písemnosti určené k doručení v cizině nesmějí obsahovat pohrůžky donucovacími prostředky.

(1) Cizozemská písemnost, určená k doručení osobě bydlící v Československé republice, jež není opatřena ověřeným překladem do českého nebo slovenského jazyka, může být doručena, jen jestliže je příjemce ochoten ji dobrovolně převzít.

(2) Není-li překlad připojen, má být příjemce poučen, že může proto přijetí písemnosti odmítnout, že však nelze předvídat, jaké právní následky takové odmítnutí může v cizině mít.

(1) Žádá-li o to cizozemský soud (úřad), lze svědky, znalce a účastníky vyslechnout i přísežně. Totéž platí, je-li třeba v cizině předložit přísežné prohlášení o skutečnostech rozhodných pro uplatnění nebo zachování nároků.

(2) Přísaha pro svědky a účastníky zní:

(3) Přísaha pro znalce zní:

(4) Jde-li o přísahu následnou, znění přísahy se přiměřeně pozmění.

(2) Diplomatický nebo konzulární úřad Československé republiky zachová při poskytování právní pomoci přiměřeně předpisy platné pro dožadující československý soud. Úkony jím provedené mají tytéž účinky, jako by byly provedeny československým soudem.

Doručení provedená na dožádání příslušného soudu cizím soudem nebo úřadem, jakož i důkazy před ním provedené jsou platné, i když nejsou v souladu s předpisy cizího práva, vyhovují-li předpisům platným pro dožadující soud československý.

(1) Listiny, které byly vydány v cizině, avšak v mezích úředních oprávnění takovými veřejnými orgány, které jsou podřízeny úřadu, jenž má sídlo v Československé republice, platí za veřejné listiny zde vydané.

(2) Listiny vydané soudy a úřady v cizině, které platí na místě, kde byly vydány, za listiny veřejné, mají důkazní moc veřejných listin také v Československé republice, jestliže jsou opatřeny předepsanými ověřeními.

(1) Důkazní moc soukromé listiny vystavené v cizině posoudí soud podle volného uvážení.

(2) Totéž platí o obchodních knihách vedených v cizině.

Rozhodnutí cizího státu platí v Československé republice, jen je-li zde uznáno (§§ 639, 640). Za rozhodnutí cizího státu se považuje rozhodnutí cizozemských soudů nebo úřadů o právních poměrech, o nichž by podle jejich povahy rozhodovaly v Československé republice soudy (dále jen "cizí rozhodnutí").

Uznání cizího rozhodnutí se nevyslovuje zvláštním výrokem. Uznání se stane tím, že československý soud k němu při rozhodování přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí soudu zdejšího.

(1) Cizí rozhodnutí v manželských věcech a ve věcech zjištění nebo popření otcovství, která vydaly soudy nebo úřady v cizině, mohou být uznána jen za podmínek dále stanovených.

(2) Rozhodnutími v manželských věcech se rozumějí rozhodnutí, kterými se manželství prohlašuje za neplatné, zrušuje, nebo kterými se určuje, že manželství mezi stranami je anebo není.

(1) Pravomocné rozhodnutí soudu cizího státu, jehož příslušníky byli v době rozhodnutí oba manželé, a jde-li o zjištění nebo popření otcovství, oba rodiče i dítě, má bez dalšího řízení stejné účinky jako má pravomocné zdejší rozhodnutí, nebrání-li uznání ustanovení § 638 písm. c).

(2) Tohoto ustanovení se užije též, jestliže jde o rozhodnutí soudu jiného státu než v odstavci 1 uvedeného, uznává-li se toto rozhodnutí v domovském státě těchto osob, a jsou-li tyto osoby příslušníky různých států, ve všech těchto státech.

(1) Jiná než v § 641 uvedená cizí rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech zjištění nebo popření otcovství lze uznat jen tehdy, jsou-li splněny podmínky § 637 a nebrání-li tomu ustanovení § 638 písm. a), b), c). Nebyl-li v době cizího rozhodnutí ve věcech manželských některý z manželů československým občanem, anebo neměl-li v oné době na území Československé republiky bydliště (obvyklý pobyt), není překážkou uznání příslušnost zdejšího soudu, ani je-li výlučná.

(1) Vyslovit, že se uznává cizí rozhodnutí uvedené v § 642, přísluší nejvyššímu soudu po slyšení generálního prokurátora. Jiné soudy a správní úřady nemohou řešit otázku uznání ani jako otázku předběžnou.

(2) Návrh, aby nejvyšší soud rozhodl o uznání, mohou podat účastníci, soud v řízení trestním nebo civilním, generální prokurátor v zájmu obecném a konečně každý, kdo prokáže právní zájem, aby cizí rozhodnutí bylo uznáno.

(3) Nejvyšší soud rozhoduje rozsudkem bez ústního jednání; přitom může upustit od slyšení účastníků, není-li slyšení třeba. Rozsudkem nejvyššího soudu jsou soudy a správní úřady vázány.