Nadřízený orgán PO obce či kraje podle zákona o svobodném přístupu k informacím, 2. část

Za problematické je nutné považovat situace, kdy určení nadřízeného orgánu není jednoduchou operací, ale procesem se spoustou neznámých a s různými závěry, ke kterým dospívají nejen povinné subjekty, ale také odborná veřejnost a . Právě různorodost právních názorů může u některých žadatelů o informace vyvolávat pocity svévole orgánů aplikujících příslušná ustanovení upravující způsob určení nadřízeného orgánu. Typickým příkladem, který nepřispívá k právní jistotě žádné ze zúčastněných stran, je určení nadřízeného orgánu PO¹⁾ obce či kraje v intencích zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), resp. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

Důležitost správného určení nadřízeného orgánu PO spočívá také v tom, že nesprávné určení nadřízeného orgánu PO vyvolává závažný právní důsledek, a to nicotnost rozhodnutí. Nicotným je takové rozhodnutí, které trpí natolik závažnou vadou (resp. vadami), že jej vůbec za rozhodnutí nelze považovat.²⁾ To znamená, že nicotné rozhodnutí vlastně vůbec neexistuje, nevyvolává žádné právní účinky a nikoho nezavazuje.³⁾ Jednou ze závažných vad způsobujících nicotnost je i případ, kdy rozhodnutí vydá nesprávně určený nadřízený orgán PO, jelikož tak dojde k vydání rozhodnutí věcně nepříslušným orgánem.

Otázky, které se v této souvislosti nabízejí, jsou, zda nicotnost takového rozhodnutí (vydaného věcně nepříslušným nadřízeným orgánem) nastává automaticky bez dalšího, zda může být nicotnost prohlášena z moci úřední nebo zda je nutné vyvinout nějaké úsilí např. v podobě podané žaloby na takové rozhodnutí. Na tomto místě je vhodné uvést, že Správní řád totiž obsahuje výslovnou úpravu nicotnosti,⁴⁾ v rámci které je upravena formální procedura deklarování nicotnosti správním orgánem nebo soudem. Pokud by nicotnost rozhodnutí nastávala automaticky, tj. nicotným rozhodnutím by se nikdo bez dalšího nemusel řídit, nebyl by jím nikdo vázán a ani by nebyl povinen jej respektovat, byl by tím nabourán zejména princip právní jistoty. Mohlo by totiž dojít k nesprávnému posouzení nicotnosti adresátem, který by rozhodnutí na základě svého vyhodnocení nerespektoval, avšak správní orgán by jej za nulitní nepovažoval (resp. by rozhodnutí nicotné nebylo) a jeho respektování (resp. plnění) by vymáhal.

Zbývá tedy zodpovědět otázky, zda může být nicotnost prohlášena z úřední moci nebo zda je nutné vyvinout nějaké úsilí např. v podobě podané žaloby na takové rozhodnutí. V tomto případě je potřeba rozlišit dvě situace, a to zda nicotnost prohlašuje správní orgán anebo ji vyslovuje soud. Co se týče prohlášení nicotnosti správním orgánem, tak dle ust. § 78 odst. 1 správního řádu správní orgán zjišťuje a prohlašuje nicotnost z , a to kdykoliv; není tedy potřeba, aby bylo vyvinuto úsilí ze strany adresáta rozhodnutí. V případě, že se adresát rozhodnutí domnívá, že je rozhodnutí nicotné, má dle téhož ustanovení možnost upozornit na tuto skutečnost správní orgán a podat podnět k prohlášení nicotnosti (i přes podaný podnět se však řízení zahajuje ).⁵⁾ V případě prohlašování nicotnosti rozhodnutí vydaného „domnělým“ nadřízeným orgánem PO může nastat problém při určování, který orgán by měl nicotnost zjistit a prohlásit. Dle ust. § 77 odst. 1 správního řádu totiž nicotnost z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje Na tomto místě je nutné zdůraznit, že nadřízený správní orgán je oprávněn prohlásit nicotnost pouze v případě, kdy důvod nicotnosti spočívá v absolutním nedostatku věcné příslušnosti. Nicotnost z dalších důvodů může vyslovit pouze soud, a to podle příslušných ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“).⁶⁾ Soud tedy může vyslovit nicotnost nejen ve vztahu k důvodům uvedeným v ust. § 77 odst. 2 správního řádu, ale i ve vztahu k jiným důvodům⁷⁾ neobsaženým v tomto ustanovení správního řádu (tedy i z důvodu nedostatku věcné příslušnosti správního orgánu). Tyto závěry vyplývají z právní úpravy správního soudnictví obsažené v soudním řádu správním, který konkrétní výčet důvodů pro vyslovení nicotnosti neupravuje.⁸⁾ Jinými slovy lze uvedené shrnout tak, že soudy mohou vyslovovat nicotnost podle všech důvodů. V této souvislosti je nutné upozornit na to, že pokud bude žadatel chtít, aby soud vyslovil nicotnost konkrétního rozhodnutí, je oproti prohlášení nicotnosti rozhodnutí podle správního řádu nutné, aby vyvinul úsilí, tj. , jelikož soudy nemohou zahájit řízení z úřední povinnosti.

Co se týká aplikace výše uvedených ustanovení správního řádu vztahujících se k nicotnosti rozhodnutí vydaného při postupu podle zákona o svobodném přístupu k informacím, je třeba rozlišovat, zda se jedná o rozhodnutí o odvolání nebo o rozhodnutí o stížnosti dle ust. § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen „rozhodnutí o stížnosti“).

Ve vztahu k rozhodnutí o odvolání je v případech prohlášení/vyslovení jejich nicotnosti možné postupovat podle ust. § 77 a 78 správního řádu, jelikož správní řád je u těchto rozhodnutí v zásadě plně aplikovatelný.⁹⁾ Ve vztahu k výše uvedenému je tedy u rozhodnutí o odvolání situace taková, že v případech, kdy „domnělý“ nadřízený orgán PO rozhodne o odvolání, může být nicotnost rozhodnutí tohoto orgánu prohlášena jak z moci úřední správním orgánem (nadřízeným správním orgánem nesprávně určeného nadřízeného orgánu), tak vyslovena soudem na základě podané žaloby.

Složitější situace nastává v případě rozhodnutí o stížnosti, a to s ohledem na znění ust. § 20 odst. 4 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím¹⁰⁾ a chybějící judikaturu týkající se nicotnosti rozhodnutí o stížnosti. U rozhodnutí o stížnosti není obecně pochyb o tom, že je u něj možné zkoumat případnou nicotnost, protože se jedná o správní rozhodnutí. Na druhou stranu však již není zcela jasné, zda je pro prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stížnosti možné použít ust. § 77 a 78 správního řádu (tedy zda může nicotnost prohlásit i nadřízený správní orgán) nebo zda nicotnost těchto rozhodnutí může vyslovit výlučně správní soud (tedy mimo režim ust. § 77 a 78 správního řádu). Podle našeho názoru by měla být aplikovatelná spíše jen druhá varianta, kdy vyslovení nicotnosti rozhodnutí o stížnosti je možné dosáhnout výlučně soudní cestou, a to zejména s ohledem na dikci ust. § 20 odst. 4 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím a nutnost formálního deklarování nicotnosti.¹¹⁾

Jak již bylo uvedeno v první části tohoto článku, objevují se v současné době v zásadě dva názory na určení nadřízeného orgánu PO.

lze vždy určit nadřízený orgán PO podle ust. správního řádu. Tato teze vychází zejména z pravidla aplikační přednosti ust. § 178 správního řádu před pravidlem, podle kterého rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, přičemž v podstatě vylučuje situaci, ve které by byl nadřízeným orgánem ten, kdo stojí v čele PO, tj. její ředitel. Nadřízeným orgánem tak je vždy ÚSC¹²⁾ nebo jeho orgány.

Nadřízený orgán PO tak je možné nejprve určit podle ust. § 178 odst. 1 správního řádu, a to zejména v případě, kdy zvláštní zákon stanoví, kdo je nadřízeným orgánem PO. O opravném prostředku tak bude rozhodovat ten, kdo je za nadřízený orgán zvláštním zákonem označen. Do okruhu PO, u nichž bude připadat do úvahy aplikace ust. § 178 odst. 1 správního řádu, bude zpravidla možné zařadit část žádostí o informace, které jsou adresovány PO, které přešly na obec či kraj v minulosti, jako například školská zařízení.

Pokud však taková zvláštní právní úprava není, bude možné určit nadřízený orgán podle toho, kdo podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě podle toho, kdo vykonává dozor.¹³⁾ Zde lze odkázat např. na ust. § 27 odst. 9 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 205/2000 Sb.“), podle kterého provádí zřizovatel kontrolu hospodaření PO,¹⁴⁾ která je svou povahou podřaditelná pod dozor uvedený v ust. § 178 odst. 1 správního řádu. Nadřízeným orgánem bude v tomto případě zřizovatel PO.

Pokud by nebylo možné určit nadřízený orgán PO podle ust. § 178 odst. 1 správního řádu, pak lze určit nadřízený orgán PO podle ust. § 178 odst. 2 správního řádu, a to jako orgán, který PO pověřil výkonem veřejné správy na základě zákona. Takovým ustanovením je ust. § 23 odst. 1 zákona č. 205/2000 Sb., podle kterého může ÚSC zřizovat PO jako právnické osoby, a to k plnění svých úkolů, zejména k hospodářskému využívání svého majetku a k zabezpečení veřejně prospěšných činností. Z uvedeného ustanovení je pak dovozováno, že PO jsou zřizovány k výkonu veřejné správy v širším slova smyslu, což znamená, že se nejedná jen o výkon vrchnostenské veřejné správy, ale také správy pečovatelské. Shodný názor zastávají rovněž autoři komentáře k zákonu o svobodném přístupu k informacím.¹⁵⁾ Ve vztahu k nastíněnému řešení však současně vyvstává otázka, zda v případě, kdy by byl určen nadřízený orgán PO podle § 178 odst. 2, by tento způsob určení nadřízeného orgánu PO dopadal i na doplňkovou činnost PO, která by sice měla navazovat na hlavní činnost, avšak dle zákona č. 250/2000 Sb. nesmí narušovat plnění hlavního účelu PO, a tudíž není součástí hlavní činnosti a předmětu činnosti. Zde tedy již chybí samotné „pověření“ výkonem veřejné správy. Pokud by byla přijata tato myšlenka a ÚSC by byl nadřízeným orgánem všech subjektů, které pověřil výkonem veřejné správy bez dalšího, pak by mohlo docházet k takovým situacím, kdy by se např. předáním vyměřeného nedoplatku na místním poplatku k vymáhání soudnímu exekutorovi tento stal povinným subjektem a obecní úřad, který vymáháním vyměřeného nedoplatku na místním poplatku soudního exekutora „pověřil“, by byl jeho nadřízeným orgánem v intencích zákona o svobodném přístupu k informacím.¹⁶⁾

V souvislosti s uvedeným se nabízí otázka, kdo by v uvedených případech rozhodoval o opravném prostředku. Autoři komentáře zákona o svobodném přístupu k informacím dospěli k závěru,¹⁷⁾ že na určení příslušnosti pro rozhodování o opravném prostředku se použije ust. § 130 odst. 1 správního řádu, podle kterého, stanoví-li zákon, že řízení provádí ÚSC, aniž by určoval, který jeho orgán je k úkonům příslušný, je tímto orgánem v případě kraje krajský úřad a v případě obce obecní úřad. Uvedené ustanovení má dle autorů komentáře speciální povahu vůči zákonu č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), resp. zákonu č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o krajích“). Na tomto místě je vhodné poukázat na oponenturu zastánců druhého názoru. Ti argumentují, že v případě, kdy by byl určen nadřízený orgán podle ust. § 178 odst. 1 správního řádu, nastaly by dvě situace: pokud by zvláštní zákon výslovně stanovil, kdo rozhoduje z pozice nadřízeného orgánu, pak by to byl tento orgán; pokud nikoliv, pak by to byl ten orgán, který vykonává dozor, tj. ve smyslu ust. § 102 odst. 2 písm. b) a q) zákona obcích, resp. ust. § 59 odst. 1 písm. i) zákona o krajích rada obce či kraje. K takovému závěru přitom dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11.11.2011,¹⁸⁾ ve kterém bylo připuštěno, aby o odvolání proti rozhodnutí školy rozhodovala rada obce Psáry, a to v rámci bodu, který byl na jednání této rady zařazen (doplněn) až v jejím průběhu. Pokud by dále byl určen nadřízený orgán podle ust. § 178 odst. 2 správního řádu, tj. podle toho, kdo PO pověřil výkonem veřejné správy, pak by o opravném prostředku rozhodovalo v souladu s ust. § 84 odst. 2 písm. d) zákona o obcích, resp. ust. § 35 odst. 2 písm. j) zákona o krajích zastupitelstvo obce či kraje.

Potvrzení správnosti prvního právního názoru lze nalézt v judikatuře. Např. Krajský soud v Brně rozhodoval v roce 2014¹⁹⁾ o žalobě podané proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru kultury, který rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí Národního divadla Brno, příspěvkové organizace. Krajský soud v Brně bez bližšího odůvodněn připustil, aby o podaném odvolání proti rozhodnutí Národního divadla Brno rozhodoval z pozice nadřízeného orgánu Magistrát města Brna. Z rozsudku Krajského soudu v Brně lze přes uvedenou absenci podrobného odůvodnění určení nadřízeného orgánu PO dovodit, že tomu tak bylo na základě ust. § 178 odst. 2 správního řádu, a to s použitím argumentace o Národním divadle Brno jako o PO veřejného práva.

Potvrzení správnosti prvního názoru lze nalézt také v rozhodovací činnosti Krajského soudu v Hradci Králové, který rozhodoval v roce 2015²⁰⁾ o žalobě podané proti rozhodnutí statutárního města Hradec Králové, Magistrátu města Hradec Králové, o odvolání proti rozhodnutí Základní umělecké školy Hradec Králové, kterým bylo odmítnuto poskytnutí požadovaných informací o platech pedagogů. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že v dané věci nerozhodoval z pozice nadřízeného orgánu Magistrát města Hradec Králové, ale statutární město Hradec Králové. Přesto, že uvedený rozsudek opět naznačuje určení nadřízeného orgánu podle ust. § 178 správního řádu, je zajímavé, že v tomto případě vystupuje v pozici nadřízeného orgánu statutární město - Hradec Králové jako ÚSC zřizovatel.

lze naopak určit nadřízený orgán PO zejména podle ust. § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle kterého rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. To v případech, kdy zvláštní právní předpis nestanoví, že nadřízeným orgánem PO je konkrétní orgán. Podle prvního názoru je nutné mít vždy na paměti, že PO je vždy samostatným subjektem, jehož vazby na zřizovatele nejsou natolik „pevné“, že by k určení nadřízeného orgánu bylo možné použít ust. § 178 odst. 1 správního řádu v části týkající se dozoru a ust. 178 odst. 2 správního řádu.

I správnost druhého názoru byla potvrzena judikaturou, přičemž lze například odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 17.6.2010.²¹⁾ Nejvyšší správní soud zde rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí vydanému ředitelem Technické správy komunikací hlavního města Prahy (toho času se jednalo o PO) o odvolání proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o informace týkající se poskytnutí úplného textu zprávy o posouzení nabídek vypracované v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky. Nejvyšší správní soud v tomto sporu připustil jako nadřízený orgán PO jejího ředitele, a to opět bez bližšího odůvodnění.

Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne 11.2.2015.²²⁾ Nejvyšší správní soud rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí Národního zemědělského muzea, jejího ředitele, o stížnosti na postup Národního zemědělského muzea. Nejvyšší správní soud se v daném případě s ohledem na námitky žalobkyně zabýval také tím, že jak rozhodnutí o stížnosti (materiálně posouzené jako odvolání), tak předchozí přípis (materiálně posouzený jako rozhodnutí), zasílal ředitel PO, neboť dle žalobkyně tak byla porušena zásada dvojinstančnosti. Nejvyšší správní soud při hodnocení toho, zda mohl rozhodovat o odvolání ředitel Národního zemědělského muzea, vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 28/2007 ze dne 18.9.2007, ve kterém byl vysloven obecný názor, že: Nejvyšší správní soud tedy vycházel při hodnocení příslušnosti k rozhodování z právních předpisů a dokumentů upravujících postavení a pravomoc jednotlivých subjektů, přičemž po podrobném posouzení věci dospěl k závěru, že kompetentní k rozhodování o stížnostech a odvoláních v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím je generální ředitel Národního zemědělského muzea. Nejvyšší správní soud ani neshledal, že by zasílání všech písemností generálním ředitelem Národního zemědělského muzea bylo porušením zásady dvojinstančnosti.

Jak vyplývá z výše uvedeného, sice na jednu stranu potvrdila správnost úvah obou názorových proudů, na druhou stranu však příslušné soudy nedospěly k jednoznačnému závěru spočívajícímu v tom, že by se nadřízený orgán PO měl určovat pouze na základě ust. § 178 správního řádu nebo na základě ust. § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Lze tak učinit závěr, že ani jeden z výše popsaných názorů na určení nadřízeného orgánu obce či kraje neobstojí absolutně ve všech případech. Naopak různé závěry judikatury podporují myšlenku, že při určování nadřízeného orgánu PO je vždy nutné v každém jednotlivém případě zkoumat jak konkrétní právní úpravu, tak skutečný vztah mezi zřizovatelem a PO, tedy těsnost těchto vazeb.

Ve vztahu k uvedenému lze při využití nastíněných úvah dospět u jednotlivých PO k závěrům o určení nadřízeného orgánu, které by měly při správné interpretaci právní úpravy a těsnosti jednotlivých vazeb PO a jejího zřizovatele ve vztahu k požadované informaci vést ke správnému určení nadřízeného orgánu.

Vzhledem k tomu, že se PO zřizují v různých oblastech, pokusíme se alespoň v rámci několika příkladů nastínit situace, kdy bude u vybraných druhů/typů PO určován nadřízený orgán podle ust. § 178 správního řádu a kdy bude rozhodovat o opravném prostředku ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, a to nad rámec příkladů, které jsou uvedeny výše v textu tohoto článku.

V oblasti zdravotnictví patří mezi základní předpisy upravující poskytování zdravotních služeb zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), a zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o specifických zdravotních službách“). Zákon o zdravotních službách obsahuje specifickou úpravu stížností,²³⁾ které směřují proti postupu poskytovatele²⁴⁾ při poskytování zdravotních služeb nebo proti činnostem souvisejícím se zdravotními službami. Tento druh stížností může podat pouze zákonem taxativně vyjmenovaný okruh subjektů.²⁵⁾ V případě, že stížnost podají jiné osoby, se hledí na stížnost jako na podnět ke kontrole. Stížnost se podává poskytovateli zdravotních služeb, a pokud stěžovatel se způsobem vyřízení stížnosti nesouhlasí, může podat stížnost příslušnému správnímu orgánu, který tomuto poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Tímto orgánem je v drtivé většině případů krajský úřad. Prostřednictvím institutu stížnosti dochází k přezkoumání poskytování zdravotních služeb v první linii poskytovatelem a v další krajským úřadem (v případě nesouhlasu stěžovatele se způsobem vyřízení stížnosti poskytovatelem). Krajský úřad není v zákoně o zdravotních službách výslovně označen jako nadřízený orgán v rámci posuzování těchto stížností a ani vztah mezi poskytovatelem a krajským úřadem není typickým vztahem nadřízeného a podřízeného orgánu. Přesto lze dle našeho názoru dospět k závěru, že krajský úřad vůči poskytovateli působí jako nadřízený orgán, jelikož mu zákon o zdravotních službách dává možnost uložit poskytovateli nápravná opatření s uvedením lhůty pro jejich splnění, a to v případě zjištění pochybení. Na základě výše uvedeného tedy lze dospět k závěru, že pokud bude žadatel požadovat od PO informace (v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím) týkající se těchto specifických stížností, lze určit nadřízený orgán PO v této oblasti na základě ust. § 178 odst. 1 zákona o zdravotních službách.

Další oblastí, ve které se uplatní při určování nadřízeného orgánu PO ust. § 178 odst. 1 správního řádu, je problematika přezkumu lékařských posudků upravená v zákoně o specifických zdravotních službách.²⁶⁾ V tomto případě je situace obdobná jako v případě již popsaných stížností, jelikož zákonem stanovená osoba, která má za to, že je lékařský posudek nesprávný, může podat návrh na jeho přezkoumání poskytovateli, který posudek vydal. Pokud poskytovatel návrhu na přezkoumání v plném rozsahu nevyhoví, postoupí spis s návrhem na přezkoumání příslušnému správnímu orgánu, kterým je stejně jako u stížností ten správní orgán, který tomuto poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, nejčastěji krajský úřad. V rámci přezkoumání lékařských posudků však je vztah nadřízenosti a podřízenosti krajského úřadu a poskytovatele znatelnější, neboť výsledné výstupy v rámci přezkoumání lékařského posudku jsou obdobné jako v „klasickém“ odvolacím řízení. Krajský úřad po přezkoumání lékařského posudku příslušný návrh na přezkoumání zamítne a lékařský posudek potvrdí nebo napadený lékařský posudek zruší a vrátí věc poskytovateli k vydání nového lékařského posudku nebo napadený lékařský posudek zruší.

Nadřízeným orgánem PO tedy bude podle našeho názoru v oblasti stížností a lékařských posudků ten správní orgán, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Jak již bylo uvedeno výše, v převážné míře jím bude krajský úřad.

V případě PO v oblasti sociálních služeb lze poukázat na ust. § 42 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že ředitel zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy sociálně-právní ochrany, pokud jde o zamítnutí žádosti o povolení pobytu mimo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Dle téhož ustanovení je nadřízeným správním orgánem ředitele krajský úřad, v jehož obvodu se nachází adresa sídla zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. V tomto případě je tak nadřízený orgán výslovně stanoven zákonem a při určení nadřízeného orgánu v této oblasti v rámci zákona o svobodném přístupu k informacím se dle našeho názoru aplikuje ust. § 178 odst. 1 správního řádu.

Dalším příkladem jsou PO zřizované v oblasti školství. Tak např. podle ust. § 183 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), plní krajský úřad úkoly nadřízeného orgánu ředitelů škol a školských zařízení při rozhodování ředitelů škol a školských zařízení o právech a povinnostech v oblasti státní správy. Pokud tedy bude žádost o informace směřovat do této oblasti, bude dle našeho názoru nadřízeným orgánem na základě ust. § 178 odst. 1 správního řádu krajský úřad.

V obecné rovině lze nejprve poukázat na činnost PO, která je dle ust. § 27 odst. 2 písm. g) a 28 zákona č. 250/2000 Sb. definována jako doplňková. Tato činnost by sice měla navazovat na hlavní činnost, avšak dle zákona č. 250/2000 Sb. nesmí narušovat plnění hlavního účelu PO, a tudíž není součástí hlavní činnosti a předmětu činnosti. Pokud tedy nebude zřizovatel doplňkovou činnost na základě zřizovací listiny či jiných pravidel, která budou nastavena mezi zřizovatelem a příslušnou PO, korigovat či kontrolovat takovým způsobem, že vazby mezi zřizovatelem a PO budou i v této oblasti těsné, bude dle našeho názoru v případě žádostí o informace směřujících do výkonu této doplňkové činnosti rozhodovat o opravném prostředku ředitel PO.

Pokud bude žádost o informace směřovat na poskytnutí informací týkající se majetku PO, který sama vlastní a na který nedopadají případné specifické vazby mezi PO a jejím zřizovatelem, pak by i zde dle našeho názoru rozhodoval z pozice nadřízeného orgánu ředitel PO.

Ředitel PO bude samozřejmě rozhodovat z pozice nadřízeného orgánu v dalších případech, ve kterých nebude existovat speciální úprava vztahů, a to ať už zákonná, či mezi PO a jejím zřizovatelem, na základě které by bylo možné určit nadřízený orgán podle ust. § 178 správního řádu, a ve kterých nebudou existovat natolik těsné vazby mezi zřizovatelem a PO. Obecně pak lze doporučit, aby v případech, kdy bude z pozice nadřízeného orgánu rozhodovat ředitel PO, v prvním stupni rozhodovala o odmítnutí žádosti o informace, resp. odpovídala na konkrétní otázku, osoba odlišná od ředitele.

Jak jsme již nastínili v úvodu tohoto článku, určení nadřízeného orgánu PO není v žádném případě jednoduchou záležitostí, je naopak složitým procesem se spoustou neznámých a závislým na mnoha dalších specifických okolnostech. Nezbývá než věřit, že v průběhu času dojde ke zpřesnění právní úpravy, na základě které bude v důsledku snadnějšího určení nadřízeného orgánu PO zvýšena právní jistota žadatelů o informace o tom, kdo bude rozhodovat o jimi podaných žádostech o informace.