Některé zásady pro vypořádání společného jmění manželů v praxi, 1. část

Bude jen otázkou času, kdy se výklad ustálí, rozhodovací činnost zejména vyšších soudů praxi usměrní a poskytne přesvědčivé odpovědi na otázky, které se již nyní nad textem zákona a při řešení konkrétních životních situací objevují. Na některých místech se rovněž nabízí otázka, zda bude odpovídat spravedlivému uspořádání, pokud na uplatňování doposud nezpochybňovaných zásad budeme striktně (dogmaticky) trvat.

Netřeba opakovat, že společné jmění sestává (v tzv. zákonném režimu) na straně jedné z aktiv (§ 709 OZ), tedy z toho, co manželé nabyli za trvání manželství, přičemž zákon samozřejmě stanoví určité výjimky, také však výslovně stanoví např. i to, že součástí společného jmění je i zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů.

Součástí společného jmění jsou na straně druhé i pasiva (§ 710 OZ), dluhy „převzaté“ za trvání manželství (ledaže se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku; případně je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny).

Nadále se také uplatňuje zásada, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (dříve výslovně v ust. § 144 zákona č. 40/1964 Sb.).

Společné jmění manželů zaniká nejčastěji zánikem manželství (srov. dříve výslovně v ust. § 149 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Zanikne-li tedy manželství (např. rozvodem), zaniká i SJM (odhlédněme zde od toho, že nelze předem vyloučit i určitý extenzivní výklad, podle kterého účinky zrušení a zániku SJM nastávají až jeho vypořádáním). V mezidobí, dokud zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně každopádně alespoň přiměřeně ustanovení o společném jmění (toto nyní již výslovně v § 736 věta druhá OZ).

Zákon vychází z toho, že primárně by se účastníci měli na majetkovém vypořádání dohodnout. Pokud se však manželé nedohodnou, může kterýkoliv z nich podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu (§ 765 OZ).

Nedohodnou-li se tedy manželé (bývalí manželé) jinak, rozhodne o vypořádání soud, přičemž „se vychází z toho“, že (§ 742 odst. 1 OZ):

Proti dosavadní právní úpravě je výslovně stanoveno (§ 742 odst. 2 OZ), že hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

Zákon vychází z toho, že muž a žena by se měli vzájemně k sobě v manželství chovat podle zásad slušnosti (morálky). Zákon alespoň obecně základní povinnosti stanoví v ust. § 687 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v textu také jako „OZ“. Tyto povinnosti samozřejmě nelze nijak „vynutit“, nejsou-li dodržovány dobrovolně a přirozeně. Plnění uvedených povinností by v každé rodině mělo být určitým „minimálním standardem“. Vzájemně slušným a ohleduplným chováním manželů k sobě navzájem manželé také dávají cenný příklad svým dětem (§ 884 odst. 1 OZ).

V situaci, kdy jeden z manželů se v manželství „slušně nechová“, své povinnosti porušuje (jednání proti dobrým mravům je přitom i jednáním protiprávním), nabízí se otázka, do jaké míry to může mít vliv na výsledek vypořádání SJM.

Nejvyšší soud zde formuluje zásadu, že jednání, která jsou v rozporu se zákonem (dříve ust. § 18 zákona o rodině), resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou samozřejmě vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, avšak zásadně zejména v případech, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu (např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010, uveřejněném i v časopise Soudní rozhledy č. 6/2012, s. 214, je podána určitá sumarizace takovýchto negativních jednání ovlivňujících manželství; cenným vodítkem pro praxi je rovněž publikovaný článek: NS: a disparita podílů při vypořádání SJM/BSM, Soudní rozhledy č. 11-12/2012, s. 383, autor Michal Králík).

Ze starší judikatury lze připomenout, že znění zákona nevylučuje, aby soud vyjádřil rozdílnost podílů manželů při vypořádání společné věci, přihlížeje k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení určité věci, také tak, že věc přikáže do vlastnictví tomu z manželů, který se o nabytí a udržení společné věci zasloužil výlučně, resp. v převážné míře, aniž mu uloží, aby druhému manželovi, který se o její nabytí a udržení nezasloužil, na vyrovnání podílů zaplatil určitou finanční částku. Zákon explicitně neupravuje způsob nerovného vypořádání a disparita může být tak vyjádřena nejen procentem či zlomkem, ale i přikázáním věci jednomu z manželů, aniž je zavázán k finančnímu vypořádání s druhým manželem ohledně této věci (viz například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2914/99 ze dne 25.10.2001).

Z novější judikatury, pokud se týká posuzování důvodů pro disparitu podílů při vypořádání SJM, zde stojí za zmínku odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1488/2013, ze dne 21.7.2014, podle kterého pro posouzení možné disparity podílů při vypořádání společného jmění manželů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence. Může nastat i situace, kdy jeden z manželů zpočátku zavdává svým chováním příčinu k uplatnění disparity, nicméně svým pozdějším chováním může důvod disparity částečně či zcela odstranit. A disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možno uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují.

Pro oceňování vypořádávaného SJM obecně platí zásada (vyjádřená již ve stanovisku někdejšího Nejvyššího soudu ČSR Rc 42/1972, z novější judikatury např. Rc 11/2001, či rozsudek sp. zn. 22 Cdo 629/2000, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3285/2007 atd.), že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného SJM, se vychází ze stavu věci ke dni rozvodu, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání.

Toto judikatorní, avšak zákonem (tj. občanským zákoníkem) nevyjádřené pravidlo, však nelze nijak absolutizovat a soudní praxe zná výjimky - toto pravidlo platí pak bez problému zejména v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození.

Již v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1068/2008 se však uvádí, že podstata výjimek z uvedeného pravidla spočívá v tom, že v určitých situacích je namístě, aby při vypořádání bylo přihlédnuto k ceně věci ke dni rozhodování soudu, ale podle stavu nikoliv ke dni zániku SJM (tedy ke dni rozvodu), nýbrž taktéž ke dni rozhodování soudu.

Smysl uvedených výjimek spočívá v tom, že je třeba zohlednit jak běžné opotřebení, způsobené užíváním oběma účastníky, tak i mimořádné poškození, vzniklé v době užívání věci jen jedním z nich, je-li věc přikazována druhému (nebylo by správné, aby druhému účastníkovi, kterému je věc přikazována, šlo k tíži její zhoršení protistranou).

Z logiky věci pak vyplývá, že totéž musí platit o případu, kdy věc bez zavinění některého z účastníků v době mezi zánikem SJM a jeho vypořádáním prokazatelně zanikla, resp. byla poškozena či nadměrně znehodnocena živelní událostí (např. vichřicí, povodní či požárem).

V takovém případě je třeba ji ocenit podle stavu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM. Opačný postup by byl v rozporu se zásadami, na kterých spočívá občanské právo, zejména s pravidlem, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy či dokonce „vést k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“ (viz ust. § 2 odst. 3, popř. ve spojení s ust. § 3030 OZ). Vše viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014.

JUDr. Jiří Spáčil v redakční poznámce k tomuto rozhodnutí (publikováno v časopise Právní rozhledy č. 21/2015, s. 757) uvádí, že pochopitelně je zpětné zjišťování stavu věci důkazně náročné a v některých případech jen „zbytečně komplikuje a prodlužuje řízení“. Přitom má smysl především v případě, že se stav věci podstatně změnil, a to zaviněním některého z účastníků. Pak je správné ocenit věc podle stavu, v jakém byla v době zániku SJM. To platí opačně i o případě, kdy jeden z nich věc po zániku SJM výrazně zhodnotil (i když v úvahu tu připadá i přiměřené užití ustanovení o tzv. vnosech).

Nelze však zároveň zcela odhlížet od toho, že nový občanský zákoník poněkud nešťastně v § 740 větě druhé uvedl: „O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.“ JUDr. Jiří Spáčil se tedy v citované poznámce zaobírá i možnostmi spravedlivého výkladu zákona, tedy aplikace ust. § 740 věty druhé OZ v souladu s dobrými mravy a „zdravým rozumem“.

Tato zásada se uplatňuje poměrně striktně. Platí, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (SJM) manželů soud vypořádá jen ty věci (ten majetek, jakékoliv hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy může jen ohledně ceny vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžely rozdělí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004). V usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 1085/2012, dovolací soud uzavřel, že v řízení o vypořádání společného jmění postačí, když účastník identifikuje majetek, jehož vypořádání požaduje; návrh na způsob vypořádání, ocenění majetku ani částky na vyrovnání podílů není povinen uvádět, neboť soud v tomto ohledu ani není jeho návrhem vázán.

Z uvedených závěrů vyplývá, že soudnímu řízení o vypořádání mohou být podrobeny jen ty součásti zákonného majetkového společenství manželů, u kterých došlo k uplatnění požadavku na soudní vypořádání ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství. Ohledně ceny včas uplatněných majetkových hodnot však soud není vázán návrhy účastníků a může v tomto rozsahu návrhy i překročit. Ostatně ocenění majetku navrženého k vypořádání (jak již bylo výše uvedeno) není povinnou náležitostí žalobního návrhu.

Účastníci by tedy měli v řízení jednotlivé majetkové hodnoty výslovně označovat - ve lhůtě tří let od zániku SJM a navíc v rámci tzv. koncentrace řízení dle ust. § 119a, 114c a § 118b o. s. ř.¹⁾ Zásada, že soud může do vypořádání zaniklého společného jmění manželů zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání, platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů, a naopak.

Předmětem soudního řízení o vypořádání se mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, srov. i rozsudek ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 atd.).

Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM (SJM) navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti pátrá po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM (SJM) a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007).

Citovaný závěr o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí majetku (ale i např. pohledávek nebo závazků) do režimu zaniklého BSM po uplynutí zákonné tříleté lhůty v rámci jeho vypořádání soudem lze samozřejmě vztáhnout i na vypořádání zaniklého SJM.

Vychází se totiž z toho, že v soukromém právu se tradičně uplatňuje zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ - oba účastníci mají zásadně stejnou možnost v zákonem stanovené tříleté lhůtě od zániku SJM vypořádání zaniklého SJM u soudu navrhnout. I v konkrétním případě, kdy rozvedený manžel do uplynutí tříleté zákonné lhůty sám podal žalobu na vypořádání zaniklého SJM, avšak již po podání žaloby bývalou manželkou, nemohlo být řízení o jeho žalobě zastaveno z důvodu překážky . Podá-li tedy jeden z účastníků zaniklého společného jmění manželů návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i právo druhého z účastníků domáhat se vypořádání; podá-li druhý účastník stejnou žalobu v době, kdy je řízení již zahájeno, je na tuto žalobu třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení (tímto duplicitním návrhem není zahájeno řízení a není namístě jej proto zastavovat).

Nepříznivé důsledky ponese naopak ten účastník, který je nečinný a pouze spoléhá na to, že druhý z rozvedených manželů, se kterým se však na vypořádání účastník nedohodl, žalobu nepodá, ten ji ale naopak podá, a to na samém konci zákonné lhůty (zde srov. například odůvodnění rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012).

Podle ustálené judikatury je třeba upřednostnit speciální právní úpravu týkající se majetkových vztahů mezi manželi před obecnou úpravou bezdůvodného obohacení.

Pokud tedy například rozvedený manžel plnil v plné výši dluh třetí osobě na základě závazkového vztahu vzniklého za dobu trvání manželství, ačkoliv se na úhradě dlužné částky měli oba bývalí manželé podílet rovnodílně, je třeba to zohlednit v rámci vypořádání společného jmění manželů a nikoliv v samostatném řízení.

Dojde-li ke splacení společného dluhu manželů až po zániku společného jmění manželů (a současně před jeho vypořádáním) zásluhou jednoho z nich z jeho výlučných prostředků, přísluší mu právo na jejich náhradu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) OZ (dříve § 149 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb.). Tato skutečnost by se pak měla promítnout do rozhodnutí o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů v rámci vypořádání společného jmění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, publikovaný rovněž v časopise Právní rozhledy č. 3/2007, s. 113, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008).

Jde totiž o závazek náležející do společného jmění manželů, byla-li tedy jeho část zaplacena (splněna) z výlučných prostředků účastníka, ačkoliv šlo o povinnost obou bývalých manželů, je na místě tuto skutečnost zohlednit v rámci vypořádání společného jmění manželů, jež představuje zákonný institut umožňující souhrnné vypořádání majetkových vztahů mezi bývalými manžely a náležitě zohledňující specifika manželského soužití (institut bezdůvodného obohacení má také jen subsidiární charakter a uplatní se tedy pouze tehdy, nelze-li závazkové vztahy posuzovat podle jiných zákonných ustanovení - je tedy třeba, jak již bylo výše uvedeno, upřednostnit speciální právní úpravu týkající se majetkových vztahů mezi manžely před obecnou úpravou bezdůvodného obohacení, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo4036/2010 ze dne 8. června 2011).

Uvedené však neznamená, že by v řízení o vypořádání SJM bylo možné vypořádat vnosy nebo jiné transakce z výlučného majetku jednoho z manželů na výlučný majetek druhého z nich (např. plnění, ke kterým došlo bez právního důvodu ještě před uzavřením manželství, či situace, kdy jeden z manželů obdrží za trvání manželství peněžní prostředky darem nebo na základě dědictví a investuje je do nemovitosti náležející do výlučného (odděleného) vlastnictví druhého z nich apod.).

Při vypořádání společného jmění manželů totiž „nelze přihlížet“ k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich. Pokud takovýto nárok je uplatněn, neznamená to však pro soud, že by se jím „neměl zabývat“, jak by bylo možné nesprávně dovozovat např. z formulace v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1574/2003, kde sice je uvedeno, že „soud nepochybil, když se nezabýval otázkou nákladů, které žalovaná vynaložila v souvislosti s obstaráním bytu pro žalobce,“ bylo to však dáno značnou specifičností projednávané věci, tento závěr nelze zobecňovat.

To, že se uplatněným nárokem nemůže soud zabývat v řízení o vypořádání SJM neznamená, že se jím nemusí zabývat vůbec (že je prostým způsobem vypustí ze soupisu položek navržených k vypořádání). Tím by došlo k porušení práva na soudní ochranu - byla by tedy účastníkovi v rozporu s čl. 36 odst. 1 LZPS upřena možnost domáhat se svého práva u soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným (, k tomu srov. např. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7.7.1994).

Je zde tedy třeba naopak postupovat tak, že soud nárok na vypořádání jakýchkoliv vnosů nebo jiných transferů z výlučného majetku jednoho z manželů do výlučného vlastnictví druhého z manželů vyloučí k samostatnému projednání a rozhodnutí.

Takový postup není ostatně ani v rozporu s principem procesní ekonomie, Nejvyššího soudu je v každém případě ustálená v tom, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze přihlížet k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010).

Dokončení příště: Bydlení v nemovitosti jednoho z manželů: uplatní se zásada „něco za něco“? Další potenciálně sporné otázky - SJM a vypořádání úročeného dluhu. Další potenciálně sporné otázky - SJM a výživné na dítě z předchozího vztahu.