Zmetky při výrobě

Současný zákon č. 262/2006 Sb., v platném znění (dále jen „zákoník práce“), nemá ustanovení, které se zabývá vyrobením zmetku, čili nekvalitní prací, kterou odvede zaměstnanec svému zaměstnavateli. Zaměstnanec, který vyrobí zmetek má právo na mzdu (resp. plat nebo odměnu).

V případě zmetků odpovídá zaměstnanec za nekvalitní práci . V případě obecné odpovědnosti za škodu zavinění zaměstnance, čili v uvedeném případě není povinnost prokazování na straně zaměstnance. Zákoník práce ukládá zaměstnanci, který odpovídá za škodu (dle § 250 – obecná odpovědnost) povinnost nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav.

Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po užití jiných návykových látek.

Jde-li o škodu , může zaměstnavatel požadovat, kromě částky výše uvedené, i náhradu ušlého zisku. Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen nahradit jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Odpovídá-li za škodu více zaměstnanců, hradí každý z nich poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

V souladu se zákoníkem práce se uplatňují náhrady nákladů na zmetky vůči zaměstnancům. Uplatněné náhrady se účtují ve prospěch účtu . Obdobně výnosy ze zmetků (např. z druhotných surovin) se účtují do výnosů.

Náhrady škod od zaměstnanců vyžadují v praxi zejména v případech, kdy vznik zmetku provází hrubé porušení pracovní kázně, například opilost, požití omamných látek a podobně.

Mezi technologické a technické ztráty patří i tzv. vznikající například rozprachem, vyschnutím, prořezem hutního materiálu apod. v rámci technologických úbytků ve výrobním, zásobovacím a odbytovém procesu.

I tyto přirozené úbytky zásob se nepovažují za škody a jsou daňově uznatelné, ovšem , že se jedná o

Čili v případě přirozených úbytků zásob je rozhodující, zda má firma zpracován vnitřní předpis, kterým stanoví normu přirozených úbytků zásob či nikoliv.

Pokud norma přirozených úbytků zásob , potom veškeré úbytky zásob jsou daňově neuznatelné.

Pokud norma přirozených úbytků zásob , potom se zpravidla při roční inventarizaci zásob testuje, zda úbytky zásob jsou či .

V případě, že úbytky zásob jsou , potom se jedná o náklady v souvislosti s úbytkem zásob daňově uznatelné.

V případě, že úbytky zásob jsou , potom se jedná o náklady v souvislosti s úbytkem zásob daňově neuznatelné. Výjimku tvoří případ, kdy za úbytek zásob nad normu přirozených úbytků. Potom do výše náhrady (účtované ve prospěch výnosů) se jedná o daňově uznatelné náklady.

Postup účtování je v návaznosti na analýzu, kdo úbytek zásob způsobil; v případě, že zaměstnanec, je náhrada škody účtovaná shodně jako u zmetků.

Zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), jsou specifikovány případy, kdy jsou úbytky zásob vždy daňově uznatelné. O jaké případy se jedná?

Daňově uznatelné jsou náklady [dle § 24 odst. 2 písm. l) ZDP], které představují škody

(dle § 24 odst. 10 ZDP) se pro účely tohoto zákona považují nezaviněný požár a výbuch, blesk, vichřice s rychlostí větru nad 75 km/h, povodeň, záplava, krupobití, sesouvání půdy, sesuny půdy a skalní zřícení, pokud k nim nedošlo v souvislosti s průmyslovým nebo stavebním provozem, sesouvání nebo zřícení lavin a zemětřesení dosahující alespoň 4. stupně mezinárodní stupnice udávající makroseismické účinky zemětřesení. Výše škody musí být doložena posudkem pojišťovny, a to i v případě, že poplatník není pojištěn, nebo posudkem soudního znalce.

S výjimkou těchto případů se jedná u škod o daňově neuznatelné náklady.

Zákon o daních z příjmů v § 25 odst. 1 písm. n) stanoví: Daňově neuznatelné náklady jsou manka a škody přesahující náhrady s výjimkou uvedenou v § 24 (viz výše).

Zákon o daních z příjmů dále vysvětluje (§ 25 odst. 2): se rozumí fyzické znehodnocení (poškození nebo zničení) majetku ve vlastnictví poplatníka, a to z objektivních i subjektivních příčin, pokud je majetek v důsledku škody vyřazen. Mankem se rozumí inventarizační rozdíl, kdy skutečný stav je nižší než účetní.

technologické a technické úbytky a úbytky vyplývající z přirozených vlastností zásob vznikající např. rozprachem, sesycháním v rámci technologických úbytků ve výrobním, zásobovacím a odbytovém procesu (přirozené úbytky zásob materiálu, zboží, nedokončené výroby, polotovarů a hotových výrobků), ztratné v maloobchodním prodeji a nezaviněné úhyny zvířat, která nejsou pro účely zákona hmotným majetkem, . Správce daně může posoudit, zda výše stanovené normy odpovídá charakteru činnosti poplatníka a obvyklé výši norem jiných poplatníků se shodnou nebo obdobnou činností, a o zjištěný rozdíl upravit základ daně. Škodou není prokázaný nezaviněný úhyn nebo nutná porážka zvířete základního stáda.

U plátců DPH platí v současné době u zjištěných inventarizačních rozdílů:

Jsou-li případy zničení, ztráty nebo odcizení obchodního majetku plátcem , původně uplatněný nárok na odpočet daně zůstává zachován. Čili plátce nemá povinnost vrátit odpočet zejména v případech krádeží potvrzených policií nebo zničení v důsledku různých havárií potvrzených pojišťovnou. Obdobně nemá tuto povinnost ani v případě technických a technologických úbytků zásob do výše stanovené normou (vnitřním předpisem), doloženou například propočtem nebo jiným způsobem, který je obhajitelný u správce daně. Z hlediska DPH je tedy třeba řešit případy nedoložené.

V případě zmetků i jiných úbytků zásob, je třeba vždy analyzovat související skutečnosti, podle kterých se postupuje jak v účetnictví, tak i v daních.