Dne 19. 7. 2018 schválil Senát novelu zákona č. 104/2013 Sb. , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, která zapracovává směrnici Evropského Parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. 4. 2014, o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech (dále jen „směrnice“), jejímž primárním cílem je zefektivnit přeshraniční opatřování důkazů a která za tímto účelem mimo jiné zavádí institut evropského vyšetřovacího příkazu. Stejně jako další členské státy měla Česká republika implementovat tuto směrnici již do května loňského roku, ale Poslanecká sněmovna ji do konce svého volebního období nestihla projednat. (Poznámka redakce: Novela byla vyhlášena dne 16. 8. 2018 ve Sbírce předpisů ČR pod č. 178/2018 Sb. ).
Legislativní novinky s komentářem - Novela zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech
Mgr.
Veronika
Šaurová,
advokátní koncipientka
Cílem evropského vyšetřovacího příkazu je zjednodušení a zrychlení přeshraničního vyšetřování trestných činů tím, že usnadní spolupráci justičních orgánů, které budou moci účinněji postupovat v boji např. proti organizovaným trestným činům, terorismu, obchodování s drogami a další trestné činnosti. Justiční orgány by díky tomuto institutu měly mít rychlý přístup k důkazům ve všech členských státech EU (kromě Dánska a Irska, vůči kterým není směrnice použitelná, jak je uvedeno v její preambuli), a to díky sjednocení právního rámce pro získávání důkazů. Nová právní úprava přináší komplexní pravidla pro celý postup shromažďování důkazů od jejich zajištění až po předání.
Hlava XI. novely, která upravuje institut evropského vyšetřovacího příkazu, se použije ve vztahu k jiným členským státům v zásadě pro všechny typy úkonů právní pomoci, které jsou prováděné za účelem opatření důkazu na území jiného členského státu, a to s výjimkou opatření důkazu v rámci společného vyšetřovacího týmu zřízeného s jiným členským státem (s výjimkou případu, kdy je opatřován důkaz z jiného členského státu, který se společného vyšetřovacího týmu neúčastní), dále pokud právní pomoc spočívá v doručení písemnosti anebo pokud se věc zajišťuje pro jiné než pro důkazní účely (např. pro zajištění nároku poškozeného).
Evropský vyšetřovací příkaz může vydat buď justiční orgán (typicky soud nebo státní zástupce) nebo jiný orgán, pokud má v daném členském státě pravomoc opatřovat důkazy (např. policejní orgán) a pokud jím vydaný příkaz potvrdí justiční orgán tohoto státu.
Dle důvodové zprávy ovšem zůstává nedořešenou otázka, zda do působnosti směrnice spadá i přeshraniční sledování či nikoli, neboť některé státy nepovažují otázku přeshraničního sledování za institut justiční spolupráce ale za institut spolupráce policejní. Dle převládajícího názoru by se tato otázka měla řešit případ od případu, tedy pokud bude právní úprava obou dotčených států jednotná a oba státy budou tuto otázku považovat za otázku justiční spolupráce, jak je tomu i v případě České republiky, měly by využít evropský vyšetřovací příkaz, v opačném případě nikoli. Pokud jeden stát přeshraniční sledování považuje za otázku justiční spolupráce a druhý ne, měly by se dohodnout tak, aby byl postup co nejefektivnější a vzhledem k tomu, že evropský vyšetřovací příkaz poskytuje více záruk, měl by tento postup být výhodnější.
Nová úprava také taxativně vymezuje možné důvody pro odmítnutí evropského vyšetřovacího příkazu, mezi které patří např. skutečnost, že daný skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky, nebo pokud by výkon příkazu mohl poškodit bezpečnostní zájmy státu.
Přínosem evropského vyšetřovacího příkazu je zjednodušení administrativního postupu zavedením jednotného standardizovaného formuláře, který musí obsahovat předepsané náležitosti a musí být přeložen do úředního jazyka státu, do kterého je zasílán. Evropský vyšetřovací příkaz mohou justiční orgány využívat také za účelem provedení výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení a telefonu, za účelem zjištění informace o účtu a transakcích na účtu na území jiného členského státu. Justice bude moci evropský vyšetřovací příkaz využít také k odposlechu telekomunikačního provozu, skrytému vyšetřování nebo k dočasnému převzetí osoby nacházející se v jiném členském státě ve vazbě, výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody k provedení úkonu trestního řízení za účelem opatření důkazu, nemá-li tato osoba v trestním řízení, pro které je předávána, postavení podezřelého nebo obviněného.
Směrnice dále stanoví lhůtu 30 dnů od obdržení evropského vyšetřovacího příkazu, ve které justiční orgán musí posoudit, zda jsou splněny podmínky pro jeho výkon. Pokud shledá, že nejsou dány důvody pro jeho odmítnutí, sepíše o tom záznam a musí evropský vyšetřovací příkaz vykonat neprodleně, zpravidla nejpozději do 90 dnů od sepsání tohoto záznamu. Rozporuplné reakce vyvolává komentář zástupců Evropské komise a Evropského parlamentu podaný na implementačním workshopu pořádaném ke směrnici, kdy tito dle důvodové zprávy k novele zákona uvedli, že:
„… postup má být neformální, tj. že vykonávající stát přijme evropský vyšetřovací příkaz, podle článku 16 potvrdí jeho přijetí jinému členskému státu a nejsou- li dány důvody pro odmítnutí, tak jej vykoná. Podle článku 9 směrnice se tak má dít bez dalších formalit. Rozhodnutí může být vyžadováno v rámci výkonu evropského vyšetřovacího příkazu v případě, že provedení úkonu právní pomoci vnitrostátně vyžaduje rozhodnutí soudu (např. příkaz k povolení odposlechu nebo domovní prohlídky). Žádné další zvláštní rozhodnutí o uznání není třeba vydávat.“
Zda a do jaké míry se tento neformální postup může dostat do rozporu se základními zásadami trestního řízení, nám pravděpodobně ukáže až praxe.