Oblast cestovních náhrad zaměstnanců je z hlediska zákonných nároků poměrně zevrubně popsána v příslušných ustanoveních zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), resp. v jeho prováděcích právních předpisech (od 1. 1. 2011 vyhlášky č. 377/2010 Sb. , a 350/2010 Sb. ). Navazujeme na předchozí dva díly příspěvku.
Cestovní náhrady - zkušenosti subjektů veřejné sféry - III. část
Mgr.
Pavel
Bláha
Zbývající druhy cestovních náhrad
Výdaje za ubytování § 162 ZP
Náhrada výdajů za ubytování
se prokazuje.
Subjekty veřejné sféry mohou využít příslušná ustanovení zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů, a určení zásad účelnosti, efektivnosti a hospodárnosti v těch případech, kdy je nestanoví nárokově předpisy. V dané souvislosti může vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele jako příkazce operace v části stanovení podmínek pro jednotlivou pracovní cestu určit např. maximální cenu ubytování za noc. Nebo určení pravidel zejména hospodárnosti a efektivnosti může být nastaveno obecným interním předpisem, který stanoví srovnatelná kriteria pro všechny případy. Jinak platí, že:
*
Zaměstnavatel poskytne zaměstnanci náhradu výdajů za ubytování, které vynaložil v souladu s podmínkami pracovní cesty, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže.
Ale zaměstnavatel může před začátkem pracovní cesty určit parametry ubytování - např. max. výši ceny.
-
Není žádným předpisem upraveno, že doklad o ubytování musí obsahovat název zaměstnavatele. Naopak jednoznačně důležitějšími údaji jsou jméno zaměstnance a další náležitosti, které se k ubytování vztahují.
*
Po dobu návštěvy člena rodiny hradí zaměstnavatel zaměstnanci prokázané výdaje za ubytování pouze v případě, že si je musel zaměstnanec vzhledem k podmínkám pracovní cesty nebo ubytovacích služeb zachovat.
*
Po dobu předem dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance není zaměstnavatel povinen zaměstnanci náhradu výdajů za ubytování poskytnout, i když musel po tuto dobu zaměstnanec s ohledem na podmínky pracovní cesty nebo ubytovací služby výdaje za ubytování uhradit.
*
Ubytování u příbuzných nelze proplatit ani za ně poskytnout paušální částku, protože jej (výši, počet dnů, zahrnuté služby) nelze prokázat (nepodnikající osoba nemůže vystavovat potvrzení výdajů).
Náhrada stravovacích výdajů § 176 ZP
ZP vychází z koncepce, že se jedná o náhradu. Jejím cílem proto není uhradit všechny výdaje na stravování, ale jen ty, které by měly vyjádřit zvýšené náklady zaměstnance na pracovní cestě [viz § 156 odst. 1 písm. d)]. Vychází se z faktu, že zaměstnanec by se i v běžném prostředí (pracovním i soukromém) musel stravovat.
Nelze zaměňovat se zvýhodněným závodním stravováním podle § 236 ZP. V tomto případě se jedná o formu sociální politiky zaměstnanosti a nejde tudíž o cestovní náhradu.
Při pracovních cestách však vzniká zaměstnavateli uhradit stravné při splnění podmínek. To znamená, že po splnění podmínek musí být zaměstnanci přiznáno v příslušné výši podle doby trvání pracovní cesty:
*
Stravné lze poskytnou i za práci, kterou zaměstnavatel nařídil zaměstnanci vykonal ve svém bydlišti § 163 odst. 6 ZP. Nutno však uvést údaje příslušné pro vyúčtování.
*
Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště, které je odlišné od jeho místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přísluší mu stravné pouze za cestu do místa jeho bydliště a zpět. Dále mu náleží stravné za dobu výkonu práce v tomto místě.
*
Pro účel stravného je důležité, jestli pracovní cesta byla konána mimo místo výkonu práce, nebo místo pravidelného pracoviště.
*
Stravné lze poskytnout i pokud:
-
Byl zaměstnanec vyzván zaměstnavatelem dostavit se na pracoviště mimo rozvrh směn.
-
V rámci pohotovosti se zaměstnanec musel dostavit na pracoviště a vykonávat práci (+ náhrada jízdních výdajů za určený dopravní prostředek nebo soukromé vozidlo).
*
Stravné po dobu návštěvy člena rodiny nenáleží (končí před odjezdem k návštěvě a začíná po návratu z návštěvy).
Pokud by zaměstnanci stravné nechtěli, museli by se písemně vzdát nároku na něj až po uskutečnění pracovní cesty (viz § 19 odst. 1 ZP). Nelze se vzdát práva předtím, než vzniklo.
Pro účely tuzemského stravného
se každá tuzemská pracovní cesta i v rámci jednoho dne posuzuje zvlášť, to znamená, že nelze sčítat doby pobytu na jednotlivých pracovních cestách v průběhu dne, aby součtem času vznikl zaměstnanci nárok.Naopak při pracovní cestě, která spadá do 2 kalendářních dnů, se upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu,
je-li to pro zaměstnance výhodnější.
Výše stravného § 176 odst. 1
se zpravidla se ročně určuje vyhláškou MPSV (č. 462/2009 Sb., pro stravné od 1. 1. 2010) s ohledem na vývoj cen. Pro subjekty veřejné správy vyhláška používá rozpětí částek s ohledem na dobu strávenou na pracovní cestě.Konkrétní částku v rámci rozpětí může například pro zřizované organizace stanovit správce rozpočtové kapitoly formou závazného pokynu, nebo ji určí sám zaměstnavatel vnitřním přepisem.
Výše stravného
§ 176 odst. 1 (dle vyhlášky. 462/2009 Sb. pro r. 2010 a vyhlášky č. 377/2010 Sb., s účinností od 1. 1. 2011) pro zaměstnance v subjektech veřejné sféry. Uvedený zaměstnavatel za každý kalendářní den pracovní cesty poskytne zaměstnavatel zaměstnanci stravné podle § 176 odst. 1 ZP ve výši:+------------------------+------------------------------+-------------------------------+ | Délka pracovní cesty | Stravné | | | dle vyhlášky č. 462/2009 Sb. | dle vyhlášky č. 377/2010 Sb. | | | platné pro rok 2010 | platné od 1. 1. 2011 | +------------------------+------------------------------+-------------------------------+ | 5-12 h | 61-73 | 63-74c | | 12, nejdéle však 18 h | 93-112 | 95-114 | | déle než 18 h | 146-174 | 149-178 | +------------------------+------------------------------+-------------------------------+
Pokud zaměstnavatel orgán veřejné správy nesjedná nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu vyšší stravné (konkrétní vyšší částkou, než představuje nejnižší částka rozpětí, ale v rámci rozpětí pro daný počet hodin strávený na pracovní cestě určeného ZP nebo vyhláškou MPSV), náleží zaměstnanci náhrada za stravné jen ve výši spodní hranice rozpětí.
Krácení náhrady stravovacích výdajů
*
Stravné se krátí (viz § 163 odst. 2 ZP), pokud zaměstnanci bylo během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá. V tomto případě je zaměstnavatel oprávněn za každé uvedené jídlo stravné krátit hodnotu náhrady až o:
-
70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
-
35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
-
25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
*
Uvedené jídlo skutečně musí mít charakter snídaně, oběda nebo večeře. Občerstvení poskytnutá během přepravy nebo při účasti na školeních (bagety, sušenky, cofeebreak...) nemá charakter výše uvedených jídel a jeho poskytnutím není naplněn požadavek na krácení stravného. Zaměstnavatel však stravné ani za poskytnuté jídlo stravné krátit nemusí.
*
Po dobu návštěvy člena rodiny nebo po dobu dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance stravné zaměstnanci nepřísluší.
-
Doba rozhodná pro právo na stravné před návštěvou člena rodiny nebo dohodnutým přerušením pracovní cesty končí ukončením výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem. Po návštěvě člena rodiny nebo přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem.
-
Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště, které je odlišné od jeho místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přísluší mu stravné pouze za cestu do místa jeho bydliště a zpět a za dobu výkonu práce v tomto místě.
-
Důvody pro neposkytnutí stravného stanovené v ZP § 163 odst. 5 a 6 nemohou účastníci rozšiřovat.
Pokud zaměstnavatel orgán veřejné správy nesjedná nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu míru jeho krácení stravného za poskytnuté jídlo, přísluší zaměstnanci stravné pro daný počet hodin strávených na pracovní cestě v nekrácené výši.
Nutné vedlejší výdaje
(§ 164 ZP) představuje výdaj, který zaměstnanec musel v bezprostřední souvislosti s konkrétní pracovní cestou prokazatelně vynaložil.
Aby příslušný výdaj mohl být považován za nutný, musí být splněny všechny uvedené podmínky současně. Znamená to, že zaměstnanci tyto výdaje byly v podmínkách vyslání na pracovní cestu schváleny (účel i případná výše). Dále musí vzniknou t rámci pracovní cesty a zaměstnanec jejich výši musí prokázat prvotním dokladem. Rozsah vedlejšího výdaje bude individuální podle charakteru konkrétní pracovní cesty a obsahu pracovní činnosti, ke které byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán. Může se jednat o:*
výdaje na telefonní hovory související s výkonem práce,
*
kursovné,
*
vstupné na výstavu, pokud je součástí pracovní cesty,
*
výdaje na úschovu zavazadel,
*
poplatek za parkování.
Náhrady při návštěvě člena rodiny v ČR (§ 161 ZP)
Pokud pracovní cesta trvá déle než 7 kalendářních dnů, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny. Náhrada se poskytuje za jízdní výdaje do:
*
Bydliště zaměstnance nebo do jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny a zpět.
*
Ve výši a za shodných podmínek jako v § 157 až 160 ZP.
*
S tím, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci náhradu jízdních výdajů nejvýše v částce odpovídající jízdním výdajům do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště anebo bydliště na území České republiky.
Za limitující se přitom považuje částka, která je pro zaměstnance nejvýhodnější.
Doba uplynutí 7 dnů se počítá od nástupu na pracovní cestu. Proto např. když cestu nastoupí ve středu, nárok by mu vnikl ve čtvrtek (tedy 8. den). Protože má však zaměstnanec na každý pracovní den stanovený výkon práce, náhrada vznikne až za cestu v pátek po sedmém dni.
*
Při použití letecké přepravy hradí zaměstnavatel zaměstnanci jízdní výdaje k návštěvě člena rodiny pouze ve výši odpovídající ceně jízdného silničního nebo železničního dopravního prostředku dálkové přepravy, který určí zaměstnavatel (viz schválení podmínek pracovní cesty předem).
*
Náhradu jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny poskytne zaměstnavatel nejdéle v průběhu čtvrtého týdne od počátku pracovní cesty, nebo od minulé návštěvy člena rodiny, pokud se se zaměstnancem nedohodne na době kratší.
Orgány veřejné správy a náhrady poskytované při přijetí a přeložení zaměstnance (§ 177 ZP)
Pokud toto poskytování je zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednáno, popřípadě vnitřním předpisem stanoveno poskytnutí náhrady při přijetí do zaměstnání v pracovním poměru nebo přeložení do jiného místa, mohou se tyto náhrady poskytovat až do výše a rozsahu podle § 157-164 (jízdní výdaje, stravné, ubytování, vedlejší výdaje.).
*
Náhradu může zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat do doby, než zaměstnanec nebo člen jeho rodiny a jiná fyzická osoba, kteří s ním žijí v domácnosti, získají v obci místa výkonu práce přiměřený byt. Náhradu lze poskytovat nejdéle 4 roky, a jde-li o pracovní poměr, který je sjednáván na dobu určitou, nejdéle do skončení tohoto pracovního poměru. Domácnost se pro tento účel posuzuje podle § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tzn. „Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a spolu uhrazují náklady na své potřeby“).
*
Zaměstnanci, kterému zaměstnavatel poskytuje, nebo by mohl poskytovat, náhrady při přijetí a přeložení, a který se přestěhuje do obce, v níž mu právo nebo možnost poskytování těchto náhrad zanikne, může zaměstnavatel poskytnout náhradu prokázaných:
-
výdajů za přepravu bytového zařízení,
-
jízdních výdajů a jízdních výdajů člena rodiny z bydliště do nového bydliště - 1x,
-
nutných vedlejších výdajů souvisejících s přepravou bytového zařízení,
-
nezbytných nutných výdajů spojených s úpravou bytu, a to až do výše 15 000 Kč.
Orgány veřejné správy a náhrady poskytované při zahraničních pracovních cestách (§ 179 a 180 ZP)
Zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za každý kalendářní den zahraniční pracovní cesty zahraniční stravné ve výši základní sazby zahraničního stravného stanoveného prováděcím právním předpisem (vyhláška č. 459/2009 Sb. a 350/2010 Sb.).
Zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně ve výši a za podmínek v ZP stanovených.
*
Zaměstnavatel ve veřejné sféře určí zaměstnanci zahraniční stravné z výše základní sazby zahraničního stravného stanovené vyhláškou č. 459/2009 Sb. a 350/2010 Sb. Dále lze poskytovat:
-
Vedoucímu organizačních složek státu, jejich zástupcům, statutárním orgánům a jejich zástupci zahraniční stravné stanovené vyhláškou MF zvýšené o 15 % nároku. Zaměstnancům vysílaným a zahraniční pracovní cestu lze poskytnout i kapesné do výše 40 % limitu stravného.
*
Výši zahraničního stravného určí zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.
Výše zahraničního stravného za dobu strávenou v cizině:
*
Zaměstnavatel poskytne zaměstnanci zahraniční stravné ve výši základní sazby, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 12 hodin.
*
Pokud doba strávená mimo území ČR trvá déle než 6 hodin, nejvýše však 12 hodin, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné v poloviční výši této denní sazby zahraničního stravného.
*
Pokud doba strávená mimo území ČR trvá alespoň 6 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu - ve čtvrtinové výši sazby denního zahraničního stravného.
*
Pokud doba strávená mimo území ČR trvá méně než 1 hodinu, zahraniční stravné se neposkytuje.
*
Doby strávené mimo území České republiky, které trvají 1 hodinu a déle při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni, se pro účely zahraničního stravného sčítají (na rozdíl od tuzemských pracovních cest).
*
Doby, za které nevznikne zaměstnanci právo na zahraniční stravné, se připočítávají k době rozhodné pro poskytnutí tuzemského stravného.
*
Pokud bylo zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, je zaměstnavatel oprávněn zahraniční stravné ve výši základní sazby krátit:
-
až o 25 % za každé uvedené jídlo,
-
nebo až o 35 %, jde-li o zahraniční stravné v poloviční výši základní sazby,
-
anebo až o 70 %, jde-li o zahraniční stravné ve čtvrtinové výši základní sazby.
*
Pokud zaměstnavatel míru krácení zahraničního stravného se zaměstnancem nesjedná, nebo ji neurčí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné nezkrácené.
*
Po dobu návštěvy člena rodiny, nebo po dobu dohodnutého přerušení zahraniční pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, zahraniční stravné zaměstnanci nepřísluší.
*
Doba rozhodná pro právo na zahraniční stravné před návštěvou člena rodiny nebo dohodnutým přerušením zahraniční pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance končí ukončením výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem.
*
Po návštěvě člena rodiny, nebo přerušení zahraniční pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, začíná současně se začátkem výkonu práce, nebo jiným předem dohodnutým způsobem.
*
Je-li zaměstnanec vyslán na zahraniční pracovní cestu do svého bydliště, přísluší mu stravné a zahraniční stravné pouze:
-
za cestu do bydliště a zpět,
-
za cesty k výkonu práce a zpět,
-
a za dobu výkonu práce v tomto místě.
*
Důvody pro neposkytnutí zahraničního stravného stanovené v § 170 odst. 6 a 7 ZP nemohou účastníci rozšiřovat.
Lze dobu strávenou na pracovní cestě mimo stanovené rozvržení pracovní doby považovat za práci přesčas
Za práci přesčas považuje § 78 odst.1 písm. i) ZP práci zaměstnance, kterou mu zaměstnavatel nařídil (nebo s ní souhlasil), nad stanovenou týdenní pracovní dobu z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konanou mimo rámec rozvrhu pracovních směn. Znamená to, že zaměstnanec by musel přesáhnout dobu výkonem práce - např. řízením vozidla, které má sjednáno v pracovní smlouvě.
Podle § 210 ZP se doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí.
*
Při pracovní cestě se neuplatní pružná pracovní doba § 85 ZP a pro zaměstnance platí stanovené týdenní rozvržení pracovní doby zaměstnavatelem.
*
Samotnou dobu trvání pracovní cesty mimo stanovenou pracovní dobu není možno považovat za práci přesčas. Pro práci přesčas by musela být splněna podstatná podmínka. Tou by byl
výkon práce sjednané v pracovní smlouvě mimo dobu stanovenou rozvrhem pracovních směn
podle § 81 a násl. ZP. *
Doba strávená na pracovní (§ 210) cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku na straně zaměstnavatele a doba strávená na cestě se do pracovní doby započítává.
*
Doba strávená mimo pracovní dobu zaměstnance, při které zaměstnanec výkon práce neprovádí, se započítává do času stráveného na cestě pro účely cestovních náhrad tedy za ní náleží stravné.
Paušalizace cestovních náhrad § 182 ZP
Paušální částku cestovních náhrad stanoví jednostranně zaměstnavatel vnitřním předpisem (pak se nevyžaduje souhlas zaměstnanců ani odborů). Lze ji také dohodnout v pracovní nebo kolektivní smlouvě. Při sjednání paušální měsíční nebo denní částky cestovní náhrady, popřípadě při jejím stanovení vnitřním předpisem nebo individuálním písemným určením se vychází z průměrných podmínek rozhodných pro poskytování cestovních náhrad skupině zaměstnanců nebo zaměstnanci.
*
Směrodatné jsou výše cestovních náhrad a očekávané průměrné výdaje skupiny zaměstnanců nebo konkrétního zaměstnance.
*
Současně se určí způsob krácení paušální částky za dobu, kdy zaměstnanec nevykonává práci.
Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen předložit mu k nahlédnutí doklady, na jejichž základě byla paušální částka určena.
Společná ustanovení k cestovním náhradám (§ 182 a násl. ZP)
Z ustanovení ZP vyplývá povinnost zaměstnavatele poskytnou zaměstnanci zálohu až do výše předpokládaných výdajů, pokud se se zaměstnancem nedohodne, že záloha poskytnuta nebude.
*
Při zahraniční pracovní cestě se zálohy poskytují v cizí měně formou hotovosti, cestovního šeku, nebo prostřednictvím platební karty. Zálohu na zahraniční pracovní cestu lze zaměstnanci na základě dohody s ním poskytnout i v Kč.
*
Podle ZP je zaměstnanec,
který vykonal pracovní cestu, povinen
do 10 pracovních dnů po jejím ukončení vyúčtovat náklady a předložit zaměstnavateli písemné podklady potřebné k vyúčtování. Ve stejné lhůtě musí i vrátit poskytnutou zálohu ať v cizí měně nebo Kč. V tomto případě zaměstnavatel zpravidla požaduje vrácení korunové protihodnoty místo mincí cizí měny. Důvodem je fakt, že banky buď nepřijímají zpět mince v cizí měně, nebo jejich příjem výrazně zpoplatňují. I ze strany zaměstnavatele lze také na druhé straně provést doplatek v Kč nebo dle dohody v cizí měně.*
Stejně tak i zaměstnavatel má ZP uloženu povinnost v oblasti cestovních náhrad. Do 10 pracovních dnů po předložení vyúčtování musí provést zúčtování a uspokojit práva zaměstnance.
Prokázání příslušných výdajů - náhrada za neprokázané výdaje (§ 185 ZP)
Pokud se požaduje
pro vyúčtování a úhradu cestovních náhrad prokázání příslušných výdajů,
a zaměstnanec je neprokáže, může mu zaměstnavatel poskytnout tuto náhradu v jím uznané výši, která odpovídá určeným podmínkám.
ZP tu však zaměstnavateli neukládá povinnost danou neprokázanou náhradu zaměstnanci poskytnout.Jde o pouhou náhradní možnost pro zvláštní případ. Nelze ji v žádném případě vykládat jako nárokové pravidlo. Jde o možnost zaměstnavatele, náhradu poskytnout, existují-li vážné důvody, pro které zaměstnanec ze zákona prokazovaný výdaj nemůže doložit patřičným dokladem. Důvody mohou být různé. Zaměstnavatel by však měl zohlednit závažný důvod, proč zaměstnanec nemůže cestovní výdaje prokázat, a náhradu mu v odpovídající výši poskytnout. Pro takový případ by měl mít
relevantní
podklad pro určení výše náhrady - duplikát dokladu, údaje z IDOSu (v případě výše cestovného). Pokud v případě téhož zaměstnance jde o běžnou praxi neprokazovat výdaje, měl by se tím zaměstnavatel zabývat v pracovně právní oblasti. Rovněž neproplacení cestovní náhrady je dobrým motivem ke změně přístupu ze strany dotčeného zaměstnance.Zaměstnanec je povinen bez zbytečného odkladu oznámit zaměstnavateli změnu skutečnosti, která je rozhodná pro poskytnutí cestovní náhrady.
Vyhláška upravující výši náhrad za používání motorového vozidla a výši tuzemského stravného č. 462/2009 Sb., platná pro r. 2010 byla s účinností od 1. 1. 2011 nahrazena vyhláškou č. 377/2010 Sb., která určila výši uvedených náhrad pro r. 2011. Totéž se týká i vyhlášky č. 459/2009 Sb., která stanovuje výši zahraničního stravného v cizí měně pro r. 2010. S účinností od 1. 1. 2011 ji nahradila vyhláška č. 350/2010 Sb. Konkrétně viz varianty v textu příspěvku s příslušnými odkazy.
Důležitost interní směrnice
S ohledem na skutečnosti uvedené předchozím textu organizační, kontrolní, dokladová úprava údajů k pracovním cestám závisí toliko na zaměstnavateli.
Z důvodů jednoznačné průkaznosti a nezpochybnitelnosti a omezení pracnosti při výpočtu náhrad zaměstnanců je
nanejvýš vhodné vydat dostatečnou interní směrnici
k oblasti cestovních náhrad.