Tvorba finančního plánu podniku

Plánování je proces, jehož prostřednictvím podnik nebo organizace kvantifikuje cíle, kterých chce v blízké nebo vzdálenější budoucnosti dosáhnout, včetně vymezení zdrojů, které jsou pro jeho dosažení nezbytné.

Plány jsou považovány za nástroje řízení. Hierarchická soustava plánů v podstatě odpovídá jednotlivým stupňům cílů zájmových skupin i celého podniku. Rozeznáváme určité druhy plánů.

Například v případě finančního plánování je nejčastějším cílem podniku dosažení maximálního zisku. Zisk (ztráta) je vymezen jako rozdíl mezi celkovými výnosy a celkovými náklady. Jsou-li celkové náklady vyšší než celkové výnosy, vzniká ztráta, v opačném případě vzniká zisk.

Pro dosažení maximálního zisku se podnik musí snažit maximalizovat výnosy a minimalizovat své náklady.

Obrázek 1 Bod zlomu, porovnávání výnosů a nákladů v podniku

Kromě dosažení maximálního zisku může podnik usilovat i o jiné, tzv. alternativní cíle, například zajištění určité pozice na trhu, dlouhodobého působení na trhu nebo proniknutí na nové trhy. V závislosti na konkrétních cílech se nemusí jednat o maximalizaci zisku, neboť podnik pak prodává své výrobky a služby například za nižší ceny, než by mohl jen proto, aby si získal nový segment trhu. Také ne všechny podniky a organizace byly za účelem maximalizace zisku založeny. Existují i neziskové organizace, které získávají své příjmy přídělem do svého rozpočtu a rozpočet je pro tyto organizace jistou formou finančního plánu, protože pro ně představuje finanční omezení. Tyto organizace jsou zaměřeny na úsporu nákladů, dodržení limitu, a to i v případě, že jejich výnosy mohou být vyšší než rozpočtované.

V následujícím textu bude věnována pozornost podnikům a organizacím, které působí v klasickém tržním prostředí a vytvářejí klasický finanční plán plánováním nákladů a výnosů, tj. podniky založené na dosahování zisku.

Cíl, který si podnik stanoví, musí být reálný, tzn. dosažitelný. Z hlediska motivačního je vhodné stanovit mírně nadhodnocené cíle, které nutí podnik k většímu úsilí na jeho dosažení. Pokud je však cíl podniku výrazně nadhodnocený, a tudíž i nesplnitelný, může být výsledný efekt pro jeho plnění spíše nemotivační. Je-li naopak cíl stanovený na nízké úrovni, může působit stejně tak demotivujícím způsobem.

Pro větší účast a motivační zapojení všech zúčastněných pracovníků na splnění stanovených cílů je vhodné zavést systém jejich odměňování v závislosti na plnění dílčích cílů, které mají vliv na cíl celkový.

Plán musí definovat všechny významné složky, které mají vliv na dosažení cíle a zdroje, které jsou nezbytné pro jejich dosažení. Jak je známo z oblasti teorie managementu a podnikové ekonomiky, plán musí obsahovat konkrétní cíle, cesty k jejich dosažení, podmínky, za nichž se bude plnit, a prostředky, které budou vynaloženy na dosažení plánovaných cílů.

Nejdůležitějšími složkami pro tvorbu plánu jsou předpokládaný objem zakázek, které podnik může pro uvažované období očekávat a předpokládaný objem a struktura tržeb, které plánuje podnik realizovat. Obě tyto složky plánu budou v následujícím textu podrobněji popsány. K tomu, aby podnik mohl očekávané zakázky vyrobit a následně prodat, potřebuje zdroje, a to kapacitní (lidská práce, stroje, budovy, materiál atd.), finanční (pro nákup, resp. pronájem výrobních faktorů, materiálu a služeb), technické, informační apod.

Při plánování je také důležité mít na paměti, že každý plán je pouhým odhadem, jehož kvalita a přesnost záleží na mnoha faktorech, především na podkladech a informacích, které jsou pro tvorbu plánu k dispozici.

Výsledný plán je vždy natolik kvalitní, jak kvalitní jsou informace, které jsou při jeho tvorbě k dispozici.

Plánování je do určité míry vždy ovlivněno schopnostmi plánovačů i jejich subjektivním přístupem. Velmi závisí na jejich zkušenostech, použitých metodách, optimistickém nebo pesimistickém přístupu a dalších faktorech.

I když lze při plánování použít obecné modely metod, těžko lze v praxi docílit situace, kdy by dva nezávislí lidé docílili totožných hodnot ve všech bodech plánu.

Z hlediska časového se rozlišují následující druhy plánů: Dlouhodobé plány jsou sestavovány obvykle pro časový horizont 5 až 10 let. Jejich cílem je stanovit dlouhodobý cíl, kterého chce podnik v daném časovém horizontu dosáhnout. Někdy bývají dlouhodobé cíle označovány jako strategické. Vzhledem k delšímu časovému horizontu nebývají příliš přesné, neboť s délkou časového horizontu se jejich přesnost snižuje. Proto nemusí (a ani nemohou) být příliš přesné a detailně propracované. Obvykle obsahují plán tržeb, očekávaný objem zakázek, finanční a personální potřeby podniku apod. Tyto údaje pak slouží pro posouzení předpokládaného meziročního vývoje, zohledňují se očekávané trendy a možnosti na trhu a na základě toho se přizpůsobuje plánovaný objem a struktura výroby, tržeb a kapacitní možnosti podniku.

Střednědobé plány jsou sestavovány pro období 2 až 5 let. Na rozdíl od dlouhodobých plánů jsou vypracovávány o něco přesněji a jsou zakládány na konkrétnějších hodnotách. Bývají detailnější u jednotlivých plánovaných položek. Střednědobé plány se někdy označují jako taktické.

Krátkodobé plány jsou vytvářeny pro období do 1 roku. Vzhledem k tomu, že se jedná, na rozdíl od předchozích typů, o relativně krátký časový horizont, nabývají také konkrétnějších hodnot, a tím i větší přesnosti. Většinou se plánuje detailně dle jednotlivých druhů nákladů až na úroveň analytických účtů a nákladových středisek.

Operativní plány, u kterých v průběhu roku dochází k upřesňování na základě nejaktuálnějších poznatků a informací. Tyto údaje jsou pak zapracovány do plánu, čímž se zajišťuje systém pro aktualizaci informací o nejbližším vývoji společnosti. Operativní plány mohou být zpřesňovány pravidelně, například jednou měsíčně.

Způsob tvorby, rozsah, a úroveň podrobnosti pro tvorbu plánu jsou ovlivněny zejména potřebami a zvyklostmi podniku či organizace. Jedním z nejdůležitějších faktorů, které způsob tvorby plánu ovlivňují, je organizační struktura podniku. Ta může být jednoduchá, kdy podnik je představován jedním závodem, skládajícím se z několika hospodářských středisek, nebo složitá, kdy se podnik skládá například z divizí, závodů, úseků a hospodářských středisek. Uvedený příklad je pouze ilustrativní, skutečná struktura podniku pak může být mnohem složitější a komplikovanější, například v souvislosti s konsolidovanými účetními jednotkami podniku.

Obrázek 2 Možná struktura podniku

Jak už bylo naznačeno v předchozím textu, s ohledem na strukturu podniku, může plánování nákladů vypadat následovně:

Tabulka 1 Plánování nákladů

 I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I    Účet     I Středisko I Středisko I Středisko I Středisko I Úsek celkem  I I             I     I     I    II     I    III    I    IV     I              I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I   501       I   1 205   I    481    I    384    I    102    I    2 172     I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I   501 100   I     100   I    200    I    250    I     75    I      625     I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I   501 200   I     320   I    156    I     89    I     14    I      579     I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I   501 300   I     785   I    125    I     45    I     13    I      968     I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I   502       I           I           I           I           I              I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I   502 100   I           I           I           I           I              I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I   502 200   I           I           I           I           I              I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I   502 300   I           I           I           I           I                      I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I    .....    I           I           I           I           I              I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I    .....    I           I           I           I           I              I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I I   Celkem    I           I           I           I           I              I I-------------I-----------I-----------I-----------I-----------I--------------I 

Příklad v tabulce představuje situaci, kdy úsek podniku má čtyři střediska označené římskými číslicemi I. až IV. Náklady v tomto příkladu jsou plánovány detailně na úrovni nákladových středisek a analytických účtů. Vertikálním součtem všech nákladů získáme celkové náklady jednotlivých hospodářských středisek, horizontálním součtem dle nákladových druhů pak výši jednotlivých druhů nákladů za celý útvar.

Analogicky bychom postupovali po organizační struktuře podniku jako celku, tedy součtem hodnot za jednotlivé úseky získáme hodnoty celého závodu a součtem všech závodů pak hodnoty za celý podnik.

V následujícím textu se budeme věnovat praktickému přístupu k tvorbě plánu. Zaměříme se na jednotlivé položky finančního plánu s důrazem na nejdůležitější aspekty, které mají na tyto položky největší vliv. Zaměříme se na plánování jednotlivých rozvahových položek a následně na plánování jednotlivých druhů nákladů a výnosů. Po zkompletování jednotlivých naplánovaných položek bychom měli být na závěr plánovací činnosti schopni zkompletovat plánovanou rozvahu, výkaz zisku a ztráty, výkaz cash flow, případně výkaz změn ve vlastním kapitálu a jejich vzájemným propojením také provázanost celého plánu.

Pokusme se nyní zrekapitulovat nejdůležitější vlastnosti jednotlivých výkazů a vyznačit spojovací body mezi nimi. Předpokládáme určité znalosti z oblasti finančního účetnictví, které patří k základnímu vybavení finančního plánovače.

Rozvaha (neboli bilance) pracuje s konečnými stavy účtů účtových tříd 0 až 4. Na straně aktiv najdeme hmotný a nehmotný majetek, zásoby, peníze v pokladně a bankovních účtech, pohledávky a účty časového rozlišení. Mezi položkami pasiv je vlastní , rezervy, závazky, úvěry a účty časového rozlišení. Rozvahové účty nejsou většinou plánovány na střediska, protože striktní přiřazení jednotlivých položek ke konkrétním střediskům není většinou možné. Konkrétním hospodářským střediskům je většinou možné přiřadit například položky majetku, čehož lze využít při plánování investic a odpisů.

Výkaz zisku a ztráty (výsledovka) zachycuje účetní třídy 5 a 6 - tedy náklady a výnosy. Na rozdíl od rozvahových hodnot je možné všechny náklady a výnosy jednoznačně přiřadit konkrétním nákladovým střediskům, a tím docílit zjištění výsledku hospodaření jednotlivých středisek. Ne všechna nákladová střediska však vytvářejí vedle nákladů i výnosy. Výnosy nákladových středisek vznikají nejčastěji realizací výrobků a služeb, vedlejší hospodářskou činností a přeúčtováním vnitropodnikových služeb poskytnutých jiným střediskům. Přeúčtování vnitropodnikových služeb je ve vztahu k hospodářskému výsledku podniku jako celku neutrální.

Jednou z nejvíce sledovaných hodnot při plánování nákladů a výnosů je EBIT (Earnings Before Income Tax), tedy hospodářský výsledek před úroky a zdaněním, kterému přibližně odpovídá položka výkazu zisku a ztráty „provozní výsledek hospodaření“. Tento výsledek se získá rozdílem účtových skupin 60 až 65 a 50 až 55. Představuje výsledek hospodaření v souvislosti s hlavní hospodářskou činností podniku.

Vedle provozního výsledku hospodaření existuje také finanční výsledek hospodaření vzniklý rozdílem účtových skupin 66 a 56. Finanční výsledek hospodaření má význam zejména pro podniky a organizace, které působí v oblasti finančnictví, bankovnictví, držení a obchodování s cennými papíry apod. Pro ostatní podniky je tato část hospodářského výsledku většinou pouze okrajovou záležitostí a nalézáme zde nákladové a výnosové úroky z účtů a úvěrů, kursové zisky a ztráty apod.

Posledním dílčím druhem hospodářského výsledku ve výkazu zisku a ztráty je mimořádný výsledek hospodaření vzniklý rozdílem účtových skupin 68 a 58. Mimořádný výsledek hospodaření není většinou předmětem plánování. Patří sem totiž náklady způsobené mimořádnými událostmi, jakými jsou například živelné pohromy apod. Výnosy pak mohou být třeba odškodnění těchto událostí od pojišťoven atd. Je zřejmé, že plánovat podobné nepředvídatelné skutečnosti není docela dobře možné.

Součtem provozního, finančního a mimořádného výsledku hospodaření získáme hospodářský výsledek podniku před zdaněním. Zohledníme-li do výsledku před zdaněním daně, získáme hospodářský výsledek po zdanění. Kompletní hospodářský výsledek po zdanění se zjistí také jako rozdíl všech výnosových a nákladových účtů.

Cash flow (neboli výkaz peněžních toků) lze sestavovat tzv. přímou metodou, kdy je přímo vedená evidence všech příjmů a výdajů a nákladů a výnosů, nebo tzv. metodou nepřímou, odvozenou z výkazů rozvahy a výkazu zisku a ztráty, zpřesněná některými údaji z hlavní knihy.

Nepřímá metoda sestavení cash flow je v praxi používána nejčastěji. Pokud je výkaz cash flow vytvářen i pro potřeby plánu, tj. plánované hodnoty, není možné přímou metodu aplikovat.

Vzhledem k tomu, že sestavení výkazu cash flow je metodicky poněkud náročnější než rozvaha a výkaz zisku a ztráty, věnujme mu větší pozornost. Obecně lze říct, že pro potřeby plánování, nám rozliší výkaz cash flow peněžní toky dle oblasti, které se tyto toky týkají, tedy - provozní, finanční či investiční.

Jak již bylo uvedeno, pro zajištění komplexnosti a správnosti plánovaných hodnot je vhodné plánovat rozvahové a výsledkové hodnoty současně tak, aby byla zajištěna jejich vzájemná provázanost, a tím i správnost.

Uvádím proto nejdůležitější spojovací můstky mezi rozvahou a výkazem zisku a ztráty:

Podobných propojovacích můstků bychom nalezli při bližší analýze mnohem víc, protože je důležité plánované hodnoty jednoho výkazu současně zohledňovat ve výkazu druhém. Zároveň je důležitý předpoklad mít určitou úroveň znalosti podvojného účetnictví, která umožní tyto vztahy správně interpretovat a zohlednit.

Předmětem plánování mohou být kromě nákladů a výnosů i jednotlivé položky rozvahy (bilance). Na rozdíl od nákladových a výnosových účtů není většinou vyžadováno jejich detailní plánování na úrovni analytických účtů a středisek. Je tomu tak jednoduše proto, že je téměř nemožné některé položky přiřadit správně ke konkrétnímu středisku. Zatímco například majetkové účty je většinou možné přiřadit ke konkrétním střediskům, jiné položky, například vlastní či bankovní účty, jsou nepřiřaditelné. Pokud je však pro potřeby různých podnikových analýz přiřadit ke střediskům i tyto „nepřiřaditelné položky“, provádí se toto rozdělení většinou kvalifikovaným odhadem, nebo na základě předem nadefinovaných klíčů pro jejich přerozdělení.

Podívejme se nyní podrobněji na plánování jednotlivých položek aktiv. Do této skupiny patří dlouhodobý majetek, zásoby, peníze v pokladně a bankovních účtech, pohledávky a účty časového rozlišení.

Tabulka 2 Skladba aktiv

 I--------I----------------------------------- I        I Dlouhodobý majetek                 I        I----------------------------------- I        I Nehmotný                           I        I----------------------------------- I        I Hmotný                             I        I----------------------------------- I        I Finanční  I        I-----------------------------------         I        I Zásoby  I        I----------------------------------- I        I Materiál  I        I----------------------------------- I        I Nedokončená výroba  I        I----------------------------------- I        I Hotové výrobky  I        I----------------------------------- I        I Zboží  I        I----------------------------------- I AKTIVA I Pohledávky  I        I----------------------------------- I        I Dlouhodobé  I        I----------------------------------- I        I - z obchodního styku  I        I----------------------------------- I        I - ostatní                          I        I----------------------------------- I        I Krátkodobé                         I        I----------------------------------- I        I - z obchodního styku  I        I----------------------------------- I        I - ostatní                          I        I----------------------------------- I        I Finanční majetek                   I        I----------------------------------- I        I Peníze  I        I----------------------------------- I        I Účty v bankách  I        I----------------------------------- I        I Krátkodobé cenné papíry a podíly   I        I----------------------------------- I        I Účty časového rozlišení            I--------I----------------------------------- 

Do kategorie dlouhodobého majetku patří dlouhodobý hmotný, nehmotný a finanční majetek. Výchozím bodem pro plánování dlouhodobého majetku je konečný stav tohoto majetku v předchozím období (měsíce, roku), který je zároveň počátečním stavem období, pro které je plán tvořen. V průběhu období, pro které se plánuje, dochází ovšem ke změnám stavu majetku a to minimálně ze dvou hlavních důvodů, kterými jsou úbytky, zejména prostřednictvím oprávek, dále pak vyřazením a prodejem majetku a přírůstky pořízením nového majetku.

Tabulka 3 Plánovaný stav majetku

Konečný stav majetku k 31. 12. 2015    = Počáteční stav majetku k 1. 1. 2016  ---------------------------------------------- + plánované nové investice do majetku  ---------------------------------------------- - odpisy  ---------------------------------------------- - prodaný a vyřazený majetek  ---------------------------------------------- = plánovaný konečný stav majetku k 31. 1. 2016  

Pro plánování dlouhodobého majetku bude tedy platit rovnice, kdy konečný stav majetku v předchozím období (neboli počáteční stav aktuálního období) snížený o odpisy (a zůstatkovou hodnotu prodaného majetku) a navýšený o nově pořízený majetek se rovná konečnému stavu majetku k období, k němuž plánujeme (viz tabulka).

Roční přírůstek hodnoty oprávek (tj. rozvahová hodnota) představuje sumu účetních odpisů (nákladů) daného období, o které je účetně snižována hodnota majetku. Způsob stanovení účetních odpisů si určuje účetní jednotka samostatně na základě interních předpisů. Způsob účetního odepisování majetku musí odpovídat skutečnému opotřebení majetku. Účetní odpisy, které vstupují do nákladů účetní jednotky, nelze zaměňovat s odpisy daňovými, které jsou stanoveny na základě zákona o daních z příjmů a jsou počítány pro účely daňového přiznání.

Oprávky ------------------> ROZVAHA

Účetní odpisy ---------> VÝSLEDOVKA

odpisy t = oprávky t – oprávky t-1

kde t je účetní období a t-1 předchozí účetní období

Z výše uvedeného textu a rovnice vyplývá, že účetní odpisy tedy představují náklad daného účetního období a meziroční přírůstek hodnoty oprávek (vykazované v rozvaze) musí odpovídat sumě odpisů (nákladů vykazovaných ve výkazu zisku a ztráty). Tato skutečnost představuje důležitý spojovací můstek mezi rozvahou a výkazem zisku a ztráty.

Pokud jsou účetní jednotce známy i informace o předpokládaném vyřazení či prodeji strojů nebo tvorbě opravných položek k majetku, měly by i tyto skutečnosti být vyčísleny v plánu.

Druhou významnou položkou při plánování dlouhodobého majetku jsou plánované investice do majetku, tedy pořízení nového majetku. Investice do dlouhodobého majetku v tomto pojetí představují pořízení budov, strojů a zařízení nebo jejich technické zhodnocení tak, aby podnik měl dostatečné výrobní kapacity pro výrobu plánovaného objemu produkce.

Plánování výrobních kapacit se odvíjí od plánovaného objemu výroby, který podnik v uvažovaném období očekává, protože s nárůstem objemu výroby je nutné zajistit i dostatečný objem výrobních faktorů, tedy i nových strojů, budov apod. Vzhledem k tomu, že investice zpravidla představují i velké finanční výdaje, je vhodné, aby podnik před vlastním pořízením nové investice provedl vyhodnocení návratnosti této investice. To znamená, že provede kalkulaci, ve které zohlední všechny náklady spojené s pořízením investice, včetně plánovaných ročních odpisů a objemu výroby a vyčíslí, za jak dlouho a při jakém objemu produkce se tato investice podniku vrátí. Přístupů k tomuto vyhodnocení může být mnoho. Ideální je, pokud má podnik více rozhodovacích alternativ - například pořídí-li stroj nebo zařízení pro navýšení kapacity nebo má možnost nedostatečnou výrobní kapacitu suplovat formou outsourcingu apod. Na základě těchto analýz potom podnik uvažuje o případném pořízení nových investic.

Investiční aktivity jsou většinou spojeny s velkými finančními požadavky na jejich pořízení a zároveň je zde určitým omezením otázka finančních zdrojů. Podnik zpravidla investuje jak ze svých vlastních zdrojů, například určitý podíl ze svého ročního zisku, tak i ze zdrojů cizích - získaných úvěrů, leasingu apod. I tyto skutečnosti musí být předmětem plánování, včetně nákladových úroků, které musí podnik platit.

Další významnou položkou aktiv jsou zásoby. Zásoby zahrnují především materiál, rozpracovanou výrobu, zboží a hotové výrobky.

Obrázek 3 Možná struktura zásob

Naplánování optimálního množství zásob materiálu je relativně složitou otázkou. Cílem je, aby podnik měl dostatečné zásoby materiálu, které zajistí plynulý proces výroby. Na druhou stranu, má-li podnik zásoby až příliš vysoké, má v nich uložené finanční prostředky, které by mohl využít jiným, efektivnějším způsobem. Navíc disponuje-li podnik pomalu obrátkovými zásobami, tzn. zásobami, jejichž spotřeba je z dlouhodobého hlediska velmi nízká, či dokonce nulová, měl by podnik přehodnotit význam těchto nevyužívaných zásob, protože některé zásoby se stávají časem nepoužitelné (z důvodů technického zastarání, vypršení expirační lhůty apod.). Takovéto stavy zásob lze pak zlikvidovat šrotací, nebo hodnotu těchto zásob snížit prostřednictvím tzv. opravných položek. Princip tvorby opravných položek je obecně založen na pravdivém zachycení skutečností, o kterých daná účetní jednotka účtuje. Například podnik nemůže vykazovat hodnotu materiálu v ceně, za který byl tento materiál pořízen, je-li využitelnost tohoto materiálu vzhledem k zastarání omezená. Proto by se individuálně měly posoudit jednotlivé položky materiálu a v případě oprávněné obavy ze snížení hodnoty materiálu provést korekci jeho rozvahové hodnoty formou těchto opravných položek.

Opravná položka má pak pro podnik dvojí dopad. Jednak snižuje hodnotu daného aktiva, a jednak vstupuje do účetnictví jako náklad, který snižuje výsledek hospodaření dané účetní jednotky (opět spojovací můstek mezi rozvahovými a výsledkovými účty). Uvedený příklad také demonstruje potřebu podniku řídit stav zásob s cílem dosažení takového stavu, kdy má podnik dostatečnou zásobu pro zajištění plynulé produkce a přitom nemá v nadbytečných zásobách umrtveny finanční prostředky, které by mohl využít jiným, efektivnějším způsobem, a navíc ještě vytvářet opravné položky, které mají vliv na náklady.

Pro plánování objemu zásob lze také využít různé ukazatele, například podíl zásob na celkových aktivech, podíl zásob z celkových tržeb apod. Podobných poměrových ukazatelů je celá řada a jejich monitorování v čase může být nástrojem pro vyhodnocování stavu zásob v daném okamžiku.

Ideální je, má-li výrobní podnik zajištěné plynulé dodávky materiálu dle aktuálních potřeb bez zbytečného skladování a manipulací. To ovšem záleží na kvalitě a spolehlivosti služeb dodavatelů.

Stav materiálu na skladě (rozvahová hodnota) nelze zaměňovat se spotřebou materiálu (náklad).

V důsledku skutečnosti, že podnik k rozvahovému dni není schopen dokončit všechny výrobky, které má rozpracované, a převést je tak do stavu hotových výrobků, musí podnik plánovat i hodnotu nedokončených výrobků, které nejsou ještě finálními výrobky, jsou v různém stupni rozpracovanosti a je nutné vyčíslit jejich předpokládanou hodnotu.

Meziroční změna ve stavu rozpracované výroby (v rozvaze) musí odpovídat změně stavu rozpracované výroby (ve výkazu zisku a ztráty) - další důležitý spojovací můstek mezi oběma výkazy.

Hodnota nedokončených výrobků je tvořena hodnotou spotřebovaného materiálu a hodnotou pracovních operací, které byly na tyto nedokončené výrobky vynaloženy. Kromě toho může být hodnota nedokončených výrobků navýšena o některé další náklady, nejčastěji formou přirážek, které do této hodnoty promítnou nepřímo přiřaditelné režijní náklady související s výrobou.

Stanovení plánovaného objemu rozpracované (nedokončené) výroby se odvíjí od objemu zakázek, termínů jejich přijetí a předpokládaného termínu dokončení a plánu výroby.

Podniky, které se zabývají prodejem zboží, musí také stanovit objem zásob zboží. Obecně lze říci, že platí to, co bylo řečeno v odstavci věnovanému stavu materiálu. Pokud má podnik příliš velké zásoby zboží nebo zboží, které se prodává málo či se vlivem zastarání stává neprodejným, je nutné tuto skutečnost zohlednit také formou opravných položek.

Poslední významnou položkou při plánování stavu zásob jsou hotové výrobky. Cílem každého výrobního podniku by mělo být co nejrychlejší vyskladnění a prodej hotových výrobků. Redukují se tím náklady na skladování. Prodej hotových výrobků také znamená příliv peněžních prostředků v podobě tržeb. Obdobně jako u stavu rozpracované výroby je důležité pojítko mezi rozvahou a výkazem zisků a ztráty, je důležité pojítko i v případě meziroční změny stavu zásob hotových výrobků v rozvaze a změnou stavu hotových výrobků ve výkazu zisku a ztráty.

Způsob plánování stavu zásob záleží vždy na konkrétních podmínkách daného podniku, na odběratelsko-dodavatelských vztazích (dodržování termínů dodávek), zvyklostech a zkušenostech a dalších faktorech. Proto je důležité zvažovat nasmlouvané termíny dodávek výrobků, plánovaný objem výroby, kapacity skladovacích prostor, strukturu zásob apod.

Pohledávky podniku vznikají v důsledku časového prodlení mezi poskytnutým plněním a úhradou za toto plnění.

Pohledávky lze klasifikovat dle různých hledisek, například dle povahy na pohledávky z obchodních vztahů a pohledávky ostatní.

jsou důsledkem skutečnosti, že podnik realizuje na trhu svou produkci a své služby bezhotovostním prodejem. Prodej výrobků a služeb probíhá nejčastěji fakturací se stanovenými platebními podmínkami. I přes skutečnost uvedení data splatnosti na faktuře je důležitá i otázka platební morálky zákazníků, tj. zdali své závazky vůči podniku plní včas.

Při plánování je proto důležité vycházet z objemu prodejů realizovaných během posledního měsíce roku, pro který je plán tvořen, s přihlédnutím na termíny splatnosti a platební morálku zákazníků.

V případě existence pohledávek, které jsou delší dobu po splatnosti, se tvoří na tyto pohledávky opravné položky.

Opravné položky snižují hodnotu pohledávek (obdobně jako tvorba opravných položek u zásob). Tvoříme je u pohledávek pochybných a sporných.

        311 - Odběratelé          559 - Tvorba opravných položek  --------------I---------------   --------------I---------------  PS. 100 000  I                   1) 30 000    I        391 - Opravná položka k pohledávkám  --------------------I--------------------  2) 30 000          I 1) 30 000      659 - Zúčtování opravných položek  --------------------I--------------------                     I 2) 30 000  

Druhou skupinou pohledávek, které je nutné zahrnout do plánu, jsou pohledávky ostatní. Do této skupiny pohledávek patří pohledávky například k zaměstnancům, pohledávky k podnikům ve skupině, pohledávky k různým státním institucím apod., které nevznikly na bázi odběratelsko-dodavatelských vztahů. Většinou je možné výši těchto pohledávek pro budoucí období poměrně snadno odhadnout, protože některé z nich se pravidelně měsíčně opakují, případně je upravíme o nové skutečnosti, jsou-li nám tyto známy.

Další členění pohledávek je například na krátkodobé a dlouhodobé. Krátkodobé mohou být například výše zmíněné pohledávky z odběratelsko-dodavatelských vztahů, ale i podstatná část ostatních pohledávek. Krátkodobé pohledávky jsou splatné do 1 roku.

Dlouhodobé pohledávky mají dobu splatnosti delší než 1 rok.

Pro podnik může být významné i rozdělení pohledávek z hlediska jejich původu na tuzemské a zahraniční.

Zatímco pohledávky z tuzemska, resp. v tuzemské měně, nepodléhají změnám v důsledku změn měnového kurzu, pohledávky ze zahraničí (tedy ty, které jsou v zahraniční změně) jsou ovlivňovány vývojem kursu a proto se musí upravovat o kursové změny.

Pokud koruna posiluje, dochází k reálnému snížení hodnoty pohledávek vedených v zahraniční měně a naopak.

Poslední z mnoha členění pohledávek, které podniky dle svých potřeb používají, je členění na pohledávky před splatností a po splatnosti. Toto členění může mít význam při plánování opravných položek k pohledávkám, které byly v tomto textu již dříve zmíněny. V této souvislosti ovšem je vhodné upozornit i na možnosti skonta, kdy jako dodavatelé motivujeme odběratele k včasné úhradě i tím, že mu poskytneme určitou slevu z fakturované částky v případě, že úhradu provede před stanoveným datem splatnosti.

Obecně lze říci, že stav pohledávek na konci roku by se měl odvíjet od prodejů v období spadající do lhůty splatnosti. Většinou podniky mají zmapovanou strukturu svých klientů z hlediska platební morálky (platební morálka zákazníků je často předmětem interní podnikové analýzy), a proto je možné pohledávky po splatnosti odhadnout na základě předchozích zkušeností.

Plánovaný stav finančních prostředků je vždy otázkou zajištění dostatečného množství prostředků s vysokou likviditou, a tak je k tomu nutno přistupovat i při plánování. Objem finančních prostředků na účtu musí odrážet minimální stav finančních prostředků, které podnik potřebuje pro zajištění každodenní činnosti. Zdrojem na straně příjmů jsou zejména plánované příjmy z vydaných faktur, strana výdajů je tvořena potřebou finančních prostředků na mzdy a platy, úhradou přijatých faktur, plněními vůči státním institucím a úřadům apod.

Na bankovních účtech musí být dostatečný objem finančních prostředků pro zajištění každodenní činnosti podniku, ale zároveň, vzhledem k nízkým úrokovým výnosům (vzhledem k vysoké likviditě), není výhodné zde dlouhodobě kumulovat nadbytečný objem finančních prostředků, které by bylo výhodnější investovat jiným způsobem, zajišťujícím vyšší výnosy.

Peníze na pokladně jsou určeny vždy pro úhradu nezbytných drobných výdajů, resp. hotovostních příjmů, a většinou je jejich objem vázán pokladním limitem.

Při plánování aktiv můžeme plánovat i dohadné položky aktivní, případně účty časového rozlišení, pokud jsou nám takové skutečnosti známy a chceme je přiřadit do účetního období, do kterého skutečně patří.