To, že si správce daně zajistil díky právní úpravě v § 242 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “, příp. „daňový řád “) svým způsobem specifické postavení oproti ostatním věřitelům (účastníkům insolvenčního řízení), už dnes nikoho nepřekvapuje. Jak přistupovat k samotné aplikaci tohoto ustanovení DŘ ve vztahu k insolvenčnímu řízení už také judikatura Nejvyššího správního soudu, popř. Ústavního soudu z větší části vysvětlila, avšak i přesto dochází občas k určitým excesům, na které je vhodné poukázat v rámci celkové osvěty této společnosti. Typickým příkladem mohou být snahy některých správců daně „předbíhat“ ve frontě se zbývajícími věřiteli i v případech, kdy je dlužníkem v úpadku daňový subjekt a tento úpadek je řešen konkursem. V průběhu tohoto konkursu se navíc zjistí, že jde o tzv. „předlužený“ konkurs, jelikož z rozvrhového usnesení vydaného v rámci tohoto insolvenčního řízení vyplývá, že stav majetkové podstaty, resp. dosažený výtěžek z jejího zpeněžení neumožní ze 100 % uspokojit všechny pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jim postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v § 167 a 298 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ “, příp. „insolvenční zákon “).