Doručování veřejnou vyhláškou v daňovém řízení

Spornou právní otázkou, kterou se v popisované věci Nejvyšší správní soud zabýval, bylo to, zda došlo k řádnému doručení platebního výměru veřejnou vyhláškou. Z hlediska konkrétních okolností dané věci soud především připomněl, že účastnice řízení měla podle příslušné obecně závazné vyhlášky povinnost ohlásit správci místního poplatku zánik své poplatkové povinnosti v důsledku změny trvalého pobyt.

Účastnice řízení tak ovšem neučinila, za což jí mohla být uložena pokuta podle ustanovení § 37 zákona o správě daní a poplatků. V žádném případě ale nelze podle Nejvyššího správního soudu z nesplnění takové povinnosti bez dalšího dovozovat splnění zákonné podmínky pro aplikaci § 19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.

Popisované odůvodnění zde připomíná, že právní úprava doručování v daňovém řízení je obsažena v § 17 až § 20 zákona o správě daní a poplatků, přičemž není ponecháno na úvaze správce daně, který způsob doručování zvolí. Správce daně musí podle Nejvyššího správního soudu postupovat výlučně tím způsobem, pro který jsou dány zákonem presumované podmínky. Doručování veřejnou vyhláškou pak přichází v úvahu ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tehdy, není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce nebo pokud se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování, které ohlásil správci daně, nezdržuje. Zde Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon o správě daní a poplatků konstruuje institut doručování veřejnou vyhláškou jako výjimečnou a mezní možnost. Jedná se o náhradní způsob doručení, který přichází v úvahu až tehdy, nelze-li použít postup podle § 17 téhož zákona. Veřejné vyhlášky k doručení tak lze použít pouze tehdy, pokud jsou vyčerpány všechny dostupné prostředky ke zjištění pobytu účastníků a další šetření by bylo na újmu rychlosti řízení. Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že podle § 31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní a poplatků je povinností správce daně prokazovat doručení vlastních písemností daňovému subjektu (správce daně je tak povinen prokázat i splnění podmínek pro užití náhradního způsobu doručení podle § 19 citovaného zákona); této povinnosti ovšem v popisované věci nedostál. Nepostupoval totiž podle soudu řádně, neboť nevyčerpal všechny možné prostředky k tomu, aby zjistil aktuální adresu pobytu účastnice řízení (např. z Informačního systému evidence obyvatel). Z uvedeného důvodu nebyly podle názoru Nejvyššího správního soudu splněny podmínky pro doručování platebního výměru veřejnou vyhláškou podle § 19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.