Členské příspěvky a jejich daňový režim ve světle aktuální judikatury

Jak vyplývá z § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), od daně jsou osvobozeny členské příspěvky podle stanov, statutu, zřizovacích nebo zakladatelských listin, přijaté:

Od daně z příjmů právnických osob jsou tedy osvobozeny členské příspěvky, ovšem pouze za splnění přesně stanovených podmínek. Základní podmínkou pro osvobození je, že se musí jednat o členské příspěvky podle stanov, statutu, zřizovacích nebo zakladatelských listin příjemce tohoto příspěvku. Není rozhodné, jakým způsobem jsou tyto členské příspěvky ve stanovách či dalších zmiňovaných dokumentech upraveny, ale jestliže se jedná o členské příspěvky v souladu se stanovami, statutem, zřizovatelskými či zakladatelskými listinami, jedná se o příjmy osvobozené od daně.

Lze tak akceptovat situaci, kdy výše členských příspěvků bude stanovena pevnou částkou pro všechny členy, případně různými částkami pro různé skupiny členů (fyzické osoby právnické osoby), stejně tak situace, kdy stanovy či jiný zakladatelský dokument pouze určí, že členské příspěvky jsou členové povinni hradit s tím, že jejich výše bude stanovena při schvalování rozpočtu atd.

V případě, že se jedná o členské příspěvky, jejichž výše není dána žádným z uvedených způsobů (dobrovolné členské příspěvky), budou posouzeny jako dar a nebudou dle tohoto ustanovení osvobozeny. V případě, že výše členského příspěvku se přímo odvíjí od sjednané protihodnoty, kterou člen čerpá, bude se pravděpodobně jednat o skrytou úplatu za poskytnuté plnění a nebudou od daně osvobozeny. Pokud je výše členských příspěvků stanovena v rozporu se stanovami, statutem zřizovacích nebo zakladatelských listin (např. členská schůze odsouhlasí zvýšení členských příspěvků, aniž by jí stanovy toto právo přisoudily), budou posouzeny jako jiný bezúplatný příjem.

Další podmínkou pro osvobození je potom osoba příjemce těchto členských příspěvků. Aby se jednalo o příjem osvobozený od daně, příjemcem členských příspěvků musí být:

Pokud bude příjemcem těchto členských příspěvků jakýkoliv jiný subjekt, i třeba charakteru veřejně prospěšného, osvobození uplatnit nelze a bude se jednat o zdanitelný příjem.

Zákonem č. 246/2017 Sb., o evropských politických stranách a evropských politických nadacích, bylo do zákona o daních z příjmů doplněno, že možnost osvobození přijatých členských příspěvků se týká také evropské politické strany a evropské politické nadace jako právních forem unijního práva.

Filozofie zákona je v případě členských příspěvků v rámci ČR taková, že pokud je přijatý členský příspěvek osvobozen od daně u příjemce, potom je tento členský příspěvek současně nedaňovým výdajem u poplatníka, který jej uhradil. Tato skutečnost vyplývá přímo z § 25 odst. 1 písm. zo) ZDP.

Že to ale s osvobozením nemusí být vždy tak jednoznačné a snadné, dokazuje aktuální správních soudů. Problémy nastávají zejména tehdy, pokud vzniknou pochybnosti o věrohodnosti členských příspěvků.

Nejdříve se zaměříme na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR čj. 6 Afs 92/2022-51 ze dne 4. 4. 2023, u kterého je uvedena následující právní věta

Jak již naznačuje samotná právní věta, jedná se o případ spolku jako domnělého veřejně prospěšného poplatníka, který poskytuje službu internetového připojení. Předmětem rozsudku je otázka, zda žalobce svou spolkovou činností zakrýval výkon komerční činnosti v podobě poskytování internetového připojení svým členům a zda členské příspěvky nebyly ve skutečnosti platbami za poskytované služby internetového připojení. Odpověď na tyto otázky má vliv na posouzení registrace žalobce k dani z přidané hodnoty (DPH), resp. toho, zda žalobce uskutečňoval zdanitelná plnění či plnění osvobozená od DPH dle § 61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Pokud by totiž žalobce uskutečňoval pouze plnění osvobozená od DPH bez nároku na odpočet daně, nebyl by dle § 6 odst. 1 zákona o DPH registrován jako plátce DPH. Na odpovědi na uvedené otázky závisí také zdanění členských příspěvků z pohledu daně z příjmů právnických osob, konkrétně zda se skutečně jednalo o členské příspěvky osvobozené dle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, či zda se jednalo o příjmy dle § 18 odst. 1 zákona o daních z příjmů podléhající zdanění.

Krajský soud v předchozím řízení potvrdil, že hlavní činností žalobce bylo poskytování internetu, nikoliv podpora vědy a výzkumu v oblasti informačních technologií. Většina členů žalobce se na spolkové činnosti nijak nepodílela a jediný důvod, proč se stali členy žalobce, byla možnost získání a využívání internetového připojení. Aktivní členové představovali pouze malou skupinu a zároveň se starali o reálné poskytování internetového připojení, proto jejich činnost bylo možné připodobnit k činnosti pracovníků komerčních poskytovatelů internetového připojení. Členské příspěvky materiálně představovaly platby za poskytování internetu, neboť zájmem žalobcových členů nebylo stát se členy spolku a platit v této souvislosti členské příspěvky, nýbrž odebírat službu v podobě internetového připojení. Ve vztahu k dani z příjmů právnických osob krajský soud konstatoval, že měsíční platby členů spolku byly úplatou za protiplnění ve formě poskytování internetového připojení, proto se jednalo o příjmy, které měly být zdaněny dle § 18 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Finanční orgány argumentovaly, že stěžovatel spolkovou činností zastíral poskytování služby internetového připojení za úplatu v podobě členských příspěvků. Zároveň neprokázal, že vyvíjel spolkovou činnost dle svých stanov. Neuvedl rovněž jediný případ, kdy by jeho člen neplatil členský příspěvek, a přesto mu byl umožněn přístup k internetu. Překvapivá byla i možnost předplacení příspěvků, zvláště u tvrzeného neziskového subjektu. Členské příspěvky také stěžovatel vracel končícím členům i v případě změny poskytovatele internetu či prodeje nemovitosti, což by v případě standardní spolkové činnosti nebylo obvyklé. Stěžovatel také dosahoval zisku v řádech milionů korun, který se navíc v průběhu času zvyšoval. Pokud neměl v úmyslu zisku dosahovat, mohl například snížit či po určitou dobu zrušit platbu členských příspěvků. Veřejně prospěšným cílem nemůže být dosahování zisku ve výši milionů korun, který není dále použit ve prospěch členů spolku ani veřejnosti.

Zajímavou argumentaci následně použil stěžovatel, a to, že dočasný převis členských příspěvků nad výdaji spolku nutně neznamená, že spolek byl založen a reálně funguje za účelem dosahování zisku. Není nastavena žádná hranice, od které by kladný zůstatek na účtu neziskového subjektu již bylo nutno posoudit jakožto úmyslně tvořený zisk, a nikoliv jakožto projev racionálního hospodaření spolku.

K podstatě věci Nejvyšší správní soud uvádí, že určující otázkou mající vliv na registraci stěžovatele k DPH i způsob zdanění příjmů je to, zda stěžovatel spolkovou činností zakrýval výkon ekonomické činnosti v podobě poskytování internetového připojení svým členům a zda členské příspěvky nebyly ve skutečnosti platbami za poskytované služby.

Nejvyšší správní soud uvádí, že daňové řízení je ovládanou zásadou materiální pravdy. Správce daně tedy dle § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vychází ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015 čj. 2 Afs 169/2015-56). Povinností finančních orgánů je tedy vždy zjišťovat též formálně právním úkonem (tzv. předstíraný nebo simulovaný právní úkon) zakrývaný skutečný stav (tzv. zastřený nebo dissimulovaný právní úkon). Nejvyššího správního soudu k této otázce vychází z usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2007 čj. 1 Afs 73/2004-89, č. 1301/2007 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že o zakrývání (dissimulaci) jde tehdy, pokud účastníci předstírají (simulují) určitý právní úkon, ač jej nechtějí, a zastírají tím právní úkon jiný, který ve skutečnosti chtějí, popř. jím zastírají jinou právní skutečnost; pro aplikaci citovaného ustanovení je tak určující zkoumání poměru mezi vůlí a projevem vůle. Je třeba doplnit, že stěžovatel nemusel být finančními orgány konkrétně vyzván, aby doložil svou spolkovou činnost, neboť pokud si nárokoval osvobození od daně v souvislosti se spolkovou činností, tížilo jej v tomto ohledu již od počátku důkazní břemeno.

K povaze členských příspěvků Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem uvádí, že provedené dokazování úhradu těchto příspěvků v příčinné souvislosti spojilo s poskytováním internetu. Jinak řečeno, pokud členové stěžovatele platili, byl jim poskytován internet, pokud platit přestali, stěžovatel poskytovanou službu zastavil. Spojení příspěvků a poskytovaného internetu dokládá i to, že v případě prodeje nemovitosti či změny poskytovatele internetu stěžovatel vracel předplacené částky. Je tak zřejmé, že platby se týkaly právě poskytování internetu a nebyly vztažené ke členství, neboť změna poskytovatele internetu by jinak neměla mít přímou spojitost s ochotou být členem, pokud by zacílení spolku bylo jiné než poskytování internetu. Na uvedeném nic nemění ani argument stěžovatele, že členové internetové připojení mohli využívat, avšak neměli povinnost tak činit. Obdobně lze totiž nahlížet i na komerční poskytování internetu. Zákazník si u komerčního poskytovatele platí internetové připojení, které může podle své libosti využívat, avšak nejedná se o jeho povinnost.

Členy stěžovatele tak bylo možné rozdělit dle provedeného dokazování na dvě skupiny. Větší skupina představovala pasivní členy, tedy pouhé konzumenty poskytované služby internetového připojení, kteří neměli žádný zájem podílet se na spolkové činnosti. Druhá menší skupina byla aktivní v tom smyslu, že se starala o technické provozování, fungování a údržbu počítačové sítě. Tímto se stěžovatel fakticky nelišil od komerčních poskytovatelů internetu, kteří také mají své zaměstnance a zákazníky. Nejvyšší správní soud proto na základě uvedeného ve shodě s krajským soudem konstatuje, že finanční orgány dostatečně prokázaly, že stěžovatel poskytoval internetové připojení za úplatu, což zakrýval spolkovou strukturou. Nejvyšší správní soud má za prokázaný i úmysl, že takto chtěl stěžovatel a jeho členové postupovat. Většina vyslechnutých členů stěžovatele potvrdila, že jejich záměrem nebyla účast ve spolku, nýbrž získání internetového připojení za úplatu.

Uvedený rozsudek tedy jednoznačně dokládá, že samotná skutečnost, že činnost byla prováděna spolkem, sama o sobě němá vliv na daňový režim souvisejících příjmů. Pokud je prokázáno, že příjem deklarovaný jako členské příspěvky, je ve skutečnosti úplata za poskytovanou službu, nelze uplatnit osvobození od daně ani z pohledu daně z příjmů, ani z pohledu daně z přidané hodnoty. Důležité je jednoznačné prokázání vazby mezi touto službou a členskými příspěvky, což v daném případě bylo splněno, a realizaci či spíše domnělá realizace spolkové činnosti byla vyhodnocena jako pouhá zástěrka pro komerční činnost s úmyslem dosáhnout výhodnějšího daňového režimu. To soudy vyhodnotily jako nepřípustný postup.

A obdobně bylo rozhodováno také v případu čj. 3 Afs 284/2022- 99 ze dne 14. 4. 2023, který obsahuje právní větu:

V rozsudku je zdůrazněno, že ustanovení § 19 odst. 1 zákona o daních z příjmů stanovuje výjimku z obecného principu zdanění vyjádřeného v § 18 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Jako každá výjimka by proto mělo být vykládáno restriktivně. Účelem konkrétně § 19 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů v každém případě nemůže být neodůvodněné daňové zvýhodnění téže činnosti pouze v závislosti na tom, jakou právní formu zainteresované osoby k výkonu takové činnosti zvolí. Z obecného principu, že zdanění podléhají příjmy z veškeré činnosti, takto citované ustanovení vyjímá činnost určitých subjektů, respektive příjmy za takovou činnost obdržené. Z celkového kontextu § 19 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů je přitom patrné, že zákonodárce toto vynětí stanovil pro určité příjmy určitých kategorií právnických osob, které se mezi sebou odlišují v závislosti na jimi vykonávané činnosti a jimi dosahovaných účelech. Takové vynětí neodporuje základní zásadě rovnosti, neboť reflektuje specifika činnosti a účelů těchto typů organizací, která lze obecně shrnout tak, že jde o činnost vedenou neziskovými účely, tedy podporou společných zájmů.

Nejvyšší správní soud proto souhlasí s vymezením dělicí linie spolkové činnosti od činnosti výdělečné, spočívající v poskytování služeb, pro účely zákona o daních z příjmů, které předložil krajský soud v bodu 203 napadeného rozsudku. Pro účely osvobození příjmů od daně ve smyslu § 19 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů musí být takto splněny následující podmínky: jedná se o 1) příjmy přijímané ve formě členských příspěvků, 2) tyto příjmy jsou jako členské příspěvky upraveny stanovami a 3) jde o příjmy neziskové organizace (spolku), jejímž hlavním účelem a činností je podpora společných zájmů členů.

Uvedené podmínky jsou pochopitelně vzájemně provázané, neboť skutečná povaha organizace bude zpravidla určovat závěr, zda platby formálně označované jako „členské příspěvky“ jsou skutečně členskými příspěvky, nebo spíše platbami za službu poskytovanou v rámci závazkového vztahu. Na straně druhé však nelze vyloučit existenci jednotlivých dissimulovaných závazkových vztahů, ačkoli obecně činnost určité organizace splňuje kritérium povahy organizace pro osvobození od daně ve smyslu § 19 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů (tj. hlavní činnost je nevýdělečná, spolková).

V rámci posouzení, zda příjmy stěžovatele, formálně vykazované jako členské příspěvky, naplňovaly uvedené podmínky osvobození od daně, bylo třeba v souladu se zásadou materiální pravdy ovládající daňové řízení vycházet ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2015 čj. 2 Afs 169/2015-56, dále rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2003 čj. 15 Ca 31/2001-28, č. 125/2004 Sb. NSS). Jak uvedl rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 3. 4. 2007, čj. 1 Afs 73/2004-89, o zakrývání (dissimulaci) skutečného stavu . (Obdobně srov. např. rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 9. 2017 čj. 10 Afs 264/2016 a ze dne 13. 5. 2010 čj. 1 Afs 11/2010-94, č. 2085/2010 Sb. NSS.) Důkazní břemeno ohledně prokázání dissimulace poté zásadně nese správce daně – viz § 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu.

Opět tak bylo prokázáno, že podstatná většina členů na činnosti stěžovatele nijak neparticipuje, nepřispívá k dosahování deklarovaných cílů stěžovatele (jinak než konzumováním připojení k internetu), neprojevuje zájem o činnost stěžovatele a dění v něm – 99 % členů nepřispívalo do společného internetového fóra, zhruba 99,6 % členů se neúčastnilo členských schůzí. Internetové stránky stěžovatele prezentovaly převážně službu připojení k internetu, podobně z registračního formuláře vyplývalo, že jeho vyplněním se osoba stává zájemcem o připojení k internetu. Listinné důkazy prokazovaly též vázanost přístupu k internetu na zaplacení platby formálně označené jako „členský příspěvek“.

Správce daně dále provedl srovnání stěžovatele s komerčními poskytovateli internetu a neshledal výraznější rozdíly mimo jiné mezi doprovodnými službami poskytovanými komerčními poskytovateli a členskými výhodami nabízenými stěžovatelem. Cena internetového připojení (členský příspěvek) stanovená stěžovatelem se pohybovala v intervalu cen za připojení od komerčních poskytovatelů.

Výsledek byl tedy opět stejný, dissimulovaný právní úkon a nemožnost uplatnění výhodného daňového režimu spočívající v osvobození přijatých plateb.

Nyní se ještě věnujme také DPH, i když i tato oblast již byla také v předchozích rozsudcích zmíněna. Jak vyplývá z § 61 písm. a) zákona o DPH, plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně je také poskytnutí služeb a dodání zboží s nimi úzce souvisejícího jako protihodnoty členského příspěvku pro vlastní členy právnických osob, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání a jejichž povaha je politická, odborová, náboženská, vlastenecká, filozofická, dobročinná nebo občanská, pokud toto osvobození od daně nenarušuje hospodářskou soutěž. Lze tedy shrnout, že osvobození má tyto podmínky:

Všechny tyto podmínky musí být splněny současně.

Pokud se jedná o plnění osvobozené od daně, nezahrnují se do obratu pro účely povinné registrace k DPH. Jinými slovy, tyto členské příspěvky nemohou vést k tomu, že se spolek stane povinně plátcem DPH.

Plátci, kteří členské příspěvky, na něž se vztahuje toto osvobození, přijímají, by neměli zapomenout na povinnost zahrnout je do jmenovatele koeficientu pro krácení nároku na odpočet daně na vstupu, neboť se považují za úplatu za osvobozené plnění bez nároku na odpočet.

Z pohledu DPH upozorněme jako na reprezentativní na rozhodnutí NSS ČR čj. 7 Afs 165/2022-46 ze dne 4. 4. 2023, který je doplněn právní větou

Předmětem posuzované věci je registrace žalobce k dani z přidané hodnoty (dále též „DPH“) z úřední povinnosti správcem daně. Žalobce je toho názoru, že mu jako zapsanému spolku nevznikla povinnost podat přihlášku k registraci k dani z přidané hodnoty, neboť ve smyslu § 61 písm. a) zákona o DPH poskytoval služby jako protihodnoty členského příspěvku pro vlastní členy, tedy plnění osvobozená od daně. Správce daně a následně žalovaný však dospěli k závěru, že stěžovatel formálně deklarovanou spolkovou činností pouze zastíral činnost skutečnou, svojí povahou ekonomickou a výdělečnou, kterou bylo poskytování internetového připojení za úplatu.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že pro správné posouzení je nutné správně vymezit právní rámec případu. Z uvedeného vyplývá nutnost v rámci hodnocení správnosti postupu správce daně, jímž registroval z moci úřední stěžovatele k DPH, posoudit, zda stěžovatel v prvé řadě byl osobou povinnou k dani. V případě kladného závěru bylo třeba dále hodnotit, zda se stěžovatel stal plátcem daně, respektive zda stěžovateli vznikla povinnost registrace k DPH. Za účelem toho bylo nezbytné dále posoudit, zda obrat stěžovatele za nejvýše 12 předchozích kalendářních měsíců přesáhl 1 000 000 Kč. Do výpočtu obratu poté měly být zahrnuty úplaty za zdanitelná plnění ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o DPH, to však pouze potud, pokud se nejednalo o plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně jiná než podle § 54 až 56 zákona o DPH [srov. § 6 odst. 2 písm. a) a c) zákona o DPH]. Jinými slovy do výpočtu obratu nebylo možné zahrnout případné úplaty mimo jiné za poskytnutí služeb jako protihodnoty členského příspěvku občanského sdružení nebo jiných právnických osob, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání, pokud toto osvobození od daně nenarušuje hospodářskou soutěž. Taková plnění byla ve smyslu § 61 písm. a) zákona o DPH osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně a v souladu s § 6 odst. 2 písm. c) a písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 zákona o DPH úplaty za ně obdržené do výpočtu obratu nevstupovaly.

Do takto vymezeného právního rámce je třeba zasadit argumentaci obou stran. Podstatou argumentace stěžovatele, byť primárně formulované v termínech nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů i nesrozumitelnost, je přesvědčení, že za účelem vyloučení použitelnosti § 61 písm. a) zákona o DPH (osvobození služeb poskytovaných stěžovatelem od DPH) bylo třeba prokázat, že stěžovatel ve skutečnosti není spolkem, ale naopak podnikatelem, a v tomto směru především, že jeho úmyslem bylo dosahovat zisk. Žalovaný v tomto důkazní břemeno neunesl. Podle žalovaného je naproti tomu pro posouzení věci naplnění znaků ekonomické činnosti ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o DPH. Stěžovatel simuluje spolkovou činnost, chová se jako běžný komerční poskytovatel internetu, tudíž poskytuje služby, které jsou zdanitelnými plněními ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o DPH. Stěžovatel pak neunesl důkazní břemeno ohledně naplnění podmínek podle § 61 písm. a) zákona o DPH, o poskytování služby jako protihodnoty členského příspěvku pro vlastní členy spolku ve smyslu tohoto ustanovení se proto nejedná.

Ustanovení § 61 písm. a) zákona o DPH stanoví pro osvobození tam specifikovaných plnění od daně podmínku, že subjekt, jehož služeb se osvobození týká, je neziskovou právnickou osobou spadající pod některou z tam uvedených kategorií, tedy že nebyl založen či zřízen za účelem podnikání a že plnění, které má být osvobozeno, je poskytováno jako protihodnota členského příspěvku pro vlastní členy tohoto subjektu. Mezi účastníky zůstává sporné, za jakých okolností uvedená podmínka není naplněna, tudíž jaká skutková zjištění měl žalovaný učinit a z jakého právního hodnocení těchto skutečností měl vycházet, aby formálně stěžovatelem prokázané naplnění této podmínky případně vyvrátil. Při určení takových okolností je třeba přihlížet především k účelu předmětné úpravy, jakož i ke skutečnosti, že tato úprava provádí směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty.

V případě sdružení založených podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sdružování občanů“), se musí jednat o organizace, v nichž se občané mimo jiné nesdružují k výdělečné činnosti. V podmínkách takových sdružení tak mohou být od daně osvobozena plnění jimi poskytovaná buďto příležitostně v rámci hlavní činnosti, která nemůže být výdělečná, nebo soustavně v rámci činnosti vedlejší či doplňkové, která může být výdělečná, musí však sloužit výhradně naplňování hlavního neziskového účelu spolku. Posledně uvedené jinými slovy znamená, že příjmy plynoucí z vedlejší činnosti musí být vynaloženy pouze na dosahování hlavních cílů sdružení.

Z uvedeného vyplývá, že výše dovozená dissimulovaná činnost stěžovatele v jeho případě již sama o sobě vylučuje uplatnění § 61 písm. a) zákona o DPH. Stěžovatel byl v relevantním období sdružením založeným podle zákona o sdružování občanů.

Cíle činnosti stěžovatele tudíž odporovaly povaze sdružení jakožto organizací, jejichž plnění poskytovaná vlastním členům za členské příspěvky mohou být osvobozená od DPH ve smyslu § 61 písm. a). Stěžovatel tak nenaplnil ani první podmínku § 61 písm. a) zákona o DPH. Úplaty formálně označené jako „členské příspěvky“ představovaly platby za služby, tedy za zdanitelná plnění ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o DPH.

V návaznosti doplňme, že uvedený rozsudek byl předmětem ústavní stížnosti čj. I. ÚS 1469/23 ze dne 20. 6. 2023. Těžištěm argumentace stěžovatele je tvrzení nepřiměřeného zásahu do jeho práva svobodně se sdružovat a vlastnit majetek, protože důsledkem napadených rozhodnutí má být zdanění jeho spolkové, neziskové či zájmové činnosti jako činnosti podnikatelské. Pro Ústavní soud je zde rozhodné, že orgány veřejné moci se v přecházejících fázích řízení soustředily právě na odlišení neziskové činnosti a činnosti podnikatelské.

Podle Ústavního soudu se pak těmto okolnostem orgány veřejné moci věnovaly s náležitou pečlivostí. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování a zejména Nejvyšší správní soud se poté detailně věnoval právnímu rámci celé problematiky, včetně zohlednění kontextu unijní právní úpravy. Orgány veřejné moci se podrobně zabývaly konkrétní situací stěžovatele a jeho skutečnou činností. Vypořádaly se rovněž s jeho argumentací a navzdory jeho tvrzením v ústavní stížnosti i s tím, zda generuje zisk. Ústavní soud šel v argumentaci ještě dále a upozornil, že je-li skutečně pravdivé tvrzení stěžovatele, že z titulu své formy nemůže za žádných okolností a přerozdělovat zisk, stěží se může jeho činnosti dotknout, že se prostředky odpovídající tomuto zisku zdaní. V tom si stěžovatel sám protiřečí.

Stěžovateli nelze přisvědčit, že závěr o nesplnění podmínek osvobození od DPH spočívá výhradně na skutečnosti, že stěžovatel poskytuje služby úplatně. V napadených rozhodnutích totiž nejde o to, že se daní jakákoli spolková činnost, za kterou se poskytuje protiplnění, což zde stěžovatel napadeným rozhodnutím podsouvá, nýbrž o to, že stěžovatel ve skutečnosti činnost obdobného charakteru nevykonává, protože model poskytování služeb spočívá zjednodušeně řečeno na komerční, ziskové bázi, ačkoli se navenek ryze jako spolek tváří a formálně je tak veden. Již z toho důvodu není pravdivé tvrzení stěžovatele, že uplatněním nosných důvodů napadených rozhodnutí lze tytéž závěry použít na jakýkoli subjekt, který spolkově či neziskově poskytuje služby, jež jinak lze poskytovat i komerčně, například sportovní či kulturní spolky.

Ústavní stížnost tak na základě výše uvedeného byla odmítnuta.

byla zaměřena na oblast spolků a osvobození členských příspěvků, uvedené rozsudky je ale možné samozřejmě zobecnit a vztáhnout i na další případy. Nicméně v praxi se problematika spolků v souvislosti s poskytováním připojení k internetu vyskytuje relativně často a v případě sporů se správci daně nekončí pro daňové subjekty dobře. Argumentace využitá v jednotlivých rozsudcích a odůvodnění postupů by mělo být pro spolky důležitým zdrojem informací a návodem, jak případná daňová rizika.