Přeplatek na dani – výběr z judikatury správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
Jestliže úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na
debetní
straně osobního daňového účtu, vzniká přeplatek na dani. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.K minulé judikatuře
Rozsudkům na uvedené téma jsme se v našem časopise věnovali již v článku „Přeplatky na dani v judikatuře správních soudů“ v č. 10/2016. V úvodu tedy tradičně shrneme judikaturu ze zmíněného příspěvku a poté se budeme věnovat novějším sporům. V rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 15 Af 93/2012–65, ze dne 23. 2. 2015, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 7-8/2016 pod č. 3242/2015, byla řešena aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09, dle kterého v případě, kdy se do uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně správci daně nepodaří daň vyměřit, se má za to, že je vyměřena konkludentně k datu uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání a ve výši uvedené v tomto daňovém přiznání.
Krajský soud však došel k názoru, že tento nález Ústavního soudu nelze aplikovat v případě, kdy požadavek na vrácení nadměrného odpočtu v takovém případě vznikne v důsledku trestného činu způsobeného tím, že společník a jednatel firmy předstírali neexistující zdanitelné plnění.
Nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH v tomto případě přiznán nebyl. V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 208/2014–36, ze dne 8. 6. 2016, byla rozebírána otázka, zda
existuje přeplatek na dani v případě, že je povoleno přezkoumání daňových rozhodnutí.
Daňový subjekt se domníval, že nařízením přezkoumání daňových rozhodnutí nastal odkladný účinek vůči napadeným platebním výměrům, a tudíž že jím zaplacená daň byla přeplatkem, který měl nárok dostat zpět. Z rozhodnutí soudu vyplývá, že po dobu probíhajícího přezkumného řízení není napadený platební výměr vykonatelný, a nelze jej tedy exekuovat. Neznamená to však, že by byl platební výměr zrušen či že by vznikl přeplatek. Samotným nařízením přezkoumání daňového rozhodnutí se toto rozhodnutí neruší, podstatný je až výsledek přezkumného řízení.V dalších rozsudcích byla řešena
chybně zaplacená srážková daň, kdy omylem účetní nebyla poukázána pod daňovým identifikačním číslem firmy, která srážku provedla,
ale pod identifikací jednotlivých společníků, kterým byl vyplacen podíl na zisku této firmy. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 110/2015–41, ze dne 2. 10. 2015, vyplývá, že postup správce daně, který daň požaduje od firmy vyplácející podíl na zisku (bez ohledu na to, že byla uhrazena na osobní účty jednotlivých společníků u správce daně), je správný. Z judikátu čj. 5 Afs 187/2015–39, ze dne 27. 4. 2016, pak vyplývá, že jestliže společník, na jehož účet u správce daně byla daň zaslána a který podal původně v tomto smyslu chybné vyúčtování daně vybírané srážkou a snažil se je dodatečným vyúčtováním změnit na „nulové“ a daň získat zpět, učinil nepřípustné podání, protože za rok 2008 nešlo podat dodatečné vyúčtování srážkové daně.Nejvyšší správní soud si byl vědom rozsudku ze dne 3. 9. 2014, čj. 9 Afs 149/2013-33, ve kterém byl vysloven názor, že správce daně byl povinen platbu, kterou společnost odvedla z důvodu chybného uvedení variabilního symbolu na osobní daňové účty společníků, kteří ke srážkové dani registrovaní nebyli, zařadit mezi nejasné platby. V tomto případě ale
společníci sami podali vyúčtování srážkové daně podle ustanovení § 69 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a
de facto
se postavili do pozice plátce daně. Nejvyšší správní soud však dále sdělil, že posouzení otázky, zda společníkům vznikl vratitelný přeplatek, závisí na hmotněprávním posouzení situace, tedy objasnění, zda společníci daň platit měli, či nikoli.V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 Afs 251/2015–34, ze dne 9. 3. 2016, byla posuzována situace, kdy daňový subjekt podal žalobu na nezákonný zásah proti správci daně, který nechtěl při vydání potvrzení o stavu jeho osobního účtu u finančního úřadu zohlednit, že daňový subjekt přiznal a uhradil daň za zboží, které mu jeho odběratel nezaplatil. Soudy konstatovaly, že uvedeným způsobem žalovat nelze, neboť jde v podstatě o zakryté napadání správnosti vyměřené daně. To by však mělo být činěno opravnými prostředky proti platebnímu výměru, a nikoli proti sdělení o stavu osobního účtu. Podobně i NSS pod čj. 4 Afs 20/2016–33, ze dne 28. 4. 2016, konstatoval, že
žádostí o vrácení přeplatku není možnost nahrazovat nesouhlas s platebním výměrem.
Lhůta pro podání žaloby na nečinnost při vracení přeplatku
byla posuzována NSS pod čj. 3 Afs 71/2015–44, ze dne 10. 2. 2016. V případě, že finanční úřad nechce daňovému subjektu přeplatek poskytnout, protože má za to, že vůbec nevznikl, může být jednou z možností obrany žaloba na nečinnost správního orgánu. Nečinnost pak spočívá v tom, že správce daně o přeplatku (v tomto případě úroku z pozdě vráceného přeplatku na DPH) nerozhodl. V posuzované kauze pak nešlo přímo o to, zda nárok na úrok vznikl, či nikoli, ale o řešení otázky, do jaké lhůty je možno podat žalobu na nečinnost. Nejvyšší správní soud došel k názoru, že do jednoho roku od doručení odložení podnětu na nečinnost ze strany Odvolacího finančního ředitelství. Ve vztahu k současné právní úpravě je třeba podotknout, že v oblasti nečinnosti ve sféře placení daní se od roku 2021 nepodává podnět na odstranění nečinnosti dle § 38 zákona č. 280/2009 Sb., d