Svobodný přístup k informacím (zápis z porady metodiků finančního ředitelství a Ministerstva financí)

V popisované věci pozdější žalobce (stěžovatel) požádal příslušný finanční úřad o poskytnutí informace (podle zákona č. 106/1999 Sb.), konkrétně všech informací obsažených v zápisech z porady metodiků Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Ministerstva financí týkajících se výkonu daňové správy a upravujících aplikační postupy stran jednotlivých ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Se svojí žádostí stěžovatel neuspěl, a to ani v odvolacím řízení, přičemž jeho žalobu proti rozhodnutí odvolacího orgánu příslušný krajský soud zamítl. Věcí se proto v rámci řízení o kasační stížnosti zabýval Nejvyšší správní soud. V rámci odůvodnění popisovaného rozhodnutí Nejvyšší správní soud předně připomněl, že povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací (§ 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.). Jak plyne již z předchozí judikatury daného soudu (např. rozsudek č. 2128/2010 Sb. NSS) ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím upravuje tři samostatné okruhy situací. Jejich jednotícím prvkem je, že se týkají žádosti o informace, které dosud neexistují, a povinný subjekt by je musel teprve vytvořit, aby mohl žádosti vyhovět. Jak odůvodnění popisovaného rozhodnutí dále konstatuje, ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je třeba vykládat dle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace, jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat apod. Jak Nejvyšší správní soud dodává, pod pojem „dotaz na názor“ nelze podřadit žádost o poskytnutí informace jen proto, že jejím obsahem je subjektivní názor povinného subjektu na určitou otázku, problematiku, situaci. Do důsledku vzato by totiž pod tento pojem musela být subsumována většina výstupů činnosti povinných subjektů, neboť téměř každá lidská činnost je ovládána subjektivním prvkem v podobě nějakého podezření, pochybnosti, domněnky, názoru, či dokonce přesvědčení. Ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. tedy nelze vykládat tak, že dopadá na objektivně existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu a jejichž obsahem je vyjádření názoru povinného subjektu na určitou věc. Je přitom současně podle soudu nerozhodné, do jaké míry je požadovaná informace závazná, a to ať již pro služebně podřízené osoby či instančně podřízené správní orgány, nebo pro adresáty veřejné správy. Stejně tak není rozhodné, zda se jedná o názor oficiální, vyjádřený představenými osobami povinného subjektu, či o názor zaujatý úředními osobami, které se dané problematice věnují, aniž by měl „punc“ názoru oficiálního. Podstatné podle Nejvyššího správního soudu naopak je, že názor byl utvořen a vyjádřen při výkonu působnosti povinného subjektu. Soud je tedy toho názoru, že výluka z práva na informace obsažená v § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se týká pouze těch názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty. Slovem formálně přitom není myšlen žádný formalizovaný postup utváření názoru uvnitř povinného subjektu, nýbrž zachycení názoru (tedy informace) na jakýkoliv nosič (k tomu srov. § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.). Uvedená výluka tak nedopadá na případy, kdy názory povinného subjektu byly zachyceny např. na list papíru, v elektronickém dokumentu apod. Nejvyšší správní soud tedy v dané věci uzavřel, že požadované informace (zápisy z porad metodiků týkajících se výkladu ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty) objektivně existují, a dospěl tak k závěru, že danou žádost o informace nebylo možno odmítnout z důvodu daných ustanovením § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.