Pro případ podání žaloby proti pojistiteli (tedy příslušné pojišťovně) fyzické osoby, která způsobila dopravní nehodou újmu poškozenému, postačí dle mého názoru s poukazem na § 2779 odst. 2 obč. zák. zažalovat pouze pojistitele – pojišťovnu. Někdo však zastává názor, že je i nadále z důvodu procesní opatrnosti potřebné zažalovat i fyzickou osobu – řidiče, který způsobil zranění. Je to opravdu nutné?
JUDr.
Petr
Hampel
ODPOVĚĎ
Ustanovení § 2779 obč. zák. pouze stanoví povinnost osoby uzavřít pojistnou smlouvu, nikoli koho je poškozený v případě vzniku škody oprávněn žalovat.
Jde-li o pojištění vozidla, jde o tzv. pojištění odpovědnosti dle § 2861 a násl. obč. zák. To je často uloženo přímo zákonem a podle odstavce 2 poškozenému vzniká právo na plnění proti pojistiteli, jen bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li tak jiný zákon. V takovém případě se poškozený dostává do postavení věřitele přímo vůči pojistiteli (tedy pojišťovně) a má právo na náhradu nemajetkové nebo majetkové újmy – pokud tak stanoví zákon. Tím je v daném případě zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), konkrétně jeho § 9. Podle tohoto ustanovení má
poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24. Při uplatnění nároku je povinen předložit společný záznam o dopravní nehodě, jde-li o dopravní nehodu nepodléhající oznámení Policii České republiky podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích.
Jak vyplývá z komentářů k dotčené právní úpravě, klíčové ustanovení oproti předchozí úpravě (vyhláška č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla) zakládá poškozenému přímý nárok na plnění proti pojistiteli škůdce. Jde o originární právo založené zvláštním právním předpisem, jak předvídá ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), které ke vzniku přímého nároku vyžaduje právě výslovnou úpravu zvláštním předpisem či pojistnou smlouvou. Toto právo, byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem, nemá povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se také nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, jestliže poškozený vůči němu uplatnil své právo na plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce je proto třeba důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, a to bez ohledu na to, zda jeho odpovědnost vyplývá z dříve platného ustanovení § 420 nebo § 427 občanského zákoníku z roku 1964 a zda se jedná o škodu na zdraví nebo na majetku (§ 442 a § 444 občanského zákoníku z roku 1964). Obdobně to platí i v případě, kdy za (nepojištěného) škůdce poskytuje plnění poškozenému Česká kancelář pojistitelů ze svého garančního fondu. Jedná se rovněž o originární právo poškozeného, které nemá povahu nároku na náhradu škody.
Poškozenému tedy postačí, pokud bude vymáhat nárok na náhradu újmy vůči pojišťovně
.