Smlouva o zápůjčce

Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 až 2394 občanského zákoníku (dříve byla smlouva o půjčce upravena v § 657 a 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – zákon byl zrušen). Občanský zákoník změnil dřívější terminologii v tom smyslu, že pojem „půjčka“ nahradil pojmem „zápůjčka“, který používal obecný občanský zákoník z roku 1811. Tomu odpovídá i nové označení smluvních stran – „zapůjčitel“ a „vydlužitel“ místo dřívějšího označení „věřitel“ a „dlužník“, která se používají jako obecná označení stran závazku.

Občanský zákoník v § 2390 vymezuje následující podstatné náležitosti smlouvy o zápůjčce:

Vedle podstatných náležitostí mohou být ve smlouvě o zápůjčce sjednány i další, nepodstatné náležitosti. Obvykle se jedná o ujednání o:

Pro smlouvu o zápůjčce zákon nestanoví žádnou formu. U smlouvy o zápůjčce, která je obsahově spotřebitelským úvěrem, zákon písemnou formu vyžaduje.

Předmětem zápůjčky mohou být jen zastupitelné věci (mohou to být i zastupitelné cenné papíry, tedy cenné papíry, které jsou stejného druhu, vydané týmž emitentem v téže formě, z nichž vznikají stejná práva), včetně peněz. V bankovnictví jsou pak předmětem zápůjčky výhradně peníze. Naše pozornost je věnována zejména peněžité zápůjčce. Peněžitá zápůjčka je úvěrem ve smyslu § 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o bankách“). Úvěrem se totiž rozumí dočasně poskytnuté peněžní prostředky v jakékoliv formě.

Smlouva o peněžité zápůjčce vyžaduje ke své určitosti, aby byla sjednána nejen výše zápůjčky, ale také měna, ve které má být poskytnuta. Avšak vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o peněžité zápůjčce dochází až přenecháním peněžních prostředků vydlužiteli, v praxi bude měna zápůjčky zřejmě vždy nepochybná. Peněžitá zápůjčka může být poskytnuta nejen v české měně, ale i v jakékoliv měně cizí.

Zápůjčka, ať již peněžitá nebo nepeněžitá, je ze zákona bezúplatná, a aby se stala úplatnou, musí být úplata sjednána ve smlouvě.

Peněžitá zápůjčka je pak úročená jen tehdy, pokud si strany sjednají úroky. Tím se liší zápůjčka od úvěru, který je úročený vždy.

Bez přenechání peněžních prostředků vydlužiteli smlouva o peněžité zápůjčce nevznikne. Přenecháním předmětu zápůjčky nelze rozumět jen fyzické odevzdání (tradici) předmětu zápůjčky vydlužiteli, ale jakékoliv jednání, jehož výsledkem je, že se předmět zápůjčky dostane do dispoziční sféry vydlužitele. Přenechání předmětu zápůjčky tak může mít také podobu převodu peněžních prostředků na účet vydlužitele.

Zapůjčitel nemusí předmět zápůjčky přenechat vydlužiteli přímo, ale může tak učinit i nepřímo, a to tak, že poukáže svého dlužníka, aby předmět zápůjčky poskytl vydlužiteli. K tomu dochází například při bezhotovostním převodu peněžních prostředků z účtu zapůjčitele na účet vydlužitele. K uzavření smlouvy o zápůjčce tedy dojde nejen tehdy, kdy předmět zápůjčky obdrží vydlužitel od zapůjčitele (nebo jeho zmocněnce), ale také tehdy, když vydlužitel obdrží předmět zápůjčky od třetí osoby, která jedná jako poukázaný zapůjčitele.

Zapůjčitel přenechává předmět zápůjčky vydlužiteli k užití a vydlužitel může předmět zápůjčky užít obecně k účelům, které si sám stanoví, tj. podle své libosti. Za zapůjčené peněžní prostředky může vydlužitel koupit zboží nebo služby nebo jakoukoliv jinou věc, zapůjčené peněžní prostředky může vydlužitel poskytnout další osobě, nebo je může použít k úhradě svého dluhu nebo dluhu třetí osoby, může je investovat, nebo je pouze držet (například jako rezervu pro nenadálou událost). Právo vydlužitele užít předmět zápůjčky jakýmkoliv způsobem a k jakémukoliv účelu je dáno skutečností, že vydlužitel se přenecháním předmětu zápůjčky stává jeho vlastníkem, a má tak všechna práva, která tvoří obsah vlastnictví.

Při sjednání zápůjčky může zapůjčitel žádat od vydlužitele dlužní úpis. Může to být i prohlášení vydlužitele o uznání dluhu. Při vrácení předmětu zápůjčky se dlužní úpis vrátí, při částečném plnění se toto na úpis vyznačí. Při splnění se na žádost vydá potvrzení o splnění dluhu.

Vydlužitel je povinen vrátit věci stejného druhu. V případě peněžité zápůjčky je vydlužitel povinen vrátit peněžní prostředky. Ohledně měny vrácených peněžních prostředků § 2391 odst. 1 občanského zákoníku stanoví odlišné pravidlo, než jaké platí u úvěrů. Zatímco u smlouvy o úvěru platí, že úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty, zákon u zápůjčky stanoví, že peněžitá zápůjčka se splácí v měně místa plnění. Pro případ, že se má peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než ve které byla poskytnuta, občanský zákoník v § 2391 odst. 1 stanoví, že vydlužitel splatí zápůjčku tak, aby se to, co vrací, rovnalo hodnotou tomu, co bylo dáno.

Ve smlouvě si smluvní strany obvykle sjednají termín splacení zápůjčky. Pro případ, že tak neučiní, tj. pokud se jedná o zápůjčku na dobu neurčitou, zákon stanoví pravidlo, že zápůjčka se stane splatnou výpovědí, kterou může učinit jak zapůjčitel, tak vydlužitel. Zákonná výpovědní doba je šest týdnů, strany však mohou ujednat výpovědní dobu jinou. Smluvní strany mohou také sjednat, že zápůjčka se bude splácet postupně, ve splátkách.

Na rozdíl od úvěru (§ 2399 odst. 2) občanský zákoník u zápůjčky neupravuje možnost předčasného splacení zápůjčky, proto je předčasné splacení zápůjčky možné jen v případech, kdy to je sjednáno ve smlouvě.

Kromě obecných důvodů pro odstoupení od smlouvy (§ 1978 a násl. a § 2001 a násl. občanského zákoníku) upravuje občanský zákoník v § 2394 i zvláštní důvod odstoupení od smlouvy o zápůjčce. Podle tohoto ustanovení, bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Odstoupení od smlouvy se nevztahuje na zajištění (§ 2005 odst. 2 občanského zákoníku).

V praxi žel často dochází k situaci, kdy vydlužitel ze smlouvy o zápůjčce (obdobně jako úvěrovaný ze smlouvy o úvěru) nesplnil svůj závazek vrátit předmět zápůjčky, popřípadě zaplatit úroky. Zájmem úvěrujícího a zapůjčitele je mít k zákonné úpravě sjednáno i vhodné smluvní řešení. Obsahem takového ujednání je specifikace aktuální dlužné částky a určení kroků dalšího postupu zapůjčitele.

Postavení věřitele mohou přitom posílit (obdobně jako u úvěrové smlouvy) i některá řešení, která nejsou v právní úpravě řazena mezi právní zajišťovací instituty, postavení věřitele však posilují (například sjednání pojištění).

Vzhledem k tomu, že právní úprava, kterou obsahuje občanský zákoník, je zásadně , lze také při kontraktaci u smlouvy o zápůjčce využít smluvní volnosti.

K argumentaci stěžovatelky zákonem o bankách Ústavní soud uvádí, že poskytování úvěrů z vlastních zdrojů nevyžaduje bankovní licenci (§ 2 zák. o bankách) a že právní úpravu smlouvy o úvěru podle § 497 až § 507 obch. zák. lze využít nejen ve smluvních vztazích banka – , ale i mezi ostatními právnickými a fyzickými osobami.

Posouzení právního úkonu jako smlouvy o úvěru nebrání, že smluvené peněžní prostředky byly vyplaceny dlužníku při podpisu smlouvy.

Právu na poskytnutí peněžních prostředků odpovídá závazek banky mít smlouvou sjednané peněžní prostředky k dispozici po dohodnutou dobu, jak vyplývá z ustanovení § 500 odst. 1 věty první obchodního zákoníku.

Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná. Závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (§ 269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované. Případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.

Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. Předmětem smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky, je možno je poskytnout i převodem z účtu na účet, avšak na základě smlouvy o půjčce, věřitel přenechává dlužníkovi peníze, jako věci určené podle druhu, a tudíž přenechává pouze bankovky a mince.

Ve smlouvě o úvěru může být sazba úroků určena konkrétní výší nebo způsobem stanovení její výše.

Je-li ve smlouvě o úvěru sjednán způsob určení výše úrokové sazby založený na objektivních kritériích a je stanoven, popřípadě je určitelný i den rozhodný pro změnu výše této sazby, změna těchto kritérií nemá za následek změnu smlouvy o úvěru, nýbrž jde jen o určení výše sazby úroků ke konkrétnímu datu.

Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

Ve smlouvě o úvěru může být úroková sazba určena buď konkrétní výší nebo způsobem stanovení její výše. Jde-li o posléze popsaný případ, je dále nezbytné rozlišovat, zda způsob stanovení výše úrokové sazby vychází jen z objektivních kritérií (nezávislých pouze na vůli některé ze smluvních stran) nebo zda byť jen jedno z těchto kritérií takovému požadavku nevyhovuje. Pokud je ve smlouvě o úvěru sjednán způsob určení výše úrokové sazby založený na objektivních kritériích a je stanoven (anebo určitelný) i den rozhodný pro změnu výše úrokové sazby, potom podle přesvědčení Nejvyššího soudu změna těchto kritérií nemá za následek změnu smlouvy, nýbrž jde jen o určení konkrétní výše úrokové sazby k rozhodnému dni. Uvedený závěr se ale neuplatní, není-li splněn předpoklad, podle něhož je způsob určení výše úrokové sazby vázán na objektivní (na vůli banky nezávislá) kritéria. V takovém případě je pro změnu původně určené výše úroků nezbytná změna smlouvy, ke které může dojít pouze v důsledku shodného projevu vůle smluvních stran.