Zajímavé judikáty z oblasti myslivosti

Prvním z rozsudků je . V daném případě šlo zejména o to, jak zdanit příjem z poplatku za odstřel zvěře s doprovodem dle § 32 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"). Poplatník považoval tyto příjmy za příjmy podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDP"), s čímž ovšem správce daně nesouhlasil. Správce daně dospěl k závěru, že činnost žalobce, výkon práva myslivosti, nelze považovat za podnikání podle § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObchZ"). Poplatník neměl, podle jeho názoru, možnost volně a samostatně rozhodovat o tom, jaké činnosti a v jakém rozsahu bude při výkonu práva myslivosti realizovat. Příjmy z této činnosti tak nejsou, podle názoru správce daně, příjmy podle § 7 ZDP.

Poplatník napadl rozhodnutí správce daně žalobou u krajského soudu, a ten se neztotožnil se správcem daně při výkladu pojmu "myslivost" ve vztahu k pojmu "podnikání". Odkázal na rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2009, čj. 8 Afs 6/2008-129, který definoval kritéria pro posouzení činnosti z hlediska § 7 ZDP, a to dovolenost činnosti, skutečný výkon činnosti a naplnění znaků podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 ObchZ. Podle krajského soudu nelze souhlasit se závěrem správce daně, že není-li činnost živností, nemůže se jednat o podnikání. Rozhodným je pouze to, zda žalobce naplňuje znaky "podnikání", tedy soustavnost, ziskovost jako motiv činnosti a samostatnost. Státní regulace či smluvní podmínky samy o sobě nevylučují znak "samostatnosti".

Rozsudek krajského soudu poté napadl kasační stížností u NSS správce daně (finanční ředitelství). , o jaké příjmy se v případě poplatníka fyzické osoby jedná, bylo . Tyto náklady vedly dle mínění poplatníka ke vzniku daňové ztráty, která je odčitatelnou položkou od základu daně v případě příjmů dle § 7 ZDP. Podle názoru správce daně však vzhledem k povaze příjmů z výkonu práva myslivosti jako ostatních příjmů podle § 10 ZDP mohly být zohledněny jen do výše těchto příjmů.

K samotnému posouzení těchto příjmů NSS uvedl, že krajský soud postavil své rozhodnutí na úvaze, že pro posouzení jakékoli činnosti je z daňového hlediska rozhodné naplnění znaků její dovolenosti, skutečného výkonu této činnosti a naplnění znaků podnikání podle ObchZ. V této věci však bylo třeba se především zabývat povahou výkonu práva myslivosti. Teprve pokud by bylo možné výkon práva myslivosti považovat za druh činnosti, která může být v některých případech vykonávána samostatně, vlastním jménem a za účelem zisku, bylo by možné příjmy např. z poplatkového odstřelu s doprovodem považovat za příjmy z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti dle § 7 ZDP.

NSS v této souvislosti uvedl, že myslivost představuje zcela specifický předmět právní úpravy a povaha této činnosti musí být posuzována především s ohledem na úpravu obsaženou v zákoně o myslivosti. Odkázal dále na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, ve kterém se Ústavní soud zabýval povahou myslivecké činnosti v celé její šíři a zdůraznil, že podstata myslivosti v české právní úpravě směřuje v prvé řadě k naplnění ústavního cíle - k ochraně zvěře s tím, že k tomuto cíli přibývá ještě cíl další v podobě ochrany myslivosti jako národního kulturního dědictví. Ústavní soud výslovně konstatoval, že právo myslivosti nelze rozdělovat na komerční a nekomerční část.

NSS dále navázal, že takové chápání práva myslivosti musí být zohledněno i při úvaze, jaký charakter mají příjmy z poplatkového odstřelu s doprovodem dle § 32 odst. 5 zákona o myslivosti. Podle názoru soudu není pochyb, že jde pouze o jednu z dílčích činností při výkonu práva myslivosti, kterou nelze od ostatních činností oddělovat. Tomu svědčí i obsah nájemních smluv, které poplatník uzavřel. Ty podrobně vymezují rozsah jeho činnosti a povinností, které v pronajatých honitbách měl. Jestliže Ústavní soud při střetu práva myslivosti s právem vlastnickým v mnoha ohledech s odkazem na specifickou povahu myslivosti dává přednost výkonu práva myslivosti, pak druhou stranou téhož problému je, že na činnosti, které by za jiných okolností případně mohly být považovány za samostatné a směřující k dosažení zisku, je třeba v tomto ohledu nahlížet odlišně. Tomu podle názoru soudu svědčí i výslovný zákaz pro honební společenstva podnikat vlastním jménem, uvedený v § 19 odst. 2 zákona o myslivosti. Honební společenstvo se rovněž nesmí účastnit na podnikání jiných osob a nesmí zřizovat ani organizační složky. Podle názoru soudu není důvodu tento zákaz nezohlednit i v případě poplatkového odstřelu s doprovodem. Poplatkový odstřel nepochybně může zajišťovat vedle nájemce honitby též samotné honební společenstvo (§ 32 odst. 2 zákona o myslivosti). V této souvislosti NSS souhlasí s názorem správce daně, že pokud by výkon práva myslivosti fyzické osoby jako nájemce honitby mohl být považován za podnikání, byla by tím nedůvodně založena nerovnost ve vztahu k honebním společenstvům. Podstatné totiž není, kdo právo lovit a přivlastňovat si zvěř vykonává, ale zda lze tuto činnost vůbec považovat za podnikání.

V rozsudku pak NSS dále odůvodňuje (bod 22), proč nelze myslivost v jejím celku považovat za zemědělskou výrobu ani za zemědělské podnikání. [Ve vymezení zemědělské výroby není uveden odkaz na zákon o myslivosti. Myslivost dle § 2 písm. a) zákona o myslivosti nelze interpretovat jako činnost, jejímž účelem je dosažení zisku a nelze ani takový záměr dovodit z dalších ustanovení zákona o myslivosti.] Současně (bod 23) odůvodňuje, proč nelze na mysliveckou činnost v jejím celku aplikovat zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů. [Živností tak není myslivost či výkon práva myslivosti, ale poskytování služeb pro tuto činnost. Jejím obsahem jsou spíše ony tzv. spolkové činnosti, které souvisí s realizací myslivosti ve smyslu § 2 zákona o myslivosti.] A následně (bod 24, 25) soud konstatuje, že příjem z výkonu práva myslivosti spočívající v poplatku za doplňkový odstřel s doprovodem nelze považovat ani za příjem z výkonu nezávislého povolání dle § 7 odst. 2 písm. b) ZDP [Pro zmíněné profese je charakteristická kreativita a samostatnost při volbě způsobu, jakým bude dosaženo předem stanoveného výsledku. Samozřejmě se tím nemíní nezávislost při dodržování právních pravidel, které mohou tu či onu činnost upravovat. V případě myslivosti, resp. výkonu práva myslivosti, tato kreativita rozhodně není rysem, který by byl rozhodující při určení povahy této činnosti. Rovněž není dominantní charakteristikou při výkonu práva myslivosti nezávislost při volbě prostředků, jimiž lze např. zvěř lovit. Naopak, zákon o myslivosti stanoví bezpochyby celou řadu omezení, která je třeba při realizaci tohoto práva dodržet.].

Myslivost je zákonem vymezena jako soubor činností ve vztahu k volně žijící zvěři a byť by součástí práva myslivosti bylo i právo zvěř lovit a přivlastňovat si ji, nelze výkon tohoto dílčího oprávnění, při vědomí nedělitelnosti jednotlivých složek výkonu práva myslivosti, považovat za výkon nezávislého povolání.

Lze tak shrnout, že v případě těchto příjmů musí být postupováno v souladu s § 10 ZDP, což zejména znamená tyto skutečnosti:

Závěrem k tomuto rozsudku je vhodné poznamenat, že jeho význam spočívá také v jeho zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 5/2012 pod rozhodnutím č. 2571. Druhý , na který bych chtěl upozornit, je . Podstatou sporu bylo, že myslivecké sdružení jako žalobce se domáhalo náhrady škody ve výši 100 000 Kč s odůvodněním, že žalovaný, tedy Lesy ČR, s. p., svým protiprávním jednáním v rámci výběrového řízení na pronájem honitby způsobil žalobci škodu spočívající v nemožnosti odstřelu zvěře za zvýhodněných podmínek. Požadovaná částka představovala rozdíl mezi cenou, která by za provádění odstřelu musela být zaplacena v důsledku protiprávního postupu žalovaného, a cenou, která by byla za totéž zaplacena, pokud by žalovaný postupoval v souladu se zákonem a honitbu pronajal žalobci.

Ve sporu šlo o to, že . Tato skutečnost byla následně opravnými usneseními rejstříkového soudu uvedena do správného stavu. Soud prvního stupně žalobu zamítl a tento postup osvědčil, následně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.

K projednávané věci NS uvedl, že podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti lze pronajmout honitbu české právnické osobě, která na pozemcích v těchto honitbách zemědělsky nebo lesnicky hospodaří nebo která má myslivost uvedenu v předmětu své činnosti a jejíž statutární orgán nebo alespoň jeden jeho člen nebo odpovědný zástupce, je českou fyzickou osobou, která má platný český lovecký lístek. Myslivost jako předmět činnosti je tedy nutným kvalitativním předpokladem nájemce honitby. Kromě podmínky platnosti českého loveckého lístku drženého českou fyzickou osobou, která je statutárním orgánem či odpovědným zástupcem společnosti, zákon další podmínky nestanoví. Podle soudu proto nelze přisvědčit dovolateli, že žalovaný byl povinen pronajmout honitbu jen subjektu, který splňoval požadavek na spolkovou činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. I když takový požadavek může být z hlediska rozvoje myslivosti žádoucí, ze zákona nevyplývá, a nelze proto dovodit, že by žalovaný porušil právní povinnost tím, že honitbu pronajal subjektu, který tuto obecně formulovanou podmínku nesplňuje, resp. že se nezabýval tím, zda ji nájemce splňuje. Pro posouzení odpovědnosti žalovaného je proto rozhodující, zda při pronájmu honitby respektoval zákonem stanovená kritéria pro nájemce, tj. vyznačení myslivosti jako předmětu jeho činnosti.

Není v rozporu s charakterem myslivosti jako neziskové činnosti, aby ji prováděly kapitálové obchodní společnosti a aby se k tomu účelu staly nájemcem honitby za splnění podmínek § 32 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti. Vedle předmětu podnikání jako předmětu zájmu právnické osoby vykonávaného na základě živnostenského oprávnění může být právě myslivost další činností neziskového charakteru, kterou může podnikatel vykonávat; tyto se do obchodního rejstříku rovněž zapisují.

Myslivecká sdružení, která jsou občanskými sdruženími, patří mezi poměrně časté případy neziskových subjektů. I v této oblasti se vyskytují spory a nejasnosti, které je nutné řešit soudně, cílem tohoto příspěvku tak bylo upozornit na dva zajímavé a poměrně nedávné soudní spory, které byly v konečném důsledku posuzovány NSS, resp. NS. Závěry vyplývající z těchto sporů mohou být užitečnými poznatky pro praxi ostatních subjektů pohybujících se v tomto oboru činnosti.