546/26.06.19
Daňové souvislosti práce z domova (home office)
JUDr. Ing.
Dana
Trezziová,
daňový poradce, číslo osv. 7
Robert
Bezecný,
daňový poradce, číslo osv. 3321
V dnešní době je již téměř nemyslitelné, aby v oborech činnosti, kde je to z technického
pohledu možné, zaměstnavatel neumožňoval zaměstnancům alespoň čas od času pracovat z domova. Využití
práce z domova (tzv. „home office“) je zpravidla výhodný jak pro zaměstnavatele, který šetří náklady
na nájem či pořízení drahých kanceláří, tak i pro zaměstnance, který naopak šetří čas a náklady
spojené s dojížděním do často vzdálené kanceláře. Cílem tohoto příspěvku je potvrzení daňových
dopadů náhrad poskytovaných zaměstnancům v souvislosti s plným nebo částečným pravidelným výkonem
práce z domova, vyjasnění okruhu těchto nákladů a daňové dopady paušalizace těchto
nákladů.
1. Daňové ošetření nákladů zaměstnance, které mu vznikly při práci z domova, kompenzovaných
mu zaměstnavatelem, z pohledu DPFO
Pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne, že zaměstnanec plně či částečně pracuje z
domova, je zaměstnavatel v souladu s ust. § 2 odst. 2
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen
„zákoník práce“ nebo
„ZP“) a ve smyslu ust.
§ 151 zákoníku práce povinen poskytovat
zaměstnanci náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, není-li stanoveno v
zákoníku práce jinak (např. pro cestovní náhrady
§ 152-189 ZP či náhrady za opotřebení
§ 190 ZP). Tato skutečnost byla potvrzena i
judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek sp.zn.
5 Afs 68/2007: „Dle
§ 2/2 ZP náklady, které vznikají zaměstnancům v
souvislosti s výkonem práce, nese zaměstnavatel, tj. pokud při výkonu práce nebo v souvislosti s ním
vzniknou zaměstnanci výdaje, má zaměstnavatel povinnost tyto výdaje (za zákonem stanovených
podmínek) zaměstnanci nahradit.“
V rozsudku sp.zn. 1
Afs 50/2013 Nejvyšší správní soud konstatuje: „36] Nejvyšší správní soud považuje za
podstatné dodat, že zákon o daních z příjmů nikterak
nepředepisuje, jak si mají zaměstnavatelé a zaměstnanci počínat v pracovněprávních vztazích. Pouze
nastavuje podmínky, při nichž plnění určitého druhu v předepsané formě předmětem daně není. Je
toliko na zaměstnavateli (tedy), aby si zvolil, za jakých podmínek bude poskytovat zaměstnancům
plnění. Vybere-li takové podmínky, s nimiž zákon nespojuje preferenční daňové zacházení, musí
počítat s tím, že plnění bude předmětem daně zaměstnance.“ Z této citace by se dalo usuzovat, že
zaměstnavatel může poskytovat
kompenzace
za náklady, které vznikly zaměstnanci