Zrušení osvobození od daně z nemovitostí

V následujícím rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy finanční úřad vyměřil pozdějšímu žalobci daň z nemovitostí za rok 2010. V návaznosti na to žalobce namítal, že se na něj vztahuje osvobození od této daně podle § 9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí. Toto osvobození bylo stanoveno na dobu 15 let a počínalo rokem následujícím po roce vydání kolaudačního rozhodnutí. Zákon č. 1/2009 Sb., jenž s účinností od 1. ledna 2009 § 9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí zrušil (přičemž přechodné ustanovení stanovilo, že osvobození od daně z nemovitostí bude naposledy poskytnuto ve zdaňovacím období roku 2009), považuje žalobce za úpravu nepřípustně retroaktivní. Jak k nastíněné sporné otázce v rámci odůvodnění popisovaného rozhodnutí Nejvyšší správní soud předně uvedl, účinky pravé retroaktivity by nová právní úprava vyvolávala pouze tehdy, pokud by měnila samotný vznik určitého právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly přede dnem její účinnosti. Naopak v případě nepravé retroaktivity nová právní úprava nezakládá právní následky pro minulost (skutečnosti, které nastaly v minulosti, však právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku nebo pro budoucnost mění či ruší právní následky založené podle dřívějších předpisů). V popisované věci žalobci vznikl nárok na osvobození naposledy v roce 2009; v roce 2010 již osvobození uplatňovat nemohl. Nejvyšší správní soud proto tento stav hodnotil jako retroaktivitu nepravou. Předmětná úprava totiž nijak nezměnila podmínky vzniku osvobození od daně ani jeho následky pro dobu před svou účinností. Daň z nemovitostí se vyměřuje na každé zdaňovací období samostatně, a tudíž i naplnění podmínek pro osvobození od daně je třeba zvažovat vždy autonomně ve vztahu k rozhodnému zdaňovacímu období. Splnění podmínek pro osvobození od daně v jednom zdaňovacím období pak automaticky neznamená, že toto osvobození bude poskytováno i v následujících zdaňovacích obdobích. Žalobci podle Nejvyššího správního soudu tedy kolaudací jeho nemovitosti nevznikl nárok na osvobození od daně z nemovitostí na dobu patnácti let, a zásahem zákonodárce tudíž nemohlo dojít k popření nebo zrušení tohoto nároku. I v případě žalobce byla jeho daň z nemovitostí každoročně vyměřována (byť konkludentně). Jak dále Nejvyšší správní soud připomněl, zatímco u pravé retroaktivity obecně platí zásada její nepřípustnosti, u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti (pro oblast daní Ústavní soud upřesnil podmínky nepravé retroaktivity v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/08, č. 236/2011 Sb.). V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se v daném případě o nepřípustnou nepravou retroaktivitu nejedná. Vyšel mimo jiné z toho, že výnos z daně z nemovitostí je určen obcím, v nichž se nachází příslušné nemovitosti, a je tak určen k využití pro potřeby a blaho jejich občanů. Zákonodárce přikročil ke změně předmětné úpravy po šestnácti letech, přičemž důvody, které jej k tomu vedly, považuje Nejvyšší správní soud za legitimní. Za podstatný důvod pro přijetí nové úpravy pak odůvodnění popisovaného rozhodnutí považuje též vládou uváděnou nerovnost mezi daňovými poplatníky (zatímco vlastníci starších bytů a domů daň platit musí, vlastníci novostaveb jsou od ní osvobozeni, ač rovněž využívají služeb a infrastruktury obcí, na něž je mimo jiné výnos z této daně určen). Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že zákonodárce změnu právní úpravy dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž v jejím důsledku nedošlo k porušení principu rovnosti adresátů práva ani k narušení jiných ústavně zaručených hodnot. Zájem žalobce na osvobození od daně z nemovitostí nepřevážil společenské a legislativní změny, jež stály za přijetím zákona č. 1/2009 Sb.