V návaznosti na probíhající epidemii virové nemoci Pandemie COVID-19 v České republice, způsobenou koronavirem SARS-CoV-2, velké množství firem začalo nově využívat práce svých zaměstnanců z domova (home office). V článku se zaměříme na pracovněprávní a daňové podmínky práce z domova na straně zaměstnance i zaměstnavatele.
Práce z domova a její daňové řešení
Ing.
Ivan
Macháček
Práce z domova z pohledu zákoníku práce
Podstatou home office je, že zaměstnanec pracuje podle pokynů zaměstnavatele, přičemž pracovní režim si řídí sám zaměstnanec – zaměstnanec si určuje rozvrh pracovní doby a ovlivňuje si tak svůj pracovní režim.
Vzhledem k tomu, že ve stávajícím znění zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“ nebo „ZP“), dosud nenalezneme přímou definici práce z domova, lze práci z domova zařadit mezi zvláštní povahu práce některých zaměstnanců, která je vymezena v § 317 ZP. Kromě toho jsou pro výkon práce z domova důležitá další dvě ustanovení § 2 odst. 2 ZP a § 151 ZP.
Na pracovněprávní vztahy zaměstnance, který
nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonává sjednanou práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje
, se vztahuje zákoník práce s tím, že:a)
se
na něj nevztahuje úprava rozvržení pracovní doby,
prostojů ani přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy,b)
při jiných důležitých osobních překážkách v práci mu nepřísluší náhrada mzdy nebo platu,
nestanoví-li prováděcí právní předpis jinak (§199 odst. 2 ZP) nebo jde-li o náhradu mzdy nebo platu podle § 192 ZP; pro účely poskytování náhrady mzdy nebo platu podle