126/1994 Sb.
PŘEDSEDA POSLANECKÉ SNĚMOVNY
vyhlašuje
úplné znění zákoníku práce č. 65/1965 Sb., se změnami a doplňky provedenými
zákonem č. 88/1968 Sb., zákonem č. 153/1969 Sb., zákonem č. 100/1970 Sb., zákonem
č. 20/1975 Sb., zákonem č. 72/1982 Sb., zákonem č. 111/1984 Sb., zákonem č. 22/1985
Sb., zákonem č. 52/1987 Sb., zákonem č. 98/1987 Sb., zákonem č. 188/1988 Sb., zákonem
č. 3/1991 Sb., zákonem č. 297/1991 Sb., zákonem č. 231/1992 Sb., zákonem č. 264/1992
Sb., zákonem České národní rady č. 590/1992 Sb., zákonem České národní rady č. 37/1993
Sb. a zákonem č. 74/1994 Sb.
ZÁKONÍK PRÁCE
Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto
zákoně:
ZÁKLADNÍ ZÁSADY
(Čl. I - X)
zrušeny
ČÁST PRVNÍ
VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ
HLAVA PRVNÍ
PŮSOBNOST ZÁKONÍKU PRÁCE
§ 1
(1) Mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vznikají pracovněprávní vztahy.
(2) Pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak, vznikají
pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce
nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá- -li se pracovní poměr zaměstnance volbou
nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování.
§ 2
(1) Na vztahy vyplývající z výkonu veřejné funkce se zákoník práce vztahuje,
pokud to výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy.
(2) Pokud je veřejná funkce vykonávána v pracovním poměru, řídí se tento
pracovní poměr zákoníkem práce.
§ 3
Pracovní vztahy mezi družstvem a jeho členy se řídí zákoníkem práce, nestanoví-li
zvláštní zákon jinak.1)
§ 4
Na pracovněprávní vztahy státních zástupců a na příslušníky ozbrojených
sil v činné službě se zákoník práce vztahuje, jen pokud to výslovně stanoví nebo
pokud to stanoví zvláštní předpisy.
§ 5
Pracovněprávní vztahy příslušníků Sboru požární ochrany, učitelů vysokých
škol, vědeckých (uměleckých) aspirantů, zaměstnanců dopravy určených zvláštním předpisem
a členů posádek československých námořních lodí se řídí zákoníkem práce, pokud zákon
nestanoví jinak.
§ 6
(1) Pracovněprávní vztahy mezi zaměstnanci a cizozemskými zaměstnavateli
na území České republiky, jakož i mezi cizinci pracujícími na území České republiky
a tuzemskými zaměstnavateli se řídí zákoníkem práce, pokud právní předpisy o mezinárodním
právu soukromém nestanoví jinak.
(2) Pracovněprávní vztahy zaměstnanců zaměstnavatelů, kteří jsou mezinárodní
organizací se sídlem na území České republiky, zřízených mezinárodními smlouvami,
se řídí zákoníkem práce, pokud tyto smlouvy nebo jiné mezinárodní smlouvy nestanoví
jinak.
(3) Pracovněprávní vztahy zaměstnanců podniků se zahraniční majetkovou
účastí2) a zaměstnavatelů s mezinárodním prvkem3) se sídlem na území České republiky
se řídí zákoníkem práce, pokud tito zaměstnanci nepracují a nemají bydliště na území
téhož cizího státu; v tomto případě se pracovněprávní vztahy řídí právem rozhodným
podle právních předpisů o mezinárodním právu soukromém.
(4) Vláda může pro pracovněprávní vztahy zaměstnanců zaměstnavatelů uvedených
v odstavci 2 a podniků se zahraniční majetkovou účastí stanovit nařízením odchylnou
úpravu od zákoníku práce, pokud jde o vznik, změny a skončení pracovního poměru,
pracovní kázeň, pracovní dobu a dobu odpočinku, odměňování, pracovní volno s náhradou
mzdy, náhrady výdajů v souvislosti s výkonem práce, náhradu škody a odchylky od pracovněprávních
předpisů o zjišťování a používání průměrného výdělku.
HLAVA DRUHÁ
ÚČASTNÍCI PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ
§ 7
(1) Pracovněprávní vztahy podle tohoto zákoníku mohou vzniknout jen se
souhlasem fyzické osoby a zaměstnavatele.
(2) Nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních
vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu.
Zaměstnavatelé
§ 8
(1) Zaměstnavateli se pro účely tohoto zákoníku rozumí právnické nebo
fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích, a pokud
to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích.
(2) Zaměstnavatelé vystupují v pracovněprávních vztazích svým jménem
a mají odpovědnost vyplývající z těchto vztahů. Totéž platí o organizačních jednotkách
zaměstnavatelů, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy sdružení občanů
podle zvláštního zákona;29) je-li však účastníkem pracovněprávního vztahu zaměstnavatel,
nemůže jím být současně jeho organizační jednotka a naopak.
(3) Zaměstnavatelé jsou povinni pečovat o vytváření a rozvíjení pracovněprávních
vztahů v souladu s tímto zákoníkem, s ostatními právními předpisy a s pravidly slušnosti
a občanského soužití.
§ 8a
Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích
jako zaměstnavatel vzniká narozením. Způsobilost fyzické osoby vlastními právními
úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel
vzniká dosažením 18 let věku.
§ 9
(1) Právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který
je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a u zaměstnavatele, který
je fyzickou osobou, zaměstnavatel; místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené.
Jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou
oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající
z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy.
(2) Zaměstnavatel může v mezích své působnosti písemně pověřit další
své zaměstnance, aby činili určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jeho
jménem. V písemném pověření musí být uveden rozsah oprávnění pověřeného zaměstnance.
(3) Vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele, jimiž se rozumějí jeho orgány
(odstavec 1), jakož i jeho další zaměstnanci, kteří jsou pověřeni vedením na jednotlivých
stupních řízení u zaměstnavatele, jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům
pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu
účelu závazné pokyny.
§ 10
(1) Právní úkony orgánů, popřípadě pověřených zaměstnanců (§ 9 odst.
1 a 2) zavazují zaměstnavatele, který také z těchto úkonů nabývá práv.
(2) Jestliže orgán nebo pověřený zaměstnanec překročil právním úkonem
v pracovněprávních vztazích své oprávnění, nezavazují tyto úkony zaměstnavatele,
pokud zaměstnanec musel vědět, že tento orgán nebo pověřený zaměstnanec své oprávnění
překročil. Totéž platí, jestliže právní úkon učinil zaměstnanec zaměstnavatele, který
k tomu nebyl oprávněn ze své funkce ani tím nebyl pověřen.
Zaměstnanci
§ 11
(1) Způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a
povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe
tyto povinnosti vzniká, pokud není dále stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba
dosáhne 15 let věku; zaměstnavatel však s ní nesmí sjednat jako den nástupu do práce
den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku.
(2) Způsobilost fyzické osoby, která ukončí povinnou školní docházku
v pomocné škole před dosažením 15 let věku, mít v pracovněprávních vztazích práva
a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na
sebe tyto povinnosti vzniká dnem ukončení povinné školní docházky, nejdříve však
dnem dosažení 14 let věku.
(3) Zaměstnanec může uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti (§ 176) nejdříve
v den, kdy dosáhne 18 let věku.
(4) Vláda stanoví nařízením
a) okruh a podmínky výkonu dalších přiměřených
prací, které vedle společensky prospěšné práce4) mohou před ukončením povinné školní
docházky konat fyzické osoby, které dosáhly věku 15 let;
b) okruh a podmínky výkonu
přiměřených prací, které mohou konat fyzické osoby, které ukončily povinnou školní
docházku v pomocné škole, pokud dosáhly věku alespoň 14 let.
§ 12
(1) Způsobilost k právním úkonům podle předchozího ustanovení může zaměstnanec
pozbýt jen rozhodnutím soudu. Právní úkony, k nimž není způsobilý, činí za něho jeho
zástupce; nemůže však za něj uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti.
(2) Soud způsobilost zaměstnance k právním úkonům omezí a určí v rozhodnutí
rozsah tohoto omezení, jestliže zaměstnanec pro duševní poruchu, která není jen přechodná,
nebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek či jedů
je schopen činit jen některé právní úkony.
(3) Jestliže zaměstnanec pro duševní poruchu, která není jen přechodná,
není vůbec schopen činit právní úkony, soud jej způsobilosti k právním úkonům zbaví.
(4) Soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li
se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly.
Zastoupení
§ 14
(1) Zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci nebo rozhodnutím
soudu. Zástupce jedná jménem zastoupeného a ze zastoupení vznikají práva a povinnosti
přímo zastoupenému.
(2) Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právním úkonům,
ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.
(3) Zástupce musí jednat osobně; dalšího zástupce si může ustanovit,
jen jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. I z právních
úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.
(4) Překročí-li zástupce rozsah svého oprávnění, je tím zastoupený vázán,
jen pokud takový úkon schválí nebo na jeho základě jedná.
§ 15
(1) Zaměstnanec i zaměstnavatel se mohou dát zastoupit jinou fyzickou
osobou nebo jinou právnickou osobou.
(2) K zastoupení je třeba písemné plné moci, v níž musí být uveden rozsah
zástupcova oprávnění, jinak je neplatná.
(3) Není-li v plné moci udělené několika zástupcům určeno jinak, musí
jednat všichni společně.
§ 16
(1) Plná moc zanikne, jestliže ji zastoupený odvolá nebo jestliže ji
zástupce vypoví. Odvolání nebo vypovězení plné moci musí být učiněno písemně, jinak
je neplatné. Plná moc zanikne též smrtí některého z nich, popřípadě zánikem zaměstnavatele.
(2) Pro jiného než zástupce a zastoupeného je zánik plné moci účinný
teprve tehdy, až se o něm doví.
(3) Zemře-li zastoupený nebo vypoví-li zástupce plnou moc, je zástupce
povinen ještě učinit vše, co nesnese odkladu, aby zastoupený neutrpěl na svých právech
újmu. Úkony takto učiněné mají stejné právní následky, jako kdyby zastoupení ještě
trvalo, pokud neodporují tomu, co zařídil ještě zastoupený nebo jeho dědici.
§ 17
(1) Zástupcem zaměstnance, který byl rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti
k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena,
je soudem ustanovený opatrovník.
(2) Soud může ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám,
jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo zájmů společnosti. Za týchž podmínek
může soud ustanovit opatrovníka i tehdy, jestliže je to třeba z jiného vážného důvodu.
(3) Dojde-li ke střetnutí zájmů opatrovníka se zájmy zastoupeného nebo
ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž opatrovníkem, ustanoví soud zvláštního
opatrovníka.
HLAVA TŘETÍ
§ 18
(1) Odborové orgány mají právo účastnit se pracovněprávních vztahů včetně
kolektivního vyjednávání za podmínek stanovených zákonem.
(2) Zaměstnavatel projedná s příslušným odborovým orgánem zejména
a)
opatření k vytváření podmínek pro zaměstnávání zaměstnanců, matek, mládeže a osob
se změněnou pracovní schopností,
b) zásadní otázky péče o zaměstnance, opatření ke
zlepšení hygieny při práci a pracovního prostředí,
c) opatření, která se týkají většího
počtu zaměstnanců.
(3) Zaměstnavatel informuje příslušný odborový orgán zejména o
a) zásadních
otázkách rozvoje zaměstnavatele,
b) hospodářských výsledcích a perspektivě zaměstnavatele.
(4) K účelům uvedeným v předchozích odstavcích poskytuje zaměstnavatel
příslušnému odborovému orgánu potřebné informace, konzultace a doklady a v rámci
svých možností přihlíží k jeho stanoviskům.
(5) Příslušné státní orgány projednávají s odborovými orgány otázky týkající
se pracovních a životních podmínek zaměstnanců a v rámci svých možností poskytují
odborovým orgánům potřebné informace.
(6) Členové příslušného odborového orgánu jsou povinni zachovávat mlčenlivost
o skutečnostech, o nichž se dovědí při výkonu své funkce, pokud by porušením mlčenlivosti
mohlo dojít k porušení státního, hospodářského, obchodního nebo služebního tajemství,
nebo oprávněných zájmů zaměstnavatele nebo zaměstnanců. Tato povinnost trvá i po
dobu jednoho roku po skončení výkonu funkce, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak.
§ 19
(1) Příslušný odborový orgán spolurozhoduje se zaměstnavatelem o stanovení
přídělu do fondu kulturních a sociálních potřeb podle zvláštních předpisů13) a o
jeho čerpání.
(2) Podle provozních možností poskytuje zaměstnavatel pro nezbytnou provozní
činnost odborové organizaci v přiměřeném rozsahu místnost (místnosti) s nezbytným
vybavením.
§ 20
(1) Postup při uzavírání kolektivních smluv (podnikových a vyššího stupně)
stanoví zákon.14)
(2) V kolektivních smlouvách lze upravovat mzdové a ostatní pracovněprávní
nároky v rámci daném pracovněprávními předpisy. Pokud tento zákon stanoví, ve kterých
případech lze v kolektivních smlouvách zvyšovat nebo rozšiřovat pracovněprávní nároky
zaměstnanců, vztahuje se to na zaměstnavatele, kteří provozují podnikatelskou činnost,15)
není-li výslovně stanoveno jinak.
(3) Nároky, které vznikly z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům,
se uplatňují a uspokojují jako ostatní nároky zaměstnanců z pracovního poměru.
§ 21
(1) Pracovněprávní nároky s výjimkou nároků mzdových a na cestovní náhrady,
které lze podle pracovněprávních předpisů upravit v kolektivních smlouvách, může
zaměstnavatel, u kterého nepůsobí odborová organizace, stanovit vnitřním předpisem.
(2) Pokud jsou některé pracovněprávní nároky upraveny kolektivní smlouvou
i vnitřním předpisem, vydaným před vznikem odborové organizace, platí úprava obsažená
v kolektivní smlouvě.
(3) Vnitřní předpis je neplatný, pokud nebyl vydán písemně, nebo je v rozporu
s právními předpisy nebo byl vydán zaměstnavatelem, u něhož působí odborová organizace.
§ 22
(1) Odborové orgány dbají o dodržování ustanovení tohoto zákoníku a ostatních
pracovněprávních předpisů, včetně mzdových předpisů a právních předpisů o bezpečnosti
a ochraně zdraví při práci a o zaměstnanosti (dále jen "pracovněprávní předpisy").
(2) Příslušné odborové orgány mají právo vykonávat u zaměstnavatelů kontrolu
nad dodržováním pracovněprávních předpisů, vnitřních předpisů a závazků vyplývajících
z kolektivních smluv. Přitom jsou oprávněny zejména
a) vstupovat na pracoviště zaměstnavatelů,
b)
vyžadovat od vedoucích zaměstnanců potřebné informace a podklady,
c) podávat návrhy
ke zlepšování pracovních podmínek,
d) vyžadovat od zaměstnavatelů a od orgánů jim
nadřízených, aby dali pokyn k odstranění zjištěných závad,
e) navrhovat zaměstnavatelům,
orgánům jim nadřízeným a jiným orgánům pověřeným kontrolou dodržování zákonnosti
v pracovněprávních vztazích, aby podle příslušných předpisů použili vhodných opatření
vůči vedoucím zaměstnancům, kteří porušují pracovněprávní předpisy nebo povinnosti
vyplývající pro ně z kolektivních smluv,
f) vyžadovat od zaměstnavatelů, popřípadě
od orgánů jim nadřízených zprávy o tom, jaká opatření byla učiněna k odstranění závad
zjištěných při výkonu kontroly nebo k provedení návrhů, které podaly odborové orgány
vykonávající tuto kontrolu.
Týká-li se kontrola osobních údajů zaměstnance, které
jsou předmětem ochrany osobnosti,30) lze údaje poskytnout jen s předchozím souhlasem
zaměstnance.
(3) V zařízeních na obranu vlasti mohou vykonávat tuto kontrolu jen ty
odborové orgány, kterým je podle zvláštních předpisů povolen vstup do takových zařízení.
(4) Právo kontroly náležející podle zvláštních předpisů jiným orgánům není
ustanovením odstavce 2 dotčeno.
§ 23
(1) Ústřední orgány, které vydávají na základě tohoto zákoníku nebo jiných
zákonů pracovněprávní předpisy, tak činí po jejich projednání s příslušným ústředním
odborovým orgánem a s příslušnou organizací zaměstnavatelů. Ústřední orgány mohou
vydat pracovněprávní předpisy pro jednotlivá odvětví jen v dohodě s Ministerstvem
práce a sociálních věcí a právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci též v dohodě s příslušným orgánem státního odborného dozoru.
(2) Návrhy zákonů a návrhy ostatních právních předpisů týkajících se důležitých
zájmů pracujících, zejména hospodářských, výrobních, pracovních, mzdových, kulturních
a sociálních podmínek, se projednávají s příslušnými ústředními odborovými orgány
a příslušnými organizacemi zaměstnavatelů.
HLAVA ČTVRTÁ
§ 26
Orgány nadřízené zaměstnavatelům jsou povinny sledovat, jak zaměstnavatelé
plní své povinnosti při vytváření pracovněprávních vztahů a jejich rozvíjení (§ 8
odst. 3), zjišťovat příčiny porušování pracovněprávních předpisů, vyvozovat z něho
důsledky a soustavně vytvářet podmínky pro jejich dodržování.
ČÁST DRUHÁ
PRACOVNÍ POMĚR
HLAVA PRVNÍ
VZNIK, ZMĚNY A SKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU
§ 27
(1) Zaměstnanec v pracovním poměru se podílí svou prací za mzdu podle pokynů
zaměstnavatele na plnění jeho úkolů.
(2) Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
(3) Volbou se pracovní poměr zakládá v případech stanovených zvláštními
předpisy, popřípadě stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo sdružení
občanů podle zvláštního zákona.29)
(4) Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných
do funkce podle zvláštních předpisů, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje
u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán, a u zaměstnavatele,
který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.
(5) Vedoucími funkcemi, do nichž u zaměstnavatele, který je právnickou
osobou, jmenuje statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel,
jsou funkce vedoucích zaměstnanců
a) v přímé řídicí působnosti
1. statutárního orgánu,
je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem fyzická
osoba,
b) v přímé řídicí působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného
1. statutárnímu
orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem
fyzická osoba,
za podmínky, že tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí
zaměstnanec,
c) na ústředních orgánech.
Jmenování a odvolání může provádět u zaměstnavatele,
který je právnickou osobou, výlučně statutární orgán a u zaměstnavatele, který je
fyzickou osobou, výlučně zaměstnavatel. Jmenováním a odvoláním nelze pověřit jinou
osobu.
ODDÍL PRVNÍ
PRACOVNÍ SMLOUVA A VZNIK PRACOVNÍHO POMĚRU
§ 28
Před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit zaměstnance
s právy a povinnostmi, které by pro něho z pracovní smlouvy vyplynuly, a s pracovními
a mzdovými podmínkami, za nichž má práci konat. V případech stanovených orgány státní
zdravotní správy je zaměstnavatel povinen zajistit, aby se zaměstnanec před uzavřením
pracovní smlouvy podrobil vstupní lékařské prohlídce.
§ 29
(1) V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační
jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
(2) Mimoto lze v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých
mají účastníci zájem.
§ 30
(1) Pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní
smlouvě výslovně určena doba jeho trvání, nebo jestliže v pracovní smlouvě nebo při
její změně nebyly splněny podmínky uvedené v odstavcích 2 a 3.
(2) Pracovní poměr na dobu určitou nelze sjednat s
a) absolventy středních
a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť vstupujícími do pracovního poměru na
práci odpovídající jejich kvalifikaci; absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková
doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia
(přípravy) dvou let, přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní
(náhradní) služby a civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské a další
mateřské dovolené a doba, po kterou zaměstnavatel podle § 127 odst. 2 omluvil nepřítomnost
muže v práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek,
b) mladistvými,
c) zaměstnanci,
o nichž to stanoví kolektivní smlouva,
d) fyzickými osobami se ZPS a ZPS s TZP.31)
(3) Zákaz podle odstavce 2 neplatí v případech, kdy fyzická osoba písemně
požádá zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou.
§ 31
(1) V pracovní smlouvě může být sjednána zkušební doba, která činí, pokud
nebyla dohodnuta zkušební doba kratší, tři měsíce. Sjednaná zkušební doba nemůže
být dodatečně prodlužována.
(2) Doba překážek v práci, pro které zaměstnanec nemůže během zkušební
doby konat práci, se započítává do zkušební doby v rozsahu nejvýše deseti pracovních
dnů.
(3) Zkušební doba musí být sjednána písemně, jinak je její sjednání neplatné.
(4) Zkušební dobu nelze sjednat v případech, kdy nelze sjednat pracovní
poměr na dobu určitou.
§ 32
(1) Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně. Jde-li
však o sjednání pracovního poměru na dobu kratší než jeden měsíc, je povinen tak
učinit, jen jestliže o to zaměstnanec požádá nebo jde-li o zaměstnance, který byl
rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním
úkonům byla rozhodnutím soudu omezena.
(2) Jedno vyhotovení písemné pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen
vydat zaměstnanci.
Vznik pracovního poměru
§ 33
(1) Pracovní poměr na základě pracovní smlouvy vzniká dnem, který byl
sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce.
(2) Jestliže zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupí do práce, aniž
by mu v tom bránila překážka v práci, nebo do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této
překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit.
§ 35
Povinnosti vyplývající z pracovního poměru
(1) Ode dne, kdy vznikl pracovní poměr,
a) zaměstnavatel je povinen
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci
mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní
pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou,
b)
zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní
smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň.
(2) Při nástupu do práce musí být zaměstnanec řádně seznámen s pracovním
řádem platným u zaměstnavatele (§ 82) a s právními a ostatními předpisy k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jež musí při své práci dodržovat. Zaměstnanec
musí být také řádně seznámen s kolektivní smlouvou a s vnitřními předpisy.
(3) Zaměstnavatel je povinen předkládat příslušnému odborovému orgánu
ve lhůtách s ním dohodnutých zprávy o sjednaných nových pracovních poměrech.
ODDÍL DRUHÝ
ZMĚNY PRACOVNÍHO POMĚRU
§ 36
Změna sjednaných pracovních podmínek
(1) Sjednaný obsah pracovní smlouvy lze změnit jen tehdy, dohodnou-li
se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně. Byla-li pracovní smlouva uzavřena písemně,
musí zaměstnavatel provést písemně i její změnu.
(2) Konat práce jiného druhu nebo v jiném místě, než byly sjednány v
pracovní smlouvě, je zaměstnanec povinen jen výjimečně v případech uvedených v §
37 a 38.
§ 37
Převedení na jinou práci
(1) Zaměstnavatel je povinen převést zaměstnance na jinou práci,
a)
pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku
nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě
způsobilost konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí
z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném
závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustné expozice,5)
b)
koná-li těhotná žena nebo matka dítěte mladšího než devět měsíců práci, kterou nesmějí
být tyto ženy zaměstnávány nebo která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství
nebo mateřské poslání,
c) je-li to nutné podle lékařského posudku nebo rozhodnutí
orgánu státní zdravotní správy v zájmu ochrany zdraví jiných osob před přenosnými
nemocemi,
d) je-li to třeba podle pravomocného rozhodnutí soudu,
e) je-li zaměstnanec
pracující v noci na základě lékařského posudku uznán nezpůsobilým pro noční práci,
f)
požádá-li o to těhotná žena nebo matka dítěte mladšího než devět měsíců, která pracuje
v noci.
(2) Zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou práci,
a) dal-li
zaměstnanci výpověď z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. e) a f),
b) bylo-li proti
zaměstnanci zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti spáchané
při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele,
a to na dobu do pravomocného skončení trestního řízení,
c) pozbyl-li zaměstnanec dočasně
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, avšak v tomto případě
nejdéle celkem na 30 pracovních dnů v kalendářním roce.
(3) Nelze-li dosáhnout účelu převedení podle předchozích odstavců převedením
zaměstnance v rámci pracovní smlouvy, může ho zaměstnavatel převést v těchto případech
i na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a to i kdyby s tím zaměstnanec
nesouhlasil.
(4) Zaměstnavatel může převést zaměstnance i bez jeho souhlasu na dobu
nezbytné potřeby na jinou práci, než byla sjednána,
a) nemůže-li zaměstnanec konat
práci pro prostoj (§ 129) nebo pro přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními
vlivy,
b) je-li to třeba k odvrácení živelní události nebo jiné hrozící nehody nebo
k zmírnění jejich bezprostředních následků.
(5) Při převedení zaměstnance na jinou práci je zaměstnavatel povinen
přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu
stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci.
(6) Zaměstnavatel je povinen předem projednat se zaměstnancem důvod převedení
na jinou práci a dobu, po kterou má převedení trvat; byla-li pracovní smlouva uzavřena
písemně a dochází-li převedením zaměstnance k její změně, je zaměstnavatel povinen
vydat mu písemné potvrzení o důvodu převedení na jinou práci a době jeho trvání,
s výjimkou případů uvedených v odstavci 2 písm. c) a odstavci 4.
§ 38
Pracovní cesta a přeložení
(1) Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na
pracovní cestu. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance,
který ho na pracovní cestu vyslal.
(2) Vysílá-li zaměstnavatel zaměstnance na pracovní cestu k plnění svých
úkolů do jiné organizační jednotky (k jinému zaměstnavateli), může pověřit jiného
vedoucího zaměstnance (jiného zaměstnavatele), aby zaměstnanci dával pokyny k práci,
popřípadě jeho práci organizoval, řídil a kontroloval (§ 9 odst. 3 a § 10 odst. 2);
v pověření je třeba vymezit jeho rozsah. S pověřením podle předchozí věty musí být
zaměstnanec seznámen. Vedoucí zaměstnanci jiného zaměstnavatele však nemohou vůči
zaměstnanci činit jménem vysílajícího zaměstnavatele právní úkony.
(3) Přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno
v pracovní smlouvě, lze pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to
nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba. Pracovní úkoly přeloženému zaměstnanci ukládá,
jeho práci organizuje, řídí a kontroluje a pokyny mu k tomu účelu dává příslušný
vedoucí zaměstnanec organizační jednotky (útvaru), na jejíž pracoviště byl zaměstnanec
přeložen.
(4) Zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru, může s
ním sjednat v písemné dohodě, že ho dočasně přidělí k výkonu práce k jiné právnické
nebo fyzické osobě. V dohodě musí být uveden název právnické osoby nebo jméno a příjmení
fyzické osoby, k níž se zaměstnanec přiděluje, den, kdy dočasné přidělení vznikne,
druh a místo výkonu práce a doba, na kterou se dočasné přidělení sjednává. Vláda
stanoví nařízením bližší podmínky dočasného přidělení zaměstnance.
§ 39
Převedení zaměstnance na původní pracovní místo
Odpadnou-li důvody, pro které byl zaměstnanec podle předchozích ustanovení
převeden na jinou práci nebo přeložen do jiného místa, než byly sjednány v pracovní
smlouvě, nebo uplynula-li doba, na kterou byla tato změna sjednána, je zaměstnavatel
povinen zařadit zaměstnance zpět na jeho původní práci a pracoviště, pokud se s ním
nedohodne jinak. Není-li takové zařazení možné z vážných provozních důvodů, musí
být zaměstnanec převeden na jinou práci odpovídající pracovní smlouvě, a to pokud
možno na témž pracovišti, kde pracoval dříve.
§ 40
Převedení a přeložení na žádost zaměstnance
Požádá-li zaměstnanec o převedení na jinou práci nebo pracoviště, popřípadě
o přeložení do jiného místa, poněvadž podle lékařského posudku není vhodné, aby dále
konal dosavadní práci nebo pracoval na dosavadním pracovišti, nebo z jiných vážných
důvodů, je zaměstnavatel povinen mu vyhovět, jakmile to dovolí jeho provozní možnosti.
Přitom musí dbát, aby práce i pracoviště, na které zaměstnance převádí, byly pro
něho vhodné.
§ 41
Účast odborových orgánů při převádění
Pokud zaměstnavatel zaměstnance výjimečně podle § 37 převádí na jinou
práci, než odpovídá pracovní smlouvě, a zaměstnanec s takovým opatřením nesouhlasí,
může jej zaměstnavatel převést jen po projednání tohoto opatření s příslušným odborovým
orgánem. Projednání není třeba, dokud celková doba převedení nepřesáhla 22 pracovních
dnů v kalendářním roce.
ODDÍL TŘETÍ
SKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU
§ 42
(1) Pracovní poměr může být rozvázán:
a) dohodou,
b) výpovědí,
c) okamžitým
zrušením,
d) zrušením ve zkušební době.
(2) Pracovní poměr sjednaný na určitou dobu končí též uplynutím sjednané
doby.
(3) Pracovní poměr cizince nebo osoby bez státní příslušnosti, pokud
k jeho skončení nedošlo již jiným způsobem, končí
a) dnem, kterým má skončit jejich
pobyt na území České republiky podle vykonatelného rozhodnutí o odnětí povolení k
pobytu,
b) dnem, kterým nabyl právní moci rozsudek ukládající těmto osobám trest vyhoštění
z území České republiky.
(4) Pracovní poměr zaniká smrtí zaměstnance.
§ 43
Dohoda
(1) Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního
poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem.
(2) Dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec
písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li
to zaměstnanec.
(3) Jedno vyhotovení dohody o rozvázání pracovního poměru vydá zaměstnavatel
zaměstnanci.
§ 44
Výpověď
(1) Výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec.
Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná.
(2) Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně
stanovených v § 46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak,
aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi
nelze dodatečně měnit.
(3) Výpověď, která byla doručena druhému účastníku, může být odvolána
pouze s jeho souhlasem; odvolání výpovědi i souhlas s jejím odvoláním je třeba provést
písemně.
§ 45
Výpovědní doby
(1) Byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby.
Výpovědní doba je stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí dva měsíce, pokud
není dále stanoveno jinak. Při výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. a) až c) činí výpovědní
doba tři měsíce.
(2) Výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího
po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce,
s výjimkami vyplývajícími z § 47 odst. 2, § 48 odst. 2, § 49 písm. b) a § 70b odst.
1.
Výpověď daná zaměstnavatelem
§ 46
(1) Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z těchto důvodů:
a) ruší-li se nebo přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část,
b) zaniká-li zaměstnavatel
nebo převádí-li se část zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli a přejímající zaměstnavatel
nemá možnost zaměstnance zaměstnávat podle pracovní smlouvy,
c) stane-li se zaměstnanec
nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně
jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti
práce nebo o jiných organizačních změnách,
d) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní
správy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci
nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí,
anebo dosáhl-li na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické
služby nejvyšší přípustné expozice,
e) nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené
právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele
požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých
pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže
byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění
a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil,
f) jsou-li u zaměstnance dány důvody,
pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné
porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze
dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
(2) Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď
pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní
poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo
sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí
průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou
mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo
v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
(3) Pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě
zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě
dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní
kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho
roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.
(4) Stane-li se v průběhu lhůty dvou měsíců uvedené v předchozím odstavci
jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, předmětem šetření
jiného orgánu, lze dát výpověď ještě do dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel
dověděl o výsledku tohoto šetření. Je-li k výpovědi třeba souhlasu příslušného orgánu
státní správy, nepočítá se do této lhůty doba ode dne podání žádosti o udělení souhlasu
do dne, kdy rozhodnutí orgánu státní správy nabylo právní moci.
§ 47
(1) Byla-li dána zaměstnanci výpověď z některého z důvodů uvedených
v § 46 odst. 1 písm. a) až d), je zaměstnavatel povinen ve spolupráci s příslušným
orgánem státní správy účinně mu pomáhat při získání nového vhodného zaměstnání.
(2) Při výpovědi dané osamělé zaměstnankyni nebo osamělému zaměstnanci
trvale pečujícím o dítě mladší než 15 let nebo zaměstnanci se změněnou pracovní schopností,
který není zabezpečen důchodem, z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. c), při výpovědi
dané zaměstnanci proto, že nesmí dále konat dosavadní práci pro ohrožení nemocí z
povolání, a při výpovědi dané pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na pracovišti
určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby, je zaměstnavatel
povinen zajistit těmto zaměstnancům nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i
s pomocí svého nadřízeného orgánu. V těchto případech výpovědní doba skončí teprve
tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne
jinak.
(3) Povinnost účinně pomáhat zaměstnanci k získání nového vhodného
zaměstnání, popřípadě mu je zajistit, zaměstnavatel nemá, jestliže zaměstnanec nebyl
ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel před výpovědí
nabídl. Tyto povinnosti zaměstnavatele zanikají, jestliže zaměstnanec odmítne bez
vážného důvodu nové vhodné zaměstnání, do kterého mohl nastoupit.
Zákaz výpovědi
§ 48
(1) Zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci výpověď v ochranné době,
to je
a) v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně neschopným práce pro nemoc nebo
úraz, pokud si tuto neschopnost úmyslně nevyvolal nebo nezpůsobil v opilosti, a v
době od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od povolení lázeňského léčení až
do dne jejich ukončení; při onemocnění tuberkulózou se tato ochranná doba prodlužuje
o šest měsíců po propuštění z ústavního ošetřování,
b) při povolání ke službě v ozbrojených
silách ode dne, kdy byl zaměstnanci doručen povolávací rozkaz nebo kdy byla uveřejněna
vyhláška obsahující hromadný povolávací rozkaz, až do uplynutí dvou týdnů po jeho
propuštění z takové služby; to platí obdobně v případě civilní služby,16)
c) v době,
kdy je zaměstnanec dlouhodobě plně uvolněn pro výkon veřejné funkce,
d) v době, kdy
je zaměstnankyně těhotná, nebo kdy zaměstnankyně nebo osamělý zaměstnanec trvale
pečuje alespoň o jedno dítě mladší než tři roky,
e) v době, kdy je zaměstnanec pracující
v noci uznán na základě lékařského posudku dočasně nezpůsobilým pro noční práci.
(2) Byla-li dána zaměstnanci výpověď před počátkem ochranné doby tak,
že by výpovědní doba měla uplynout v této době, ochranná doba se do výpovědní doby
nezapočítává; pracovní poměr skončí teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby
po skončení ochranné doby, ledaže zaměstnanec prohlásí, že na prodloužení pracovního
poměru netrvá.
§ 49
Zákaz výpovědi se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci
a) pro
organizační změny uvedené v § 46 odst. 1 písm. a) a b),
b) z důvodu, pro který může
zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr, pokud nejde o zaměstnankyni na mateřské
dovolené (§ 157 odst. 1); byla-li dána zaměstnankyni z tohoto důvodu výpověď před
nástupem mateřské dovolené tak, že by výpovědní doba uplynula v době této mateřské
dovolené, skončí výpovědní doba současně s mateřskou dovolenou,
c) pro jiné porušení
pracovní kázně [§ 46 odst. 1 písm. f)], pokud nejde o těhotnou zaměstnankyni nebo
o zaměstnankyni anebo osamělého zaměstnance, kteří trvale pečují o dítě mladší než
tři roky.
§ 50
Zaměstnanci se změněnou pracovní schopností může dát zaměstnavatel
výpověď jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy, jinak je výpověď
neplatná; tento souhlas se nevyžaduje, jde-li o výpověď dávanou zaměstnanci staršímu
než 65 let nebo z důvodů uvedených v 46 odst. 1 písm. a), b) nebo f).
§ 51
Výpověď daná zaměstnancem
Zaměstnanec může dát zaměstnavateli výpověď z jakéhokoliv důvodu nebo
bez uvedení důvodu.
Okamžité zrušení
§ 53
(1) Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně,
a to pouze tehdy,
a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, nebo byl-li pravomocně
odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šesti měsíců,
b)
porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
(2) Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě
jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději
však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty
platí obdobně ustanovení § 46 odst. 3 a 4.
(3) Zaměstnavatel nemůže okamžitě zrušit pracovní poměr s těhotnou
zaměstnankyní ani se zaměstnankyní nebo osamělým zaměstnancem, pokud trvale pečují
o dítě mladší než tři roky; může však s nimi, s výjimkou zaměstnankyně na mateřské
dovolené (§ 157 odst. 1), z důvodů uvedených v odstavci 1 rozvázat pracovní poměr
výpovědí.
§ 54
(1) Zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže
a)
podle lékařského posudku nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví
a zaměstnavatel jej nepřevedl v době 15 dnů ode dne předložení tohoto posudku na
jinou pro něho vhodnou práci,
b) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy
do 15 dnů po uplynutí její splatnosti.
(2) Zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě
jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději
do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.
(3) Zaměstnanec, který okamžitě zrušil pracovní poměr, má nárok na
náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu.
Skončení pracovního poměru sjednaného na určitou dobu
§ 56
(1) Pracovní poměr sjednaný na určitou dobu končí uplynutím této doby.
Byla-li doba trvání pracovního poměru určena na dobu konání určitých prací, má zaměstnavatel
upozornit zaměstnance na skončení těchto prací včas, zpravidla alespoň tři dny předem.
(2) Pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele
dále v konání prací, platí, že se tento pracovní poměr změnil v pracovní poměr uzavřený
na dobu neurčitou, pokud se zaměstnavatel nedohodne se zaměstnancem jinak.
§ 58
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době
(1) Ve zkušební době může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec zrušit
pracovní poměr písemně z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu.
(2) Písemné oznámení o zrušení pracovního poměru má být doručeno druhé
straně zpravidla alespoň tři dny přede dnem, kdy má pracovní poměr skončit.
§ 59
Účast odborových orgánů při rozvázání pracovního poměru
(1) Výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel
povinen předem projednat s příslušným odborovým orgánem.
(2) Jde-li o člena příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat
se zaměstnavatelem, v době jeho funkčního období a v době jednoho roku po jeho skončení,
je zaměstnavatel povinen požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k opatření
podle předchozího odstavce. Za předchozí souhlas se považuje též, jestliže příslušný
odborový orgán písemně neodmítl udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode
dne, kdy byl o něj zaměstnavatelem požádán.
(3) Zaměstnavatel může použít souhlasu podle předchozího odstavce jen
ve lhůtě dvou měsíců od jeho udělení.
(4) Jestliže příslušný odborový orgán odmítl udělit souhlas podle odstavce
2, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu neplatné;
pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo okamžitého zrušení splněny a soud
ve sporu podle § 64 shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby
zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru
platné.
(5) S jinými případy rozvázání pracovního poměru je zaměstnavatel povinen
seznámit příslušný odborový orgán ve lhůtách s ním dohodnutých.
§ 60
Pracovní posudky a potvrzení o zaměstnání
(1) Požádá-li zaměstnanec zaměstnavatele o vydání posudku o pracovní
činnosti (pracovní posudek), je zaměstnavatel povinen do 15 dnů zaměstnanci tento
posudek vydat; zaměstnavatel však není povinen vydat mu jej dříve, než v době dvou
měsíců před skončením jeho pracovního poměru. Pracovním posudkem jsou veškeré písemnosti
týkající se hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace, schopností a dalších skutečností,
které mají vztah k výkonu práce.
(2) Při skončení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci,
popřípadě jinému zaměstnavateli na jeho žádost potvrzení o zaměstnání a uvést v něm
zejména dobu jeho trvání, skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho nároku na dovolenou
na zotavenou a závazky zaměstnance vůči zaměstnavateli, a zda, v jaké výši, v jakém
pořadí a v čí prospěch jsou prováděny ze zaměstnancovy mzdy srážky, jakož i další
skutečnosti stanovené právními předpisy.
(3) Jiné informace je zaměstnavatel oprávněn o zaměstnanci podávat pouze
s jeho souhlasem, pokud právní předpis nestanoví jinak.
(4) Nesouhlasí-li zaměstnanec s obsahem pracovního posudku nebo potvrzení
o zaměstnání, může se domáhat ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se o jejich obsahu
dověděl, u soudu, aby zaměstnavateli bylo uloženo přiměřeně je upravit.
Odstupné
§ 60a
(1) Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí
danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou
z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku
průměrného výdělku.
(2) Pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční
výdělek.32)
(3) Odstupné vyplácí zaměstnavatel po skončení pracovního poměru v
nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy, pokud se
se zaměstnancem nedohodne na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru
nebo na pozdějším termínu výplaty.
§ 60b
(1) Pokud zaměstnanec po skončení pracovního poměru nastoupí opět do
zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele před uplynutím doby dvou měsíců, je povinen
tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část.
(2) Poměrná část odstupného se stanoví podle počtu kalendářních dnů
od nového nástupu do zaměstnání do uplynutí doby podle odstavce 1.
ODDÍL ČTVRTÝ
NÁROKY Z NEPLATNÉHO ROZVÁZÁNÍ PRACOVNÍHO POMĚRU
§ 61
(1) Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li
s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá
i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší
zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá
na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci
nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
(2) Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta
náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě
mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat;
soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde
zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se
do práce nezapojil.
(3) Rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec
netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem
nedohodne písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou,
a) byla-li dána
neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby,
b) byl-li pracovní poměr neplatně zrušen
okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit;
v těchto případech má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku
za dobu výpovědní doby.
§ 62
(1) Dal-li zaměstnanec neplatnou výpověď nebo zrušil-li neplatně pracovní
poměr okamžitě nebo ve zkušební době a zaměstnavatel mu oznámil, že trvá na tom,
aby dál konal svou práci, pracovní poměr trvá i nadále. Nevyhoví-li zaměstnanec této
jeho výzvě, může zaměstnavatel na něm požadovat náhradu škody, která mu tím vznikla
(§ 179) ode dne, kdy mu oznámil, že trvá na dalším konání práce; za dobu před uplatněním
neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu mu však tato náhrada přísluší nejdéle
za jeden měsíc.
(2) Rozvázal-li zaměstnanec pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnavatel
netrvá na tom, aby zaměstnanec u něho dále pracoval, platí, pokud se se zaměstnancem
nedohodne jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou,
a) byla-li dána neplatná
výpověď, uplynutím výpovědní doby,
b) byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě
nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit.
(3) V případech uvedených v předchozím odstavci nemůže zaměstnavatel
vůči zaměstnanci uplatňovat náhradu škody.
ODDÍL PÁTÝ
VOLBA A JMENOVÁNÍ
§ 65
(1) Pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním vzniká dnem, který
byl stanoven k nástupu do funkce. Práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele,
u něhož je tento zaměstnanec dosud v pracovním poměru, tím nejsou dotčena, nedohodnou-li
se jinak. Je-li však pracovní poměr založen volbou do veřejné funkce, je zaměstnavatel,
u něhož je zaměstnanec v době zvolení do funkce v pracovním poměru, povinen mu umožnit
výkon funkce a poskytnout mu za tím účelem pracovní volno bez náhrady mzdy nebo na
jeho žádost s ním rozvázat pracovní poměr.
(2) Zaměstnance, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, lze z této
funkce odvolat. Zaměstnanec se může této funkce též vzdát. Odvolání a vzdání se funkce
musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí
dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání
nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.
(3) Uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce
pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní
zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě
na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou
práci nebo zaměstnanec ji odmítne, je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm.
c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v
důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení
o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
ODDÍL ŠESTÝ
SOUBĚŽNÉ PRACOVNÍ POMĚRY A VEDLEJŠÍ ČINNOST
§ 69
Sjednal-li zaměstnanec několik pracovních poměrů, posuzují se práva a
povinnosti z nich vyplývající samostatně, pokud tento zákoník nebo jiné právní předpisy
nestanoví jinak.
Vedlejší pracovní poměr
§ 70
(1) Koná-li zaměstnanec za trvání pracovního poměru, v němž je zaměstnán
po stanovenou týdenní pracovní dobu (§ 83), výjimečně práce také v dalším pracovním
poměru, jde o hlavní a vedlejší pracovní poměr. Vedlejší pracovní poměr lze sjednat
pouze na kratší než stanovenou týdenní pracovní dobu.
(2) Jako vedlejší pracovní poměr se neposuzuje pracovní poměr sjednaný
se zaměstnancem na dobu, kdy čerpá dovolenou na zotavenou.
(3) Vláda může stanovit nařízením
a) nejvyšší rozsah pracovní doby,
na který lze sjednat vedlejší pracovní poměr,
b) celkový nejvyšší rozsah sjednané
pracovní doby ve dvou nebo více vedlejších pracovních poměrech, popřípadě v dohodách
o pracovní činnosti.
§ 70b
(1) Výpovědí může rozvázat vedlejší pracovní poměr zaměstnavatel i
zaměstnanec z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Výpovědní doba činí 15
dnů a začíná dnem, v němž byla výpověď doručena.
(2) Na vedlejší pracovní poměr se nevztahují ustanovení § 30 odst.
2, § 46 odst. 2, § 47, 48, 49, 50, § 53 odst. 3, § 59 a 155.
(3) Souhlasí-li s tím zaměstnanec, může mu zaměstnavatel ve vedlejším
pracovním poměru rozvrhnout pracovní dobu rovnoměrně nebo nerovnoměrně na delší období
než týden, nejdéle však na období 12 měsíců, za podmínek stanovených pro rozvržení
jinak vhodně upravené pracovní doby (§ 86 odst. 2 a 3). Při nerovnoměrném rozvržení
pracovní doby se posuzuje dodržení sjednaného rozsahu pracovní doby za celou dobu,
na kterou byl vedlejší pracovní poměr sjednán, nejdéle však za období 12 měsíců.
(4) Zaměstnavatel nesmí ve vedlejším pracovním poměru zaměstnávat mladistvé
zaměstnance.
(5) Jako vedlejší se posuzuje též pracovní poměr sjednaný členem družstva,
kde součástí členství je též pracovní vztah, jestliže má tento člen družstva plný
pracovní úvazek.
§ 71
Vedlejší činnost
Vedlejší činnost je činnost, kterou vykonává zaměstnanec u zaměstnavatele,
u něhož je v pracovním poměru, mimo pracovní dobu stanovenou pro tento pracovní poměr
a která záleží v pracích jiného druhu, než byly sjednány v pracovní smlouvě. Vedlejší
činnost může být konána jen v dalším pracovním poměru (§ 69 a § 70 odst. 1) nebo
na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.
HLAVA DRUHÁ
PRACOVNÍ KÁZEŇ A PRACOVNÍ ŘÁD
§ 73
Základní povinnosti zaměstnanců
(1) Zaměstnanci jsou povinni zejména
a) pracovat svědomitě a řádně podle
svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními
předpisy a dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci,
b) plně využívat pracovní
doby a výrobních prostředků k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně, hospodárně
a včas pracovní úkoly,
c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané;
dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli
řádně seznámeni,
d) řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a
střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
(2) Zaměstnanci orgánů státní správy, soudů a státních zastupitelství,
Policie České republiky, Bezpečnostní informační služby, Vězeňské služby, Kanceláře
prezidenta republiky, kanceláře Parlamentu, Úřadu vlády, Nejvyššího kontrolního úřadu,
Úřadu pro legislativu a veřejnou správu, České národní banky a státních fondů, zaměstnanci
chráněných krajinných oblastí a národních parků jsou dále povinni:
a) jednat a rozhodovat
nestranně a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost
rozhodování,
b) zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděli při výkonu
zaměstnání a které v zájmu zaměstnavatele nelze sdělovat jiným osobám; to neplatí,
pokud byli této povinnosti zproštěni statutárním orgánem nebo jím pověřeným vedoucím
zaměstnancem, nestanoví-li zvláštní zákon20) jinak,
c) v souvislosti s výkonem zaměstnání
nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných zaměstnavatelem,
u něhož jsou zaměstnáni, nebo na základě právních předpisů a kolektivních smluv,
d)
zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními,
zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch
vlastní nebo někoho jiného.
(3) Zaměstnanci uvedení v odstavci 2 nesmějí být členy řídicích nebo kontrolních
orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost; to neplatí, pokud do
takového orgánu byli vysláni zaměstnavatelem, u něhož jsou zaměstnáni, a v souvislosti
s tímto členstvím nepobírají odměnu od příslušné právnické osoby provozující podnikatelskou
činnost.
(4) Zaměstnanci uvedení v odstavci 2 mohou vykonávat podnikatelskou činnost
jen s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni.
(5) Omezení stanovené v předchozím odstavci se nevztahuje na činnost vědeckou,
pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou a na správu vlastního majetku.
§ 74
Základní povinnosti vedoucích zaměstnanců
Vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni zejména
a) řídit a kontrolovat
práci a pravidelně hodnotit poměr zaměstnanců k práci a k pracovnímu kolektivu a
jejich pracovní výsledky,
b) v zájmu zvyšování produktivity práce co nejlépe organizovat
práci a dbát, aby výroba odpovídala podle hospodářských a technických možností požadavkům
technickoekonomického rozvoje,
c) vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat
bezpečnost a ochranu zdraví při práci,
d) zabezpečovat odměňování zaměstnanců podle
mzdových předpisů a kolektivních smluv, popřípadě vnitřních mzdových předpisů nebo
pracovních smluv, a diferencovat mzdu zaměstnanců podle jejich výkonnosti a zásluh
o konečné výsledky práce,
e) vytvářet příznivé podmínky pro zvyšování odborné úrovně
zaměstnanců a pro uspokojování jejich kulturních a sociálních potřeb,
f) zabezpečovat
dodržování právních a jiných předpisů, zejména vést zaměstnance k pracovní kázni,
oceňovat jejich iniciativu a pracovní úsilí, zajišťovat, aby nedocházelo k porušování
pracovní kázně a k neplnění povinností,
g) zabezpečovat přijetí včasných a účinných
opatření k ochraně majetku zaměstnavatele.
§ 75
Výkon jiné výdělečné činnosti
(1) Zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním
vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele,
u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem.
(2) Zaměstnavatel může udělený souhlas písemně odvolat. V písemném odvolání
souhlasu je zaměstnavatel povinen uvést důvody změny svého rozhodnutí. Zaměstnanec
je pak povinen bez zbytečného odkladu výdělečnou činnost skončit způsobem vyplývajícím
pro její skončení z příslušných právních předpisů.
(3) Omezení stanovené v odstavci 1 se nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické,
publicistické, literární a umělecké činnosti.
§ 82
Pracovní řád
(1) Zaměstnavatelé mohou vydávat pracovní řády. Zaměstnavatelé uvedení
v § 73 odst. 2 jsou povinni vydat pracovní řád.
(2) Pracovní řád blíže rozvádí v souladu s právními předpisy ustanovení
tohoto zákoníku podle zvláštních podmínek u zaměstnavatele.
(3) Pracovní řád může zaměstnavatel vydat, pokud orgán nadřízený zaměstnavateli
nevydal pracovní řád pro zaměstnavatele jím řízené. Orgán nadřízený zaměstnavateli
a zaměstnavatelé vydávají pracovní řády s předchozím souhlasem příslušných odborových
orgánů, jinak jsou tyto pracovní řády neplatné.
(4) Pracovní řád je závazný pro zaměstnavatele a pro všechny jeho zaměstnance.
Nabývá účinnosti dnem, který je v něm stanoven, nejdříve však dnem, kdy byl u zaměstnavatele
vyhlášen.
(5) Všichni zaměstnanci musí být s pracovním řádem seznámeni. Pracovní
řád musí být všem zaměstnancům zaměstnavatele veřejně přístupný.
HLAVA TŘETÍ
PRACOVNÍ DOBA A DOBA ODPOČINKU
ODDÍL PRVNÍ
PRACOVNÍ DOBA A PŘESTÁVKY V PRÁCI
§ 83
(1) Pracovní doba je nejvýše 43 hodin týdně.
(2) Zaměstnanci mladší 16 let mají pracovní dobu nejvýše 33 hodiny týdně.
(3) Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou rozsah zkrácení
pracovní doby bez snížení mzdy a podmínky jejího zavádění a rozvržení.
(4) Zavedení zkrácené pracovní doby bez snížení mzdy ze zdravotních důvodů
pod rozsah stanovený v odstavci 2 nebo podle odstavce 3 povoluje Ministerstvo práce
a sociálních věcí v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví a po projednání s příslušným
ústředním odborovým orgánem, s příslušnou organizací zaměstnavatelů, popřípadě s
příslušnou zájmovou organizací družstev.
(5) Další zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy pod rozsah stanovený
v odstavci 2 nebo podle odstavců 3 a 4 lze dohodnout v kolektivní smlouvě nebo stanovit
ve vnitřním předpisu.
(6) Stanovená týdenní pracovní doba je pracovní doba podle předchozích
odstavců.
Rozvržení pracovní doby
§ 84
(1) O rozvržení týdenní pracovní doby rozhoduje podle vyhlášky Ministerstva
práce a sociálních věcí (§ 83 odst. 3) zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým
orgánem.
(2) Týdenní pracovní doba se rozvrhuje tak, aby při rovnoměrném rozvržení
na jednotlivé týdny rozdíl délky pracovní doby připadající na jednotlivé týdny nepřesáhl
tři hodiny a aby pracovní doba v jednotlivých dnech nepřesáhla devět a půl hodiny;
průměrná týdenní pracovní doba nesmí přitom v určitém období, zpravidla čtyřtýdenním,
přesahovat hranici pro stanovenou týdenní pracovní dobu.
(3) Při rozvržení pracovní doby přihlíží zaměstnavatel k možnostem
zabezpečení plynulé dopravy pracujících do zaměstnání, zásobování elektřinou, plynem,
topnou parou a k tomu, aby rozdělení pracovní doby nebylo v rozporu s hledisky bezpečné
a zdravé práce a se zájmy obyvatelstva a aby nebyla narušena činnost navazujících
zaměstnavatelů.
§ 85
(1) Nedovoluje-li povaha práce nebo podmínky provozu, aby pracovní
doba byla rozvržena rovnoměrně na jednotlivé týdny (§ 84 odst. 2), může zaměstnavatel
po projednání s příslušným odborovým orgánem rozvrhnout pracovní dobu podle pracovněprávního
předpisu vydaného ústředním orgánem, popřípadě podle kolektivní smlouvy vyššího stupně
nerovnoměrně, popřípadě za podmínek stanovených nařízením vlády [§ 92 odst. 3 písm.
b)] určit odchylně nepřetržitý odpočinek v týdnu; průměrná týdenní pracovní doba
nesmí přitom v určitém období, zpravidla čtyřtýdenním, přesahovat hranici stanovenou
pro týdenní pracovní dobu. Obdobně může být rozvržena pracovní doba pro určité organizační
útvary nebo druhy prací, vyžadují-li to zvláštní podmínky provozu, nebo z jiných
závažných důvodů.
(2) Podle pracovněprávního předpisu vydaného ústředním orgánem, popřípadě
podle kolektivní smlouvy vyššího stupně může zaměstnavatel po projednání s příslušným
odborovým orgánem rozvrhnout nerovnoměrně pracovní dobu tak, aby průměrná týdenní
pracovní doba nepřesahovala hranici stanovenou pro týdenní pracovní dobu v období
celého kalendářního roku, pokud jde o pracovní činnosti, v nichž se v průběhu kalendářního
roku projevuje rozdílná potřeba práce, popřípadě za podmínek stanovených nařízením
vlády [§ 92 odst. 3 písm. b)] určit odchylně nepřetržitý odpočinek v týdnu.
(3) Za podmínek stanovených v předchozích odstavcích lze nerovnoměrné
rozvržení pracovní doby se zaměstnancem též dohodnout.
§ 85a
Pro zaměstnance v dopravě a spojích a zaměstnance celní správy mohou
rozvrhnout pracovní dobu příslušné ústřední orgány pracovněprávním předpisem.
§ 86
Kratší pracovní doba a jiná úprava pracovní doby
(1) Zaměstnavatel může se zaměstnancem z provozních důvodů sjednat
v pracovní smlouvě kratší než stanovenou týdenní pracovní dobu. Může ji také se zaměstnancem
sjednat, popřípadě mu ji povolit ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů na straně
zaměstnance, jestliže to dovoluje provoz zaměstnavatele. Zaměstnavatelé jsou povinni
vytvářet podmínky, aby takovým žádostem mohlo být vyhověno. Kratší pracovní doba
nemusí být rozvržena na všechny pracovní dny. Zaměstnanci s kratší pracovní dobou
náleží mzda odpovídající této kratší pracovní době.
(2) Dovoluje-li to provoz zaměstnavatele, může zaměstnavatel povolit
zaměstnanci na jeho žádost ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů na jeho straně
jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní nebo kratší pracovní doby, popřípadě ji s
ním za týchž podmínek na jeho žádost sjednat v pracovní smlouvě.
(3) Se souhlasem zaměstnance může pracovní doba podle předchozího odstavce
v jednotlivých dnech výjimečně přesáhnout devět a půl hodiny (§ 84 odst. 2) a její
nerovnoměrné rozvržení není vázáno na podmínky stanovené v § 85. Ustanovení tohoto
odstavce platí také pro zaměstnance v dopravě a spojích a zaměstnance celní správy,
pokud v pracovněprávním předpisu příslušného ústředního orgánu (§ 85a) není stanoveno
jinak.
Začátek a konec pracovní doby
§ 87
(1) Začátek a konec pracovní doby a rozvrh pracovních směn stanoví
zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem.
(2) Pracovní dobu téže směny může zaměstnavatel po projednání s příslušným
odborovým orgánem rozdělit na dvě části; v zemědělství, v dopravě, ve spojích, v
kulturních zařízeních a v obchodě může být pracovní doba téže směny takto rozdělena
i na více částí. Zaměstnavatel přitom přihlíží k možnostem zabezpečení plynulé dopravy
pracujících do zaměstnání, zásobování elektřinou, plynem, topnou parou a k tomu,
aby tato rozdělení pracovní doby nebyla v rozporu se zájmy obyvatelstva.
§ 88
(1) Zaměstnanec je povinen být na začátku pracovní doby již na svém
pracovišti a odcházet z něho až po skončení pracovní doby.
(2) V kolektivní smlouvě lze sjednat, nebo ve vnitřním předpisu stanovit,
jakou dobu z doby potřebné k osobní očistě po skončení práce lze započítat do pracovní
doby. To platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.
§ 89
Přestávky v práci
(1) Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po pěti hodinách
nepřetržité práce pracovní přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut.
Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení
provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo.
(2) Zaměstnavatel může po projednání s příslušným odborovým orgánem stanovit
přiměřeně dlouhou přestávku na jídlo.
(3) Začátek a konec těchto přestávek stanoví zaměstnavatel po projednání
s příslušným odborovým orgánem.
(4) Přestávky na jídlo a oddech se neposkytují na začátku a konci směny.
(5) Poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se započítávají do pracovní
doby v rozsahu 30 minut za směnu. V kolektivní smlouvě lze dohodnout, nebo ve vnitřním
předpisu stanovit, že při směně přesahující deset a půl hodiny se do pracovní doby
započte dalších nejvýše patnáct minut; to platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují
podnikatelskou činnost.
§ 90
Nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami
(1) Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec
měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po
dobu alespoň 12 hodin.
(2) Tento odpočinek může být zkrácen až na osm hodin zaměstnanci staršímu
než 18 let:
a) v nepřetržitých provozech a při turnusové práci,
b) v zemědělství,
c)
ve veřejném stravování, v kulturních zařízeních a při poskytování jiných služeb obyvatelstvu,
d)
u naléhavých opravných prací, jde-li o odvrácení nebezpečí pro život nebo zdraví
zaměstnanců,
e) při živelních událostech a v jiných obdobných mimořádných případech.
Ženám
pracujícím v nepřetržitých provozech může však být tento odpočinek zkrácen pouze
na 11 hodin.
(3) Ústřední orgány vykonávající státní správu v oborech dopravy, spojů
a energetiky mohou pracovněprávním předpisem stanovit, ve kterých případech lze zaměstnancům
zkrátit odpočinek mezi dvěma směnami až na šest hodin, popřípadě u kterých zaměstnanců
s nepravidelným nástupem do práce a s nestejnou délkou směn lze tento odpočinek mezi
směnami zkrátit i pod tuto hranici. Délka tohoto odpočinku se však musí rovnat nejméně
délce předchozí směny, pokud tato směna byla kratší než šest hodin. Přerušení práce
kratší než tři hodiny se za odpočinek nepovažuje.
Dny pracovního klidu
§ 91
(1) Dny pracovního klidu jsou dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek
zaměstnance v týdnu, a svátky.
(2) Práci ve dnech pracovního klidu lze nařídit jen výjimečně, a to
po projednání s příslušným odborovým orgánem.
(3) V den nepřetržitého odpočinku v týdnu lze zaměstnanci nařídit
jen tyto nutné práce, které nemohou být provedeny v pracovních dnech:
a) naléhavé
opravné práce,
b) nakládací a vykládací práce,
c) inventurní a závěrkové práce,
d) práce
konané v nepřetržitém provozu za zaměstnance, který se nedostavil na směnu,
e) práce
k odvrácení hrozícího nebezpečí pro život nebo zdraví nebo při živelních událostech
a v jiných obdobných mimořádných případech,
f) práce nutné se zřetelem na uspokojování
životních, zdravotních a kulturních potřeb obyvatelstva,
g) práce lodních posádek,
h)
krmení a ošetřování hospodářských zvířat.
(4) Ve svátek lze zaměstnanci nařídit jen práce, které lze nařídit
ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu, práce v nepřetržitém provozu a práce potřebné
při střežení objektů zaměstnavatele.
§ 92
(1) Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec
měl jednou týdně nepřetržitý odpočinek v trvání alespoň 32 hodiny.
(2) Pokud to umožňuje provoz zaměstnavatele, stanoví se nepřetržitý odpočinek
v týdnu všem zaměstnancům na stejný den a tak, aby do něho spadala neděle.
(3) Vláda může stanovit nařízením,
a) že nepřetržitý odpočinek v týdnu
může být ve výjimečných případech zkrácen až na 24 hodiny, u zaměstnanců s kratší
pracovní dobou až na 18 hodin a u zaměstnanců ve spojích a u členů posádek československých
námořních lodí i pod tyto hranice,
b) v kterých případech a za jakých podmínek může
být zaměstnancům v zemědělství a zaměstnancům, jejichž pracovní doba je rozvržena
nerovnoměrně podle § 85, poskytován nepřetržitý odpočinek v týdnu jednou za dva týdny.
(4) Za podmínek stanovených v předchozích odstavcích lze nepřetržitý
odpočinek v týdnu též dohodnout.
§ 93
Při veškerých úpravách pracovní doby podle předchozích ustanovení je
nutné brát zřetel na situaci v energetice a v dopravě; zaměstnavatelé musí proto
dbát pokynů příslušného orgánu státní správy vydaných po projednání s příslušným
odborovým orgánem k zabezpečení plynulé dopravy pracujících a zásobování elektřinou,
plynem a topnou parou.
§ 95
Pracovní pohotovost
(1) Pracovní pohotovost může zaměstnavatel zaměstnanci nařídit pouze
v případech, za podmínek a v rozsahu stanoveném v pracovněprávním předpisu nebo v
kolektivní smlouvě; to platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou
činnost. V ostatních případech lze se zaměstnancem pracovní pohotovost dohodnout.
(2) Ústřední orgány v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí
mohou stanovit pracovněprávním předpisem, v kterých případech, za jakých podmínek
a v jakém rozsahu mohou zaměstnavatelé nařídit zaměstnancům pracovní pohotovost a
v jakém rozsahu se pracovní pohotovost započítává do pracovní doby. Pro zaměstnavatele
a zaměstnance více odvětví může takovou úpravu stanovit pracovněprávním předpisem
Ministerstvo práce a sociálních věcí.
(3) V kolektivní smlouvě vyššího stupně lze stanovit úpravu příznivější
pro zaměstnance, než stanoví pracovněprávní předpis, v podnikové kolektivní smlouvě
nebo ve vnitřním předpisu lze stanovit úpravu příznivější pro zaměstnance, než stanoví
pracovněprávní předpis nebo kolektivní smlouva vyššího stupně. Ve vnitřním předpisu
však nelze stanovit rozsah pracovní pohotovosti podle odstavce 1.
(4) Odměňování pracovní pohotovosti se řídí mzdovými předpisy a kolektivními
smlouvami (§ 20 odst. 2 a § 112 odst. 1).
ODDÍL DRUHÝ
PRÁCE PŘESČAS A NOČNÍ PRÁCE
§ 96
(1) Prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele
nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného
rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn (§ 84 až 85a
a § 87 odst. 1). U zaměstnanců s kratší pracovní dobou (§ 86 odst. 1) je prací přesčas
práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu; těmto zaměstnancům nelze práci
přesčas nařídit.
(2) Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad
stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na
jeho žádost, nebo pracovní dobu, která odpadla pro nepříznivé povětrnostní vlivy.
(3) Ústřední orgány vykonávající státní správu v oborech dopravy, spojů
a energetiky mohou pro zaměstnance v dopravě s nepravidelným nástupem do práce a
s nestejnou délkou směn a pro některé zaměstnance ve spojích a v energetice stanovit
pracovněprávním předpisem práci přesčas odchylně od ustanovení odstavce 1 s tím,
že i v těchto případech lze za práci přesčas považovat jen práci konanou nad stanovenou
pracovní dobu, a to na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem.
§ 97
(1) Práci přesčas je možno nařídit jen ve výjimečných případech, jde-li
o naléhavý zájem společnosti, a to i na dobu nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami,
popřípadě za podmínek uvedených v § 91 odst. 2 až 4 i na dny pracovního klidu; nepřetržitý
odpočinek mezi dvěma směnami nesmí být přitom zkrácen na méně než šest hodin.
(2) Práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než osm hodin v jednotlivých
týdnech. Toto omezení se nevztahuje na dopravu, spoje a energetiku, na nepřetržité
provozy, na mimořádně naléhavé práce spojené se zásobováním obyvatel a s poskytováním
služeb obyvatelstvu, na opravářské a údržbářské práce v bytových organizacích, na
práce zemědělské a na další práce, při nichž je třeba podstatně zvýšit stav zaměstnanců
na přechodnou dobu nepřesahující pět měsíců v kalendářním roce. V nepřetržitých provozech
nesmí však průměrná pracovní doba přesáhnout 53 hodiny týdně.
(3) V kalendářním roce lze nařídit zaměstnanci práci přesčas v rozsahu
nejvýše 150 hodin.
(4) Úřady práce mohou po projednání v poradních sborech33) na základě
stanoviska příslušného odborového orgánu pro zaměstnavatele ve svém územním obvodu
stanovit, ve kterých činnostech a v jakém rozsahu se na přechodnou dobu z vážných
důvodů povoluje výkon dohodnuté práce přesčas nad hranice stanovené v předchozích
odstavcích. V kolektivní smlouvě lze sjednat nebo ve vnitřním předpisu stanovit bližší
podmínky výkonu této práce.
(5) Vláda stanoví nařízením, které druhy přesčasové práce se nezahrnují
do počtu hodin nejvýše přípustné přesčasové práce v roce.
§ 98
Celkový rozsah přesčasové práce pro zaměstnavatele, jednotlivé organizační
útvary nebo pracoviště a jeho případné překročení stanoví zaměstnavatel po projednání
s příslušným odborovým orgánem.
§ 99
(1) Noční práce je práce konaná v době mezi 22. a 6. hodinou.
(2) Zaměstnancem pracujícím v noci se pro účely tohoto zákoníku rozumí
zaměstnanec, který vykonává práce vyžadující, aby byly pravidelně konány v noci v
rozsahu nejméně čtyř hodin po sobě jdoucích; tím nejsou dotčeny zvláštní zákony.34)
(3) Zaměstnavatelé jsou povinni zajistit, aby zaměstnanec pracující
v noci, který o to požádá, byl vyšetřen lékařem
a) před zařazením na noční práci,
b)
pravidelně podle potřeby, nejméně však jednou ročně,
c) kdykoliv během zařazení na
noční práci pro zdravotní poruchy vyvolané výkonem noční práce.
Úhradu poskytnuté
zdravotní péče nelze po zaměstnanci požadovat.
(4) Zaměstnavatel je povinen pravidelně projednávat s příslušným odborovým
orgánem otázky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a organizace práce v noci a
zajišťovat pro zaměstnance pracující v noci přiměřené sociální služby, zejména možnost
občerstvení.
(5) Pracoviště, na kterém se pracuje v noci, je zaměstnavatel povinen
vybavit prostředky pro poskytnutí první pomoci včetně zajištění prostředků umož-ňujících
přivolat rychlou lékařskou pomoc.
§ 99a
Pokud opatření týkající se hromadné úpravy pracovní doby (§ 84 odst.
1, § 85 odst. 1 a 2, § 87 a § 89 odst. 2 a 3), nařízení práce ve dnech pracovního
klidu (§ 91 odst. 2) a práce přesčas (§ 98) jsou upravena v kolektivní smlouvě, nevyžaduje
se k jejich uplatnění projednání s příslušným odborovým orgánem.
ODDÍL TŘETÍ
DOVOLENÁ NA ZOTAVENOU
§ 100
Zaměstnanci vzniká za stanovených podmínek nárok na
a) dovolenou za
kalendářní rok nebo na její poměrnou část,
b) dovolenou za odpracované dny,
c) dodatkovou
dovolenou,
d) zvláštní dodatkovou dovolenou,
e) další dovolenou.
Dovolená za kalendářní rok
§ 101
(1) Zaměstnanec, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k
témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, má nárok
na dovolenou za kalendářní rok, popřípadě na její poměrnou část, jestliže pracovní
poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku. Za odpracovaný se považuje
den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část své směny; části směn odpracované
v různých dnech se nesčítají.
(2) Poměrná část dovolené činí za každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého
trvání téhož pracovního poměru jednu dvanáctinu dovolené za kalendářní rok.
§ 102
(1) Základní výměra dovolené činí tři týdny.
(2) Dovolená ve výměře čtyř týdnů přísluší zaměstnanci, který do konce
kalendářního roku dovrší alespoň 15 let pracovního poměru po 18. roce věku.
(3) V kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu lze zaměstnancům
zaměstnavatelů, kteří provozují podnikatelskou činnost, prodloužit dovolenou o další
týdny nad výměru uvedenou v předchozích odstavcích. Zaměstnancům zaměstnavatelů,
kteří neprovozují podnikatelskou činnost, přísluší dovolená o jeden týden delší než
výměra uvedená v předchozích odstavcích.
(4) Vláda může stanovit nařízením prodloužení dovolené podle předchozího
odstavce u zaměstnavatelů, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.
(5) Dovolená učitelů včetně ředitelů škol a jejich zástupců činí osm
týdnů;17) dovolená učitelů mateřských škol včetně ředitelů těchto škol a jejich zástupců,
vychovatelů a mistrů odborné výchovy činí šest týdnů v kalendářním roce.
(6) Nárok na delší než základní výměru dovolené je povinen zaměstnanec
prokázat nejpozději do konce kalendářního roku, ve kterém uplatňuje nárok na delší
dovolenou; jinak nárok na delší dovolenou za tento kalendářní rok zaniká.
(7) Čerpá-li dovolenou zaměstnanec s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou
na jednotlivé týdny nebo na období celého kalendářního roku (§ 85), přísluší mu tolik
pracovních dnů dovolené, kolik jich na dobu jeho dovolené připadá v celoročním průměru.
Ústřední orgány vykonávající státní správu v oborech dopravy a spojů mohou stanovit
pracovněprávním předpisem, kterým zaměstnancům s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou
a za jakých podmínek může být dovolená poskytována v kalendářních dnech.
§ 103
(1) Do doby trvání pracovního poměru se započítává, pokud spadá do
doby po 18. roce věku zaměstnance, doba
a) trvalé péče o dítě ve věku do tří let,
b)
výkonu služby v ozbrojených silách, ozbrojených bezpečnostních sborech a ve Vězeňské
službě, nebo výkonu civilní služby,
c) úspěšně ukončeného studia,
d) vědecké (umělecké)
aspirantury,
e) členství v družstvu, kde součástí členství je též pracovní vztah,
f)
osobní péče o blízkou osobu, která byla převážně nebo úplně bezmocná a nebyla umístěna
v ústavu sociální péče nebo v obdobném zdravotnickém zařízení,6) osobní péče o dlouhodobě
těžce zdravotně postižené nezletilé dítě, které vyžadovalo mimořádnou péči, pokud
nebylo umístěno v ústavu pro takové děti,
g) přípravy pro povolání prováděné podle
zvláštních předpisů,7)
h) po kterou byl zaměstnanec veden v evidenci jako uchazeč
o zaměstnání nebo pobíral invalidní důchod,
i) vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody,
bylo-li trestní stíhání proti zaměstnanci zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn,
byť i v pozdějším řízení, a trestu odnětí svobody vykonaného na podkladě zrušeného
rozsudku, která přesahuje výměru mírnějšího trestu uloženého v pozdějším řízení,
j)
činnosti osob samostatně výdělečně činných.18)
(2) Doba trvání pracovního poměru v cizině, popřípadě jiné započitatelné
doby strávené v cizině se započítávají do doby rozhodné pro délku dovolené za stejných
podmínek, jako kdyby zaměstnanec pracoval na území České republiky.
(3) Z důvodů hodných zvláštního zřetele se jiné doby zaměstnanci pro
účely dovolené započtou se souhlasem Ministerstva práce a sociálních věcí.
(4) Do doby trvání pracovního poměru se započítávají všechny doby pracovního
poměru a doby uvedené v předchozích odstavcích, i když spadají do doby před 1. lednem
1966.
(5) Doby uvedené v předchozích odstavcích se nezapočítávají, pokud
spadají do doby trvání pracovního poměru; kryjí-li se navzájem, započítávají se jen
jednou.
§ 104
Dovolená za odpracované dny
Zaměstnanci, jemuž nevznikl nárok na dovolenou za kalendářní rok ani
na její poměrnou část, protože nekonal v kalendářním roce u téhož zaměstnavatele
práci alespoň 60 dnů, náleží dovolená za odpracované dny v délce jedné dvanáctiny
dovolené za kalendářní rok za každých 22 odpracovaných dnů v příslušném kalendářním
roce (§ 101 odst. 1 věta druhá).
§ 105
Dodatková dovolená, zvláštní dodatková dovolená a další dovolená
(1) Zaměstnanec, který pracuje u téhož zaměstnavatele po celý kalendářní
rok pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, má též nárok na dodatkovou
dovolenou v délce jednoho týdne. Pracuje-li za těchto podmínek jen část kalendářního
roku, přísluší mu za každých 22 takto odpracovaných dnů jedna dvanáctina dodatkové
dovolené.
(2) Vláda stanoví nařízením, kteří další zaměstnanci konající práce zvlášť
obtížné nebo zdraví škod-livé mají nárok na dodatkovou dovolenou, za jakých podmínek
a v jaké délce. Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou v dohodě s
Ministerstvem zdravotnictví druhy prací zvlášť obtížných nebo zdraví škodlivých a
pracovišť a oblastí, kde jsou takové práce vykonávány; přitom může blíže určit okruh
zaměstnanců, jimž se dodatková dovolená poskytuje, a vymezit druh a rozsah podmínek,
které odůvodňují její poskytování.
(3) Vláda může stanovit nařízením, za jakých podmínek a v jaké délce
mají nárok na zvláštní dodatkovou dovolenou
a) zaměstnanci se stálým pracovištěm
pod zemí při těžbě nerostů, pokud odpracují směny stanovené těžebním režimem na sobotu,
b)
zaměstnanci zaměstnavatelů stavební výroby pracující na stavbách za zvlášť ztížených
pracovních podmínek a v odloučení od rodin,
c) další zaměstnanci, kteří vykonávají
mimořádně důležité práce pro ekonomický rozvoj společnosti, a zaměstnankyně a osamělí
zaměstnanci pečující o více dětí.
(4) Zaměstnancům s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou podle § 85
odst. 2, popřípadě dalším zaměstnancům, jejichž práce podstatně závisí na povětrnostních
vlivech, přísluší za každý týden dovolené čerpané v období s nižší potřebou práce
další dovolená v trvání dvou dnů, nejvýše však jeden týden. Období s nižší potřebou
práce stanoví pracovněprávním předpisem příslušný ústřední orgán.
Společná ustanovení o dovolené na zotavenou
§ 107
(1) Při krácení dovolené ztrácí zaměstnanec nárok na tu část dovolené,
o kterou mu byla dovolená zkrácena.
(2) Vláda stanoví nařízením podmínky a rozsah krácení dovolené za neodpracovanou
dobu.
§ 108
(1) Dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel podle plánu dovolených
stanoveného s předchozím souhlasem příslušného odborového orgánu tak, aby si zaměstnanec
mohl dovolenou vyčerpat zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku. Při stanovení
plánu dovolených je nutno přihlížet k úkolům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům
zaměstnance. Poskytuje-li se zaměstnanci dovolená v několika částech, musí alespoň
jedna část činit nejméně dva týdny, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne
jinak. Určenou dobu čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen oznámit zaměstnanci
alespoň 14 dnů předem; tato doba může být výjimečně zkrácena, dá-li k tomu souhlas
příslušný odborový orgán.
(2) Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci náklady, které mu bez
jeho zavinění vznikly proto, že zaměstnavatel změnil jemu určenou dobu čerpání dovolené
nebo že ho odvolal z dovolené.
(3) Zaměstnavatel nesmí určit čerpání dovolené na dobu, kdy zaměstnanec
vykonává vojenskou činnou službu nebo civilní službu, kdy je uznán práce neschopným
pro nemoc nebo úraz, ani na dobu, po kterou je zaměstnankyně na mateřské dovolené
(§ 157). Na dobu ostatních překážek v práci na straně zaměstnance smí zaměstnavatel
určit zaměstnanci čerpání dovolené jen na jeho žádost.
(4) Požádá-li zaměstnankyně zaměstnavatele o poskytnutí dovolené tak,
aby navazovala bezprostředně na skončení mateřské dovolené (§ 157 odst. 1), je zaměstnavatel
povinen její žádosti vyhovět.
§ 109
(1) Zaměstnavatel může určit zaměstnanci čerpání dovolené, i když dosud
nesplnil podmínky pro vznik nároku na dovolenou, jestliže lze předpokládat, že zaměstnanec
tyto podmínky splní do konce kalendářního roku, popřípadě do skončení pracovního
poměru.
(2) Jestliže si zaměstnanec nemohl dovolenou vyčerpat v kalendářním roce
z naléhavých provozních důvodů nebo proto, že zaměstnavatel neurčil její čerpání,
nebo pro překážky v práci, je zaměstnavatel povinen poskytnout ji zaměstnanci tak,
aby skončila nejpozději do konce příštího kalendářního roku. Zaměstnavatel je však
povinen určit zaměstnanci čerpání alespoň dvou týdnů dovolené v kalendářním roce,
pokud na ně má nárok.
§ 110
(1) Nastoupí-li zaměstnanec během dovolené službu v ozbrojených silách
nebo civilní službu, byl-li uznán práce neschopným pro nemoc nebo úraz nebo ošetřuje-li
nemocného člena rodiny, dovolená se mu přerušuje; to neplatí, určil-li zaměstnavatel
čerpání dovolené na dobu ošetřování nemocného člena rodiny na žádost zaměstnance.
Dovolená zaměstnankyně se přerušuje také nástupem mateřské dovolené.
(2) Připadne-li v době dovolené zaměstnance svátek na den, který je jinak
jeho obvyklým pracovním dnem, nezapočítává se mu do dovolené. Určil-li zaměstnavatel
zaměstnanci náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek tak, že by připadlo
do doby dovolené, je povinen určit mu náhradní volno na jiný den.
§ 110a
Změní-li zaměstnanec v průběhu téhož kalendářního roku zaměstnání, může
mu kterýkoliv ze zúčastněných zaměstnavatelů poskytnout dovolenou (část dovolené),
na kterou mu vznikl (vznikne) nárok u druhého zaměstnavatele, jestliže o to zaměstnanec
požádá nejpozději před skončením pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a
zúčastnění zaměstnavatelé se dohodnou na úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou
(její část), na niž zaměstnanci u zaměstnavatele poskytujícího dovolenou (její část)
nárok nevznikl. Změnou zaměstnání podle předchozí věty se rozumí skončení pracovního
poměru u dosavadního zaměstnavatele a nástup zaměstnance bez zbytečného průtahu do
nového pracovního poměru u jiného zaměstnavatele.
§ 110b
(1) Zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy ve výši
průměrného výdělku a případné naturální požitky.
(2) Náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou lze zaměstnanci poskytnout
pouze tehdy, jestliže zaměstnanec nemohl vyčerpat dovolenou ani do konce příštího
kalendářního roku
a) protože mu zaměstnavatel neurčil dobu čerpání dovolené nebo
mu určil nesprávnou délku dovolené,
b) pro překážky v práci na straně zaměstnance,
c)
pro skončení pracovního poměru.
(3) Za dovolenou nebo její část, kterou zaměstnanec nemohl vyčerpat,
přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
(4) Zaměstnancům uvedeným v § 102 odst. 5 přísluší náhrada mzdy nejvýše
za čtyři týdny nevyčerpané dovolené.
(5) Zaměstnanec je povinen vrátit vyplacenou náhradu mzdy za dovolenou
nebo její část, na niž ztratil nárok, popřípadě na niž mu nárok nevznikl.
(6) Náhradu mzdy za nevyčerpanou dodatkovou dovolenou a zvláštní dodatkovou
dovolenou nelze poskytnout; tato dovolená musí být vždy vyčerpána, a to přednostně.
HLAVA ČTVRTÁ
MZDA, NÁHRADA MZDY A NÁHRADY VÝDAJŮ
ODDÍL PRVNÍ
MZDA
§ 111
(1) Zaměstnancům přísluší za vykonanou práci mzda.
(2) Mzdou se rozumí tarifní mzda (základní mzda, mzdový tarif), mzdové
příplatky a ostatní mzdové složky stanovené ve mzdových předpisech, popřípadě v kolektivních
smlouvách.
(3) Mzda nesmí být nižší než minimální mzda. Vláda stanoví nařízením
výši, popřípadě podmínky pro určení minimální mzdy a její výše.
(4) Zaměstnavatelé samostatně rozhodují o uplatnění příslušné formy základní
mzdy (úkolové, podí-lové nebo časové), popřípadě vedle ní o uplatnění dalších mzdových
forem stanovených ve mzdových předpisech, popřípadě v kolektivních smlouvách.
§ 112
(1) Zaměstnavatelé poskytují zaměstnancům mzdu podle kolektivních smluv
vyššího stupně a v jejich rámci podle podnikových kolektivních smluv, popřípadě vnitřních
mzdových předpisů nebo pracovních smluv. Pokud poskytování mzdy není upraveno v kolektivních
smlouvách vyššího stupně, poskytují zaměstnavatelé zaměstnancům mzdu podle mzdových
předpisů a v jejich rámci podle podnikových kolektivních smluv, popřípadě vnitřních
mzdových předpisů nebo pracovních smluv.
(2) Zaměstnancům se nezávisle na celkových výsledcích zaměstnavatele
zaručují nároky vzniklé na tarifní mzdu a mzdové příplatky stanovené ve mzdových
předpisech, popřípadě v kolektivních smlouvách vyššího stupně.
(3) Zaměstnavatel může poskytovat zaměstnancům v souvislosti s pracovním
poměrem jiná plnění peněžité hodnoty, naturální požitky, popřípadě jiná nepeněžitá
plnění pouze tehdy, stanoví-li to právní předpis.
§ 113
Osobní účet mzdy
(1) Zaměstnavatel, který provozuje podnikatelskou činnost, může zaměstnanci
v dohodě s ním zřídit osobní účet mzdy.
(2) Na osobní účet se převádí dohodnutá část mzdy, na kterou by jinak
zaměstnanci vznikl nárok; nelze však na něj převádět tarifní mzdu a mzdové příplatky,
popřípadě další mzdové složky, o nichž to stanoví mzdový předpis nebo kolektivní
smlouva. V kolektivní smlouvě lze též omezit okruh zaměstnanců, jimž lze osobní účet
mzdy zřídit.
(3) Dohoda musí obsahovat určení části mzdy, která se na osobní účet
převádí, rozsah a podmínky krácení převedené části mzdy a termíny výplaty mzdy z
osobního účtu. Dohoda o zřízení osobního účtu musí být uzavřena písemně, jinak je
neplatná. Mzdový předpis, popřípadě kolektivní smlouva vyššího stupně může stanovit
závazné podmínky krácení převedené části mzdy.
(4) Skončí-li pracovní poměr před uplynutím výplatního termínu uvedeného
v dohodě, vyplatí se mzda z osobního účtu v rozsahu odpovídajícím dohodnutým podmínkám
nejpozději do tří kalendářních měsíců po skončení pracovního poměru. Mzda na osobním
účtu se zahrnuje do průměrného výdělku až při její výplatě.
§ 114
Normování práce
(1) Zaměstnavatel může stanovit normy spotřeby práce; přitom musí vzít
v úvahu pracovní tempo přiměřené fyziologickým a neuropsychickým možnostem, předpisy
o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a čas na přirozené potřeby, jídlo a oddech.
(2) Zaměstnavatel je povinen zabezpečit, aby předpoklady pro uplatnění
norem byly vytvořeny před zahájením práce. Normy spotřeby práce a jejich změny musí
být zaměstnancům oznámeny vždy před zahájením práce a nesmějí být uplatněny se zpětnou
platností.
§ 115
Mzda při výkonu jiné práce
(1) Mzdové předpisy, popřípadě kolektivní smlouvy vyššího stupně stanoví,
za jakých podmínek, po jakou dobu a v jaké výši přísluší zaměstnanci mzda nebo doplatek
k dosažené mzdě, jestliže koná v rámci pracovní smlouvy práci odměňovanou nižším
mzdovým tarifem, než odpovídá jeho kvalifikaci, popřípadě práci, na kterou byl převeden
na základě dohodnuté změny pracovní smlouvy.
(2) Je-li zaměstnanec převeden na jinou práci pro prostoj (§ 129), který
zavinil, přísluší mu mzda podle vykonávané práce. Ve mzdových předpisech, v kolektivních
smlouvách vyššího stupně, popřípadě v jejich rámci se v podnikových kolektivních
smlouvách stanoví, v jaké výši přísluší zaměstnanci mzda, jestliže prostoj nezavinil
nebo byl-li převeden na jinou práci pro přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními
vlivy.
(3) Je-li zaměstnanec převeden na jinou práci, než byla sjednána, protože
to vyžadovalo odvrácení živelní události nebo jiné hrozící nehody nebo zmírnění jejich
bezprostředních následků [§ 37 odst. 4 písm. b)], přísluší mu mzda podle vykonávané
práce, nejméně však ve výši průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením.
(4) Je-li zaměstnanec převeden na jinou práci, než byla sjednána, protože
proti němu bylo zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti
uvedené v § 37 odst. 2 písm. b), přísluší mu mzda podle vykonávané práce; nebude-li
však pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele, přísluší zaměstnanci
za dobu převedení doplatek do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením.
(5) Konal-li zaměstnanec práci, na kterou byl proti své vůli protiprávně
převeden, přísluší mu mzda podle vykonávané práce, nejméně však ve výši průměrného
výdělku, kterého dosahoval před převedením.
(6) Je-li zaměstnanec převeden na práci, pro niž je stanovena nižší mzda,
z důvodů karanténního opatření, které mu bylo uloženo podle předpisů o péči o zdraví
lidu, přísluší mu mzda podle vykonávané práce, nejméně však ve výši průměrného výdělku,
kterého dosahoval před převedením. Vláda může stanovit nařízením, za jakých podmínek
uhradí příslušný orgán státní správy náklady na případný doplatek mzdy zaměstnavateli,
který jej poskytl.
(7) Je-li zaměstnanec převeden na práci, pro niž je stanovena nižší mzda,
pro ohrožení nemocí z povolání, je odměňován podle ustanovení předchozího odstavce
s tím, že se mu průměrný výdělek zaručuje po dobu převedení, nejdéle však po dobu
12 po sobě následujících měsíců ode dne převedení. To platí i tehdy, přejde- -li
zaměstnanec podle předchozí věty do pracovního poměru k jinému zaměstnavateli, protože
pro něj dosavadní zaměstnavatel nemá jinou vhodnou práci; dosavadní zaměstnavatel
je povinen nahradit zaměstnavateli, k němuž zaměstnanec přešel, vyplacený doplatek
mzdy. Do doby 12 měsíců se nezapočítává doba, po kterou nebyl zaměstnanec v pracovním
poměru.
(8) Doplatek do průměrného výdělku zaměstnanci nepřísluší, nedosahuje-li
při práci, na niž byl převeden, vlastním zaviněním průměrného výkonu dosahovaného
zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci.
§ 116
Mzda a náhradní volno za práci přesčas
(1) Za práci přesčas (§ 96) poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci vedle
dosažené mzdy příplatek ve výši nejméně 25 % mzdového tarifu, a jde-li o práci přesčas
v noci nebo ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu, příplatek ve výši nejméně 50
% mzdového tarifu.
(2) Zaměstnavatel může zaměstnanci po dohodě s ním poskytnout za dobu
práce přesčas místo příplatku náhradní volno, a to nejpozději v době tří kalendářních
měsíců po výkonu práce přesčas, pokud nebyla sjednána jiná doba. Neposkytne-li zaměstnavatel
zaměstnanci náhradní volno v době uvedené v předchozí větě, přísluší mu vedle dosažené
mzdy za práci přesčas příplatek podle odstavce 1.
(3) Ve mzdových předpisech nebo v kolektivních smlouvách vyššího stupně,
popřípadě v jejich rámci v podnikových kolektivních smlouvách lze stanovit, ve kterých
případech lze za práci přesčas poskytovat vyšší příplatky, než stanoví odstavec 1,
jednotný příplatek ve výši nejméně 33 % mzdového tarifu, popřípadě též přiměřenou
paušální částku.
(4) Některým skupinám zaměstnanců, zejména konajícím práce řídicí nebo
spojené se zvýšenou odpovědností, lze ve mzdových předpisech, popřípadě v kolektivních
smlouvách vyššího stupně stanovit mzdu tak, aby v ní již bylo přihlédnuto k případné
práci přesčas. To neplatí o práci přesčas konané v noci nebo v den pracovního klidu,
popřípadě v dalších případech stanovených mzdovými předpisy, popřípadě kolektivními
smlouvami vyššího stupně. Ve mzdě vedoucího zaměstnance, který je statutárním orgánem,
je vždy přihlédnuto k veškeré práci přesčas.
§ 116a
Mzda za noční práci a za práci ve výškách
Za noční práci (§ 99) a za práci ve výškách je zaměstnavatel povinen
poskytovat zaměstnancům mzdové příplatky. Jejich výši a podmínky pro jejich poskytování
stanoví mzdové předpisy nebo kolektivní smlouvy vyššího stupně.
§ 117
Mzda a náhrada mzdy za svátky
(1) Za práci ve svátek přísluší zaměstnanci za každou odpracovanou hodinu
vedle mzdy příplatek ve výši jeho průměrného výdělku připadajícího na jednu hodinu.
Příplatek se poskytuje i za práci konanou ve svátek, který připadne na den nepřetržitého
odpočinku v týdnu.
(2) Příplatek za práci ve svátek nepřísluší zaměstnanci,
a) kterému
se za práci konanou ve svátek poskytne náhradní volno; toto náhradní volno může zaměstnavatel
zaměstnanci poskytnout jen na jeho žádost,
b) u něhož bylo přihlédnuto k případné
práci přesčas již při stanovení mzdy; za práci konanou ve svátek mu přísluší náhradní
volno, které zaměstnavatel musí poskytnout, pokud se s ním nedohodne jinak, v době
do tří kalendářních měsíců, jinak zaměstnanci vznikne nárok na příplatek za práci
ve svátek.
(3) Zaměstnanci, který nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý
pracovní den, přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud mu mzda ušla
v důsledku svátku. Náhrada mzdy v této výši přísluší zaměstnanci také za den, v němž
mu bylo poskytnuto za práci ve svátek náhradní volno.
(4) Náhrada mzdy za svátek nepřísluší zaměstnanci, který neomluveně zameškal
směnu bezpro-středně předcházející svátku nebo bezprostředně po něm následující nebo
směnu nařízenou zaměstnavatelem na svátek (91 odst. 4), popřípadě část některé z
těchto směn.
§ 118
Mzda při vadné práci
Vyrobí-li zaměstnanec zaviněně svou vadnou prací zmetek (vadný výrobek),
nepřísluší mu za práci na něm mzda. Lze-li zmetek opravit a provede-li zaměstnanec
opravu sám, přísluší mu mzda za práci na tomto výrobku, nikoliv však mzda za provedení
opravy. Jestliže zaměstnanec zmetek nezavinil, přísluší mu mzda jako za práci bezvadnou.
Tato mzda mu přísluší i tehdy, nebylo-li mu po oznámení závady uloženo zastavit práci.
Obdobně jako u zmetků se postupuje také při vadném provádění montáží, oprav, úprav
a stavebních prací.
§ 119
Splatnost mzdy a náhrady mzdy
(1) Mzda a náhrada mzdy je splatná pozadu za měsíční období, pokud v
podnikové kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě nebylo dohodnuto jiné období,
a to v nejbližším výplatním termínu po uplynutí období, za něž se poskytuje. V podnikové
kolektivní smlouvě nebo pracovní smlouvě lze též dohodnout, že se některé složky
mzdy s výjimkou zaručené mzdy vyplatí v pozdějším výplatním termínu, nejpozději však
v době tří měsíců po uplynutí období, za něž se poskytují. Mzda a náhrada mzdy se
vyplácí ve výplatních termínech určených podle zásad stanovených vyhláškou Ministerstva
financí vydanou v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
(2) Na žádost zaměstnance musí mu být mzda a náhrada mzdy splatná během
dovolené na zotavenou vyplacena před nastoupením dovolené.
(3) Při skončení pracovního poměru vyplatí zaměstnavatel zaměstnanci
na jeho žádost mzdu a náhradu mzdy splatnou za měsíční období v den skončení pracovního
poměru, jestliže to umožňuje technika výpočtu mezd.
§ 120
Výplata mzdy a náhrady mzdy
(1) Mzda a náhrada mzdy se vyplácí zaměstnanci v penězích. V jiném druhu
plnění se poskytuje pouze ve výjimečných případech stanovených mzdovými předpisy.
(2) Mzda a náhrada mzdy se vyplácí v pracovní době a na pracovišti. Výjimku
může stanovit zaměstnavatel s předchozím souhlasem příslušného odborového orgánu,
je-li to z provozních důvodů nezbytně nutné. Nemůže-li se zaměstnanec dostavit k
výplatě z vážných důvodů, popřípadě pracuje-li na vzdáleném pracovišti, zašle mu
zaměstnavatel mzdu (náhradu mzdy) v den stanovený pro její výplatu, popřípadě nejpozději
v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, pokud se nedohodnou
jinak.
(3) Při měsíčním vyúčtování mzdy (náhrady mzdy) je zaměstnavatel povinen
vydat zaměstnanci písemný doklad obsahující údaje o jednotlivých složkách mzdy (náhrady
mzdy) a o provedených srážkách. Na žádost zaměstnance předloží mu zaměstnavatel k
nahlédnutí doklady, na jejichž základě byla mzda (náhrada mzdy) vypočtena.
(4) Zaměstnanec může k přijetí mzdy (náhrady mzdy) písemně zmocnit jinou
osobu. Manželu lze mzdu (náhradu mzdy) vyplatit jen na základě písemného zmocnění.
Bez písemného zmocnění lze vyplatit mzdu (náhradu mzdy) jiné osobě než zaměstnanci,
jen pokud to stanoví zákon.8)
(5) Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen při výplatě mezd (náhrad
mezd), popřípadě jiných peněžitých plnění ve prospěch zaměstnance, po provedení případných
srážek ze mzdy podle příslušných právních předpisů poukázat částku určenou zaměstnancem
na jeho účet u československého peněžního ústavu.
§ 121
Srážky ze mzdy a z náhrady mzdy
(1) Srážky ze mzdy (náhrady mzdy) lze provést jen na základě dohody
o srážkách ze mzdy. Jinak může zaměstnavatel srazit ze mzdy (náhrady mzdy) jen
a)
zálohu na daň z příjmů fyzických osob,
b) pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti a pojistné zdravotního pojištění,
c) zálohu na mzdu
(její složku), kterou je zaměstnanec povinen vrátit proto, že nebyly splněny podmínky
pro přiznání této mzdy (její složky),
d) částky postižené výkonem rozhodnutí nařízeným
soudem nebo orgánem státní správy,
e) částky propadající státu v důsledku pravomocně
uloženého nápravného opatření a peněžité tresty (pokuty), jakož i náhrady uložené
zaměstnanci vykonatelným rozhodnutím příslušných orgánů,
f) přeplatky na dávkách nemocenského
pojištění, pokud je zaměstnanec povinen je vrátit na základě vykonatelného rozhodnutí
podle právních předpisů o nemocenském pojištění,
g) neprávem přijaté částky dávek
sociálního zabezpečení, pokud je zaměstnanec povinen je vrátit na základě vykonatelného
rozhodnutí podle právních předpisů o sociálním zabezpečení,
h) nevyúčtovanou zálohu
na náhradu cestovních, stěhovacích a jiných výdajů,
i) náborové a jiné příspěvky,
jakož i náhrady stěhovacích výdajů, které byly zaměstnanci vyplaceny v náboru a které
je zaměstnanec povinen podle pracovněprávních předpisů vrátit,
j) náhradu mzdy za
dovolenou na zotavenou, na niž zaměstnanec ztratil nárok, popřípadě na niž mu nárok
nevznikl,
k) částky rodičovského příspěvku, které je zaměstnankyně (zaměstnanec) povinna
vrátit na základě vykonatelného rozhodnutí podle zákona o rodičovském příspěvku,
l)
neprávem přijaté hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání nebo jeho zvýšení, anebo
zálohově poskytnuté hmotné zabezpečení, pokud je zaměstnanec povinen ho vrátit na
základě vykonatelného rozhodnutí podle zákona o zaměstnanosti.
(2) Pořadí srážek ze mzdy (náhrady mzdy) stanoví nařízením vláda.
§ 122
Účast odborových orgánů při provádění mzdových opatření
Uplatnění mzdových složek, forem mzdy a jejich změn, stanovení konkrétních
podmínek pro poskytování příslušné mzdové složky, zavádění a změny norem spotřeby
práce a opatření k použití prostředků na mzdy provádí zaměstnavatel po projednání
s příslušným odborovým orgánem, není-li příslušná úprava provedena v kolektivní smlouvě.
ODDÍL DRUHÝ
NÁHRADA MZDY PŘI PŘEKÁŽKÁCH V PRÁCI
Překážky na straně zaměstnance
§ 124
Překážky z důvodů obecného zájmu
(1) Zaměstnavatel poskytne zaměstnanci pracovní volno v nezbytně nutném
rozsahu k výkonu veřejných funkcí, občanských povinností a jiných úkonů v obecném
zájmu, pokud tuto činnost nelze provést mimo pracovní dobu.
(2) Krátkodobě uvolněnému zaměstnanci k výkonu veřejné funkce a občanské
povinnosti poskytne zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru, náhradu
mzdy ve výši průměrného výdělku. Zaměstnanci uvolněnému dlouhodobě pro výkon veřejné
funkce poskytne zaměstnavatel, pro kterého byl uvolněn, přiměřenou odměnu, která
se posuzuje jako mzda; náhrada mzdy od zaměstnavatele, u něhož je v pracovním poměru,
mu nepřísluší.
(3) Vláda může stanovit nařízením, kdy při krátkodobém uvolnění zaměstnance
mu poskytne náhradu mzdy zaměstnavatel, pro něhož je v té době činný, nebo kdy tento
zaměstnavatel uhradí náhradu mzdy zaměstnavateli, který jej uvolnil.
(4) Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou jiné úkony
v obecném zájmu, rozsah a podmínky krátkodobého uvolnění a poskytování náhrady mzdy.
(5) V kolektivních smlouvách nebo ve vnitřních předpisech lze zvýšit
nároky zaměstnanců na pracovní volno, popřípadě náhradu mzdy nad rozsah stanovený
v pracovněprávním předpisu vydaném podle odstavce 4, popřípadě rozšířit jejich okruh
o další případy, které zaměstnavatel posuzuje jako jiné úkony v obecném zájmu, a
stanovit pro zaměstnance příznivější podmínky poskytování pracovního volna a náhrady
mzdy; náhrada mzdy nesmí přitom překročit výši průměrného výdělku. Pro zaměstnavatele,
kteří neprovozují podnikatelskou činnost, lze takto stanovit pouze nároky na pracovní
volno bez náhrady mzdy, popřípadě stanovit příznivější podmínky pro jeho poskytování.
§ 125
Náhrada mzdy při výkonu služby v ozbrojených silách a civilní služby
(1) Zaměstnanci, který nastupuje vojenskou základní (náhradní) službu
nebo civilní službu, poskytuje zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku
za dobu prvních dvou týdnů této služby; v kolektivních smlouvách nebo ve vnitřních
předpisech lze stanovit nárok zaměstnance na náhradu mzdy za další dobu, popřípadě
možnost zaměstnavatele náhradu mzdy za další dobu poskytnout. Tato náhrada mzdy je
splatná nejpozději tři dny před dnem stanoveným k nástupu služby.
(2) Za každou směnu (pracovní den) nebo její převážnou část, kterou
zaměstnanec neomluveně zamešká v době čtyř týdnů bezprostředně předcházejících nástupu
vojenské služby nebo civilní služby, může mu zaměstnavatel zkrátit náhradu mzdy za
jeden až tři dny; zamešká-li zaměstnanec neomluveně směnu nebo její převážnou část
v době po vyplacení náhrady mzdy, je povinen vrátit zaměstnavateli částku odpovídající
zkrácení náhrady mzdy.
(3) Při vojenském cvičení a dalších druzích služby v ozbrojených silách,
s výjimkou vojenské základní (náhradní) služby, a při výkonu civilní služby místo
vojenského cvičení přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele po dobu této služby náhrada
mzdy ve výši stanovené nařízením vlády. V kolektivních smlouvách nebo ve vnitřních
předpisech lze výši náhrady mzdy stanovené podle předchozí věty zvýšit; náhrada mzdy
nesmí přitom překročit výši průměrného výdělku.
(4) Vykonává-li zaměstnanec po skončení jednoho druhu služby v ozbrojených
silách bezprostředně službu téhož nebo jiného druhu nebo civilní službu, posuzuje
se navazující služba z hlediska nároku na náhradu mzdy jako pokračování předcházející
služby; vykonává-li vojenskou základní (náhradní) službu ve dvou nebo více částech,
přísluší mu před nastoupením druhé nebo další části služby od zaměstnavatele náhrada
mzdy za jeden týden ode dne stanoveného k nastoupení druhé nebo další části této
služby.
(5) Po skončení služby v ozbrojených silách nebo civilní služby přísluší
zaměstnanci mzda ode dne opětovného nastoupení do práce.
(6) Vláda stanoví nařízením, v jakém rozsahu lze poskytovat zaměstnancům
v souvislosti s nástupem služby v ozbrojených silách nebo civilní služby pracovní
volno s nárokem na náhradu mzdy.
(7) Náhradu mzdy vyplacenou zaměstnanci podle odstavců 1 až 4 při výkonu
služby v ozbrojených silách uhradí zaměstnavateli příslušný státní orgán vojenské
správy a při výkonu civilní služby příslušný orgán státní správy. Nehradí se náhrada
mzdy vyplacená zaměstnavatelem, který je rozpočtovou organizací, a náhrada mzdy vyplývající
z kolektivní smlouvy nebo vnitřního předpisu nad rozsah stanovený právním předpisem.
§ 126
Školení a studium při zaměstnání
(1) Účast na školení a studiu při zaměstnání, v nichž má zaměstnanec
získat předpoklady stanovené právními předpisy nebo požadavky nezbytné pro řádný
výkon práce sjednané v pracovní smlouvě, je překážkou v práci na straně zaměstnance.
(2) Účast na školení a studiu při zaměstnání za účelem prohloubení
kvalifikace k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě (§ 141a) je výkonem práce,
za který přísluší zaměstnanci mzda.
(3) Ministerstvo práce a sociálních věcí v dohodě s Ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy stanoví vyhláškou poskytování pracovních úlev a hmotného zabezpečení
zaměstnanců studujících při zaměstnání a zaměstnanců při účasti na školení uvedených
v odstavci 1, popřípadě i výši náhrady mzdy poskytované po dobu tohoto školení.
(4) Nejsou-li pracovní úlevy a hmotné zabezpečení zaměstnanců při účasti
na školení a studiu při zaměstnání uvedených v odstavci 1 upraveny právním předpisem,
lze je stanovit v kolektivní smlouvě vyššího stupně; lze v ní též stanovit pro zaměstnance
příz-nivější podmínky poskytování pracovních úlev a hmotného zabezpečení, než stanoví
právní předpis. Náhrada mzdy nesmí přitom překročit výši průměrného výdělku a náhrada
cestovních výdajů výši stanovenou pracovněprávními předpisy. Pro zaměstnavatele,
kteří neprovozují podnikatelskou činnost, lze takto stanovit či příznivěji upravit
pouze nároky na pracovní volno bez náhrady mzdy.
Důležité osobní překážky v práci
§ 127
(1) Zaměstnavatel omluví nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho
pracovní neschopnosti pro nemoc, úraz, lázeňskou péči nebo přijetí do ústavní péče
ve zdravotnickém zařízení,24) po dobu mateřské dovolené, karantény, ošetřování nemocného
člena rodiny a po dobu péče o dítě mladší než deset let, které nemůže být z důležitých
důvodů v péči dětského výchovného zařízení nebo školy, v jejichž péči dítě jinak
je, nebo jestliže osoba, jež jinak o dítě pečuje, onemocněla nebo jí byla nařízena
karanténa (karanténní opatření), popřípadě se podrobila vyšetření nebo ošetření ve
zdravotnickém zařízení, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní dobu zaměstnance.
Po tuto dobu nepřísluší zaměstnanci náhrada mzdy; hmotné zabezpečení v těchto případech
upravují právní předpisy o nemocenském pojištění.
(2) Zaměstnavatel omluví též nepřítomnost muže v práci po dobu, po
kterou se mu poskytuje peněžitá pomoc podle právních předpisů o nemocenském pojištění
nebo příspěvek podle zákona o rodičovském příspěvku, nejdéle však do tří let věku
dítěte; po tuto dobu mu nepřísluší náhrada mzdy.
§ 128
(1) Nemůže-li zaměstnanec konat práci z jiných důležitých důvodů týkajících
se jeho osoby, poskytne mu zaměstnavatel pracovní volno.
(2) Vláda stanoví nařízením, v kterých případech, za jakých podmínek
a v jakém rozsahu se toto pracovní volno poskytuje a kdy a v jakém rozsahu přísluší
zaměstnancům po dobu tohoto pracovního volna náhrada mzdy.
(3) V kolektivních smlouvách nebo ve vnitřních předpisech lze zvýšit
nároky zaměstnanců na pracovní volno, popřípadě náhradu mzdy nad rozsah stanovený
v pracovněprávním předpisu vydaném podle odstavce 2, popřípadě rozšířit jejich okruh
o další případy, kdy zaměstnanci vznikne nárok na pracovní volno, popřípadě na náhradu
mzdy; náhrada mzdy nesmí přitom překročit výši průměrného výdělku. Pro zaměstnavatele,
kteří neprovozují podnikatelskou činnost, lze takto stanovit pouze nároky na pracovní
volno bez náhrady mzdy.
Překážky na straně zaměstnavatele
§ 129
Prostoje
Nemůže-li zaměstnanec konat práci pro přechodnou závadu způsobenou
poruchou na strojním zařízení, v dodávce surovin nebo pohonné síly, chybnými pracovními
podklady nebo jinými podobnými provozními příčinami (prostoj) a nebyl-li převeden
na jinou práci [§ 37 odst. 4 písm. a) a § 115 odst. 2], přísluší mu náhrada mzdy
za podmínek a v rozsahu stanoveném mzdovými předpisy, popřípadě v souladu s nimi
kolektivními smlouvami.
§ 130
Ostatní překážky na straně zaměstnavatele
(1) Nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele,
než jsou uvedeny v předchozím ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy
ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady
mzdy.
(2) Ustanovení předchozího odstavce se nevztahuje na přerušení práce
způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy; ve mzdových předpisech, popřípadě v
souladu s nimi v kolektivních smlouvách může být stanoveno, v kterých případech,
za jakých podmínek a v jakém rozsahu se poskytuje zaměstnanci náhrada mzdy.
(3) Vymezil-li zaměstnavatel v písemné dohodě s příslušným odborovým
orgánem vážné provozní důvody, pro které zaměstnavatel nemůže zaměstnanci přidělovat
práci, jde o jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele, při níž přísluší zaměstnanci
náhrada mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku. Dohodu podle předchozí věty nelze nahradit
rozhodnutím zaměstnavatele.
ODDÍL TŘETÍ
NÁHRADY VÝDAJŮ POSKYTOVANÉ ZAMĚSTNANCŮM V SOUVISLOSTI S VÝKONEM PRÁCE
§ 131
Zaměstnavatel poskytuje za podmínek a ve výši stanovené zvláštním zákonem35)
zaměstnancům náhrady cestovních, stěhovacích a jiných výdajů, které jim vzniknou
při plnění pracovních povinností. Za podmínek a ve výši dohodnuté v kolektivní smlouvě
nebo stanovené ve vnitřním předpisu poskytuje zaměstnavatel zaměstnancům náhrady
za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce, pokud
jich používají s jeho souhlasem; to se nevztahuje na používání motorového vozidla,
používaného se souhlasem zaměstnavatele pro výkon práce. To platí i pro zaměstnavatele,
kteří neprovozují podnikatelskou činnost.
HLAVA PÁTÁ
BEZPEČNOST A OCHRANA ZDRAVÍ PŘI PRÁCI
§ 132
(1) Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci a stálé zlepšování pracovního
prostředí je rovnocennou a neoddělitelnou součástí plnění výrobních a pracovních
úkolů.
(2) Znalost předpisů k zajištění bezpečnosti práce, bezpečnosti technických
zařízení a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních
předpokladů.
§ 133
Povinnosti zaměstnavatele
(1) Zaměstnavatelé jsou v rozsahu své působnosti povinni vytvářet podmínky
pro bezpečnou a zdraví neohrožující práci v souladu s předpisy o bezpečnosti práce,
bezpečnosti technických zařízení a o ochraně zdraví při práci. Zejména jsou povinni:
a) vyhledávat, posuzovat a hodnotit rizika možného ohrožení bezpečnosti a zdraví
zaměstnanců, informovat o nich zaměstnance a činit opatření k jejich ochraně,
b) uvádět
do provozu a provozovat stroje, zařízení a provozní prostory a zavádět technologické
postupy odpovídající požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
c) zřizovat,
udržovat a zlepšovat potřebná ochranná zařízení,
d) přijímat opatření pro případy
poskytování první pomoci, zdolávání havárií a požárů, evakuace zaměstnanců a jiného
vážného nebezpečí,
e) nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon
by neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní způsobilosti,
f) seznamovat zaměstnance
s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti práce, bezpečnosti technických
zařízení a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich kvalifikační předpoklady
pro výkon práce, pravidelně ověřovat znalosti těchto předpisů a vyžadovat a kontrolovat
jejich dodržování,
g) pravidelně kontrolovat úroveň péče o bezpečnost a ochranu zdraví
při práci, stav technické prevence, dodržování zásad bezpečnosti práce a odstraňovat
zjištěné závady, jakož i příčiny poruch a havárií technických zařízení,
h) bezodkladně
zjišťovat a odstraňovat příčiny pracovních úrazů a nemocí z povolání, vést jejich
evidenci a oznamovat je příslušným orgánům a provádět opatření potřebná k nápravě,
ch)
neposuzovat jako nesplnění povinnosti, jestliže zaměstnanec nevykonal práci, o níž
měl důvodně za to, že bezprostředně a vážně ohrožuje jeho život a zdraví, případně
život a zdraví jiných fyzických osob,
i) nepoužívat takový způsob odměňování prací,
při kterém jsou zaměstnanci vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu a jehož použití by
vedlo při zvyšování pracovních výsledků k ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců,
j)
nahrazovat fyzicky namáhavé práce a práce ve ztížených pracovních podmínkách novými
technologickými a pracovními postupy a použitím mechanizace, automatizace, hermetizace
apod.,
k) uplatňovat požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci také při sjednávání
dovozu stro-jů, zařízení, nástrojů, technologií a materiálů,
l) organizovat nejméně
jednou v roce prověrky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na všech pracovištích
a zařízeních zaměstnavatele v dohodě s příslušným odborovým orgánem, zjištěné nedostatky
odstraňovat a potřebná opatření investičního charakteru plánovat a zahrnovat do kolektivních
smluv,
m) k zajištění bezpečnosti a bezporuchovosti provozu provádět pravidelné kontroly
a revize stavu technických zařízení a plnit další úkoly stanovené právními a ostatními
předpisy k zajištění bezpečnosti práce, bezpečnosti technických zařízení a ochrany
zdraví při práci jako nedílnou součást preventivní údržby; plnění těchto úkolů zaměstnavatel
zajišťuje v případech stanovených zvláštními předpisy nebo podle potřeby kvalifikovanými
osobami,
n) zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci při vývoji a výzkumu
a zajišťovat, aby projekty a projektová dokumentace splňovaly požadavky bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci v souladu s novými poznatky vědy a techniky,
o) pro zaměstnance
se změněnou pracovní schopností zajišťovat na svůj náklad technickými a organizačními
opatřeními zejména potřebnou úpravu pracovních podmínek, úpravu pracovišť, zřízení
chráněných dílen, zaškolení nebo zaučení těchto zaměstnanců a zvyšování jejich kvalifikace
při výkonu jejich pravidelného zaměstnání.
(2) Zaměstnavatelé jsou povinni poskytovat zaměstnancům, u nichž to vyžaduje
ochrana jejich života a zdraví nebo ochrana života a zdraví fyzických osob, podle
pracovněprávních předpisů k bezplatnému používání potřebné osobní ochranné pracovní
prostředky a mycí, čisticí a dezinfekční prostředky, popřípadě též ochranné nápoje
a specifické účinné doplňky stravy; zaměstnancům v prostředí, v němž oděv nebo obuv
podléhá při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění, poskytuje zaměstnavatel
jako osobní ochranné pracovní prostředky též pracovní oděv nebo obuv. Zaměstnavatel
je povinen udržovat osobní ochranné pracovní prostředky v použivatelném stavu, kontrolovat
jejich používání a zabezpečovat řádné hospodaření s nimi. Poskytování osobních ochranných
pracovních prostředků nesmí zaměstnavatel nahrazovat finančním plněním.
(3) Zaměstnavatelé jsou povinni dbát, aby zdraví zaměstnanců nebylo ohrožováno
kouřením na pracovištích. Za tím účelem jsou povinni zabezpečovat dodržování zákazu
kouření na pracovištích stanoveného zvláštními předpisy a stanovit zákaz kouření
na pracovištích, kde pracují také nekuřáci.
(4) Za plnění úkolů zaměstnavatele v péči o bezpečnost a ochranu zdraví
při práci odpovídají vedoucí zaměstnanci na všech stupních řízení v rozsahu svých
funkcí. Tyto úkoly jsou rovnocennou a neoddělitelnou součástí jejich pracovních povinností.
(5) Povinnost zaměstnavatele všestranně pečovat o bezpečnost a ochranu
zdraví při práci se vztahuje na všechny osoby, které se s jeho vědomím zdržují na
jeho pracovištích.
(6) Plní-li na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci více zaměstnavatelů,
jsou tito zaměstnavatelé povinni zajišťovat koordinovaný postup pro zabezpečení bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci.
(7) Veškeré náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci hradí zaměstnavatel.
(8) Ministerstvo práce a sociálních věcí může stanovit vyhláškou bližší
podmínky týkající se bezpečnosti práce, bezpečnosti technických zařízení, evidence
a registrace pracovních úrazů, hlášení provozních nehod (havárií) a poruch technických
zařízení. Působnost orgánů stanovených zvláštními předpisy tím není dotčena.36) Ministerstvo
práce a sociálních věcí určuje vyhláškou, která technická zařízení se považují za
vyhrazená. Ministerstvo práce a sociálních věcí v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví
stanoví vyhláškou rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních
prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků a specifických účinných
doplňků stravy.
§ 135
Práva a povinnosti zaměstnanců
(1) Zaměstnanci mají právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, na informace o nevyhnutelných rizicích jejich práce a na informace o opatřeních
na ochranu před jejich působením. Zaměstnanci se účastní na řešení otázek souvisejících
s bezpečností a ochranou zdraví při práci, zejména prostřednictvím odborové organizace.
(2) Zaměstnanci jsou oprávněni odmítnout výkon práce, o níž mají důvodně
za to, že bezprostředně a vážně ohrožuje jejich život a zdraví, popřípadě život a
zdraví jiných fyzických osob.
(3) Každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní
bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně
dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Zejména je povinen:
a) dodržovat
právní předpisy k zajištění bezpečnosti práce, bezpečnosti technických zařízení a
ochrany zdraví při práci; dodržovat ostatní předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci, zásady bezpečného chování na pracovišti a stanovené pracovní
postupy, s nimiž byl řádně seznámen,
b) používat při práci osobní ochranné pracovní
prostředky a ochranná zařízení,
c) účastnit se školení a výcviku zajišťovaného zaměstnavatelem
v zájmu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a podrobit se zkouškám a lékařským
prohlídkám stanoveným právními předpisy,
d) nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat
jiné návykové látky na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato
pracoviště, nenastupovat pod jejich vlivem do práce a dodržovat stanovený zákaz kouření
na pracovištích,
e) oznamovat svému nadřízenému nebo orgánu dozoru nad bezpečností
práce a technických zařízení nedostatky a závady, které by mohly ohrozit bezpečnost
nebo zdraví při práci, a podle svých možností účastnit se na jejich odstraňování,
f)
podrobit se vyšetření, které provádí zaměstnavatel nebo příslušný orgán státní správy,
aby zjistili, zda zaměstnanci nejsou pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek;
okruh orgánů a zaměstnanců oprávněných dát zaměstnanci pokyn, aby se vyšetření podrobil,
uvede zaměstnavatel v pracovním řádu, popřípadě ve vnitřním předpisu.
(4) Ustanovení předchozích odstavců se vztahují přiměřeně na osoby, které
se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích.
(5) Vláda může stanovit nařízením výjimky ze zákazu požívání alkoholických
nápojů [odstavec 3 písm. d)].
§ 136
Kontrola odborových orgánů
(1) Odborové orgány mají právo vykonávat kontrolu nad stavem bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci u jednotlivých zaměstnavatelů; přitom mají zejména právo
a) kontrolovat, jak zaměstnavatelé plní své povinnosti v péči o bezpečnost a ochranu
zdraví při práci a zda soustavně vytvářejí podmínky bezpečné a zdravotně nezávadné
práce, pravidelně prověřovat pracoviště a zařízení zaměstnavatelů pro zaměstnance
a kontrolovat hospodaření zaměstnavatelů s osobními ochrannými pracovními prostředky,
b)
kontrolovat, zda zaměstnavatelé řádně vyšetřují pracovní úrazy, účastnit se zjišťování
příčin pracovních úrazů a nemocí z povolání, popřípadě je samy vyšetřovat,
c) požadovat
od zaměstnavatele závazným pokynem odstranění závad v provozu na strojích a zařízeních,
při pracovních postupech a v případě bezprostředního ohrožení života nebo zdraví
zaměstnanců zakázat další práci,
d) zakázat práci přesčas a práci v noci, která by
ohrožovala bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců,
e) zúčastňovat se jednání o otázkách
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
(2) O opatřeních provedených podle předchozího odstavce písm. c) nebo d)
jsou odborové orgány povinny neprodleně vyrozumět příslušný orgán státního odborného
dozoru. Požádá-li o to zaměstnavatel příslušný orgán státního odborného dozoru, je
tento orgán povinen přezkoumat opatření odborového orgánu; až do jeho rozhodnutí
platí opatření odborového orgánu.
(3) Náklady vzniklé výkonem kontroly nad bezpečností a ochranou zdraví
při práci hradí stát.
HLAVA ŠESTÁ
PÉČE O ZAMĚSTNANCE
ODDÍL PRVNÍ
PRACOVNÍ A ŽIVOTNÍ PODMÍNKY ZAMĚSTNANCŮ A JEJICH ODBORNÝ ROZVOJ
§ 139
(1) Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet pracovní podmínky, které umožňují
bezpečný výkon práce, odstraňovat rizikové a namáhavé práce a zřizovat, udržovat
a zlepšovat zařízení pro zaměstnance, včetně vzhledu a úpravy pracovišť.
(2) Zaměstnavatelé zřizují, provozují a udržují zdravotnická zařízení
v rozsahu a za podmínek stanovených právními předpisy.
§ 140
(1) Zaměstnavatelé jsou povinni umožnit zaměstnancům ve všech směnách
stravování; tuto povinnost nemají vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu.
(2) V kolektivní smlouvě lze sjednat nebo ve vnitřním předpisu stanovit
bližší vymezení okruhu zaměstnanců (bývalých zaměstnanců), kterým se stravování poskytuje,
organizaci tohoto stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem,
pokud nejsou tyto otázky upraveny obecně nebo pro určený okruh zaměstnavatelů zvláštním
předpisem. To platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.
Tím nejsou dotčeny daňové předpisy.38)
Péče o kvalifikaci zaměstnanců a její zvyšování
§ 141a
Zaměstnanec je povinen prohlubovat si soustavně kvalifikaci k výkonu
práce sjednané v pracovní smlouvě; prohlubováním kvalifikace se rozumí též její udržování
a obnovování. Zaměstnavatel je oprávněn uložit zaměstnanci účast na školení k prohloubení
kvalifikace.
§ 142
(1) Zaměstnanci, který vstupuje do pracovního poměru bez kvalifikace,
zabezpečuje zaměstnavatel získání kvalifikace zaškolením nebo zaučením. Po skončení
zaškolení nebo zaučení vydá o tom zaměstnavatel zaměstnanci osvědčení.
(2) Zaměstnavatel je rovněž povinen zaškolit nebo zaučit zaměstnance,
který přechází na nové pracoviště nebo na nový druh práce nebo způsob práce, pokud
je to třeba, zejména při změnách v organizaci práce nebo jiných racionalizačních
opatřeních.
§ 142b
(1) Zaměstnavatel může poskytovat zaměstnanci pracovní úlevy a hmotné
zabezpečení podle § 126 odst. 3, je-li předpokládané zvýšení kvalifikace v souladu
s potřebou zaměstnavatele; zvýšením kvalifikace se rozumí též její získání nebo rozšíření.
(2) Zaměstnavatel je povinen kontrolovat průběh a výsledky zvyšování
kvalifikace zaměstnance; může zastavit poskytování pracovních úlev a hmotného zabezpečení,
jestliže
a) zaměstnanec se stal dlouhodobě nezpůsobilým pro výkon práce, pro kterou
si zvyšuje kvalifikaci; v takovém případě mu zaměstnavatel může poskytovat pracovní
volno bez náhrady mzdy,
b) zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele po delší dobu neplní
bez vážného důvodu podstatné povinnosti při zvyšování kvalifikace.
§ 143
(1) Zaměstnavatel může se zaměstnancem uzavřít dohodu, kterou se zaměstnavatel
zavazuje umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace poskytováním pracovních úlev a hmotného
zabezpečení a zaměstnanec se zavazuje zvýšit si kvalifikaci a setrvat u zaměstnavatele
po určitou dobu, nejdéle po dobu pěti let, v pracovním poměru nebo uhradit mu náklady
spojené se zvyšováním kvalifikace, a to i tehdy, jestliže zaměstnanec rozváže pracovní
poměr před zvýšením kvalifikace. Dohodu nelze sjednat, jde-li o prohlubování kvalifikace
pro práci sjednanou v pracovní smlouvě, které je povinností zaměstnance (§ 141a).
(2) Zaměstnavatel může se zaměstnancem uzavřít dohodu podle předchozího
odstavce také při prohlubování kvalifikace, jestliže předpokládané náklady dosahují
alespoň 100 000 Kč; v takovém případě nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit.
(3) Dohoda musí být uzavřena písemně a musí v ní být uvedeny
a) druh
kvalifikace a způsob jejího zvýšení,
b) doba, po kterou se zaměstnanec zavazuje setrvat
u zaměstnavatele v pracovním poměru,
c) druhy nákladů, které bude povinen zaměstnanec
uhradit zaměstnavateli, jestliže nesplní svůj závazek setrvat u něho v pracovním
poměru,
d) nejvyšší celková částka, kterou bude zaměstnanec povinen uhradit,
jinak
je dohoda neplatná.
(4) Do doby setrvání v pracovním poměru se nezapočítává doba základní
(náhradní) vojenské služby a civilní služby konané místo ní, doba další mateřské
dovolené a doba, po kterou zaměstnavatel podle § 127 odst. 2 omluvil nepřítomnost
muže v práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek. Nezapočítává se též nepřítomnost
v práci pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody a vazby, došlo-li k pravomocnému
odsouzení.
(5) Nesplní-li zaměstnanec svůj závazek pouze zčásti, povinnost nahradit
náklady se poměrně sníží.
(6) Rozváže-li zaměstnanec v době trvání závazku podle odstavce 1 pracovní
poměr a nastoupí do něj u jiného zaměstnavatele, může tento zaměstnavatel, jakož
i každý další zaměstnavatel, k němuž zaměstnanec později nastoupil, převzít za něj
povinnost uhradit zcela nebo zčásti náklady spojené se zvyšováním kvalifikace, jestliže
se zaměstnanec zaváže po odpovídající dobu setrvat u něho v pracovním poměru nebo
vrátit příslušnou část nákladů, které za něj uhradil; odstavec 2 platí i zde.
(7) Povinnost zaměstnance k úhradě nákladů nevzniká, jestliže
a)
zaměstnavatel v průběhu zvyšování kvalifikace zastavil poskytování hmotného zabezpečení,
protože zaměstnanec se bez svého zavinění stal dlouhodobě nezpůsobilým pro výkon
práce, pro kterou si zvyšoval kvalifikaci,
b) pracovní poměr skončil výpovědí danou
zaměstnavatelem, pokud nejde o výpověď z důvodů, pro které lze zrušit okamžitě pracovní
poměr, nebo z důvodu závažného porušení pracovní kázně, popřípadě dohodou z důvodů
uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c),
c) zaměstnanec nemůže vykonávat podle lékařského
posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení
práci, pro kterou si zvyšoval kvalifikaci, popřípadě pozbyl dlouhodobě způsobilosti
konat dále dosavadní práci z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. d),
d) zaměstnavatel
nevyužíval v posledních 12 měsících po dobu nejméně šesti měsíců kvalifikace, kterou
si zaměstnanec zvýšil.
(8) V kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu lze vymezit další
případy, kdy nevzniká povinnost zaměstnance k úhradě nákladů; přitom je rozhodná
kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis, které byly účinné v době uzavření dohody
podle odstavce 1. To platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou
činnost.
§ 145
Uložení svršků a dopravních prostředků
Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních
předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání, jakož i obvyklých dopravních
prostředků, pokud jich zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět; za obvyklý
dopravní prostředek k cestě do zaměstnání a zpět se pro tento účel nepovažuje osobní
automobil. Tuto povinnost má i vůči všem ostatním osobám, pokud jsou pro něj činny
na jeho pracovištích.
ODDÍL DRUHÝ
ZABEZPEČENÍ PŘI PRACOVNÍ NESCHOPNOSTI A VE STÁŘÍ A ZAMĚSTNÁVÁNÍ PO NÁVRATU
DO PRÁCE
§ 146
Zabezpečení zaměstnanců při neschopnosti k práci v důsledku nemoci, úrazu,
těhotenství a mateřství upravují předpisy o nemocenském pojištění, jejich zabezpečení
při invaliditě a ve stáří upravují předpisy o sociálním zabezpečení; preventivní
a léčebnou péči o ně upravují předpisy o péči o zdraví lidu.
§ 147
Vrátí-li se do práce zaměstnanec po skončení výkonu veřejné funkce nebo
jiné činnosti pro odborovou organizaci, po školení nebo skončení služby v ozbrojených
silách, s výjimkou vojenské základní služby a civilní služby, nebo zaměstnankyně
po skončení mateřské dovolené (§ 157 odst. 1), nebo vrátí-li se do práce zaměstnanec
po skončení dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény (karanténního opatření),
je zaměstnavatel povinen zařadit je na jejich původní práci a pracoviště. Není-li
to možné proto, že tato práce odpadla nebo pracoviště bylo zrušeno, musí je zaměstnavatel
zařadit na jinou práci odpovídající pracovní smlouvě.
§ 148
(1) Zaměstnavatelé jsou povinni zaměstnávat zaměstnance se změněnou pracovní
schopností na vhodných pracovních místech a umožňovat jim výcvikem nebo studiem získání
potřebné kvalifikace, jakož i pečovat o její zvyšování. Jsou dále povinni vytvářet
podmínky, aby tito zaměstnanci měli možnost co nejširšího a trvalého pracovního uplatnění,
a zlepšovat vybavení pracovišť, aby mohli dosahovat pokud možno stejných pracovních
výsledků jako ostatní zaměstnanci a aby jim byla práce co nejvíce usnadněna.
(2) Pro zaměstnance se změněnou pracovní schopností, které nelze zaměstnat
za obvyklých pracovních podmínek, se u některých zaměstnavatelů vyhrazují nebo zřizují
chráněné dílny (pracoviště) a umožňuje se jim získat potřebnou kvalifikaci.
(3) Povinnosti zaměstnavatelů souvisící se zaměstnáváním zaměstnanců
se změněnou pracovní schopností, uvedené v předchozích odstavcích, blíže upravují
zvláštní předpisy.
HLAVA SEDMÁ
PRACOVNÍ PODMÍNKY ŽEN A MLADISTVÝCH
ODDÍL PRVNÍ
PRACOVNÍ PODMÍNKY ŽEN
§ 149
Zaměstnavatelé jsou povinni zřizovat, udržovat a zlepšovat hygienická
a jiná zařízení pro ženy.
§ 150
Zákazy některých prací
(1) Ženy nesmějí být zaměstnávány pracemi pod zemí při těžbě nerostů
nebo při ražení tunelů a štol, s výjimkou žen, které vykonávají
a) odpovědné a řídicí
funkce a nekonají přitom manuální práci,
b) zdravotnické a sociální služby,
c) provozní
praxi při studiu,
d) práce nikoli manuální, které je nutno občas konat pod zemí, zejména
práce spojené s dozorčí, kontrolní nebo studijní činností.
(2) Ženy nesmějí být též zaměstnávány pracemi, které jsou pro ně fyzicky
nepřiměřené nebo škodí jejich organizmu, zejména pracemi, které ohrožují jejich mateřské
poslání. Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou práce a pracoviště, které jsou
zakázány všem ženám, těhotným ženám a matkám do konce devátého měsíce po porodu.
(3) Těhotná žena nesmí být zaměstnávána též pracemi, které podle lékařského
posudku ohrožují její těhotenství ze zdravotních příčin tkvících v její osobě. To
platí obdobně o matce do konce devátého měsíce po porodu.
ODDÍL DRUHÝ
PRACOVNÍ PODMÍNKY TĚHOTNÝCH ŽEN A MATEK
§ 153
Převedení na jinou práci
(1) Koná-li těhotná žena práci, která je těhotným ženám zakázána nebo
která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství, je zaměstnavatel povinen
převést ji dočasně na práci, která je pro ni vhodná a při níž může dosahovat stejného
výdělku jako na dosavadní práci. Požádá-li těhotná žena pracující v noci o zařazení
na denní práci, je zaměstnavatel povinen její žádosti vyhovět.
(2) Ustanovení předchozího odstavce platí obdobně o matkách do konce
devátého měsíce po porodu.
(3) Dosahuje-li žena při práci, na niž byla převedena, bez svého zavinění
nižšího výdělku, než na dosavadní práci, poskytuje se jí na vyrovnání tohoto rozdílu
vyrovnávací příspěvek podle předpisů o nemocenském pojištění.
§ 154
Pracovní cesty a přeložení
(1) Těhotné ženy a ženy pečující o děti do věku osmi let smějí být vysílány
na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem;
přeložit je může zaměstnavatel jen na jejich žádost.
(2) Ustanovení předchozího odstavce platí i pro osamělou ženu pečující
o dítě, dokud dítě nedosáhlo věku 15 let.
§ 155
Rozvázání pracovního poměru
Výpovědí může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní
a se zaměstnankyní trvale pečující o dítě mladší než tři roky jen zcela výjimečně
v případech uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) a b) a v § 53.
§ 156
Úprava pracovní doby
(1) Zaměstnavatel je povinen přihlížet při zařazování zaměstnanců do
směn též k potřebám žen pečujících o děti.
(2) Požádá-li žena pečující o dítě mladší než 15 let nebo těhotná žena
o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby,
je zaměstnavatel povinen vyhovět její žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody
(§ 86); přitom zaměstnavatel postupuje v součinnosti s příslušným odborovým orgánem.
(3) Zaměstnavatel nesmí zaměstnávat těhotné ženy a ženy, které pečují
o dítě mladší než jeden rok, prací přesčas.
Mateřská dovolená
§ 157
(1) V souvislosti s porodem a péčí o narozené dítě náleží ženě mateřská
dovolená po dobu 28 týdnů; porodila-li žena zároveň dvě nebo více dětí nebo jde-li
o ženu osamělou, náleží mateřská dovolená po dobu 37 týdnů.
(2) K prohloubení mateřské péče o dítě je zaměstnavatel povinen poskytnout
ženě, která o to požádá, další mateřskou dovolenou až do tří let věku dítěte. Tato
dovolená se poskytuje v rozsahu, o jaký matka žádá.
(3) Po dobu mateřské dovolené a další mateřské dovolené nemá zaměstnankyně
nárok na mzdu. Hmotné zabezpečení po dobu mateřské dovolené upravují předpisy o nemocenském
pojištění, které též stanoví, v kterých případech, za jakých podmínek a po jakou
dobu náleží hmotné zabezpečení i v době další mateřské dovolené.
§ 158
(1) Mateřskou dovolenou žena nastupuje zpravidla od počátku šestého
týdne před očekávaným dnem porodu, nejdříve však od počátku osmého týdne před tímto
dnem.
(2) Vyčerpá-li žena z mateřské dovolené před porodem méně než šest
týdnů, protože porod nastal dříve, než určil lékař, náleží mateřská dovolená ode
dne jejího nástupu až do uplynutí doby stanovené v § 157 odst. 1. Vyčerpá-li však
žena z mateřské dovolené před porodem méně než šest týdnů z jiného důvodu, poskytne
se jí mateřská dovolená ode dne porodu jen do uplynutí 22 týdnů, popřípadě 31 týdnů,
jde-li o ženu, která porodila zároveň dvě nebo více dětí, nebo o ženu osamělou.
§ 159
(1) Jestliže dítě bylo ze zdravotních důvodů převzato do péče kojeneckého
nebo jiného léčebného ústavu a zaměstnankyně zatím nastoupí do práce, přeruší se
tímto nástupem mateřská dovolená, nejdříve však po uplynutí šesti týdnů ode dne porodu;
její nevyčerpaná část se zaměstnankyni poskytne ode dne, kdy převzala dítě z ústavu
opět do své péče a přestala proto pracovat, ne však déle než do doby, kdy dítě dosáhne
věku tří let.
(2) Ženě, která se přestala starat o narozené dítě a jejíž dítě bylo
z toho důvodu svěřeno do rodinné nebo ústavní péče nahrazující péči rodičů, jakož
i ženě, jejíž dítě je v dočasné péči kojeneckého, popřípadě obdobného ústavu z jiných
než zdravotních důvodů, nenáleží mateřská dovolená po dobu, po kterou o dítě nepečuje.
(3) Jestliže se dítě narodilo mrtvé, náleží ženě mateřská dovolená
po dobu 14 týdnů.
(4) Jestliže dítě zemře v době, kdy je žena na mateřské dovolené nebo
další mateřské dovolené, poskytuje se jí tato dovolená ještě po dobu dvou týdnů ode
dne úmrtí dítěte, nejdéle do dne, kdy by dítě dosáhlo věku jednoho roku.
(5) Mateřská dovolená v souvislosti s porodem nesmí být nikdy kratší
než 14 týdnů a nemůže v žádném případě skončit ani být přerušena před uplynutím šesti
týdnů ode dne porodu.
§ 160
(1) Nárok na mateřskou dovolenou a další mateřskou dovolenou má též
žena, která převzala do své trvalé péče nahrazující mateřskou péči dítě, které jí
bylo svěřeno rozhodnutím příslušných orgánů k pozdějšímu osvojení, nebo do pěstounské
péče, nebo dítě, jehož matka zemřela.
(2) Mateřská dovolená se poskytuje takové ženě ode dne převzetí dítěte
po dobu 22 týdnů, a převzala-li žena dvě nebo více dětí nebo jde-li o ženu osamělou,
po dobu 31 týdnů, nejdéle však do dne, kdy dítě dosáhne věku osmi měsíců. Další mateřská
dovolená se poskytuje až do dne, kdy dítě dosáhne věku tří let.
§ 161
Přestávky ke kojení
(1) Matce, která kojí své dítě, je zaměstnavatel povinen poskytnout kromě
přestávek v práci zvláštní přestávky ke kojení.
(2) Matce, která pracuje po stanovenou týdenní pracovní dobu, přísluší
na každé dítě do konce šestého měsíce jeho věku dvě půlhodinové přestávky a v dalších
třech měsících jedna půlhodinová přestávka za směnu. Pracuje-li po kratší pracovní
dobu, avšak alespoň polovinu stanovené týdenní pracovní doby, přísluší jí pouze jedna
půlhodinová přestávka, a to na každé dítě do konce šestého měsíce jeho věku.
(3) Přestávky ke kojení se započítávají do pracovní doby a poskytuje
se za ně náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
ODDÍL TŘETÍ
PRACOVNÍ PODMÍNKY MLADISTVÝCH
§ 163
Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet příznivé podmínky pro všestranný
rozvoj tělesných a duševních schopností mladistvých zaměstnanců též zvláštní úpravou
jejich pracovních podmínek. Při řešení důležitých otázek týkajících se mladistvých
zaměstnavatelé úzce spolupracují s rodiči mladistvých.
§ 164
(1) K uzavření pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen si vyžádat vyjádření
zákonného zástupce, jde-li o mladistvého zaměstnance.
(2) Výpověď daná mladistvému zaměstnanci i okamžité zrušení pracovního
poměru s mladistvým zaměstnancem ze strany zaměstnavatele musí být dány na vědomí
též jeho zákonnému zástupci. Rozvazuje-li pracovní poměr mladistvý zaměstnanec nebo
má-li být jeho pracovní poměr rozvázán dohodou, je zaměstnavatel povinen vyžádat
si vyjádření zákonného zástupce.
§ 165
Zaměstnavatelé smějí zaměstnávat mladistvé pouze pracemi, které jsou
přiměřené jejich fyzickému a rozumovému rozvoji, a poskytují jim při práci zvýšenou
péči; totéž platí i pro školy, popřípadě pro sdružení občanů podle zvláštního zákona,29)
pokud v rámci své účasti na výchově mládeže organizují práce mladistvých.
§ 166
Zákaz práce přesčas a práce v noci
(1) Zaměstnavatel nesmí mladistvé zaměstnávat prací přesčas a prací v
noci. Výjimečně mohou mladiství starší než 16 let konat noční práci nepřesahující
jednu hodinu, jestliže je to třeba pro jejich výchovu k povolání. Noční práce mladistvého
musí bezprostředně navazovat na jeho práci připadající podle rozvrhu pracovních směn
na denní dobu.
(2) Zaměstnavatel nesmí používat takový způsob odměňování prací, při
kterých jsou mladiství zaměstnanci vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu, jehož použití
by vedlo při zvyšování pracovních výsledků k ohrožení bezpečnosti mladistvých zaměstnanců.
(3) Nesmí-li zaměstnavatel zaměstnávat mladistvého prací, pro kterou
se mu dostalo výchovy k povolání, protože je její výkon mladistvým zakázán nebo protože
podle lékařského posudku ohrožuje jeho zdraví, je zaměstnavatel povinen do doby,
než bude mladistvý moci tuto práci konat, poskytnout mu jinou přiměřenou práci odpovídající
pokud možno jeho kvalifikaci.
§ 167
Práce zakázané mladistvým
(1) Mladiství nesmějí být zaměstnáváni pracemi pod zemí při těžbě nerostů
nebo při ražení tunelů a štol.
(2) Mladiství nesmějí být zaměstnáváni pracemi, které se zřetelem k anatomickým,
fyziologickým a psychickým zvláštnostem v tomto věku jsou pro ně nepřiměřené, nebezpečné
nebo škodlivé jejich zdraví. Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou v dohodě
s Ministerstvem hospodářství a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy práce
a pracoviště, které jsou zakázány mladistvým, a podmínky, za nichž mohou mladiství
výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání.
(3) Zaměstnavatelé nesmějí zaměstnávat mladistvé také pracemi, při nichž
jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu nebo při jejichž výkonu by mohli vážně ohrozit
bezpečnost a zdraví ostatních zaměstnanců nebo jiných osob.
(4) Zákazy některých prací mohou být rozšířeny vyhláškou podle odstavce
2 i na zaměstnance ve věku blízkém věku mladistvých.
§ 168
Lékařské vyšetření
(1) Zaměstnavatel je povinen zabezpečit, aby mladiství byli vyšetřeni
lékařem:
a) před vstupem do pracovního poměru a před převedením na jinou práci na
dobu delší než jeden měsíc,
b) pravidelně podle potřeby, nejméně však jednou ročně,
pokud Ministerstvo zdravotnictví nestanoví pro některý pracovní obor častější lékařská
vyšetření.
(2) Mladiství jsou povinni podrobit se stanoveným lékařským vyšetřením.
(3) Při ukládání pracovních úkolů mladistvým se zaměstnavatel řídí též
lékařskými posudky.
HLAVA OSMÁ
NÁHRADA ŠKODY
ODDÍL PRVNÍ
PŘEDCHÁZENÍ ŠKODÁM
§ 170
(1) Zaměstnavatel je povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní
podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku;
zjistí-li závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění.
(2) Zaměstnavatel je povinen soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní
své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám.
(3) K ochraně majetku zaměstnavatele je zaměstnavatel oprávněn provádět
v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí nebo odnášejí od zaměstnavatele,
popřípadě prohlídky zaměstnanců. Bližší podmínky stanoví zaměstnavatel v pracovním
řádu. Při kontrole a prohlídce podle věty první musí být dodrženy právní předpisy
o ochraně osobní svobody39) a nesmí být ponižována lidská důstojnost. Osobní prohlídky
může provádět jen osoba stejného pohlaví.
§ 171
(1) Zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám
na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacení na úkor společnosti nebo jednotlivce.
Hrozí-li škoda, je povinen na ni zaměstnanec upozornit vedoucí zaměstnance.
(2) Je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku,
je zaměstnanec povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost
nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě
osoby sobě blízké.
(3) Zjistí-li zaměstnanec, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky,
je povinen oznámit závadu svému nadřízenému.
ODDÍL DRUHÝ
ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNANCE ZA ŠKODU
§ 172
Obecná odpovědnost
(1) Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil
zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti
s ním.
(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele,
odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí.
(3) Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou
případů uvedených v § 176 a 178.
§ 175
Odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody
Na zaměstnanci, který vědomě ani neupozornil vedoucího zaměstnance na
hrozící škodu ani nezakročil proti hrozící škodě (§ 171), ačkoliv by tím bylo zabráněno
bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby přispěl k úhradě
škody v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možno uhradit jinak.
Přitom se přihlédne zejména k tomu, co bránilo splnění povinnosti a jaký je společenský
význam škody, jakož i k osobním a majetkovým poměrům zaměstnance, který povinnost
nesplnil. Výše náhrady škody nesmí však přesáhnout částku rovnající se trojnásobku
jeho průměrného měsíčního výdělku.
Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen
vyúčtovat
§ 176
(1) Převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec
odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty,
které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. V dohodách může být se zaměstnanci
současně ujednáno, že budou-li pracovat na pracovišti s více zaměstnanci, kteří uzavřeli
dohodu o hmotné odpovědnosti, odpovídají s nimi za schodek společně (společná hmotná
odpovědnost).
(2) Dohoda o hmotné odpovědnosti musí být uzavřena písemně, jinak je
neplatná.
(3) Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže
prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
(4) Ústřední orgány mohou stanovit pracovněprávním předpisem zásady
pro vymezení okruhu prací, pro jejichž výkon je nezbytné uzavření písemné dohody
o hmotné odpovědnosti; se zaměstnanci vykonávajícími tyto práce je zaměstnavatel
povinen dohodu uzavřít.
§ 177
(1) Zaměstnanec, který uzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti, může od
ní odstoupit, je-li převáděn na jinou práci, zařazován na jiné pracoviště, překládán,
nebo pokud zaměstnavatel v době do jednoho měsíce od obdržení jeho písemného upozornění
neodstraní závady v pracovních podmínkách, které brání řádnému hospodaření se svěřenými
hodnotami. Při společné hmotné odpovědnosti může zaměstnanec od dohody také odstoupit,
jestliže na pracoviště je zařazen jiný zaměstnanec nebo ustanoven jiný vedoucí, popřípadě
jeho zástupce. Odstoupení musí být oznámeno zaměstnavateli písemně.
(2) Dohoda o hmotné odpovědnosti zaniká dnem skončení pracovního poměru
nebo dnem odstoupení od této dohody.
§ 178
Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů
(1) Zaměstnanec odpovídá za ztrátu nástrojů, ochranných pracovních
prostředků a jiných podobných předmětů, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné
potvrzení.
(2) Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže
prokáže, že ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Společná ustanovení o odpovědnosti zaměstnance
§ 178a
(1) Zaměstnanec, který je stižen duševní poruchou, odpovídá za škodu
jím způsobenou, jen je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.
(2) Zaměstnanec, který se uvede vlastní vinou do takového stavu,
že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu
v tomto stavu způsobenou.
(3) Za škodu odpovídá i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním
proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.
§ 178b
(1) Zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení
škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže
tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal-li si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.
(2) Zaměstnanec neodpovídá za škodu, která vyplývá z hospodářského
rizika.
Rozsah náhrady škody
§ 179
(1) Zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 172, je povinen nahradit
zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením
v předešlý stav.
(2) Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého
zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku
před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda
způsobena v opilosti, kterou si sám přivodil, nebo po zneužití jiných návykových
látek.
(3) Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat
náhradu i jiné škody.
(4) Byla-li škoda způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen
hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
(5) Odpovídá-li zaměstnavateli za škodu několik zaměstnanců, je každý
z nich povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
§ 181
Zaměstnanec, který odpovídá za schodek (§ 176) nebo za ztrátu svěřených
předmětů (§ 178), je povinen nahradit schodek nebo ztrátu v plné výši.
§ 182
(1) Při společné odpovědnosti za schodek se jednotlivým zaměstnancům
určí podíl náhrady podle poměru jejich dosažených hrubých výdělků, přičemž výdělek
jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši.
(2) Podíl náhrady stanovený podle předchozího odstavce nesmí u jednotlivých
zaměstnanců, s výjimkou vedoucího a jeho zástupce, přesáhnout částku rovnající se
jejich průměrnému měsíčnímu výdělku před vznikem škody. Neuhradí-li se takto určenými
podíly celá škoda, jsou povinni uhradit zbytek vedoucí a jeho zástupce podle poměru
svých dosažených hrubých výdělků.
(3) Zjistí-li se, že schodek nebo jeho část byla zaviněna některým
ze společně odpovědných zaměstnanců, hradí schodek tento zaměstnanec podle míry svého
zavinění. Zbývající část schodku hradí všichni společně odpovědní zaměstnanci podíly
určenými podle předchozích odstavců.
§ 184
(1) Zaměstnanec, který způsobil z nedbalosti zaměstnavateli škodu vyrobením
zmetku (vadného výrobku), je povinen nahradit mu náklady vynaložené na materiál a
mzdy, popřípadě na nutné opravy zmetku i stroje, jestliže jej při výrobě zmetku poškodil,
a to až do částky rovnající se polovině jeho průměrného měsíčního výdělku. Zaměstnanec
tuto povinnost nemá, nebylo-li mu po oznámení závady uloženo zastavit práci.
(2) Škody způsobené v jednom kalendářním měsíci se pro určení výše
náhrady škody sčítají.
(3) Vznikl-li zmetek omluvitelnou chybou zaměstnance, který je jinak
v práci svědomitý, může mu zaměstnavatel náhradu škody přiměřeně snížit. Výše náhrady
musí však činit nejméně jednu třetinu skutečné škody, a přesahuje-li škoda polovinu
průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, nejméně částku rovnající se jedné šestině
jeho průměrného měsíčního výdělku.
(4) Byla-li škoda způsobena v opilosti nebo po zneužití jiných návykových
látek, hradí se skutečná škoda. Ustanovení § 183 platí i zde.
(5) Podle předchozích odstavců se posuzuje také povinnost zaměstnance
nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli vadnou manuální prací při montážích, opravách,
úpravách a stavebních pracích.
§ 185
(1) Výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel; způsobil-li
škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem, popřípadě jeho zástupce,
sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši této náhrady nadřízený orgán.
(2) Zaměstnavatel projedná výši požadované náhrady škody se zaměstnancem
a oznámí mu ji zpravidla nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno,
že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá.
(3) Uzná-li zaměstnanec závazek nahradit škodu v určené výši a dohodne-li
s ním zaměstnavatel způsob úhrady, je zaměstnavatel povinen uzavřít dohodu písemně,
jinak je dohoda neplatná. Zvláštní písemné dohody není však třeba, jestliže již byla
škoda uhrazena.
(4) Výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její úhrady,
s výjimkou náhrady škody způsobené vyrobením zmetku nebo náhrady nepřesahující 1000
Kč, je zaměstnavatel povinen projednat s příslušným odborovým orgánem. Způsobil-li
škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem, popřípadě jeho zástupce,
sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši této náhrady nadřízený orgán
po projednání s vyšším odborovým orgánem.
ODDÍL TŘETÍ
ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNAVATELE ZA ŠKODU
§ 187
Obecná odpovědnost
(1) Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností
nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.
(2) Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili
porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající
jeho jménem (§ 9 a 10).
(3) Zaměstnavatel neodpovídá zaměstnanci za škodu na dopravním prostředku,
kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho
souhlasu.
Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání
§ 190
(1) Došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz),
odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu
v pracovním poměru.
(2) Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě
do zaměstnání a zpět.
(3) Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel,
u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za
podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání
jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí
z povolání), jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
(4) Jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím
zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu
nejvýše tří let před jejím zařazením do seznamu.
(5) Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti
vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci, pokud se odpovědnosti nezprostí podle § 191.
§ 191
(1) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že
a)
škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní
nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny
k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen
a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
b) škodu
si přivodil postižený zaměstnanec svou opilostí nebo v důsledku zneužití jiných návykových
látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit,
a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou
škody.
(2) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že
a) postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo
pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně
seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody,
b) jednou z příčin škody
byla opilost postiženého zaměstnance nebo zneužití jiných návykových látek postiženým
zaměstnancem,
c) zaměstnanci vznikla škoda proto, že si počínal v rozporu s obvyklým
způsobem chování tak, že je zřejmé, že ač neporušil právní nebo ostatní předpisy
nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně
a musel si přitom být vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může
přivodit újmu na zdraví.
(3) Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti (odstavec 2),
určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě
uvedeném v odstavci 2 písm. c) uhradí však zaměstnavatel alespoň jednu třetinu škody.
(4) Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy
k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [odstavec 1 písm. a) a odstavec
2 písm a)], není možno dovolávat se jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má
každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.
(5) Za lehkomyslné jednání [odstavec 2 písm. c)] nelze považovat běžnou
neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
§ 192
Zaměstnavatel se nemůže zprostit odpovědnosti, utrpěl-li zaměstnanec
pracovní úraz při odvracení škody hrozící tomuto zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo
hrozícího životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav sám úmyslně nevyvolal.
§ 193
(1) Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna
nemoc z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá,
poskytnout náhradu za
a) ztrátu na výdělku,
b) bolest a ztížení společenského uplatnění,
c)
účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
d) věcnou škodu; ustanovení § 187 odst.
3 platí i zde.
(2) Způsob a rozsah náhrady škody je zaměstnavatel povinen projednat
bez zbytečného odkladu s příslušným odborovým orgánem a se zaměstnancem.
§ 193a
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou samostatné
nároky, které nepřísluší vedle sebe.
§ 194
(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance
činí rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody způsobené pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší nemocenského.
(2) Náhrada škody podle předchozího odstavce přísluší i při další pracovní
neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání; přitom se vychází
z průměrného výdělku zaměstnance před vznikem této další škody. Jestliže však zaměstnanci
před vznikem této další škody příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, poskytne se mu náhrada podle předchozího odstavce do výše
částky, do které by mu příslušela náhrada podle § 195, kdyby nebyl neschopen práce;
přitom se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje
nemocenské.
§ 195
(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové
výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání
s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného
z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží
ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních
předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným
pracovním úsilím.
(2) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní
pracovní úraz nebo nemoc z povolání. Přitom se za výdělek po pracovním úrazu nebo
po zjištění nemoci z povolání považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.
(3) Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci,
která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích
odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené
zaměstnanci úrazem nebo nemocí z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout
na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše
částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
(4) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let
věku.
§ 196
Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které vznikly
zaměstnanci následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se poskytují jednorázově.
§ 197
(1) Jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z
povolání zemřel, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout:
a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
b) náhradu přiměřených
nákladů spojených s pohřbem,
c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,
d) jednorázové
odškodnění pozůstalých,
e) náhradu věcné škody; ustanovení § 187 odst. 3 platí i zde.
(2) Nároky vyplývající z předchozího odstavce nejsou závislé na tom,
zda postižený zaměstnanec uplatnil ve stanovené lhůtě své nároky na náhradu škody.
§ 198
Náklady spojené s léčením a náklady spojené s pohřbem se hradí tomu,
kdo tyto náklady vynaložil. Od nákladů spojených s pohřbem se odečte pohřebné poskytnuté
podle předpisů o nemocenském pojištění.
§ 199
(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým
zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.
(2) Při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého;
náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do
které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195, a nesmí být
poskytována déle než by příslušela zemřelému podle § 195 odst. 4.
(3) Náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového
zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.
§ 200
(1) Jednorázové odškodnění přísluší manželu a dítěti, které má nárok
na sirotčí důchod. Dítěti přísluší ve výši 25 000 Kč, manželu ve výši 15 000 Kč.
V odůvodněných případech se jednorázové odškodnění v úhrnné výši 15 000 Kč poskytne
též rodičům zemřelého. V kolektivní smlouvě lze sjednat nebo ve vnitřním předpisu
stanovit částky vyšší. To platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou
činnost.
(2) Náhrada věcné škody přísluší dědicům zaměstnance.
§ 202
(1) Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující
pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v
úpravě svých práv, popřípadě povinností.
(2) Vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně,
upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům
po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Odpovědnost ve zvláštních případech
§ 204
Odpovědnost za škodu na odložených věcech
(1) Zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru, odpovídá
za škodu na věcech, které u tohoto zaměstnavatele zaměstnanec odložil při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo na místě,
kam se obvykle odkládají.
(2) Za věci, které do zaměstnání obvykle zaměstnanci nenosí (větší
částky peněz, klenoty a jiné cennosti) a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní
úschovy, odpovídá zaměstnavatel jen do částky 5000 Kč. Zjistí-li se však, že škoda
na těchto věcech byla způsobena jiným zaměstnancem zaměstnavatele, nebo převzal-li
zaměstnavatel tyto věci do zvláštní úschovy, hradí zaměstnavatel škodu bez omezení.
(3) Nárok na náhradu škody zanikne, jestliže zaměstnanec o ní neuvědomil
zaměstnavatele bez zbytečného odkladu nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se
o škodě dověděl.
§ 205
Odpovědnost při odvracení škody
(1) Zaměstnanec, který při odvracení škody hrozící zaměstnavateli utrpěl
věcnou škodu, má vůči němu nárok na její náhradu, jakož i na náhradu účelně vynaložených
nákladů, jestliže nebezpečí sám úmyslně nevyvolal a počínal-li si přitom způsobem
přiměřeným okolnostem.
(2) Tento nárok má i zaměstnanec, který takto odvracel nebezpečí hrozící
životu nebo zdraví, jestliže by za škodu odpovídal zaměstnavatel.
Společná ustanovení o odpovědnosti zaměstnavatele
§ 205a
Prokáže-li zaměstnavatel, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec,
jeho odpovědnost se poměrně omezí; při odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech
a nemocech z povolání se postupuje podle ustanovení § 191.
§ 205b
(1) Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci skutečnou škodu,
a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Jde-li o škodu způsobenou
úmyslně, může zaměstnanec požadovat i náhradu jiné škody. Jde-li o jinou škodu na
zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, platí pro způsob a rozsah
její náhrady ustanovení o pracovních úrazech s tím omezením, že jednorázové odškodnění
pozůstalým nepřísluší.
(2) Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
(3) Náhradu za ztrátu na výdělku vyplácí zaměstnavatel pravidelně jednou
měsíčně.
§ 205c
(1) Zaměstnavatel, který nahradil poškozenému škodu, má nárok na náhradu
vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a
to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo
předem dohodnuto jinak.
(2) Jde-li o náhradu škody při nemoci z povolání, má zaměstnavatel,
který škodu uhradil, nárok na náhradu vůči všem zaměstnavatelům, u nichž postižený
zaměstnanec pracoval za podmínek, z nichž vznikla nemoc z povolání, kterou byl postižen,
a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval u těchto zaměstnavatelů za
uvedených podmínek.
§ 205d
Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním
úrazu nebo nemoci z povolání
(1) Zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance jsou pro
případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni
(dále jen "zákonné pojištění") u České pojišťovny, akciová společnost, pokud s ní
měli sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní zaměstnavatelé jsou pojištěni
u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost, případně
jejího právního nástupce v České republice (dále jen "pojišťovny"). To se nevztahuje
na zaměstnavatele, kteří mají podle zákona postavení státního orgánu.
(2) Vznikne-li pojišťovnám provozováním zákonného pojištění majetková
újma, mají právo na úhradu této újmy ze státního rozpočtu. Přebytek vzniklý z tohoto
pojištění odvedou pojišťovny do státního rozpočtu.
(3) Majetkovou újmou se rozumí ztráta pojišťovny vzniklá provozováním
zákonného pojištění. Tou je záporný rozdíl mezi kalkulovanými náklady na pojistná
plnění a skutečnými náklady na vyplacená pojistná plnění, vykázaný pojišťovnami k
31. prosinci každého roku.
(4) Přebytkem pojišťovny vzniklým z provozování zákonného pojištění se
rozumí kladný rozdíl mezi kalkulovanými náklady na pojistné plnění a skutečnými náklady
na vyplacená pojistná plnění vykázaný pojišťovnami k 31. prosinci každého roku.
(5) Pojišťovna sdělí ekonomické výsledky provozu zákonného pojištění
vždy za předchozí rok Ministerstvu financí nejpozději do 31. března následujícího
roku. Ministerstvo uhradí vykázanou majetkovou újmu za předchozí rok nejpozději do
30. června běžného roku. Ve stejném termínu odvedou pojišťovny přebytky pojistného
do státního rozpočtu.
(6) Evidenci o zákonném pojištění vedou pojišťovny v účetnictví odděleně
od evidence ostatních činností pojišťoven. Kooperativa, československá družstevní
pojišťovna, akciová společnost, kromě toho vede evidenci o zákonném pojištění v účetnictví
odděleně za Českou republiku a Slovenskou republiku.
(7) Bližší podmínky a sazby pojistného stanoví vyhláškou Ministerstvo
financí.
(8) Pokud při zániku zaměstnavatele nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního
vztahu na jiného zaměstnavatele, má poškozený (pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně,
aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám
pojištěný zaměstnavatel.
(9) V rozsahu, v jakém se na zaměstnavatele vztahuje zákonné pojištění,
zaniká jeho povinnost sjednat smluvní pojištění podle zvláštních předpisů.
§ 206
(1) Ustanovení této hlavy se vztahují na fyzické osoby vykonávající veřejné
funkce a v rozsahu stanoveném nařízením vlády i na fyzické osoby se změněnou pracovní
schopností, které nejsou v pracovním poměru a jejichž příprava pro povolání se provádí
podle zvláštních předpisů, na žáky základních škol, základních uměleckých škol, učilišť,
středních odborných škol a speciálních škol, studenty vysokých škol, členy dobrovolných
požárních sborů a báňských záchranných sborů, fyzické osoby, které na výzvu orgánů
státní správy nebo orgánů obce nebo velitele zásahu a podle jeho pokynů, popřípadě
s jeho vědomím osobně pomáhají při zásahu proti živelní události nebo při odstraňování
jejích následků, fyzické osoby, které dobrovolně v rámci akce organizované obcí vypomáhají
při plnění důležitých úkolů v zájmu společnosti, členy družstev, kteří utrpí úraz
při výkonu funkce nebo při dohodnuté činnosti pro družstvo, zdravotníky Červeného
kříže, dárce krve, členy Horské služby, fyzické osoby, které na její výzvu a podle
jejích pokynů osobně pomáhají při záchranné akci v terénu, fyzické osoby, které dobrovolně
vykonávají pečovatelskou službu sociálního zabezpečení, fyzické osoby, které byly
zaměstnavatelem pověřeny určitou funkcí nebo činností, jestliže utrpěly úraz při
plnění úkolů souvisejících s výkonem příslušné funkce nebo činnosti, jakož i na sportovní
reprezentanty České republiky, kteří utrpí úraz při účasti na sportovní přípravě,
mistrovských a mezinárodních soutěžích.
(2) Ustanovení § 187 až 205c se vztahují též na příslušníky ozbrojených
sil v činné službě.
ČÁST ČTVRTÁ
DOHODY O PRACÍCH KONANÝCH MIMO PRACOVNÍ POMĚR
§ 232
(1) Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat plnění svých úkolů především
zaměstnanci v pracovním poměru. Jen výjimečně mohou k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení
svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo pracovní
poměr (dohodu o provedení práce, dohodu o pracovní činnosti), jestliže jde o práci
a) jejíž pravidelný výkon nemůže zaměstnavatel zabezpečit v rámci předem stanoveného
rozvržení pracovní doby a rozvrhu pracovních směn tak, aby její řízení, sledování
jejího provádění a kontrola dodržování pracovní doby byly účelné a hospodárné,
b)
jejíž výkon v pracovním poměru by byl z hlediska zájmů společnosti pro zaměstnavatele
neúčelný nebo nehospodárný z jiných důvodů.
(2) S mladistvými lze tyto dohody uzavírat, jen pokud tím nebude ohrožen
jejich zdravý vývoj nebo výchova k povolání.
(3) Tyto dohody nelze uzavírat na činnosti, které jsou předmětem ochrany
podle autorského zákona.
§ 233
(1) Na základě uzavřených dohod jsou zaměstnanci povinni zejména a) konat
práce svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností a dodržovat podmínky
sjednané v dohodě, b) konat práce osobně, popřípadě za pomoci rodinných příslušníků
uvedených v dohodě, c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané,
zejména právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; dodržovat
ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, zejména předpisy k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byli řádně seznámeni, d) řádně hospodařit
se svěřenými prostředky a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením,
ztrátou, zničením a zneužitím.
(2) Na základě uzavřených dohod jsou zaměstnavatelé povinni zejména
a)
vytvářet zaměstnancům přiměřené pracovní podmínky zajišťující řádný a bezpečný výkon
práce, zejména poskytovat potřebné základní prostředky, materiál, nářadí a osobní
ochranné pracovní prostředky,
b) seznámit zaměstnance s právními a jinými předpisy
vztahujícími se k práci jimi vykonávané, zejména s právními a ostatními předpisy
k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
c) přiměřeně kontrolovat řádný
výkon práce,
d) poskytnout zaměstnancům za vykonanou práci sjednanou odměnu, která
nesmí být v rozporu s pracovněprávním předpisem,
e) dodržovat i ostatní podmínky sjednané
v dohodě; případné další sjednané nároky zaměstnance nebo jiná plnění v jeho prospěch
však nelze dohodnout pro zaměstnance příznivěji, než jsou obdobné nároky a plnění
vyplývající z pracovního poměru.
(3) Zákazy některých prací pro ženy a mladistvé platí i pro práce konané
na základě těchto dohod.
§ 234
(1) Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli, s nímž uzavřel dohodu, za škodu
způsobenou zaviněným porušením povinností při výkonu práce nebo v přímé souvislosti
s ním stejně jako zaměstnanec v pracovním poměru, i když tuto škodu způsobili jeho
rodinní příslušníci, kteří mu při práci pomáhali. Jde-li o práci konanou na základě
dohody o provedení práce, nesmí výše náhrady škody způsobené z nedbalosti přesáhnout
třetinu skutečné škody a nesmí být ani vyšší než třetina odměny sjednané za provedení
této práce, s výjimkou případů podle § 176 až 178.
(2) Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, kterou utrpěl při výkonu
práce podle uzavřené dohody nebo v přímé souvislosti s ním, stejně jako zaměstnancům
v pracovním poměru; rodinným příslušníkům odpovídá zaměstnavatel podle občanského
zákoníku.
§ 236
Dohoda o provedení práce
(1) Dohodu o provedení práce může zaměstnavatel s fyzickou osobou uzavřít,
jestliže předpokládaný rozsah práce (pracovního úkolu), na který se dohoda uzavírá,
není vyšší než 100 hodin. Do předpokládaného rozsahu práce se započítává také doba
práce konané zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě
jiné dohody o provedení práce; vláda může stanovit nařízením, v kterých výjimečných
případech se do předpokládaného rozsahu práce tato doba nezapočítává.
(2) Dohoda o provedení práce se uzavírá písemně nebo ústně. V dohodě musí
být vymezen pracovní úkol, sjednaná odměna za jeho provedení a zpravidla se v ní
sjednává též doba, v níž má být pracovní úkol proveden; v písemné dohodě, popřípadě
v písemném záznamu o ústně uzavřené dohodě má zaměstnavatel mimoto uvést předpokládaný
rozsah práce podle předchozího odstavce, pokud její rozsah nevyplývá přímo z vymezení
pracovního úkolu.
(3) Pracovní úkol musí být proveden ve sjednané době, jinak může zaměstnavatel
od dohody odstoupit. Zaměstnanec může od dohody odstoupit, nemůže-li pracovní úkol
provést proto, že mu zaměstnavatel nevytvořil sjednané pracovní podmínky; zaměstnavatel
je povinen nahradit škodu, která mu tím vznikla.
(4) Odměna za provedení pracovního úkolu je splatná po dokončení a odevzdání
práce. Mezi účastníky lze dohodnout, že část odměny bude splatná již po provedení
určité části pracovního úkolu. Zaměstnavatel může odměnu po projednání se zaměstnancem
přiměřeně snížit, neodpovídá-li provedená práce sjednaným podmínkám.
(5) Zemře-li zaměstnanec před splněním pracovního úkolu, nároky na odměnu
přiměřenou vykonané práci, pokud může zaměstnavatel jejich výsledky použít, a nároky
na náhradu účelně vynaložených nákladů nezanikají a stávají se součástí dědictví.
Dohoda o pracovní činnosti
§ 237
(1) Dohodu o pracovní činnosti může zaměstnavatel s fyzickou osobou uzavřít,
i když předpokládaný rozsah práce nepřesahuje 100 hodin.
(2) Na základě dohody o pracovní činnosti nelze vykonávat práci v rozsahu
překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby; do tohoto rozsahu
se nezapočítává doba případné pracovní pohotovosti, za kterou zaměstnanci nepřísluší
odměna, a pracovní pohotovost doma. Vláda může stanovit nařízením, ve kterých výjimečných
případech lze na základě dohody o pracovní činnosti vykonávat práci nad rozsah pracovní
doby uvedený v předchozí větě.
(3) Dodržování sjednaného a nejvýše přípustného rozsahu pracovní doby podle
předchozího odstavce se posuzuje za celou dobu, na kterou byla dohoda uzavřena (§
238 odst. 2), nejdéle však za období 12 měsíců.
§ 238
(1) Dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně,
jinak je neplatná. V dohodě musí být uvedeny sjednané práce, sjednaná odměna za vykonanou
práci, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá. Jedno vyhotovení
dohody o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci.
(2) Dohoda o pracovní činnosti se uzavírá na dobu určitou, popřípadě na
dobu neurčitou. V dohodě lze sjednat způsob jejího zrušení. Okamžité zrušení dohody
lze sjednat jen pro případy, v nichž lze okamžitě zrušit pracovní poměr. Nevyplývá-li
způsob zrušení přímo z uzavřené dohody, lze ji zrušit dohodou účastníků ke sjednanému
dni a jednostranně jen výpovědí z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu s 15denní
výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla písemná výpověď doručena.
§ 239a
Odměna za vykonanou práci je splatná ve výplatních termínech určených u zaměstnavatele
pro výplatu mzdy (§ 119), a je-li sjednána jednorázová splatnost odměny, až po provedení
celého pracovního úkolu v nejbližším výplatním termínu po dokončení a odevzdání práce.
Mezi účastníky lze dohodnout splatnost odměny jinak.
§ 239b
(1) Výši odměny a podmínky pro její poskytování v závislosti na druhu a způsobu
vykonávané práce nebo činnosti sjedná zaměstnavatel se zaměstnancem v dohodě o provedení
práce nebo v dohodě o pracovní činnosti. Při sjednání výše odměny je zaměstnavatel
povinen dbát ustanovení § 7 odst. 2.
(2) Je-li obsahem dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti
poskytování náhrad výdajů spojených s výkonem práce, které se řídí zvláštními předpisy,35)
sjedná se vždy odděleně od ujednání o odměně za vykonanou práci.
ČÁST PÁTÁ
SPOLEČNÁ USTANOVENÍ
HLAVA PRVNÍ
PRÁVNÍ ÚKONY
§ 240
(1) Právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.)
je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností,
které právní předpisy s takovým projevem spojují.
(2) Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát
výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou psát nebo číst, je třeba úředního zápisu
nebo zápisu opatřeného potvrzením dvou současně přítomných funkcionářů příslušného
odborového orgánu o tom, že právní úkon odpovídá projevené vůli.
(3) Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem,
za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
§ 241
(1) Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky.
K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží.
(2) Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění
záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným.
(3) K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník,
který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch.
Neplatnost
§ 242
(1) Neplatný je právní úkon,
a) který se svým obsahem nebo účelem
příčí zákonu nebo jej obchází nebo se jinak příčí zájmům společnosti,
b) který nebyl
učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně,
c) kterým se zaměstnanec předem
vzdává svých práv,
d) který učinil zaměstnanec jednající v duševní poruše, která ho
činí k tomuto právnímu úkonu neschopným,
e) nemá-li ten, kdo jej učinil, způsobilost
k právním úkonům.
(2) Právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného
orgánu nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem, je neplatný, jen
stanoví-li to výslovně tento zákoník, popřípadě zvláštní zákon. Požaduje-li tento
zákoník, aby právní úkon byl s příslušným orgánem pouze projednán, není právní úkon
neplatný, i když k tomuto projednání nedošlo.
(3) Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná
jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností,
za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
§ 243
(1) Získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele
nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí je vydat.
(2) Bezdůvodným obohacením je prospěch získaný plněním bez právního důvodu
nebo plněním z neplatného právního úkonu.
(3) Vrácení neprávem vyplacených částek může však zaměstnavatel na zaměstnanci
požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že
jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich
výplaty.
(4) Neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost
nezpůsobil výlučně sám; vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního
úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit.
Smlouvy (dohody)
§ 244
(1) Smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních
předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu.
(2) Návrh na uzavření smlouvy je třeba přijmout ve lhůtě určené navrhovatelem.
Není-li lhůta určena, je třeba návrh přijmout ihned, jednají-li účastníci přímo;
jinak je třeba jej přijmout bez zbytečného odkladu. Návrh je přijat okamžikem, kdy
přijetí návrhu došlo navrhovateli.
(3) K uzavření smlouvy nedojde, je-li návrh přijat opožděně nebo požaduje-li
druhý účastník změny; takový projev je novým návrhem.
(4) Dokud návrh nebo jeho přijetí nedojde druhému účastníku, mohou účastníci
od svých projevů odstoupit.
(5) Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému
návrhu a k jeho písemnému přijetí. Projevy účastníků nemusí být na téže listině.
§ 245
(1) Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoníku
stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
(2) Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li tímto
zákoníkem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
(3) Účastník, který jednal v omylu, který druhému účastníku musel být
znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by
bez něho ke smlouvě nedošlo.
(4) Od pracovní smlouvy lze odstoupit (§ 33 odst. 2), jen pokud zaměstnanec
nenastoupil do práce.
HLAVA DRUHÁ
ZAJIŠTĚNÍ PRÁV A POVINNOSTÍ Z PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ
§ 246
(1) Uspokojení nároku zaměstnavatele lze zajistit dohodou mezi ním a zaměstnancem
o srážkách ze mzdy; srážky ze mzdy nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu
rozhodnutí.10) Dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.
(2) Ustanovení předchozího odstavce platí i pro jiné příjmy, s nimiž se
při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou.
§ 247
(1) Vznikla-li zaměstnanci povinnost nahradit škodu na svěřených hodnotách,
které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, může se jiná fyzická osoba zaručit písemným
prohlášením, že tento nárok zaměstnavatele uspokojí, jestliže tak neučiní zaměstnanec.
(2) Zaměstnavatel je povinen kdykoliv a bez zbytečného odkladu sdělit ručiteli
na požádání výši svého nároku.
(3) Ručitel je povinen nárok zaměstnavatele uspokojit, jestliže jej neuspokojil
zaměstnanec, ač k tomu byl zaměstnavatelem písemně vyzván.
(4) Ručitel, který nárok zaměstnavatele uspokojil, je oprávněn požadovat
na zaměstnanci náhradu za plnění poskytnuté zaměstnavateli.
§ 248
(1) Nárok na náhradu škody na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec
povinen vyúčtovat, a nárok na náhradu škody, kterou zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
úmyslně, může zaměstnavatel zajistit též písemnou smlouvou o zřízení zástavního práva
k nemovitosti, kterou vlastní zaměstnanec.
(2) Ke smlouvě podle odstavce 1 je třeba vkladu do katastru nemovitostí.
Zástavní právo vzniká dnem vkladu do katastru nemovitostí. Řízení o povolení vkladu
se zahajuje na návrh zaměstnavatele.
(3) Dokud zástavní právo trvá, je převod nemovitosti bez souhlasu zaměstnavatele
neplatný.
(4) Pořadí a způsob uspokojení nároků zajištěných zástavním právem při
výkonu rozhodnutí upravuje občanský zákoník.
(5) Zánikem nároku podle odstavce 1 zástavní právo zanikne.
HLAVA TŘETÍ
PŘECHOD PRÁV A POVINNOSTÍ Z PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ
§ 249
(1) Zanikne-li zaměstnavatel sloučením, popřípadě splynutím, přecházejí
jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího
zaměstnavatele.
(2) Zanikne-li zaměstnavatel rozdělením, přecházejí jeho práva a povinnosti
z pracovněprávních vztahů na zaměstnavatele nově vzniklé. Orgán, který rozhodl o
rozdělení zaměstnavatele, rovněž určí, který z nově vzniklých zaměstnavatelů přejímá
od dosavadního zaměstnavatele práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které
do dne jeho rozdělení zanikly.
(3) Zanikne-li zaměstnavatel uplynutím doby, na kterou byl založen, nebo
splněním úkolu, ke kterému byl založen, určí orgán jemu nadřízený, na kterého zaměstnavatele
přecházejí jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.
(4) Zanikne-li zaměstnavatel v souvislosti s přeměnou na jinou formu zaměstnavatele,
přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na zaměstnavatele
nově vzniklého, pokud zákon nestanoví jinak.22)
§ 250
(1) Převádí-li se část zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli, přecházejí
práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům této části zaměstnavatele
na přejímajícího zaměstnavatele.
(2) Práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům této
části zaměstnavatele, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají
nedotčeny.
§ 251
Ruší-li se zaměstnavatel, určí orgán, který zaměstnavatele ruší, který
zaměstnavatel je povinen uspokojit nároky zaměstnanců zrušeného zaměstnavatele, popřípadě
uplatňovat jeho nároky. Provádí-li se však při zrušení zaměstnavatele jeho likvidace,23)
má tuto povinnost likvidátor; pokud likvidátor ke dni skončení likvidace neuspokojí
nároky zaměstnanců zaměstnavatele, který má podle zákona postavení státního orgánu,
má tuto povinnost stát.
HLAVA ČTVRTÁ
ZÁNIK PRÁV A POVINNOSTÍ Z PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ
Uspokojení nároku
§ 253
(1) Nárok je třeba uspokojit na místě určeném tímto zákoníkem nebo dohodou
účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo toho, jehož
nárok má být uspokojen.
(2) Není-li doba uspokojení nároku stanovena právním předpisem nebo určena
v rozhodnutí nebo dohodnuta, musí být nárok uspokojen do tří dnů ode dne, kdy o uspokojení
oprávněný účastník požádal.
(3) Uspokojuje-li se nárok prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu,
je nárok uspokojen okamžikem doručení plnění.
(4) Připouští-li to povaha plnění, lze je z důležitých důvodů týkajících
se toho, jehož nárok má být uspokojen, složit do soudní úschovy, zejména odpírá-li
přijmout plnění nebo není-li přítomen.
§ 254
(1) Zaměstnanec i zaměstnavatel jsou povinni přijmout i částečné plnění.
(2) Jestliže zaměstnavatel nebo zaměstnanec jsou povinni uspokojit více
peněžitých nároků a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán ten nárok, o němž
účastník při plnění prohlásí, že jej chce uspokojit; neučiní-li tak, je plněním uspokojen
nárok nejdříve splatný.
§ 255
(1) Požádá-li zaměstnanec zaměstnavatele, aby mohl nárok uspokojit ve
splátkách, může mu zaměstnavatel povolit přiměřené splátky. Plní-li je v dohodnutých
lhůtách, jde o včasné a řádné plnění.
(2) Neplní-li zaměstnanec některou ze splátek v určené lhůtě, může zaměstnavatel
žádat zaplacení celého nároku jen tehdy, bylo-li to dohodnuto nebo určeno v pravomocném
rozhodnutí. Tohoto práva však může zaměstnavatel použít nejpozději do splatnosti
nejbližší příští splátky.
(3) Je-li dohodnuto plnění ve splátkách a chce-li zaměstnanec nárok uspokojit
zcela, je zaměstnavatel povinen plnění od něho přijmout.
§ 256
(1) Účastník, který včas a řádně neuspokojí nárok druhého účastníka,
je v prodlení.
(2) Účastník, jehož peněžitý nárok nebyl včas a řádně uspokojen, může
požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené pro občanskoprávní vztahy.11) Jde-li
o prodlení s plněním věci, odpovídá účastník, který včas a řádně neplnil, za její
ztrátu, poškození nebo zničení, ledaže by k této škodě došlo i jinak.
(3) K prodlení nedojde, jestliže druhý účastník včas a řádně nabídnuté
plnění nepřijme nebo neposkytne součinnost, potřebnou k uspokojení svého nároku.
Jde-li o plnění věci, nese nebezpečí její ztráty, zničení nebo poškození.
§ 257
(1) Zaměstnavatel nebo zaměstnanec, jejichž nárok byl uspokojen, jsou
povinni vydat o tom potvrzení, požádá-li o ně ten, kdo nárok uspokojil.
(2) Jestliže ten, jehož nárok má být uspokojen, odepře vydat zároveň
s přijetím plnění o tom potvrzení, je ten, kdo chce nárok uspokojit, oprávněn uspokojení
nároku odepřít.
§ 259
Dohoda o sporných nárocích
Účastníci mohou upravit nároky mezi nimi sporné dohodou, která musí být
učiněna písemně, jinak je neplatná.
§ 260
Smrt zaměstnance
(1) Nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí
zaměstnance zaniká.
(2) Ostatní peněžité nároky zaměstnance jeho smrtí nezanikají; do výše
odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdové nároky
z pracovního poměru postupně přímo na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním
žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li
těchto osob.
(3) Peněžité nároky zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou
nároků, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo které byly zaměstnancem před jeho
smrtí písemně uznány co do důvodů i výše, a nároků na náhradu škody způsobené úmyslně
nebo ztrátou předmětů svěřených zaměstnanci na písemné potvrzení.
HLAVA PÁTÁ
LHŮTY A DOBY
§ 261
(1) Nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto
zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se
nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku,
který jej uplatňuje, přiznat.
(2) Nepromlčují se nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z
důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 194 a 195) nebo jiné škody na zdraví
(§ 187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§ 199). Nároky na jednotlivá
plnění z nich vyplývající se však promlčují.
(3) Uplatní-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračuje,
promlčecí lhůta po dobu řízení neběží. Totéž platí o nároku, který byl pravomocně
přiznán a pro který byl u soudu navržen výkon rozhodnutí.
(4) K zániku práva proto, že nebylo ve stanovené lhůtě uplatněno, dochází
jen v případech uvedených v § 46 odst. 3 a 4, § 53 odst. 2, § 54 odst. 2, § 59 odst.
3, § 60 odst. 4, § 64, § 102 odst. 6 a § 204 odst. 3. Bylo-li právo uplatněno po
uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení
nenamítne.
§ 262
(1) Lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
(2) Bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet lhůta k uplatnění
nároku na jednotlivé splátky ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé
ze splátek splatným celý nárok, počne lhůta běžet ode dne splatnosti nesplněné splátky.
§ 263
(1) Pokud není v tomto zákoníku stanoveno jinak, činí lhůta k uplatnění
peněžitých nároků tři roky.
(2) Lhůta k uplatnění peněžitých nároků písemně uznaných co do důvodů a
výše tím, kdo je povinen nárok uspokojit, a nároků zajištěných omezením převodu nemovitosti,
činí deset let. Týká-li se uznání nároku na opětující se plnění, činí lhůta k uplatnění
nároku na jednotlivá plnění tři roky od jejich splatnosti.
(3) Lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet
ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá.
Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li
o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda
vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
§ 264
(1) Přísluší-li nárok na základě pravomocného rozhodnutí nebo schváleného
smíru, musí ten, jehož nárok má být uspokojen, požádat o výkon rozhodnutí ve lhůtě
deseti let ode dne, kdy nárok měl být podle pravomocného rozhodnutí nebo schváleného
smíru uspokojen. Bylo-li plnění rozloženo na splátky, počíná lhůta k požádání o výkon
rozhodnutí u jednotlivých splátek běžet ode dne jejich splatnosti. Stane-li se neplněním
některé ze splátek splatný celý nárok, počne běžet desetiletá lhůta od splatnosti
nesplněné splátky.
(2) Nároky na jednotlivá opětující se plnění příslušející na základě pravomocného
rozhodnutí nebo schváleného smíru se promlčují, nebylo-li požádáno o výkon rozhodnutí
do tří let ode dne jejich splatnosti.
(3) Požádá-li účastník ve lhůtách stanovených v předchozích odstavcích
o výkon rozhodnutí, nezapočítává se do běhu těchto lhůt doba, po kterou trvá řízení
o výkonu rozhodnutí.
§ 265
Jde-li o nároky zaměstnanců, kteří musí mít opatrovníka, nebo o nároky
proti nim, nezapočítává se do běhu lhůty stanovené pro uplatnění nároku doba, po
kterou jim opatrovník nebyl ustanoven.
§ 266
Počítání času
(1) Lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež
je rozhodující pro její počátek.
(2) Poslední den lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den,
který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž
lhůta počíná. Není-li takový den v měsíci, připadne poslední den lhůty na poslední
den v měsíci. Polovinou měsíce se rozumí 15 dnů.
(3) Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním
dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
(4) Návrh soudu a písemný projev vůle druhému účastníku je nutno ve stanovené
lhůtě doručit, pokud tento zákoník nebo pracovněprávní předpis vydaný k jeho provedení
nestanoví jinak.
(5) Ustanovení předchozích odstavců se netýkají doby, na kterou byly omezeny
práva nebo povinnosti (§ 258), ani doby, jejímž uplynutím je podmíněn vznik práva
nebo povinnosti; tyto doby počínají prvním dnem a končí uplynutím posledního dne
stanovené nebo sjednané doby.
§ 266a
Doručování
(1) Písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru
nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy
musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. To platí obdobně o písemnostech
týkajících se vzniku, změn a zániku práv a povinností vyplývajících z dohod o pracích
konaných mimo pracovní poměr. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti,
v jeho bytě nebo kdekoliv, kde bude zastižen; není-li to možné, lze písemnost doručit
poštou.
(2) Písemnosti doručované poštou zasílá zaměstnavatel na poslední adresu
zaměstnance, která je mu známa, jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou
"do vlastních rukou".
(3) Povinnost zaměstnavatele doručit písemnost je splněna, jakmile zaměstnanec
písemnost převezme nebo jakmile byla poštou vrácena odesílajícímu zaměstnavateli
jako nedoručitelná a zaměstnanec svým jednáním nebo opomenutím doručení písemnosti
zmařil. Účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti
odmítne.
ČÁST ŠESTÁ
ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
Zvláštní úprava pracovního poměru některých zaměstnanců
§ 267
(1) Pokud to vyžaduje účinná ochrana státních zájmů nebo důležité hospodářské
zájmy, může vláda stanovit nařízením odchylky od ustanovení tohoto zákoníku pro zaměstnance
vysílané do ciziny, pokud jde o
a) přeložení na pracoviště v cizině a odvolání z
něho,
b) délku stanovené týdenní pracovní doby, její rozvržení a práci ve dnech pracovního
klidu v cizině a její odměňování, popřípadě poskytování mzdy (odměny), náhrady mzdy
a náhrad výdajů v jiné než české měně,
c) uzavírání vedlejších pracovních poměrů a
dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.
(2) Pracovní poměry zaměstnanců, kteří nepracují na pracovištích zaměstnavatele,
ale podle podmínek dohodnutých v pracovní smlouvě pro něj vykonávají sjednané práce
doma v pracovní době, kterou si sami rozvrhují (dále jen "domáčtí zaměstnanci"),
se řídí ustanoveními tohoto zákoníku s těmito odchylkami:
a) na tyto zaměstnance
se nevztahují ustanovení o rozvržení stanovené týdenní pracovní doby a o prostojích,
b)
při důležitých osobních překážkách v práci jim nenáleží od zaměstnavatele náhrada
mzdy,
c) nenáleží jim příplatek za práci přesčas ani příplatek za práci ve svátek,
popřípadě ani další složky mzdy stanovené mzdovým předpisem.
(3) Vláda může stanovit nařízením další odchylky pro domácké zaměstnance,
pokud to budou vyžadovat jejich odlišné pracovní podmínky, popřípadě stanovit, že
při některých důležitých osobních překážkách v práci jim náleží od zaměstnavatele
náhrada mzdy.
§ 270
(1) Osamělí zaměstnanci, kteří trvale pečují o dítě mladší než jeden rok,
smějí být vysíláni na pracovní cesty mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště
a smějí být zaměstnáváni prací přesčas jen se svým souhlasem; přeložit je a zaměstnávat
je noční prací lze jen na jejich žádost.
(2) Ustanovení § 154 odst. 2, § 155 a § 156 odst. 2 se vztahují také na
osamělé zaměstnance trvale pečující o dítě.
(3) Ustanovení § 53 odst. 3, § 154 odst. 2 a § 156 odst. 2 se vztahují
také na zaměstnance, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o
převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu.
Výklad některých pojmů
§ 272
(1) Právními, pracovněprávními, zvláštními a mzdovými předpisy uvedenými
v tomto zákoníku se rozumějí obecně závazné právní předpisy. Pro účely ustanovení
§ 27 odst. 4, kdy vedoucího zaměstnance jmenuje do funkce orgán nadřízený zaměstnavateli,
se rozumí zvláštním předpisem též usnesení vlády.
(2) Pokud jde o vydávání pracovněprávních předpisů, rozumějí se ústředními
orgány uvedenými v tomto zákoníku ústřední orgány státní správy.
(3) Nadřízeným orgánem se pro účely tohoto zákoníku rozumí ten orgán, který
je podle zvláštních předpisů oprávněn vykonávat vůči zaměstnavateli řídicí působnost
při plnění jeho úkolů.
(4) Příslušným odborovým orgánem, příslušným vyšším odborovým orgánem nebo
příslušným ústředním odborovým orgánem se pro účely tohoto zákona rozumí orgán, který
je oprávněn vystupovat v právních vztazích jménem příslušné odborové organizace;
příslušným ústředním odborovým orgánem se rozumí též orgán, který je oprávněn vystupovat
v právních vztazích jménem příslušného svazu odborových organizací.29)
(5) U zaměstnavatelů, kteří nejsou v působnosti odvětvových ústředních
orgánů, se na práva a povinnosti vyplývající z ustanovení § 85, 85a, § 90 odst. 3,
§ 95 odst. 2, § 96 odst. 3, § 105 odst. 4, § 150 odst. 2 a § 167 odst. 2 použijí
přiměřeně pracovněprávní předpisy vydané pro zaměstnavatele s obdobnou činností.
§ 273
(1) Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické,
předpisy o bezpečnosti technických zařízení a technické normy, dopravní předpisy,
předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi,
radioaktivními látkami, jedy a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky
týkající se ochrany života a zdraví.
(2) Za předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se považují
i pravidla o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci vydaná ústředními orgány nebo
zaměstnavateli v dohodě s příslušným orgánem státního odborného dozoru a příslušného
odborového orgánu.
(3) Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní
pokyny dané zaměstnanci jeho nadřízenými.
§ 274
(1) Osamělými se rozumějí neprovdané, ovdovělé nebo rozvedené ženy, svobodní,
ovdovělí nebo rozvedení muži a ženy i muži osamělí z jiných vážných důvodů, nežijí-li
s druhem, popřípadě s družkou.
(2) Mladiství zaměstnanci jsou zaměstnanci mladší než 18 let.
(3) Kdo je zákonným zástupcem mladistvého zaměstnance, stanoví zákon o
rodině.
§ 275
Průměrný výdělek
(1) Zjišťování a používání průměrného výdělku upravuje zvláštní zákon.32)
(2) Průměrným výdělkem zaměstnance pro pracovněprávní účely se rozumí průměrný
hrubý výdělek, pokud pracovněprávní předpisy nestanoví jinak.
(3) V případech, kdy se pro účely výpočtu peněžitých plnění vychází podle
obecně závazných právních předpisů z průměrného měsíčního čistého výdělku zaměstnance,
zjišťuje se tento výdělek z průměrného měsíčního hrubého výdělku32) odečtením zálohy
na daň z příjmů fyzických osob,26) pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti27) a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění,28)
vypočtených podle podmínek a sazeb platných pro zaměstnance v měsíci, v němž se tento
výdělek zjišťuje.
Přechodná ustanovení
§ 276
(1) Podle tohoto zákoníku se posuzují také pracovněprávní vztahy vzniklé
před 1. lednem 1966, pokud není dále stanoveno jinak.
(2) Podle dosavadních předpisů se posuzují nároky vzniklé z pracovního
poměru do 31. prosince 1965 a právní úkony týkající se změny a skončení pracovního
poměru učiněné před 1. lednem 1966 a jejich právní účinky, i když nastanou po tomto
dni; platnost vzniku pracovního poměru sjednávaného pracovní smlouvou se však posuzuje
vždy podle tohoto zákoníku.
(3) U pracovníků, jejichž pracovní poměr se dosud řídil zákonem č. 66/1950
Sb., o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců, se považuje napříště
za sjednaný druh práce taková práce, která odpovídá pracovní náplni funkce, do které
byli trvale ustanoveni přede dnem 1. ledna 1966; totéž platí i o místu výkonu práce.
(4) Porušení pracovní kázně, k němuž došlo před 1. lednem 1966, se posuzuje
podle tohoto zákoníku, jestliže rozhodnutí o uložení kárného opatření nenabylo dosud
právní moci. Ustanovení § 79 odst. 2 se však vztahuje i na kárná opatření uložená
před tímto dnem.
§ 277
(1) Pracovní spory, o nichž bylo zahájeno řízení před 1. lednem 1966, projednají
a rozhodnou orgány příslušné podle dosavadních předpisů.
(2) V zahájených pracovních sporech, jejichž projednávání se dosud řídilo
vládním nařízením č. 120/1950 Sb., o právech a povinnostech státních zaměstnanců,
o řízení ve věcech jejich pracovního poměru a o rozhodčích komisích, ve znění vládního
nařízení č. 12/1961 Sb., se postupuje takto:
a) nechce-li osobní úřad vyhovět podaným
námitkám, postoupí je orgánu, který je podle tohoto zákoníku příslušný k projednání
sporu,
b) stížnosti a odvolání, o nichž nebylo do 31. prosince 1965 pravomocně rozhodnuto,
postoupí orgány, u nichž byly podány, příslušnému okresnímu soudu, který na jejich
podkladě spor projedná.
(3) Navrhne-li prokurátor zrušení pravomocného rozhodnutí vydaného v pracovním
sporu uvedeném v předchozím odstavci, protože je v rozporu s právními předpisy, rozhodne
o jeho zrušení ústřední výbor příslušného odborového svazu. Zruší-li takové rozhodnutí,
postoupí spor příslušnému soudu.
§ 278
(1) Podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty,
které počaly běžet před 1. lednem 1966.
(2) Promlčecí doby, které počaly běžet před 1. lednem 1966, se posuzují
podle dosavadních předpisů. Stanoví-li však tento zákoník k uplatnění nároku lhůtu
kratší než dosavadní předpisy, končí lhůta nejpozději dnem 31. prosince 1966. Lhůta
k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru končí nejpozději do tří měsíců
od počátku účinnosti tohoto zákoníku. Po uplynutí těchto dob nároky zanikají.
(3) Nárok na náhradu škody úmyslně způsobené, z níž měl pachatel majetkový
prospěch, zaniká uplynutím desetileté lhůty počítané ode dne, kdy počala běžet původní
lhůta.
§ 279
Zrušovací ustanovení
(1) Zrušují se
1. XXVI. hlava obecného zákoníku občanského vyhlášeného
dne 1. června 1811, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících;
2. živnostenský
řád č. 227/1859 ř. z., ve znění předpisů jej měnících a doplňujících;
3. zákon č.
115/1884 ř. z., o zaměstnávání mladistvých dělníků a žen, o denní pracovní době a
o nedělním klidu při hornictví, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících;
4.
zákon č. 21/1895 ř. z., jímž se upravuje nedělní a sváteční klid v živnostech, ve
znění zákona č. 125/1905 ř. z.;
5. nařízení č. 160/1906 ř. z., o službě při strojích
na námořských parnících obchodního loďstva;
6. nařízení č. 180/1908 ř. z., o úpravě
pracovních podmínek zaměstnanců v olovárnách a zinkovnách;
7. zákon č. 9/1914 ř. z.,
o služební smlouvě osob ustanovených v hospodářských a lesnických podnicích ke službám
vyššího druhu (zákon o statkových úřednících);
8. nařízení č. 206/1914 ř. z., jímž
se doplňují ustanovení o přisluhování a dohledu k parním kotlům a parním strojům;
9.
zákon č. 91/1918 Sb., o osmihodinové době pracovní;
10. nařízení č. 11/1919 Sb., jímž
se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o osmihodinové době pracovní;
11. zákon č.
420/1919 Sb., o práci dětí;
12. zákon č. 29/1920 Sb., o úpravě pracovních a mzdových
poměrů domácké práce, ve znění vládního nařízení č. 44/1951 Sb.;
13. nařízení č. 499/1921
Sb., o úpravě pracovní doby v lékárnách;
14. zákon č. 244/1922 Sb., kterým se všeobecně
upravují právní poměry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na Slovensku, ve znění zákona
č. 217/1924 Sb.;
15. zákon č. 137/1924 Sb., jímž se vydávají předpisy o ochraně života
a zdraví osob zaměstnaných v živnostech natěračských, lakýrnických a malířských;
16.
živnostenský zákon pro území Slovenska č. 259/1924 Sb., ve znění předpisů jej měnících
a doplňujících;
17. ustanovení části druhé vládního nařízení č. 15/1927 Sb., o úpravě
platových a některých služebních poměrů zaměstnanců Československých státních drah;
18.
vládní nařízení č. 16/1927 Sb., o úpravě služebních a platových poměrů řemeslných
zaměstnanců v technické službě stavební a udržovací a v automobilním provozu Československé
pošty, ve znění nařízení č. 111/1945 Sb., nařízení č. 140/1946 Sb. a nařízení č.
220/1946 Sb.;
19. zákon č. 39/1928 Sb., o ochraně domácího trhu práce;
20. zákon č.
154/1934 Sb., o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných
zaměstnanců v podobném postavení (zákon o soukromých zaměstnancích);
21. zákon č.
189/1936 Sb., o pracovním poměru redaktorů;
22. ustanovení § 62, § 80 odst. 1 a §
146 odst. 2 vládního nařízení č. 41/1938 Sb., jímž se vydávají všeobecné předpisy
na ochranu života a zdraví pomocných dělníků;
23. zákon č. 333/1939 Slov. zák., o
zaměstnávání cizinců;
24. ustanovení § 6 nařízení č. 181/1940 Sb., jímž se vydávají
předpisy na ochranu života a zdraví zaměstnanců pracujících ve stlačeném vzduchu;
25.
nařízení č. 261/1942 Sb., o domácké práci, ve znění nařízení č. 76/1944 Sb.;
26. vládní
nařízení č. 15/1945 Sb., o hlášení pracovního poměru a jeho zrušení;
27. dekret č.
71/1945 Sb., o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního
občanství;
28. dekret č. 88/1945 Sb., o všeobecné pracovní povinnosti;
29. vyhláška
č. 652/1945 Ú. l., o úpravě pracovněprávních otázek v souvislosti s prováděním opatření
k urychlení nakládky a vykládky vozů a plavidel;
30. zákon č. 29/1946 Sb., kterým
se zavádějí pracovní průkazy;
31. zákon č. 177/1946 Sb., o úpravě pracovní doby v
pekárnách;
32. vyhláška č. 184/1946 Sb., o vydávání pracovních průkazů a přihláškách
k nemocenskému pojištění, ve znění vyhlášky č. 198/1948 Sb.;
33. zákon č. 16/1947
Sb., o umístění a jiném zaopatření zaměstnanců na zkonfiskovaném zemědělském majetku
a jejich rodinných příslušníků;
34. zákon č. 45/1947 Sb., o úpravě pracovní doby v
hornictví;
35. zákon č. 103/1947 Sb., kterým se živnost foukače technického skla prohlašuje
za řemeslnou;
36. zákon č. 110/1947 Sb., kterým se živnost vulkanizérská prohlašuje
za živnost řemeslnou;
37. zákon č. 244/1948 Sb., o státní mzdové politice;
38. vyhláška
č. 1153/1948 Ú. l., upravující pracovní a mzdové podmínky pekařského dělnictva;
39.
zákon č. 4/1949 Sb., o pracovním poměru domovnickém;
40. vládní nařízení č. 40/1949
Sb., kterým se zaměstnání v dílnách a autodílnách železniční správy při některých
řemeslných výkonech prohlašuje za rovnocenné zaměstnání učňovskému;
41. zákon č. 234/1949
Sb., o náhradách cestovních, stěhovacích a jiných výdajů;
42. vládní nařízení č. 278/1949
Sb., kterým se upravuje výše některých náhrad podle zákona o náhradách cestovních,
stěhovacích a jiných výdajů;
43. ustanovení § 3 až 10 zákona č. 64/1950 Sb., o sociálním
zabezpečení osob povolaných k službě v branné moci a jejich rodinných příslušníků,
ve znění zákonného opatření Předsednictva Národního shromáždění č. 43/1956 Sb.;
44.
zákon č. 66/1950 Sb., o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců, ve
znění zákonného opatření Předsednictva Národního shromáždění č. 60/1956 Sb.;
45. zákon
č. 67/1950 Sb., o pracovních a platových poměrech soudců z povolání, prokurátorů
a soud-covských čekatelů (soudcovský zákon);
46. ustanovení § 6 odst. 3 a 4 a § 17,
18, 20, 23, 25 a 26 vládního nařízení č. 68/1950 Sb., kterým se vydává platový řád
pro správní zaměstnance, a doplňující vládní nařízení č. 38/1953 Sb.;
47. vládní nařízení
č. 102/1950 Sb., kterým se stanoví počátek účinnosti zákona o náhradách cestovních,
stěhovacích a jiných výdajů;
48. vládní nařízení č. 115/1950 Sb., o pracovních a platových
poměrech a o penzijním zabezpečení bývalých pragmatikálních zaměstnanců převzatých
do služeb národních nebo komunálních podniků, pokud upravuje pracovní a platové poměry;
49.
vládní nařízení č. 120/1950 Sb., o právech a povinnostech státních zaměstnanců, o
řízení ve věcech jejich pracovního poměru a o rozhodčích komisích, ve znění vládního
nařízení č. 12/1961 Sb.;
50. ustanovení § 4 až 8 vládního nařízení č. 131/1950 Sb.,
jímž se provádí zákon o sociálním zabezpečení osob povolaných k službě v branné moci
a jejich rodinných příslušníků, ve znění vládního nařízení č. 18/1953 Sb.;
51. ustanovení
§ 12 odst. 2 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.;
52. vládní nařízení č. 19/1951 Sb.,
o úpravě pracovní doby k zabezpečení plynulé dopravy pracujících a zásobování elektřinou,
plynem a topnou parou, ve znění vládního nařízení č. 30/1959 Sb.;
53. ustanovení §
6 zákona č. 93/1951 Sb., o státním svátku, o dnech pracovního klidu a o památných
a významných dnech;
54. vládní nařízení č. 39/1952 Sb., o zákazu přijímání pracovníků
do zaměstnání, kteří nemají řádně rozvázán předchozí pracovní poměr;
55. ustanovení
§ 3, 16, 19, 20 a 21 vládního nařízení č. 17/1954 Sb., o platových poměrech zaměstnanců
státního aparátu, ve znění zákonného opatření Předsednictva Národního shromáždění
č. 60/1956 Sb.;
56. ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a odst. 2 vládního nařízení č.
44/1954 Sb., o organizaci veřejné dopravy v oboru Ministerstva dopravy;
57. vyhláška
č. 77/1954 Ú. l., o náhradě výdělku zaměstnanců za dny pracovního klidu a o odměně
za práci v těchto dnech;
58. vyhláška č. 124/1954 Ú. l., o úpravě pracovněprávních
poměrů učňů a o přípravě mládeže pro povolání v pracovním poměru v závodech;
59. vyhláška
č. 213/1955 Ú. l., o rozvázání některých pracovních poměrů bez souhlasu odboru pracovních
sil rady okresního národního výboru;
60. zákonné opatření Předsednictva Národního
shromáždění č. 26/1956 Sb., o sjednocení disciplinárních předpisů v oboru Ministerstva
spojů;
61. ustanovení § 13 až 15 zákonného opatření Předsednictva Národního shromáždění
č. 30/1956 Sb., o úpravě platových poměrů učitelů a vychovatelů;
62. ustanovení §
15 až 17 a 20 až 22 zákonného opatření Předsednictva Národního shromáždění č. 31/1956
Sb., o úpravě platových poměrů zdravotnických pracovníků;
63. zákon č. 45/1956 Sb.,
o zkrácení pracovní doby;
64. ustanovení § 50 odst. 2 a 3 zákona č. 54/1956 Sb., o
nemocenském pojištění zaměstnanců;
65. zákon č. 24/1957 Sb., o kárném (disciplinárním)
stíhání rozkrádání a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví, a prováděcí
směrnice č. 136/1958 Ú. l.;
66. ustanovení § 14 zákona č. 70/1958 Sb., o úkolech podniků
a národních výborů na úseku péče o pracovní síly;
67. zákon č. 71/1958 Sb., o závazcích
k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením povinností z pracovního poměru;
68.
ustanovení § 1 až 23 zákona č. 89/1958 Sb., o výchově dorostu k povolání v učebním
poměru (učňovský zákon);
69. vyhláška č. 15/1958 Ú. l., o rozvazování některých pracovních
poměrů bez souhlasu odboru pracovních sil rady okresního národního výboru;
70. vyhláška
č. 165/1958 Ú. l., o hmotné odpovědnosti obchodních zaměstnanců;
71. zákon č. 81/1959
Sb., o placené dovolené na zotavenou;
72. vyhláška č. 82/1959 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení zákona o placené dovolené na zotavenou;
73. vládní vyhláška č.
40/1959 Ú. l., o zadávání prací a služeb socialistickými organizacemi jednotlivcům;
74.
vyhláška č. 184/1959 Ú. l., kterou se vydávají směrnice pro rozhodování pracovních
sporů v závodech;
75. vládní nařízení č. 28/1960 Sb., o dodatkové dovolené zaměstnanců;
76.
vyhláška č. 135/1960 Sb., kterou se vydávají za účelem dodatkové dovolené zaměstnanců
seznamy některých druhů prací a pracovišť;
77. vyhláška č. 13/1961 Sb., kterou se
vydávají směrnice o provádění rozhodčího řízení v pracovních sporech státních zaměstnanců;
78.
zákon č. 65/1961 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci;
79. zákonné opatření
Předsednictva Národního shromáždění č. 101/1961 Sb., o náhradě mzdy při vojenském
cvičení;
80. vyhláška č. 98/1962 Sb., o pracovních poměrech, výkonu služby a kárné
odpovědnosti příslušníků veřejných požárních útvarů;
81. ustanovení § 1 a § 9 až 13
zákona č. 58/1964 Sb., o zvýšení péče o těhotné ženy a matky;
82. zákon č. 30/1965
Sb., o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání;
83. vyhláška č. 31/1965
Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o odškodňování pracovních úrazů
a nemocí z povolání.
(2) Mzdové předpisy, předpisy upravující náhrady při překážkách v práci z
důvodů obecného zájmu a předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
které se nezrušují podle předchozího odstavce, zůstávají v platnosti, pokud neodporují
tomuto zákoníku.
(3) Předpisy, které upravují délku pracovní doby výhodněji pro zaměstnance
než § 83 tohoto zákoníku, zůstávají v platnosti.
* * *
Zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství
a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, nabyl účinnosti dnem 1. července
1968, zákon č. 153/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, nabyl účinnosti
dnem 1. ledna 1970, zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní
bezpečnosti, nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1971, zákon č. 20/1975 Sb., kterým se
mění a doplňují některá další ustanovení zákoníku práce, nabyl účinnosti dnem 1.
července 1975, zákon č. 72/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje § 105 zákoníku práce,
nabyl účinnosti dnem 1. července 1982, zákon č. 111/1984 Sb., o prodloužení základní
výměry dovolené na zotavenou a o doplnění § 5 zákoníku práce, nabyl účinnosti dnem
1. ledna 1985, zákon č. 22/1985 Sb., kterým se mění a doplňuje § 92 a 105 zákoníku
práce, nabyl účinnosti dnem 9. dubna 1985, zákon č. 52/1987 Sb., kterým se mění a
doplňují některá ustanovení zákoníku práce, nabyl účinnosti dnem 1. července 1987,
zákon č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, nabyl účinnosti dnem 1. ledna
1988, zákon č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, nabyl účinnosti
dnem 1. ledna 1989, zákon č. 3/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce,
nabyl účinnosti dnem 1. února 1991, zákon č. 297/1991 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí
z povolání, nabyl účinnosti dnem 1. července 1991, zákon č. 231/1992 Sb., kterým
se mění a doplňuje zákoník práce a zákon o zaměstnanosti, nabyl účinnosti dnem 29.
května 1992 (ustanovení § 205d zákoníku práce nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1993),
zákon č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon
o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují
některé další zákony, nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1993, zákon ČNR č. 590/1992 Sb.,
kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, a některé další zákony, nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1993, zákon ČNR
č. 37/1993 Sb., o změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení a některých pracovněprávních
předpisů, nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1993, zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, nabyl účinnosti dnem 1. června 1994, s výjimkou čl. I bodu 90, který
nabývá účinnosti dnem 1. září 1994, a čl. VII bodu 7, který nabývá účinnosti dnem
1. ledna 1995.
Články VI, VII a IX zákona č. 74/1994 Sb. znějí:
Čl. VI
Přechodná ustanovení
(1) Nárok na odstupné zaměstnance, jemuž byla dána výpověď podle 46 odst.
1 písm. a) až c) nebo s nímž byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru z
týchž důvodů přede dnem účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy a kolektivními
smlouvami.
(2) Povolení výkonu dohodnuté práce přesčas podle dosavadního znění § 97
odst. 4 zůstávají v platnosti nejdéle do 31. srpna 1994.
(3) Do doby nabytí účinnosti zvláštní právní úpravy se řídí závodní stravování
zaměstnanců zaměstnavatelů, kteří mají povahu rozpočtové a příspěvkové organizace,1)
nařízením vlády ČSSR č. 137/1989 Sb., o závodním stravování.
(4) Dohody sjednané podle § 143 před účinností tohoto zákona se řídí dosavadními
předpisy.
(5) Podle dosavadního znění § 179 odst. 2 se posuzuje výše náhrady škody
způsobené z nedbalosti, jestliže škoda vznikla před účinností tohoto zákona.
(6) Úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
(§ 195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§ 199) se provede i u zaměstnanců
a pozůstalých, kterým náhrada příslušela před 1. červnem 1994; to platí i pro náhrady,
o nichž bylo před 1. červnem 1994 pravomocně rozhodnuto nebo jejichž výše byla dohodnuta.
(7) Dohody uzavřené podle § 227a před účinností tohoto zákona, jakož i povinnost
zaměstnavatele stanovená dosavadním § 227a odst. 2 se řídí dosavadními předpisy.
(8) Pracovní poměry, sjednané podle dosavadního ustanovení § 269 odst. 1
a 2, se ode dne účinnosti tohoto zákona posuzují podle tohoto zákona.
------------------------------------------------------------------ 1) § 31 zákona ČNR č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění zákona ČNR č. 10/1993 Sb.
Čl. VII
Zrušovací ustanovení
Zrušují se:
1. zákon č. 195/1991 Sb., o odstupném poskytovaném při skončení
pracovního poměru, ve znění zákona České národní rady č. 37/1993 Sb., o změnách v
nemocenském a sociálním zabezpečení, a některých pracovněprávních předpisů;
2. nařízení
vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 121/1990 Sb., o pracovněprávních
vztazích při soukromém podnikání občanů;
3. nařízení vlády České a Slovenské Federativní
Republiky č. 14/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje nařízení vlády České a Slovenské
Federativní Republiky č. 121/1990 Sb., o pracovněprávních vztazích při soukromém
podnikání občanů;
4. nařízení vlády České republiky č. 213/1990 Sb., kterým se stanoví
pro pracovníky ve zvláštním zapojení odchylky od zákoníku práce;
5. nařízení vlády
Československé socialistické republiky č. 137/1989 Sb., o závodním stravování;
6.
vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 425/1991 Sb., o
odměňování prací konaných mimo pracovní poměr;
7. výnos Federálního ministerstva paliv
a energetiky č. 3/1990 o době osobní očisty horníků po skončení práce v podzemí,
vyhlášený pod č. 405/1990 Sb.
Čl. IX
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. června 1994 s výjimkou čl. I bodu 90,
který nabývá účinnosti dnem 1. září 1994, a čl. VII bodu 7, který nabývá účinnosti
dnem 1. ledna 1995.
Uhde v.r.
1) § 226 obchodního zákoníku.
2) Zákon č. 173/1988 Sb., o podniku se zahraniční majetkovou účastí.
3) Zákon č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem
v České a Slovenské Federativní Republice.
5) § 4 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění
zákona č. 160/1989 Sb.
6) § 9 odst. 1 písm. k) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.
7) § 116 vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988
Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení.
8) § 11 zákona ČNR č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi.
10) § 278 zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řízení, ve znění pozdějších
předpisů.
13) § 9 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku. Vyhláška Federálního ministerstva
financí, Ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky a Ministerstva
financí, cen a mezd Slovenské socialistické republiky č. 210/1989 Sb., o fondu kulturních
a sociálních potřeb.
14) Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.
15) Např. § 2 obchodního zákoníku, § 2 živnostenského zákona.
16) Zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě.
17) § 2 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., ve znění zákona č. 171/1990 Sb.
Zákon
č. 172/1990 Sb., o vysokých školách.
18) § 61 vyhlášky č. 149/1988 Sb., ve znění vyhlášek č. 123/1990 Sb. a č. 260/1990
Sb.
20) Např. § 54 zákona č. 22/1992 Sb., o Státní bance československé.
22) Např. zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem
na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů.
23) Např. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu
a vyrovnání.
24) § 15 odst. 1 věta první zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců,
ve ynění yákona ČNR č. 37/1993 Sb.
26) Zákon ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Zákon ČNR č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění zákona ČNR č. 35/1993 Sb.
27) Zákon ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona ČNR č. 10/1993 Sb.
28) Zákon ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění,
ve znění zákona ČNR č. 10/1993 Sb.
29) Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.
30) § 11 občanského zákoníku.
Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů
v informačních systémech.
31) § 21 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti.
32) § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.
34) Zákon č. 1/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 143/1992 Sb.,
o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích
a orgánech, ve znění pozdějších předpisů.
35) Zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č.44/1994
Sb.
36) Např. zákon ČNR č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní
báňské správě, ve znění pozdějších předpisů.
37) Např. živnostenský zákon.
38) § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.