Každý daňový subjekt by si měl uvědomit, že nepostačí daňovou povinnost pouze správně vypočítat, přiznat a zaplatit, ale že bude muset v rámci kontrolní činnosti finančních orgánů výpočet daně doložit důkazními prostředky. Podle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), totiž platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Situace, kdy se kontrolovaný subjekt dostane do důkazní nouze anebo situace, kdy daňový subjekt svoji důkazní povinnost bagatelizuje, bývají velice nepříjemné a mnohdy vedou ke značným daňovým doměrkům. Proto je velice důležité, aby byly daňové systémy řádně vytvořeny a aby byly zejména objemově významné operace řádně doloženy.
Důkazní povinnost daňového subjektu
Ing.
Karel
Raiser,
daňový poradce
Jak lze doložit daňové operace?
Podle § 93 odst. 1 daňového řádu lze jako důkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem, a to i těch, které byly získány před zahájením řízení. Jde zejména o tvrzení daňového subjektu, listiny, znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci.
Na následujících příkladech uvedeme správný a nesprávný postup při dokazování.
Příklad správného postupu
Společnost s ručením omezeným byla vyzvána finančním úřadem, aby prokázala vznik nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty, neboť správci daně vznikly pochybnosti o obsahu a rozsahu zdanitelného plnění. Plátce daně tedy předložil tyto důkazní prostředky:
–
podrobný popis obsahu zdanitelného plnění,
–
uzavřené smlouvy,
–
technickou dokumentaci k dodávkám,
–
potvrzení odběratelů,
a současně navrhl, aby bylo provedeno místní šetření u odběratelů.
Správce daně následně po vyhodnocení důkazních prostředků nadměrný odpočet plátci poukázal.
Příklad nesprávného postupu
Živnostník byl vyzván k prokázání skutečnosti, že vozidlo, které měl zařazené v obchodním majetku, používal výhradně pro podnikatelské účely. Ve výzvě byly uvedeny pochybnosti o konkrétních cestách. Živnostník dotazy uvedené ve výzvě bagatelizoval, tvrdil, že by mu použití vozidla pro soukromé účely musel prokázat sám správce daně, a především na podporu svých tvrzení nepředložil jediný důkaz. Správce daně následně doměřil daň z přidané hodnoty odpovídající odpočtu z nakoupených pohonných hmot a doměřil též daň z příjmu fyzických osob.
Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně častý případ, uvádím znění výkladu uvedeného v pokynu GFŘ č. D-22, k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, K § 24 odst. 2 bodu 22: „
Pro účely uplatnění daňových výdajů na pohonné hmoty, pokud správce daně nestanoví jinak, vede poplatník evidenci jízd tak, aby takto vynaložené výdaje mohl prokázat. V evidenci jízd jsou uváděny minimálně tyto údaje: datum jízdy, cíl jízdy, účel jízdy, ujeté kilometry. Dále poplatník uvede údaje o typu vozidla, registrační značce, stavu ujetých kilometrů k 1. lednu a k 31. prosinci kalendářního roku.“
Poplatníci, kteří uvedenou evidenci nevedou, se mohou dostat do značných problémů.Volba vhodného důkazního prostředku je velice důležitá. Obchodní smlouvy bývají často uzavírány pouze ústně a obsah zdanitelného plnění doložit formou listin pak v podstatě nelze. V takových případech je jistě namístě navrhnout výslech svědků. V návrhu na výslech svědka je nutno uvést potřebné údaje o jeho identifikaci a dále informaci o tom, které skutečnosti hodláme prokázat nebo vysvětlit, popřípadě jiný důvod účasti. Výslechu svědka může být daňový subjekt přítomen a je oprávněn mu pokládat otázky. Svědecký protokol pak bude následně využit jako důkaz.
V některých případech je vhodné opatřit si jako důkazní prostředek fotodokumentaci. Je tomu tak například v případě technického zhodnocení či při likvidaci zásob.
Pokud jsou předloženy důkazní prostředky, dojde k jejich vyhodnocení. Správce při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Podle § 92 odst. 7 daňového řádu platí, že správce daně po provedeném dokazování určí, které skutečnosti považuje za prokázané a které nikoliv, a na základě kterých důkazních prostředků. Při daňové kontrole musí správce daně daňový subjekt s hodnocením zjištěných důkazů seznámit a kontrolovaný subjekt musí mít možnost se k tomu vyjádřit.
Je nutno též zdůraznit, že při každém daňovém řízení (a tedy i při dokazování) musí správce daně dodržovat základní zásady správy daní obsažené v § 5 až 9 daňového řádu. Podle § 5 odst. 3 daňového řádu platí, že správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a při vyžadování jejich povinností používá jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují, a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Zajisté není tedy v pořádku postup správce daně, který
a priori
odmítá téměř veškeré předložené důkazní prostředky a pouze na základě vlastních domněnek zpochybňuje veškerou evidenci vedenou plátcem. Proti takovému postupu je pak nutno bránit se vhodnými právními prostředky, například podáním stížnosti podle § 261 daňového řádu, případně podáním zásahové žaloby podle soudního řádu správního. Význam opatření si vhodných důkazních prostředků je zcela jasný. Závěrem je tedy možno pouze doporučit, aby na tuto skutečnost myslel daňový subjekt již při provádění vlastního plnění, neboť následné zajišťování důkazů bývá problematické a může být správcem daně zpochybňováno.