Daňové správy jednotlivých států budou od 1. 4. 2017 lépe spolupracovat v oblasti výměny informací u globálně působících firem

Princip vyvádění zisků z daňově méně příznivých zemí do států s nižšími daněmi zní naprosto jednoduše a pochopit jeho princip není žádná věda. Je dobré mít jednu z poboček v takové zemi (v zemi s nízkou daňovou sazbou) a zároveň je dobré v této zemi vlastnit nějaké nehmotné aktivum, které je prodáváno do všech zemí, kde takový globální hráč má svoje pobočky. Nejčastěji jde o licenci na přípravu finálního produktu prodávaného zákazníkům, logo společnosti, práva k použití atd. Právě za použití těchto nehmotných aktiv jsou vlastníkem licence (firmou sídlící v nějakém daňovém ráji či alespoň v zemi, kde jsou opravdu nízké daně) vystavovány faktury vůči všem dalším členům holdingové struktury a skrz ně vyváděny zisky do této pobočky.

V ní se skutečně každým rokem nahromadí obrovské zisky, které jsou zdaněny dle místních pravidel a zejména za použití nízké sazby podnikové daně. Ta je buď nulová a může být stanovena paušálem ve výši tisíc dolarů za každou firmu registrovanou v této daňové jurisdikci anebo má hodnotu jedno či dvě procenta.

Srovnejme si to ilustrativně třeba s nějakým globálním hráčem působícím v ČR, kde je sazba daně z příjmů právnických osob ve výši 19 %. Představme si, že česká pobočka nadnárodní holdingové struktury by bez zohlednění poplatku za využití nehmotných aktiv, jako je logo, licence atd., měla daňový základ za rok 2016 ve výši 100 milionů korun. Z toho by samozřejmě zbylo pro účely rozpočtu ČR 19 milionů na dani z příjmů právnických osob.

A nyní je otázkou, kolik by měla česká pobočka za využití licence zaplatit jejímu držiteli (sídlí v daňovém ráji). Bude roční poplatek za využití licence stát deset milionů korun nebo sto? Výsledek na daňové inkaso České Republiky bude samozřejmě diametrálně odlišný v závislosti na výši onoho poplatku. Pokud bude poplatek za nehmotná aktiva pro rok 2016 u modelového příkladu činit deset milionů, tak bude daňovým základem této modelové firmy stále hezkých 90 milionů a z toho si lehce každý čtenář může dopočítat daňové inkaso při využití sazby 19 %. Jestliže si ovšem firmy mezi sebou smluvně upraví hodnotu poplatku za využití nehmotných aktiv za rok 2016 na sto milionů, tak daňovým základem bude krásná nula a na podnikové dani česká pobočka neodvede nic.

Bohužel, realita je taková, že podnikové zisky bývají skrz obtížně definovatelný nehmotný majetek a poplatky za něj vyváděny v podstatě z jakýchkoli zemí světa, ČR nevyjímaje. Kritici výše uvedených řádků mají právo namítnout, že taková pobočka přece v ČR zaměstnává lidi (např. jde o skladníky, operátory, prodejní manažery, účetní atd.) a z nich odvádí daň z příjmů ze závislé činnosti, odvody na sociální a zdravotní pojištění atd. Nepochybně ano. To je pravda a rozhodně nejde o žádné černé podnikání apod. Nicméně černou skvrnou tohoto modelu je to, že podnikové zisky bývají skrz licence vyvedeny do zahraničí.

Popisovat principy konkurenčního boje není předmětem tohoto článku, avšak výše uvedené řádky odhalují jeden podstatný rys: možnost vyvést zisky do zahraničí, kde jsou zdaněny symbolickou či dokonce nulovou daní proti domácímu konkurentovi, který nemá kam do zahraničí co vyvést a musí zdanit zisk zákonem stanovenou daní - v ČR 19 %, znamená obrovskou „unfair“ výhodu pro popisovaného globálního hráče. Tuto fiskální výhodu samozřejmě může využít na cokoli, například na vývoj nového produktu, technologie atd. Domácí firma „jeho konkurent na trhu“ je samozřejmě v odlišné pozici - její daňový základ je tvořen standardní metodou, tj. rozdíl mezi výnosy a náklady, a ty (po daňové úpravě) tvoří základ daně.

Jinými slovy, jestliže je domácí firma úspěšná, tak v podstatě nemá před daněmi kam utéct. Ano, může vyplatit zaměstnancům vyšší mzdy a zisk tzv. projíst, avšak i z vyšších mezd a díky nim nulové podnikové dani dostane stát svůj díl - na dani z příjmů ze závislé činnosti či sociálním a zdravotním pojištění.

Zatímco v České republice se tváříme, že politika nadnárodních firem a jejich podíl na daňovém inkasu není podstatný, zahraničí to vnímá jinak. Pravděpodobně nejdále jsou v tomto ve Velké Británii, kde se do běžných novin opakovaně dostávají informace, že jistá nadnárodní firma ve Velké Británii sice zaměstnává dva tisíce lidí, ale co se týče podnikové daně, tak ta je velmi blízká nule. Jak je to možné? Zisky vyvedené skrz nehmotný majetek v rámci její holdingové struktury do země s nižším zdaněním.

Skutečnost je taková, že i obyčejní Britové začali takovou situaci vnímat a někteří se začali podle toho chovat. Jak? Začali preferovat ve svých nákupních preferencích domácí dodavatele proti těm nadnárodním, kteří v Británii neplatili žádné podnikové daně. Určitě ušlechtilé chování, avšak zůstává otázkou, zda změna spotřebitelských preferencí skutečně zatřese podnikáním těchto globálních hráčů. Pravděpodobně trochu ano, ale dramatický zvrat to asi nepřinese.

V souvislosti s medializací několika případů v britských médiích se začal aktivně používat termín „spravedlivý podíl na daních“. Přestože každý ekonom uzná, že daně musí vycházet primárně z rozdílu mezi výnosy a náklady, tak pocitově cítíme, že není akceptovatelné, když po dobu deseti po sobě jdoucích let má firma obrovské obraty a zaměstnává stovky lidí, avšak její daňový základ je nulový nebo vykazuje ztrátu.

Fakt, že zisky končí v daňovém ráji, je zřejmý. Nicméně bylo by pošetilé se domnívat, že takové zisky jsou primárně vyvedeny do státečků kdesi v karibském moři, ovládanými několika místními zbohatlíky. Ve skutečnosti tyto renomované nadnárodní koncerny dokážou ke svým záměrům využít například i naprosto respektované státy, které jsou navíc členy Evropské unie. Není žádným tajemstvím, že v mnoha případech je onou zemí Lucembursko. To znamená, že poskytovatel licencí sídlí právě tam a odtamtud jsou účtovány faktury za využití nehmotného majetku.

Způsobů, jak účelově vyvádět zisky, je samozřejmě více a kreativita managementu je v tomto velmi vysoká. Finanční správa se již poměrně dlouho soustřeďuje na problematiku tzv. převodních (transferových) cen, jejíž podstatou je zajistit prodej výrobků či služeb za obvyklých cen, jestliže dochází k těmto transakcím u tzv. spřízněných osob, tj. mezi firmami majícími stejného vlastníka, či zde existuje nějaké jiné, větší či menší kapitálové pouto.

Tyto transakce mohou být jak v rámci tuzemska, kdy se testují ceny za prodej výrobků či služeb mezi domácími subjekty s kapitálovým poutem, anebo může jít o mezinárodní analýzu transferových cen mezi firmami z různých zemí s podobným záměrem. Finanční správa v této oblasti pokročila poměrně výrazně a množství kontrol je poměrně vysoké. Podstatou kontrol je samozřejmě zajistit to, že produkt A konkrétního podnikatele je prodáván za cenu x nejen zákazníkům, ale i majetkově spřízněným osobám. Pokud tímto testem podnikatel projde, tak je vše v pořádku. Pokud ne, tak samozřejmě dochází k účelovému vyvádění zisků a měla by přijít sankce.

U poplatků za využití nehmotného majetku je situace nepoměrně obtížnější než u zboží či služeb. Zde mají kontrolní orgány přeci jen obtížnější pozici, jak zpochybnit to, že roční poplatek za využití licence účtované pobočkou v daňovém ráji pobočce v ČR činí sto milionů a v návaznosti na to je základem daně nula anebo by měl činit deset milionů s daňovým základem devadesát milionů. Není se zde o co opřít, protože srovnatelná smlouva v ČR žádná není a daňová správa má velmi svázané ruce výši poplatku za takovou licenci napadnout.

Jestliže by ovšem daňová správa měla pro účely srovnání smlouvu mezi pobočkou v daňovém ráji a například britskou či německou dceřinou společností, tak má mnohem lepší východiska k tomu, že oněch sto milionů za licenci pro ČR je několikrát nadhodnoceno proti hodnotě licence pro britský či německý trh. Je vcelku zřejmé, že daňová taktika nadnárodních firem směřuje k zajištění daňového základu blízkého nule v zemích, kde existuje nějaká obvyklá daň z příjmů právnických osob (předpokládejme 20 %) a vyvedení zisku do daňového ráje. Klíčem jim jsou ony poplatky za využití nehmotného majetku.

Dne 30. března 2017 byl vyhlášen ve Sbírce zákonů zákon č. 92/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 105/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti mezinárodní spolupráce při správě daní a ruší se zákon č. 330/2014 Sb., o výměně informací o finančních účtech se Spojenými státy americkými pro účely správy daní.

Jeho účinnost připadá na 1. duben 2017.

Nejde o nic jiného než transpozici Evropské směrnice DAC III (directive on administrative cooperation). Podstatou této směrnice a z ní vyplývajícího výše uvedeného zákona je výměna informací o daňových stanoviscích s přeshraničním prvkem. Z toho je zřejmé, že členské státy budou vzájemně sdílet informace o předběžných daňových rozhodnutích a o stanoviscích k převodním cenám mezi spřízněnými subjekty. Co je zajímavé, bude zde retroaktivní účinek. A to v tom smyslu, že budou sdíleny mezi jednotlivými státy EU výše uvedená stanoviska již od roku 2014 a v některých případech dokonce i od roku 2012.

Daňové správy si tím budou moci porovnat, zda převodní ceny ať už za produkty anebo nehmotný majetek mají srovnatelnou výpočtovou základnu v různých zemích a zda odpovídají tzv. obvyklým cenám. Jestliže se zjistí, že jejich výše je naprosto flexibilní a závisí pouze na vývoji hospodářského výsledku u dceřiné společnosti v konkrétní zemi, tak je problém.

Resumé: Zákon č. 92/2017 Sb. je dalším z kroků jak zamezit agresivnímu daňovému plánování, které skrz velmi komplikované licenční smlouvy vede k vyvedení podnikových zisků do zahraničí. Daňové správy v jednotlivých zemích EU si budou moci vyměnit stanoviska a vyjádření k převodním cenám. Na základě prostého porovnání bude patrné, zda za stejnou službu, zboží či licenci není v různých zemích účtována odlišná cena, které ve své podstatě vyvádí zisk do státu s nižším zdaněním (například Lucembursko).