Promlčení daňového nedoplatku (běh promlčecí lhůty a nový daňový řád)

V popisované věci se Nejvyšší správní soud zabýval vztahem „staré“ právní úpravy daňového řízení (zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) k „novému“ daňovému řádu (č. 280/2009 Sb.). Zatímco lhůta pro placení daně dle § 70 zákona č. 337/1992 Sb. měla charakter promlčecí, podle nového daňového řádu je tato lhůta lhůtou prekluzivní (§ 160 tohoto zákona) a správce daně je povinen přihlížet k zániku práva vymáhat daňový nedoplatek z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu nejprve připomněl, že přechodné ustanovení (§ 264 odst. 5 daňového řádu) obsahuje pravidla pro běh a délku lhůty pro promlčení práva vybrat daňový nedoplatek; výslovně však nestanoví, jak nahlížet na skutečnost, že se novou právní úpravou současně mění charakter této lhůty z lhůty promlčecí na lhůtu prekluzivní. Jak odůvodnění popisovaného rozhodnutí dále uvádí, existují tedy dva možné výklady citovaného přechodného ustanovení. Buď lze posuzovat charakter lhůty pro placení daně podle dosavadních právních předpisů (zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) s odůvodněním, že § 264 odst. 5 daňového řádu upravuje toliko běh a délku této lhůty, nikoliv její charakter, nebo nahlížet na charakter lhůty pro placení daně po 1. lednu 2011 jako na lhůtu prekluzivní s odkazem na § 160 téhož zákona. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší správní soud připomněl, že v případě pochybností jsou státní orgány vždy povinny postupovat mírněji (). Pro určení výkladu příznivějšího pro daňový subjekt v dané věci pak uvedený soud dále objasňoval rozdíl institutů promlčení a . Připomněl, že v případě promlčení je uplynutím lhůty subjektivní právo na plnění oslabeno, neboť vznese-li dlužník námitku promlčení, zaniká nárok takové právo vymáhat; odpovídající právní povinnost však přetrvává (uhradí-li tedy dlužník svůj závazek, přestože je již promlčen, nenastává na straně věřitele bezdůvodné obohacení). Naopak marné uplynutí prekluzivní lhůty způsobuje zánik práva (a společně s ním i zánik nároku toto právo vymáhat), k němuž je nutné přihlížet z úřední povinnosti. V případě plnění prekludovaného závazku by tak na straně původního věřitele vzniklo bezdůvodné obohacení. Z uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud přiklonil k interpretaci § 264 odst. 5 daňového řádu příznivější pro daňové subjekty, tedy k výkladu, že lhůta pro placení daně je lhůtou prekluzivní, neboť uplynutí této lhůty způsobí zánik práva státu vymáhat daňové nedoplatky a správce daně přihlíží k zániku tohoto práva , tj. aniž by se toho musel daňový subjekt sám dovolat. Nejvyšší správní soud tedy v tomto ohledu uzavřel, že promlčecí lhůta, jež započala běžet dle § 70 zákona č. 337/1992 Sb. a neskončila do dne nabytí účinnosti daňového řádu, má po 1. lednu 2011 charakter lhůty prekluzivní dle § 264 odst. 5 v návaznosti na § 160 daňového řádu.