Stejně jako krajský soud a žalovaný, nemá ani Nejvyšší správní soud pochybnosti o tom, že zaměstnanci stěžovatelky vykonávali práce, při nichž docházelo ke spotřebě pohonných hmot. Jak ale výstižně uvedl krajský soud, pro splnění hmotněprávních podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH nestačí prokázat, že se uskutečnily nějaké pracovní cesty a stěžovatelka vynaložila nějaké náklady na nákup pohonných hmot. Stěžovatelka měla konkrétně prokázat kdy, kam a proč vozidla jezdila, jaký druh pohonných hmot v jaké nákupní ceně a v jakém množství, při použití kterého vozidla, či pracovního nástroje (hladičky, vibrační lišty, elektrocentrály, vysoušeče, horkovzdušné ventilátory, frézy apod.), byl spotřebován a tyto skutečnosti spojit s konkrétním daňovým dokladem, na jehož základě uplatnila nárok na odpočet DPH. Jednoduše řečeno, bylo třeba, aby stěžovatelka propojila nákup pohonných hmot a jejich spotřebu při konkrétních pracovních cestách či při konkrétní pracovní činnosti; to se jí nepodařilo. Jistě není třeba trvat na tom, aby stěžovatelka prokázala spotřebu konkrétního litru pohonných hmot; takový požadavek by byl přehnaný. Stěžovatelka však byla povinna prokázat, kdy a kam konkrétně jela, za jakým účelem (v rámci uskutečňování konkrétního zdanitelného plnění), jaké palivo (v jaké nákupní ceně) při tom spotřebovala a v jakém množství. To spolehlivě neprokázala. Při prokazování těchto skutečností lze tolerovat určitou míru nepřesností, které nezbytně v reálných podmínkách vznikají; ovšem stěžovatelka požadované informace dokládala pouze v obecně rovině (například v předložené knize jízd uvedla cíl cesty jako „pracovní schůzka“, „servis“, „nákup zboží“ apod.).