Rozlišení pracovněprávního vztahu a práce podle živnostenského oprávnění

Při uplatňování daňových zákonů se bere vždy v úvahu skutečný obsah právního úkonu rozhodného pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Konkrétně je v § 8 daňového řádu stanoveno, že správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy, posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo¹⁾. Tento přístup dále rozvádí např. zákon o daních z příjmů, kde je uvedeno, že pro zjištění základu daně se vychází z účetnictví, pokud zvláštní předpis nebo přímo zákon o daních z příjmů nestanoví jinak, anebo pokud nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným způsobem²⁾. Za příjmy ze závislé činnosti jsou považována plnění, kdy je poplatník povinen dbát příkazů plátce³⁾.

Dále se vymezením závislé činnosti zaobíral pokyn Ministerstva financí D-285, podle kterého je základním rozlišovacím kritériem skutečnost, že práce není vykonávána zcela nezávisle. Mezi nejčastější znaky a okolnosti indikující vztah závislé činnosti fyzické osoby a osoby, od níž jí plyne příjem, patří následující:

Definici podnikání obsahuje § 420 občanského zákoníku: „Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.“⁵⁾ Zákoník práce definuje závislou práci jako práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Dále musí být práce vykonávána za odměnu, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele a v pracovní době.⁶⁾ Z hlediska zákazu nelegální práce je rozhodující § 3 zákoníku práce, který stanoví, že závislá činnost může být vykonávána výlučně v základním pracovním vztahu, kterými jsou pracovní poměr a vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Předpisem, který definuje nelegální práci a stanovuje sankce za porušení pracovněprávních předpisů, je zákon o zaměstnanosti⁷⁾. V této souvislosti můžeme hovořit o:

Správní delikty definuje zákon o zaměstnanosti v § 139 - § 140. Málokterý pracovník si uvědomuje, že nejenom zaměstnavateli, ale i jemu hrozí pokuta, pokud bude vykonávat tzv. nelegální práci. Pokud kontrolní orgán, tj. Státní inspekce práce zjistí, že fyzická osoba nevykonává práci na základě pracovněprávních vztahů nebo jiné smlouvy, může dospět k závěru, že jde o porušení předpisů a tomuto jednotlivci může být uložena pokuta až do výše 100 000 Kč. Sankce pro zaměstnavatele jsou mnohem citelnější. Ti mohou být za stejný přestupek potrestáni pokutou až do výše 10 000 000 Kč, nejméně však 250 000 Kč v případě, že zaměstnavatelem je právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba a pokutou do výše 5 000 000 Kč v případě, že zaměstnavatelem je nepodnikající fyzická osoba⁹⁾.

Z dalších povinností vyjmenovaných v zákoně o zaměstnanosti je třeba zmínit nutnost uložení kopií dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu v místě pracoviště.

Pro lepší orientaci zaměstnavatele i zaměstnance existuje nyní již množství judikatury. K doměření daně ve výši několika stovek tisíc došlo na základě kontroly finančního úřadu u české společnosti, pro kterou pracovali na základě živnostenského listu svářeči, zámečníci a další osoby. Jedinými oficiálními zaměstnanci firmy byli předáci, mistři a správní zaměstnanci. Nejvyšší správní soud potvrdil, že se jednalo o závislou činnost. Rozsudek zdůvodnil tím, že práce byly prováděny v přímé závislosti na materiálovém zajištění, které zastřešovala společnost. Tyto práce byly prováděny pro společnost soustavně, v mnoha případech dlouhodobě, přičemž tyto fyzické osoby nevykonávaly práce pro žádné jiné odběratele, příjem od firmy byl jejich jediným zdanitelným příjmem v kontrolovaných zdaňovacích obdobích, uvedené osoby si vyřizovaly živnostenské oprávnění ve většině případů v souvislosti s nastávající prací, kterou hodlaly vykonávat v areálu firmy¹⁰⁾.

Na druhou stranu NSS rozlišuje mezi závislou prací a mezilidskou výpomocí. Případ, kdy neteř zaskakovala o polední pauze do obchodu své tety, kde prodávala zboží, nebyl soudem posouzen jako závislá činnost. Při rozlišování, zda jde o závislou práci či pouhou občanskou výpomoc, NSS považuje za zásadní prokázání znaků jako je soustavnost a vztah podřízenosti vůči zaměstnavateli, což v této kauze prokázáno nebylo. Soud dále konstatoval, že v rámci boje proti nežádoucí praxi nelegálního zaměstnávání není možné likvidovat běžný občanský život¹¹⁾.

Primární ani sekundární právo EU definici pracovníka neobsahuje. Při výkladu pojmu závislá činnost je proto třeba vycházet z judikatury Soudního dvora. Hlavní charakteristikou pracovního vztahu je, že osoba vykonává po určitou dobu pro jinou osobu na základě jejích pokynů práci, za kterou dostává odměnu. Za další kritéria pro rozhodování, zda jde o závislou činnost, lze považovat skutečnost, že zaměstnavatel určuje práci, která má být zaměstnancem vykonána a pracovní dobu.¹²⁾

Závěrem lze doporučit přítomnost kopie pracovních smluv (ať již jde o pracovní smlouvy na plný či částečný úvazek) a kopie dohod o provedení práce či pracovní činnosti na pracovišti. V případě, že se bude jednat o jiný právní vztah než vztah dle zákoníku práce, je nutné mít to smluvně ošetřeno tak, aby byla vyloučena podobnost se závislou činností. Jak bylo však uvedeno výše, ani důkladné smluvní vyloučení pracovního vztahu při faktickém nedodržení ustanovení smlouvy nemusí stačit.