Karenční doba

Karenční dobou ve smyslu zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2019 se rozumí, resp. rozuměl zpravidla třídenní časový úsek na počátku dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance, po který tomuto nenáležela náhrada mzdy nebo platu (dále také jako „náhrada“). Zaměstnanec tak pro první tři dny dočasné pracovní neschopnosti pozbyl jakýkoli příjem, ať už v podobě náhrady poskytované zaměstnavatelem ve výši 60 % průměrného výdělku či plynoucí ze systému nemocenského pojištění. Nutno podotknout, že k výpadku příjmů zaměstnance došlo za situace, kdy s ohledem na nutnost návštěvy lékaře a započetí léčby nemoci byl dotyčný nucen své výdaje zpravidla neočekávaně zvýšit.

Do 30. 6. 2019 trvala-li dočasná pracovní neschopnost zaměstnance více jak 4 a méně jak 14 kalendářních dnů, byl k výplatě náhrady povinen zaměstnavatel. Povinnost zaměstnavatele k výplatě náhrady trvá i za účinnosti novely, s ohledem na zrušení karenční doby však došlo k jejímu rozšíření, kdy nově je zaměstnavatel povinen náhradu poskytovat již od prvního dne dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance. Prodloužení podpůrčí doby o tři kalendářní dny mající z logiky věci odraz v navýšení výdajů zaměstnavatele na nemocného zaměstnance zákonodárce do jisté míry „kompenzuje“ ponížením sazby pojistného na nemocenské pojištění, k němuž došlo rovněž prostřednictvím novely. Dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění novely, činí aktuálně sazba pojistného u zaměstnavatele na nemocenské pojištění 2,1 %, tedy o 0,2 % méně, než jak tomu bylo před účinností novely. Novela nikterak nemění podmínky výplaty dávek nemocenské, na které zaměstnanci vzniká nárok dle příslušných ustanovení zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, trvá-li dočasná pracovní neschopnost zaměstnance déle než 14 kalendářních dní. Nadále tedy platí, že v období prvních čtrnácti kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti zabezpečuje náhradu příjmů zaměstnance zaměstnavatel, od patnáctého dne pak stát prostřednictvím systému nemocenského pojištění.

Důvody zdlouhavého přijímání nové právní úpravy jsou zjevné. Zjednodušíme-li názorové proudy týkající se legislativní úpravy karenční doby, lze konstatovat existenci dvou základních protichůdných stanovisek týkající se jejího zavedení či zrušení. Zastánci karenční doby upozorňují na její pozitivní účinky spočívající v zamezení zneužívání dočasné pracovní neschopnosti pro jiné účely, než pro které je určena, a s tím související zamezení „neoprávněné“ výplatě náhrady osobě, které ve skutečnosti nepřísluší. Karenční doba v tomto smyslu představuje jistý ochranný prvek či benefit pro zaměstnavatele, a to zjevně na úkor a v neprospěch zaměstnanců. Oproti tomu stojí rovněž důvodné stanovisko, dle kterého nelze neočekávaně a bezdůvodně upřít nemocnému zaměstnanci příjem po dobu prvních tří dnů prodělávané nemoci.

Důvodová zpráva k novele akcentuje riziko karenční doby zejména ve vztahu k zaměstnancům s velmi nízkými příjmy, resp. zaměstnanců sociálně slabých (matek samoživitelek, invalidů), kterým byť krátkodobý výpadek příjmů zpravidla způsobí závažné problémy, když omezí dotyčné v uspokojování základních potřeb, zejména bydlení a výživy, a to nejen ve vztahu k sobě samým, ale především ve vztahu k osobám na zaměstnanci závislým, tj. např. nezletilým dětem, osobám vyžadujícím asistenci apod. Nutno zohlednit i další negativa karenční doby související s výpadkem příjmů zaměstnance, a to např. opakovaně v diskusích zmiňovaný tlak na zaměstnance nemoc „přecházet“. V takovém případě dotyčný ve snaze vyhnout se pracovní neschopnosti, resp. výpadku a snížení příjmů, vědomě přehlíží známky onemocnění a nadále dochází do zaměstnání. Navazující negativní důsledky jsou dvojí: jednak na zdraví samotného zaměstnance, které zpravidla v dlouhodobém horizontu utrpí v důsledku přecházení nemoci větší újmu, než pokud by onemocnění bylo řádně léčeno od počátku, a dále na zdraví dalších zaměstnanců-kolegů na pracovišti, kteří jsou vystaveni zvýšenému riziku nákazy, tj. vzniku vlastního onemocnění. Důvodová zpráva dále poukazuje a kritizuje skutečnost, že zaměstnanci často přistupují k pokrytí výpadku docházky do zaměstnání čerpáním dovolené, která však má, jak známo, sloužit jiným účelům. Důvodová zpráva uzavírá, že zrušení karenční doby je s ohledem na nízkopříjmové skupiny obyvatelstva nezbytností.

Historie karenční doby v právním řádu České republiky je bezmála jedenáctiletá. První právní úprava z roku 2007, obsažená v zákoně č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, však byla v dubnu následujícího roku shledána protiústavní, a to mj. s poukazem na ¹⁾ Následnou úpravu karenční doby, účinnou od 1. 1. 2009, shledal Ústavní soud navzdory námitkám některých soudců z ústavněprávního hlediska akceptovatelnou²⁾, a to i díky současně provedené změně v odvodech pojistného, kdy s účinností od 1. 1. 2009 zaměstnanec nově nebyl v karenční době povinen odvádět pojistné.

Legislativní proces, jímž novela před svým schválením prošla, provázely mnohé diskuze a poslanecké rozpravy. Návrh novely schválený Poslaneckou sněmovnou v říjnu roku 2018 a zamítnutý Senátem dne 20. 12. 2018, se následně vrátil do Poslanecké sněmovny, která na počátku letošního roku přehlasovala Senát nadpoloviční většinou všech poslanců. Prezident republiky zákon podepsal dne 30. 1. 2019 a k jeho vyhlášení došlo dne 4. 2. 2019. Lze konstatovat, že otázka zavedení či zrušení karenční doby není jednotně upravena ani v jednotlivých státech Evropské Unie, kdy některé státy (např. Belgie) podobně jako Česká republika, karenční dobu neuplatňují. Podstatně rozdílné je napříč evropskými státy také procento průměrného výdělku, které se jakožto náhrada dostává nemocnému zaměstnanci a které se v jednotlivých členských státech v průběhu doby trvání pracovní neschopnost liší a výrazně mění.

Novela ruší karenční dobu nejen v zaměstnaneckých poměrech, založených zákoníkem práce, tj. v „hlavních“ pracovních poměrech a vztazích založených dohodami o pracovní činnosti a dohodami o provedení práce, ale také ve služebních poměrech příslušníků bezpečnostních sborů, vojáků z povolání a státních zaměstnanců založených zákony č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů. Ke zrušení karenční doby došlo také v případě některých členů zastupitelstev obcí a krajů, jakož i představitelů státní moci a některých státních orgánů, jejichž funkce zakládají zákony č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů.

Novela zákoníku práce a souvisejících právních předpisů odstraňuje tzv. karenční dobu. S účinností od 1. 7. 2019 tak vzniká zaměstnancům, resp. osobám ve služebních poměrech, nárok na náhradu mzdy či platu již od prvního dne dočasné pracovní neschopnosti, tj. od prvního dne zmeškané směny. Novela odstranila třídenní vakuum, po které nemocný zaměstnanec pozbyl jakýkoli příjem, ať už v podobě náhrady mzdy nebo platu či v podobě dávek nemocenské vyplácených ze systému nemocenského pojištění. Na politicky sporné problematice dokázala najít širokou shodu Poslanecká sněmovna, když přehlasovala nesouhlasné stanovisko Senátu k návrhu novely většinou všech poslanců.