Školné - vysokoškolské studium

Odpověď:

Podle § 24 odst. 2 písm. j) bod 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), jsou výdaje zaměstnavatele vynaložené na provoz vlastních vzdělávacích zařízení nebo výdaje (náklady)spojené s odborným rozvojem zaměstnanců podle jiného právního předpisu (tím je i zákoník č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „zákoník práce“]), a rekvalifikací zaměstnanců podle jiného právního předpisu upravujícího zaměstnanost, pokud souvisejí s předmětem činnosti zaměstnavatele. Jedinou podmínkou pro úspěšné uplatnění výdajů (nákladů) spojených s odborným rozvojem zaměstnanců je tedy to, že tento odborný rozvoj souvisí s předmětem činnosti zaměstnavatele.

Odborný rozvoj zaměstnanců zahrnuje podle § 227 zákoníku práce zejména zaškolení a zaučení, odbornou praxi absolventů škol, prohlubování kvalifikace a zvyšování kvalifikace.

Kvalifikační dohoda podle § 234 zákoníku práce upravuje vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v případě zvyšování kvalifikace nebo prohlubování kvalifikace. Povinnost uzavřít takovou kvalifikační dohodu zákoník práce smluvním stranám neukládá. Pokud však zaměstnavatel se zaměstnancem kvalifikační dohodu uzavřou, musí tato dohoda splňovat náležitosti uvedené v uvedeném § 234 zákoníku práce. Zákon o daních z příjmů jako nutnou podmínku pro daňovou uznatelnost výdajů zaměstnavatele spojených s odborným rozvojem zaměstnanců uzavření kvalifikační dohody neukládá.

Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů obecně platí, že výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Samotné vynaložení výdaje bude prokázáno uvedenou fakturou, kterou škola zaměstnavateli vystaví. Na zaměstnavateli dále bude povinnost prokázat, že se jedná o výdaj daňový, tzn., že je vynaložen na odborný rozvoj zaměstnance a tento odborný rozvoj souvisí s předmětem činnosti zaměstnavatele. Zákon o daních z příjmů v tomto případě nepředepisuje, jakým důkazem lze tuto okolnost prokázat. Je tedy nutné vycházet z obecné úpravy dokazování v rámci případného řízení vedeného správcem daně se zaměstnavatelem, tzn. zejména § 93 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého lze jako důkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem, a to i těch, které byly získány před zahájením řízení. Jde zejména o tvrzení daňového subjektu, listiny, znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci. V daném případě lze prokazovat splnění podmínek pro uplatnění uvedeného daňového výdaje takovým důkazem, ze kterého bude patrné, že konkrétní zaměstnanec studuje příslušný obor dané vysoké školy a že tento obor souvisí s předmětem činnosti zaměstnavatele (využít lze podle mého názoru např. potvrzení o studiu apod.).

Nad rámec dotazu si dovolím upozornit na ustanovení § 6 odst. 9 písm. a) zákona o daních z příjmů, podle kterého jsou od daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti u zaměstnance osvobozena nepeněžní plnění vynaložená zaměstnavatelem na odborný rozvoj zaměstnanců související s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo nepeněžní plnění vynaložená zaměstnavatelem na rekvalifikaci zaměstnanců podle jiného právního předpisu upravujícího zaměstnanost; toto osvobození se nevztahuje na příjmy plynoucí zaměstnancům v této souvislosti jako mzda, plat, odměna nebo jako náhrada za ušlý příjem, jakož i na další peněžní plnění poskytovaná v této souvislosti zaměstnancům.

Závěrem ještě zmínka ke zvyšování kvalifikace z pohledu zákoníku práce. Zvýšením kvalifikace se podle § 231 odst. 1 zákoníku práce rozumí změna hodnoty kvalifikace; zvýšením kvalifikace je též její získání nebo rozšíření. Zvyšováním kvalifikace je podle odst. 2 téhož paragrafu zákoníku práce studium, vzdělávání, školení, nebo jiná forma přípravy k dosažení vyššího stupně vzdělání, jestliže jsou v souladu s potřebou zaměstnavatele. V § 232 zákoníku práce je pak upraven nárok zaměstnance při zvýšení kvalifikace čerpat od zaměstnavatele pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

Na charakter zvyšování kvalifikace upozorňuji nikoliv z důvodu vlivu na shora popsaný daňový režim, ale z důvodu navazujících konsekvencí v případě poskytování dalších příspěvků v souvislosti se zvyšováním kvalifikace. Na rozdíl od prohlubování kvalifikace, které se ve smyslu § 230 odst. 3 zákoníku práce považuje za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci mzda nebo plat, je zvyšování kvalifikace v kontextu § 205 zákoníku práce překážkou v práci na straně zaměstnance, za kterou přísluší náhrada mzdy nebo platu (z hlediska výše takové náhrady lze odkázat na § 232 zákoníku práce a na další související ustanovení tohoto zákona). Pokud by tedy zaměstnavatel zaměstnanci poskytl příspěvek na dopravu do vzdělávacího zařízení za účelem zvyšování kvalifikace, nemůže se jednat o pracovní cestu, a to právě proto, že se nejedná o výkon práce. Uvedený příspěvek na dopravu tak není náhradou cestovních výdajů při pracovní cestě, ale je podle mého názoru peněžním příspěvkem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace zaměstnance, který není od daně z příjmů fyzických osob osvobozen.