Správné a průkazné doložení jízd pro služební potřebu a obdobných plnění nemusí být vždy jednoduché. V praxi jde o mnoho činností, které nejsou vždy bezprostředně po jejich uskutečnění zaznamenány, svou roli hraje také to, že v mnohých případech jde o položky individuálního charakteru, kde chybí případná nestranná osoba, která je může potvrdit. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury.
Kniha jízd a obdobná problematika v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
K minulé judikatuře
V našem časopisu jsme se judikatuře ze zmíněné oblasti věnovali již před dlouhou dobou v č. 11/2009. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejícího příspěvku. V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 185/2006-49, ze dne 31. 5. 2007, byla řešena situace, kdy firma garážovala svá služební vozidla v místech bydliště svých jednatelů. Jednatelé vozidly jezdili do práce a zpět. Finanční orgány tuto situaci posoudily jako poskytnutí vozidla zaměstnanci pro služební i soukromé účely a požadovaly dodanění ve výši 1 % z pořizovací ceny vozidla měsíčně. Z názoru NSS bylo zřejmé, že
samotný fakt, že garáže jsou v místě bydliště zaměstnanců, ještě nedělá z jízd jednatelů z kanceláře do garáže soukromé jízdy.
Rozsudek NSS čj. 2 Afs 8/2007-88, ze dne 29. 3. 2007, řešil hádanku, jak se může stát, že
při cestě do stejného města i za rozdílnými účely byl najet vždy stejný počet kilometrů.
Konstatoval, že vzhledem k proměnlivé dopravní situaci a dopravním událostem je pravděpodobnost, že bude ujetá vzdálenost přesně stejná, velmi malá. Kromě toho, žalobce nepředložil mimo čestné prohlášení žádný důkazní prostředek (zápisy z jednání, parkovací lístky apod.), že tvrzené cesty skutečně realizoval a případně za jakým účelem. Daňové výdaje uznány nebyly.Podobně v rozsudku NSS čj. 2 Afs 122/2005-118, ze dne 15. 12. 2005,
vykazovala kniha jízd značné nedostatky:
–
nebyl uveden počáteční a konečný stav km za zdaňovací období,
–
byly vykazovány stejné jízdy se shodným počtem kilometrů bez ohledu na účel cesty,
–
vykazované cesty za účelem nákupu a rozvozu zboží neměly žádnou návaznost na skladovou evidenci zboží,
–
žalobce byl ve stejný den souběžně na od sebe vzdálených místech.
Díky tomu neuspělo ani čestné prohlášení žalobce o jízdách, ani následná ústavní stížnost.
Ocenění automobilu
bylo předmětem rozsudku NSS čj. 2 Afs 193/2005-66, ze dne 12. 4. 2006, kdy poplatník zakoupil osobní automobil, který dále opravoval a snažil se po ukončení oprav vycházet nikoli z pořizovací ceny, ale z reprodukční pořizovací ceny (tedy „odhadní“ ceny), která pro něj byla výhodnější. Ta mu nebyla uznána, neboť dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), mělo být odepisováno z původní pořizovací ceny. Neuspěl ani argument poplatníka, že mu byl tento postup doporučen pracovníkem finančního úřadu. Ani pracovník finančního úřadu, ani např. Ministerstva financí nemůže účinně radit v rozporu se zákonem. Také v knize jízd byly obdobné nedostatky jako v jiných kauzách a žalobce se mylně domníval, že důkazní břemeno je na straně správce daně. Marná byla i ústavní stížnost.A nyní již k dalším rozsudkům nad rámec předchozího příspěvku.
1. Může policie správci daně předat kamerové záznamy o pohybu vozidla?
(Podle rozsudku NSS ze dne 21. 7. 2022, čj. 9 Afs 147/2020–34)
Komentář k judikátům č. 1 a 2
V poslední době vzbudil značný rozruch v odborné i laické veřejnosti rozsudek Nejvyššího správního soudu týkající se případu, kdy správce daně vyzval policejní orgány k předání kamerových záznamů zachycujících jízdy žalobce a porovnal je s ním vykazovanou knihou jízd. Spor se rozhořel o otázku, zda je taková spolupráce možná mezi uvedenými orgány v rámci zákonných mantinelů. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ano (organizace
Iuridicum Remedium
pak Nejvyššímu správnímu soudu za tento rozsudek udělila anticenu „Úřední slídil“ za negativní dopad do soukromí). Nejvyšší správní soud svůj postup zdůvodnil odkazy na zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), dle kterého má tato práva předmětné záznamy vytvářet, a na zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), dle kterého si může správce daně vyžádat potřebné informace od dalších státních orgánů. Žalobce se však nevzdal a podal úspěšnou Ústavní stížnost. Ústavní soud totiž konstatoval, že NSS se věnoval jiné otázce, než byla zažalována. Nejvyšší správní soud totiž argumentoval právem policie záznamy
pořídit
a právem správce daně si je vyžádat, pominul však problém, že žalobce napadal, že
zpracování
záznamů policií pro správce daně je již nad rámec uvedených pravidel. Ústavní soud tedy kauzu vrátil na NSS, kde se k danému problému musí znovu vyjádřit a dále posoudit ústavnost takovéto spolupráce státních orgánů s ohledem práva na soukromí a informační sebeurčení. Správce daně výzvou ze dne 26. 2. 2016 zahájil postup k odstranění pochybností podle § 89 daňového řádu mj. ohledně oprávněnosti deklarovaného nároku na odpočet z nákupu automobilu. V reakci na výzvu stěžovatel zaslal správci d