Rodinný závod v českém právním systému

Tento příspěvek se zabývá problematikou rodinného závodu, jehož zákonné vymezení nalezneme „nově“ v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V souvislosti s tématem rodinného závodu je zmíněna také vybraná problematika spoluvlastnictví a bezdůvodného obohacení, podle jehož právní úpravy bylo v některých případech společného podnikání rodinných příslušníků postupováno. Nechybí ani některá související ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), týkající se spolupracujících osob a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“).

Pro definici rodinného závodu je nezbytné nejprve vymezit samotný pojem závod. Občanský zákoník pojmem závod zkracuje obchodní závod, který je vymezen v § 502 tohoto zákona, podle kterého je obchodní závod organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti, přičemž se má za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.

V důvodové zprávě k § 700 občanského zákoníku, který definuje rodinný závod, je mimo jiné uvedeno, že navrhovaná úprava sleduje po vzoru úpravy v italském Codice civile (italský občanský zákoník) zařadit do občanského zákoníku zvláštní ustanovení o rodinném závodu. Dle důvodové zprávy navržená úprava usiluje o vyplnění prostoru, kdy členové rodiny pro rodinný závod fakticky pracují, aniž se jejich práva a povinnosti spravují zvláště uzavřenou smlouvou. Proto se výslovně vytýká, že se tato ustanovení nepoužijí, pokud je rodinný závod provozován na základě společenské smlouvy (ať již se založením obchodní společnosti, nebo družstva nebo bez takového založení), smlouvy o tiché společnosti nebo na základě smlouvy zakládající mezi stranami pracovní poměr. Tyto právní prostředky mohou být přirozeně kombinovány: i v případě, že bude závod provozován obchodní společností, jejímiž společníky budou manželé se závazkem k osobnímu výkonu práce, že jejich dcera a syn budou pro tuto obchodní společnost pracovat na základě pracovní smlouvy a děd bude tichým společníkem takové obchodní společnosti, budou se práva a povinnosti každého z nich řídit příslušnou smlouvou. To má platit i v případě uzavření obdobných smluv (příkazní, zprostředkovatelské, komisionářské apod.) Praktičnost navržené úpravy vyplývá zejména z toho, že podle dosavadní právní úpravy se práva a povinnosti zúčastněných osob v obdobných případech, nejsou-li řešena smluvně nebo konkrétní právní úpravou, řídí ustanoveními o (k tomu blíže dále), což s ohledem na konkrétní okolnosti případu, podmíněné zejména dlouhodobostí faktických poměrů tohoto druhu, otázky skutkového dokazování a zejména na promlčení, nepřináší odpovídající úpravu práv a povinností, ani dostatečnou ochranu dotčených osob. Obtíže, které z mlčení zákona plynou, jsou dostatečně patrné z judikatury týkající se případů, kdy se členové rodiny nebo blízcí příbuzní vlastní prací společně podílejí na vytváření trvalých hodnot.

V § 700 občanského zákoníku nalezneme, že za rodinný se považuje závod, ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve vlastnictví některé z těchto osob. Na ty z nich, kteří trvale pracují pro rodinu nebo pro rodinný závod, se hledí jako na členy rodiny zúčastněné na provozu rodinného závodu.

Uvedená definice operuje mimo jiné s pojmy příbuzenství a švagrovství. Občanský zákoník pamatuje i na vymezení těchto pojmů, kdy v § 771 definuje, že příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením. Stupeň příbuzenství mezi dvěma osobami se pak určuje podle počtu zrození, jimiž v linii přímé pochází jedna od druhé a ve vedlejší linii obě od svého nejbližšího společného předka. Ve zmiňované přímé linii jsou osoby příbuzné, pochází-li jedna od druhé. Ve vedlejší linii jsou pak osoby příbuzné, pokud mají společného předka, ale přitom nepocházejí jedna od druhé. Švagrovstvím se občanský zákoník zabývá v § 774, kde uvádí, že vznikem manželství vznikne švagrovství mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela - to v jaké linii a v jakém stupni je někdo příbuzný s jedním manželem, v takové linii a v takovém stupni je sešvagřen s druhým manželem. Pokud zanikne manželství smrtí jednoho z manželů, švagrovství tím nezaniká.

Nyní ale zpět k samotnému rodinnému závodu. Platí, že ustanovení o právech a povinnostech členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného závodu se nepoužijí v případech, kdy jsou tato práva a povinnosti upraveny společenskou smlouvou včetně zakladatelského právního jednání o založení obchodní společnosti nebo družstva, smlouvou o tiché společnosti (k té viz § 2747-2755 občanského zákoníku) nebo smlouvou a ustanoveními jiného zákona o pracovním poměru, popřípadě jinou obdobnou smlouvou. Jsou-li členy rodiny zúčastněnými na provozu rodinného závodu manželé, použijí se před ustanoveními o rodinném závodu přednostně ustanovení občanského zákoníku o manželském majetkovém právu. To nalezneme v § 708 občanského zákoníku, kde je vymezeno, že to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů. To ovšem neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání manželství na základě zákona. Společné jmění podléhá zákonnému režimu, nebo smluvenému režimu, anebo režimu založenému rozhodnutím soudu.

Členové rodiny, zúčastnění na provozu rodinného závodu, se podle občanského zákoníku podílejí na zisku z něho i na věcech z tohoto zisku nabytých, jakož i na přírůstcích závodu v míře odpovídající množství a druhu své práce. Vzdát tohoto práva se může jen osoba plně svéprávná osobním prohlášením, přičemž prohlášení vyžaduje formu veřejné listiny. Definici pojmu veřejná listina pak nalezneme v § 567 občanského zákoníku, kde je vymezeno, že veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon. To ovšem neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by nebyla veřejnou listinou. Blíže k veřejné listině viz § 567-569 občanského zákoníku.

Podle § 702 občanského zákoníku pak rozhodnutí o použití zisku z rodinného závodu nebo jeho přírůstků, jakož i rozhodnutí týkající se záležitosti mimo obvyklé hospodaření včetně změn základních zásad závodního provozu nebo jeho zastavení, se přijímají většinou hlasů členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného závodu. Je-li mezi nimi osoba, která není plně svéprávná, zastupuje ji při hlasování zákonný zástupce, pokud je nezletilá, jinak opatrovník.

Účastenství na provozu rodinného závodu se váže na osobu člena rodiny a nelze je přenést na osobu jinou, ledaže se jedná o některého z členů rodiny uvedených v § 700 odst. 1 občanského zákoníku (viz výše) a souhlasí s tím všichni členové rodiny, kteří jsou již na provozu rodinného závodu zúčastněni. Pokud má být rodinný závod rozdělen při dělení pozůstalosti soudem, má na něj člen rodiny zúčastněný na jeho provozu přednostní právo. Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku hlavní účel navrženého ustanovení sleduje zachování rodinného závodu v majetku rodiny a těch jejích členů, kteří se účastní na jeho provozování.

Obdobně, pokud má být rodinný závod zcizen, má k němu člen rodiny zúčastněný na jeho provozu předkupní právo, ledaže bylo ujednáno něco jiného. To platí i v případě, že má být zcizen spoluvlastnický podíl na rodinném závodu nebo věc, která má podle své povahy a dosavadního určení provozu rodinného závodu trvale sloužit. Zcizením závodu účastenství na provozu rodinného závodu zanikne. Členu rodiny zanikne účastenství na provozu rodinného závodu i v případě, že přestane vykonávat práci pro rodinu nebo v rodinném závodě, anebo že se změní právní důvod, ze kterého pokračuje ve výkonu práce v rodinném závodu.

Pokud zaniklo účastenství na provozu rodinného závodu, pak je možné platbu členu rodiny na provozu závodu dosud zúčastněnému rozložit do splátek, pokud to bude ujednáno nebo pokud to schválí soud. Pokud není pro rozložení platby do splátek rozumný důvod, soud placení ve splátkách neschválí, popřípadě rozhodne o neplatnosti ujednání o splátkách. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku k tomuto uvádí, že zejména za situace, kdy provoz rodinného závodu trvá, by mohlo jednorázové vypořádání s odstupujícím členem rodiny představovat výrazný ekonomický zásah do rodinného hospodaření, umožňuje se proto rozložení platby odstupujícímu členu rodiny do splátek. Soudní kontrola se tak v daném případě jeví jako nezbytná v zájmu ochrany slabší strany.

Občanský zákoník dále v § 707 dodává, že rodinná společenství, vzniklá k provozu rodinného závodu, bez výslovného ujednání členů rodiny se řídí zvyklostmi a praxí v nich zavedenou, pokud to neodporuje výše vymezeným pravidlům.

V zákoně č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), nalezneme v souvislosti s rodinným závodem problematiku výkonu rozhodnutí prodejem rodinného závodu.

Podle § 338zqa občanského soudního řádu se na výkon rozhodnutí prodejem rodinného závodu užijí ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem závodu, nestanoví-li se v občanském soudním řádu jinak. Členu rodiny zúčastněnému na provozu rodinného závodu, který není povinným, pak soud doručí dražební vyhlášku.

Zúčastní-li se člen rodiny zúčastněný na provozu rodinného závodu, který není povinným, dražby a učiní-li s jinými dražiteli stejné nejvyšší podání, udělí se mu příklep, přičemž ustanovení § 338x odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu (tj. ) se nepoužije.

Člen rodiny zúčastněný na provozu rodinného závodu, který není povinným, je oprávněn podat za podmínek uvedených v § 338y odst. 2 větě druhé občanského soudního řádu [tj. ]odvolání proti usnesení o příklepu.

Příjmy a výdaji spolupracujících osob se zabývá § 13 zákona o daních z příjmů, podle kterého příjmy a výdaje na jejich dosažení, zajištění a udržení při samostatné činnosti s výjimkou podílu společníka veřejné obchodní společnosti a komplementáře komanditní společnosti mohou být rozděleny mezi poplatníka a s ním spolupracující osoby, kterými se rozumí:

Zákon o daních z příjmů stanovuje, že u spolupracujících osob musí být výše podílu na příjmech a výdajích stejná a že se příjmy a výdaje rozdělují tak, aby podíl příjmů a výdajů připadající na spolupracující osoby nečinil v úhrnu více než 30% a částka, o kterou příjmy převyšují výdaje, činila za zdaňovací období nejvýše 180 000 Kč a za každý započatý kalendářní měsíc spolupráce nejvýše 15 000 Kč.

Pokud je spolupracující osobou pouze manžel, pak se příjmy a výdaje rozdělují tak, aby podíl příjmů a výdajů připadající na manžela nečinil více než 50% a částka, o kterou příjmy převyšují výdaje, činila za zdaňovací období nejvýše 540 000 Kč a za každý započatý kalendářní měsíc spolupráce nejvýše 45 000 Kč.

Příjmy a výdaje ovšem není možné rozdělovat na dítě, které nemá ukončenou povinnou školní docházku, na dítě v kalendářních měsících, ve kterých je na něj uplatňováno daňové zvýhodnění na vyživované dítě, na manžela, je-li na něj uplatněna sleva na manžela, a na a od poplatníka, který zemřel.

Podle § 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění je pojištěnec mimo jiné plátcem povinného zdravotního pojištění, pokud je osobou samostatně výdělečně činnou (OSVČ), přičemž za OSVČ se pro účely zdravotního pojištění považují také spolupracující osoby OSVČ, pokud je podle zákona o daních z příjmů možné na ně rozdělovat příjmy dosažené výkonem spolupráce a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení.

V souvislosti s problematikou rodinného závodu je na místě zmínit alespoň některé vybrané pasáže zákonné úpravy spoluvlastnictví. Té je věnována v občanském zákoníku část třetí (Absolutní majetková práva), hlavě II (Věcná práva), díl 4, (konkrétně § 1115-1239), který je dále členěn do několika oddílů a pododdílů.

Podle § 1115 občanského zákoníku jsou spoluvlastníky osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, přičemž ustanovení o spoluvlastnictví se použijí přiměřeně i pro společenství jiných věcných práv. Podstatné je, že vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba a každý spoluvlastník má právo k celé věci, přičemž toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. Podle § 1118 občanského zákoníku náleží spoluvlastníku vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, i podíl z plodů a užitků ze společné věci.

Plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměru podílů. To, jak se naloží s plody a užitky ze společné věci, které nelze podle podílů rozdělit, určí dohoda spoluvlastníků. Pokud se spoluvlastníci nedohodnou, prodají se tyto plody a užitky vhodným způsobem a výnos se rozdělí podle podílů.

Podle § 1122 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje podíl míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. Spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle, přičemž takové nakládání nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků bez zřetele k tomu, z čeho vyplývají.

V případě, že spoluvlastnictví bylo založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl, pak podle § 1124 občanského zákoníku mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželovi, sourozenci nebo příbuznému v přímé řadě. Neujednají-li si spoluvlastníci, jak předkupní právo vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů. Předkupní právo mají spoluvlastníci také v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně.

Pokud spoluvlastnictví k zemědělskému závodu vzniklo pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl, pak mají ostatní spoluvlastníci k podílu předkupní právo, přičemž předkupní právo se vztahuje i na dědický podíl. Neujednají-li si spoluvlastníci nebo spoludědicové, jak předkupní právo vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.

Občanský zákoník v § 3062 vymezuje, že zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý občanský zákoník“), zanikne uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku (nabyl účinnosti dnem 1.1.2014). To neplatí v případě spoluvlastnictví k zemědělskému nebo . Ve zmiňovaném § 140 starého občanského zákoníku je uvedeno, že převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké, a že pokud se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva nedohodnou, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.

Každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci a při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů. Z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně a o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.

Podle § 1129 občanského zákoníku je k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Pokud se nedosáhne této většiny, pak rozhodne na návrh spoluvlastníka soud.

Stejně tak ke zřízení zástavního práva nebo jiné obdobné jistoty sloužící k zajištění peněžité pohledávky vzniklé při zlepšení společné věci nebo při její obnově postačí rozhodnutí alespoň dvoutřetinové většiny spoluvlastníků.

O volbě a odvolání správce rozhodují spoluvlastníci stejně jako o záležitostech běžné správy. Správce má právní postavení příkazníka a musí spoluvlastníkům správu vyúčtovat, přičemž mu náleží náhrada účelně vynaložených nákladů, kterou si může vybrat z výnosů spravované věci. Pokud se správa svěří několika osobám, rozhodují většinou hlasů, přičemž každá z nich má jeden hlas.

Podle § 1140 občanského zákoníku nemůže být nikdo nucen ve spoluvlastnictví setrvat a každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

Spoluvlastnictví se zrušuje dohodou všech spoluvlastníků, přičemž dohoda musí obsahovat ujednání o způsobu vypořádání. Jedná-li se o spoluvlastnictví nemovité věci nebo závodu, vyžaduje dohoda písemnou formu. Spoluvlastníci se vypořádají rozdělením společné věci, jejím prodejem z volné ruky nebo ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku, anebo převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům s vyplacením ostatních.

Pokud se však jedná o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné. Pro zemědělský pozemek platí, že může být rozdělen pouze tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu. To však neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem zřízení stavby nebo za takovým účelem, pro který lze pozemek vyvlastnit.

Pokud se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví nedohodnou, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. V případě, že soud rozhodne o zrušení spoluvlastnictví, pak rozhodne zároveň i o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

Při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. Každý ze spoluvlastníků může žádat úhradu splatné pohledávky, jakož i pohledávky, jejíž splatnost nastane do jednoho roku po účinnosti dohody o zrušení spoluvlastnictví nebo po zahájení řízení o zrušení spoluvlastnictví.

Podle § 1150 občanského zákoníku není rozdělení společné věci na újmu osobě, která má věcné právo ke společné věci.

Následující část tohoto textu se bude zabývat základním nastíněním problematiky bezdůvodného obohacení, podle jehož zákonné úpravy, jak již bylo uvedeno výše, se řídila práva a povinnosti zúčastněných osob i v některých případech společného podnikání členů rodiny. Starý občanský zákoník upravoval bezdůvodné obohacení v § 451-459.

Podle § 451 odst. 1 starého občanského zákoníku, ten kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením pak je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Za bezdůvodné obohacení se nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy. Rovněž se za bezdůvodné obohacení nepovažuje přijetí plnění za hry nebo sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených. U soudu se však těchto plnění není možné domáhat.

Starý občanský zákoník v § 456 upravuje, že předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Pokud je smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v souvislosti s bezdůvodným obohacením uvádí, že ustanovení § 451 odst. 1 starého občanského zákoníku sice obecně stanovuje, že bezdůvodné obohacení () musí být vydáno, ale vzhledem k výčtu jednotlivých právních důvodů bezdůvodného obohacení v § 451 odst. 2 a v § 454 starého občanského zákoníku se v praxi projevuje důsledná tendence chápat tyto důvody jako výlučné, což vylučuje samostatné použití obecné v § 451 odst. 1 starého občanského zákoníku. Takový přístup odpovídá zdejší tradici: i při rekodifikačních pracích v předválečném Československu převládl v superrevizní komisi názor, že . Jaké obohacení je ospravedlněné a jaké nikoli, nelze usuzovat jen z existence nebo neexistence právního důvodu, ale i ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života (například spropitné se poskytuje bez právního důvodu, ale přesto nejde o bezdůvodné obohacení).

Důvodová zpráva dále uvádí, že k obohacení jednoho na úkor druhého může dojít i tak, že věřitel neuplatní své právo: nejedná se jen o případy, kdy se věřiteli v důsledku neuplatnění oslabí právo promlčením nebo zanikne prekluzí, ale i o takové, kdy právo není uplatněno již v okamžiku, kdy pohledávka dospěje. Také tehdy může být dlužník obohacen, protože si podrží déle majetkovou hodnotu, kterou již měl vydat věřiteli. Věřiteli však náležejí jen zvlášť stanovená zákonná práva (například vzhledem k prodlení dlužníka), nebo práva zvlášť ujednaná (například na smluvní pokutu), ale nemůže se domáhat dalšího plnění s poukazem na bezdůvodné obohacení.

Právní úpravu bezdůvodného obohacení nalezneme v § 2991-3005 občanského zákoníku. Ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se pak bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

V případech, kdy jedna strana plnila, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Pokud plnily obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, a právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí také v případě, byl-li závazek zrušen.

Pokud dal někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Pokud vedlo plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.

Pokud strana plnila vědomě proto, aby druhá strana něco vykonala za účelem zakázaným nebo zcela nemožným, nemá právo požadovat, aby jí to bylo vráceno. Pokud však někdo dal, aby zabránil protiprávnímu činu, něco tomu, kdo se chtěl činu dopustit, může požadovat vrácení.

Podle § 3000 občanského zákoníku poctivý příjemce vydá, co nabyl, nanejvýš však v rozsahu, v jakém obohacení při uplatnění práva trvá. Naproti tomu podle § 3003 občanského zákoníku nepoctivý příjemce vydá, co nabyl v době, kdy obohacení získal.

Obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a užitků, a rovněž nahradí užitek, který by ochuzený získal. Pokud zcizil předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, má ochuzený právo požadovat, aby mu byla podle jeho volby vydána buď peněžitá náhrada, anebo to, co obohacený zcizením utržil.

Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil, a může od věci oddělit vše, čím ji na svůj náklad zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci.