Dokazování hraje klíčovou roli v zásadě v rámci každého soudního, daňového či správního procesu, a to ve vztahu ke zjištění skutkového stavu věci, v ideálním světě co nejvíce se přibližujícího ke skutečnému a pravdivému skutkovému ději. V jednotlivých procesech je zásadním aspektem dokazování i rozložení důkazního břemene (v návaznosti na povinnost tvrzení) jednotlivých stran řízení. Podstatou dokazování v daňovém řízení je dostatečně spolehlivé zjištění relevantního skutkového stavu, když tento dokazovací proces se odvíjí od unesení důkazního břemene primárně ze strany daňového subjektu; nejedná-li se například o případy dle ust. § 92 odst. 5 daňového řádu , kdy důkazní břemeno naopak tíží správce daně 1) . V průběhu dokazování se posuzují různé právní a skutkové okolnosti, které mají ve svém konečném důsledku zásadní vliv na formulaci závěrů správce daně v kontextu zásady volného hodnocení důkazů dle ust. § 8 odst. 1 daňového řádu . Při dokazování by správce daně skutečně měl posuzovat každý důkaz podle své úvahy, jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Při posuzování některých praktických skutečností a okolností však tato „dokazovací“ zásada nezřídka dostává tzv. „co proto“. Cílem článku je zamyšlení a praktický vhled do některých vybraných praktických právních a skutkových okolností, které ovlivňují výsledky daňových řízení, a které jsou předmětem mnoha argumentačních sporů mezi daňovými subjekty, správci daně a vlastně i na úrovni soudů.