Tuzemský daňový systém upravuje lhůtu pro stanovení daně v § 148 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ “), která je označena za prvek právní jistoty jak pro daňové subjekty, tak pro správce daně. Jedná se o vymezení lhůty, v níž na jedné straně vzniká daňovému subjektu povinnost daň tvrdit a hradit, a event. dodatečně upravovat výši deklarované daně tak, aby tato byla tvrzena ve správné výši (a tedy aby došlo k naplnění zásady dle § 1 odst. 2 DŘ ). Na druhé straně je v této lhůtě umožněna kontrola deklarované daňové povinnosti ze strany správce daně. Uplynutí této lhůty se může jevit jako přínos zejména pro daňový subjekt, jelikož jeho daňová povinnost již nemůže být kontrolována, a tedy ani zpochybňována správcem daně. S výhradou ingerence trestního práva platí, že lhůta pro stanovení daně neběží déle než 10 let dle § 148 odst. 5 DŘ od termínu pro podání řádného daňového přiznání. Může však nastat situace, kdy uplynutí lhůty jde poplatníkovi k tíži, jelikož tento by rád napravil svoji původně nesprávně deklarovanou daňovou povinnost, protože mj. stále odpovídá za trestný čin zkrácení daně dle § 240 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník (dále jen „TrZ“). Systematika lhůty pro stanovení daně dle daňového řádu však v tento moment situaci spíše komplikuje. Daňový řád tuto situaci upravuje v § 148 odst. 7, provedení ovšem považuji za nešťastné. V tomto článku vysvětlím důvody, proč bych jako advokát nikdy nedoporučil klientovi dle tohoto ustanovení postupovat a jaký způsob postupu považuji v těchto situacích za nejefektivnější. Není pak předmětem tohoto článku polemika o problematice účinné lítosti u daňových trestných činů, což je téma na samostatnou publikaci.