Nad judikaturou z oblasti škod způsobených klientům účetními a daňovými poradci

V dnešním výběru z judikatury se pokusíme ukázat zajímavé rozsudky z této oblasti. V úvodu je třeba poukázat na to, že zatímco obvykle v této rubrice vybíráme rozsudky správním soudů, protože jde o spory finanční orgány - daňový subjekt, v tomto případě se se správním soudnictvím nesetkáme. Je tomu tak proto, že příslušnou sankci vyměří finanční úřad vždy daňovému subjektu, přičemž není rozhodující, zda má daňového či účetního poradce. Otázku případného zavinění tímto poradcem pak finanční orgány neřeší a je věcí dalšího jednání mezi dotčeným daňovým subjektem a poradenskou firmou. Pokud se nedohodnou, přicházejí na řadu nikoli správní, ale běžné civilní soudy, u kterých žaluje poradce o náhradu škody. Nesplnění povinností poradce vůči klientovi pak může mít i trestněprávní dopad.

A právě v prvním případě našeho výběru soudních rozhodnutí se zaměříme na trestní právo. Soudy řešily otázku, která nastává velmi často - účetní firma zpracovala účetnictví klientovi, ten však za její služby nezaplatil. Účetní firma pak zadržela účetnictví i účetní doklady a odmítala je vydat, dokud nedostane zaplaceno. Na svém postoji trvala i v momentě, kdy bylo zahájeno vyšetřování policií, doklady vydala až po zamítnutí stížnosti o zahájení trestního stíhání. Jednatel účetní firmy byl obviněn a shledán vinným z přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 třetí trestního zákoníku a obdržel podmíněný dvouměsíční trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Z uvedeného je zřejmé, že nezaplacení faktury za vedení účetnictví není možné řešit zadržováním dokladů. Obviněný nebyl úspěšný ani s ústavní stížností, která byla odmítnuta.

(podle Usnesení Nejvyššího soudu čj. 5 Tdo 1377/2013-22 ze dne 22.1.2014)

Městský soud v Praze podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku, za což byl podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozené občanské sdružení Sportovní klub Slavia Praha soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný Ing. J. Š. podal dovolání k Nejvyššímu soudu.

Hlavní výhradou, kterou obviněný v odůvodnění svého dovolání uplatnil, byl výkon oprávnění jemu vyplývajících z § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31.12.2013. Jedná se o institut závazkového práva tzv. „vzájemné plnění“, který by znamenal odchylku od zásady, že každý je povinen splnit svůj závazek v době stanovené ve smlouvě a vztahoval se na dvoustranně zavazující závazky. Podle tohoto ustanovení: "Mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. I ten, kdo je povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhého účastníka ohroženo skutečnostmi, které nastaly u druhého účastníka a které mu nebyly známy, když smlouvu uzavřel."

Nárok obviněného na zaplacení faktury na částku 756 000 Kč však nelze v žádném případě pod režim tzv. synallagmatických závazků podřadit.

Smlouvou o vedení účetnictví ze dne 1.6.1999 se společnost DOSS – účto, s.r.o. (původně Sdružení DOSS -Ing. J. Š.), nazvaná „zpracovatel“, závazala k vedení podvojného účetnictví dvou subjektů, a to Sportovního klubu Slavia Praha, občanské sdružení, a Slaviasport s. r. o., oba se sídlem Praha 10, Vladivostocká 1460, nazvaná „zadavatel“. Na základě dodatku č. 2 této smlouvy z 2.1.2002 zůstal pouze jeden ze smluvních partnerů a to Sportovní klub SLAVIA PRAHA občanské sdružení. Tomu pak náležela povinnost poskytovat společnosti DOSS -účto, s.r.o., veškeré potřebné účetní podklady a za toto vedení účetnictví platit smluvní cenu. Je pravda, že v dodatku č. 1 uvedené smlouvy uzavřené je mimo jiné obsažen závazek „zadavatele“ zaplatit „zpracovateli“ v případě jednostranné výpovědi smlouvy finanční náhradu ve výši dvanáctinásobku dohodnuté měsíční smluvní ceny. Svým obsahem v podstatě vylučuje možnost vzájemného podmínění a tudíž zániku závazku vzájemným plněním, jak umožňovalo ustanovení § 560 občanského zákoníku.

Obviněný, resp. společnost s ručením omezeným, jejímž jménem vystupoval, byl povinen vést řádně podvojné účetnictví druhé smluvní straně po dobu trvání smlouvy. S ohledem na výpověď a uplynutí výpovědní lhůty k 31.12.2010 tak skončil smluvní vztah a obviněný byl povinen vrátit vše, co měl ve svém držení za účelem naplňování obsahu smlouvy. Opakovaná tvrzení obviněného o souběžné povinnosti občanského sdružení zaplatit mu finanční částku vyplývající z dodatku č. 2, jak byl citován, nemají žádné opodstatnění a již vůbec ne souvislost s jím tvrzeným oprávněním vyplývajícím z tehdy účinného ustanovení § 560 občanského zákoníku. Účetní doklady byly v souladu s danou smlouvou předány zpracovateli k vedení účetnictví a ten je po jeho zpracování musí opět navrátit zadavateli, který má povinnost danou zákonnými předpisy uchovávat je pro daňové účely. Obviněnému nelze upřít právo domáhat se vyplacení dvanáctinásobku měsíční odměny po skončení smluvního vztahu, ale řádnou smírnou či soudní cestou, nikoli zadržováním účetních dokumentů a podkladů pro zpracování příslušných daňových přiznání subjektu daně. Aniž by mohl v tomto dovolacím řízení Nejvyšší soud předjímat případný úspěch či neúspěch občanskoprávního sporu, může bez dalších pochybností vyloučit možnou použitelnost ustanovení hmotného práva občanského ve znění účinném do 31.12.2013, na něž obviněný prakticky od samého počátku trestního řízení v rámci své obhajoby, nakonec i v dovolání poukazoval. (Po rekodifikaci soukromého práva s účinností od 1.1.2014 je institut vzájemného plnění upraven v ustanoveních § 1911 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.)

Každý skutek, který lze podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Opět jednoduše vyjádřeno v případě méně závažných trestných činů může soud či jiný orgán činných v trestním řízení dospět k závěru, že i při naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu není nutné použít trestní právo proti pachateli protiprávního jednání, pokud k nápravě jeho následků postačí jiné prostředky.

O takový případ se však v trestní věci nejedná, neboť jak již bylo zdůrazněno, obviněný ačkoli opakovaně vyzýván, k čemuž ani nemusel být, nevrátil po ukončení smluvního vztahu občanskému sdružení veškerou účetní dokumentaci, kterou měl ve své moci a která byla nezbytná pro občanské sdružení za účelem plnění jeho zákonných daňových povinností. Z obsahu provedeného dokazování jasně vyplývá, že obviněný si byl sám vědom této své povinnosti, odmítl ji však naplnit proto, aby se domohl finančního plnění, jež druhá smluvní strana zpochybnila. V žádném případě se nedá takový způsob „vymáhání“ vyplacení odměny považovat za méně společensky škodlivý, než jak předpokládá jedna z alternativ naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku. Obviněný tím, že odmítal sdělit místo uložení příslušných dokladů či je sám vydat, v podstatě znemožnil, resp. výrazně ztížil občanskému sdružení SK Slavia Praha podat daňové přiznání a ohrozil tak fiskální zájmy státu na správné vyměření a výběr daní. Objektem citovaného ustanovení trestního zákoníku je právě zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů mj. za účelem naplnění daňových nároků státu. Pokud obviněný po dobu více jak jednoho roku odmítal poskytnout subjektu daně „jeho“ vlastní doklady, které byly způsobilé k vypracování daňových přiznání, k nimž byl tento subjekt ze zákona povinován, přičemž ze strany správce daně muselo dojít opakovaně k povolení odkladů k naplnění odvodní povinnosti, nejde o jednání bez společenské škodlivosti či s natolik zanedbatelnou měrou, že by nepřicházelo v úvahu použití trestní represe vůči obviněnému.

Dokonce i po zahájení úkonů trestního řízení odmítl obviněný jakoukoli součinnost již policejním orgánům a požadované listiny vydal až po rozhodnutí o své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

Obviněný dále zopakoval svoje výhrady vůči podřazení svého jednání pod jednu z alineí odstavce 1 § 254 trestního zákoníku, a to „zatajení“, o něž se v jeho případě nejednalo. Výkladem této právní otázky se však Nejvyšší soud detailně zabýval ve svém usnesení ze dne 24.4.2013, sp. zn. 5 Tdo 277/2013, neshledal proto důvod tutéž argumentaci opakovaně rozvádět. Obviněnému je kladeno za vinu zjednodušeně řečeno „znepřístupnění“ účetní dokumentace subjektu daně, a jeho trestní odpovědnost není vázána na pravdivost jejího obsahu či dokonce její změnu, zničení nebo poškození. To jsou již další možné varianty naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu, jak jsou taxativně vyjmenovány v označeném paragrafovém znění.

Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání.

(podle usnesení Ústavního soudu ČR III. ÚS 1248/14 ze dne 15.7.2014)

Pokud jde o samotný výklad § 254 odst. 1 alinea 3 trestního zákoníku, Ústavní soud neshledává ve výkladu provedeném Nejvyšším soudem a následně i Městským soudem v Praze prvky svévole nebo jakéhokoli jiného excesu, jenž by vytvářel prostor pro zrušení napadených rozhodnutí v tomto řízení. Obecné soudy svůj závěr, že se stěžovatel dopustil předmětného přečinu, náležitým způsobem odůvodnily. Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul.

(podle usnesení Nejvyššího soudu 3 Tdo 458/2014 ze dne 7.2.2014)

Ne vždy je podstata sporu mezi klientem a jeho poradcem v nesprávně vedeném účetnictví. I v této kauze zůstaneme u trestního práva - účetní firma okrádala svého klienta tím, že zaevidovala fiktivní faktury za práce, které nebyly nikdy provedeny, které proplácela na svůj účet. Za svoji „činnost“ byla odměněna paní účetní podmíněným odnětím svobody na tři roky, se zkušební dobou čtyř let, zákazem činnosti na pět let a náhradou škody. Dovolání k Nejvyššímu soudu bylo odmítnuto.

Obviněná:

Okresní soud v Kolíně rozsudkem sp. zn. 2 T 75/2012 ze dne 13.8.2013 tak, že uznal dovolatelku vinnou:

Za výše uvedené trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a jeho výkon jí byl současně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu. Současně jí bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatila způsobenou škodu. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti účetního poradce, vedení účetní evidence a vedení daňové evidence v trvání pěti roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Odvolání obviněné K. ve druhém stupni Krajský soud v Praze zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná K. dovolání.

Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnul jako zjevně neopodstatněné.

Z trestní sféry se přesuneme do oblasti posouzení a odpovědnosti za chybné rady klientům. V následujícím případě advokát (který ovšem také naplňuje legislativní zkratku „daňový poradce“) klientovi doporučil provádění časového rozlišení běžného nájemného v jednoduchém účetnictví. Finanční úřad tento postup pochopitelně neuznal a doměřil daň a penále. Advokát byl nejprve obecnými soudy odsouzen k náhradě škody (rozsudek č. 4), následně však uspěl se svou stížností u Ústavního soudu (rozsudek č. 5) a v intencích nálezu Ústavního soudu zní i další rozsudek z roku 2012 (rozsudek č. 6), který už se jím zjevně inspiroval.

V judikátu č. 4 stojí za zmínku argumentace daňového poradce (kterou Nejvyšší soud ale neakceptoval) hovořící o tom, že částka nájemného neměla být daněna nikoli nejen z hlediska různých názorů na časové rozlišení nájemného v jednoduchém účetnictví, ale vůbec, protože tvrdil, že nájemní smlouva byla neplatná a že poškozený neměl zůstat v daňovém řízení pasivní a namítat neplatnost této smlouvy. Nejvyšší soud s tím nesouhlasil jednak z důvodů, že mu nepřísluší hodnotit platné rozhodnutí finančního úřadu, jednak nesouhlasil s tím, že měl být poškozený aktivní a namítnout neplatnost smlouvy v daňovém řízení sám, protože by byl nucen zpochybňovat svůj vlastní právní úkon. Stejně tak neuspěla námitka na promlčení nároku na náhradu škody.

Přestože byl rozsudek Nejvyššího soudu následně Ústavním soudem zrušen, je vhodné si prostudovat odůvodnění Nejvyššího soudu z hlediska otázek naznačených v předchozím odstavci (tedy stran pasivity klienta, promlčení či zpochybňování úkonů, které učinil sám), protože těmito otázkami se Ústavní soud nezabýval, a mohou tudíž případně hrát roli i při jiných sporech.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu 25 Cdo 1020/2006 ze dne 16.12.2008)

Žalobce se domáhal zaplacení 61 922 Kč s odůvodněním, že mu žalovaný jako daňový poradce chybně poradil v otázce daně z příjmu a v důsledku toho byla žalobci finančním úřadem dodatečně vyměřena daň a penále; část zaplaceného penále představuje žalovanou částku.

Obvodní soud pro Prahu 7 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 61 922 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli ústní smlouvu o daňovém poradenství a že v rámci této činnosti žalovaný sdělil žalobci, že jeho náklady, výdaje, výnosy a příjmy se zásadně účtují do období, s nímž časově a věcně souvisejí, a že je třeba jednorázový příjem z pronájmu nemovitosti v jeho vlastnictví účtovat v soustavě jednoduchého účetnictví s časovým rozlišením. Žalobci byla doměřena daň dodatečným platebním výměrem ve výši 608 498 Kč a daňové penále ve výši 744 586 Kč s odůvodněním, že žalobce tím, že účtoval v soustavě jednoduchého účetnictví, avšak příjmy časově rozlišoval, neoprávněně své příjmy o 2 200 000 Kč snížil (žalobce totiž podle rady žalovaného zahrnul do daňového přiznání pouze poměrnou částku z celkové výše získaného nájemného z pronájmu nemovitosti ve výši 50 000 Kč).

Soud dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda ve výši jím uhrazeného daňového penále (61 922 Kč) na základě nesprávné (v rozporu s § 5 odst. 1 zákona o daních z příjmu) informace poskytnuté žalovaným, za kterou podle § 6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství, žalovaný odpovídá.

Škoda vznikla v souvislosti s výkonem daňového poradenství, přičemž žalovaný neprokázal, že této škodě nemohl zabránit. K námitce promlčení vznesené žalovaným soud prvního stupně uvedl, že žalobci vznikla škoda platebním výměrem Finančního úřadu ve S. ze dne 23.10.2001, a proto, byla-li žaloba podána dne 27.12.2001, nárok na náhradu škody promlčen není.

Dovolatel především namítá, že za tvrzenou škodu odpovědnost nenese, neboť nikdy žalobci neposkytl radu v otázce daní, která by byla v rozporu se zákonem o daních z příjmů (poukazuje na to, že časové rozlišení nájemného u poplatníků účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví se zrušilo až přijetím zákona č. 323/1993 Sb., kterým byl zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, s účinností od 1.1.1994 novelizován), přičemž dovozuje, že ani nesprávná rada daňového poradce nemusí nutně znamenat porušení zákona o daňovém poradenství (kritériem je totiž to, zda daňový poradce svou činnost vykonává řádně a svědomitě a pokud je tomu tak, nemůže jít o porušení povinností vyplývajících z tohoto zákona, a tudíž ani ke vzniku odpovědnostních vztahů).

Podle § 6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, daňový poradce odpovídá klientovi za škodu, která mu v souvislosti s výkonem daňového poradenství vznikla, pokud ji způsobil daňový poradce, jeho zástupce nebo pracovník. Daňový poradce se odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Podle této úpravy odpovědnost za škodu způsobenou daňovým poradcem v souvislosti s výkonem jeho činnosti vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnosti) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je:

Podmínku, že výkon daňového poradenství nebyl činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. před novelou provedenou zákonem č. 284/2004 Sb., podle nějž daňový poradce je oprávněn a povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta. Je povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Je přitom vázán pouze zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta.

O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda pochybením při výkonu daňového poradenství. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený. Daňový poradce se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které na něm lze požadovat.

Z uvedeného je zřejmé, že je povinností daňového poradce poskytnout klientovi takové rady, které jsou v souladu se zákonem a které vedou ke správnému daňovému přiznání. Stane-li se naopak daňové přiznání v důsledku rady daňového poradce vadným, jde o porušení povinnosti daňového poradce, s níž je spojena objektivní odpovědnost za škodu, a to zásadně bez ohledu na zavinění a na charakter či formu poskytnuté rady. V tomto směru vyšel odvolací soud v posuzované věci ze skutkového zjištění, jehož správnost dovolatel nezpochybňuje (podle § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody), že žalovaný poskytl na základě smlouvy o daňovém poradenství žalobci radu ohledně způsobu výpočtu a přiznání daně z příjmu z nájmu nemovitosti, žalobce se touto radou řídil a finanční úřad mu pro nesprávnost výpočtu uložil zaplatit daň vyšší a dodatečně vyměřil i penále z nezaplaceného rozdílu. Pak není pochyb o tom, že podmínky odpovědnosti žalovaného daňového poradce jsou naplněny, neboť mezi jeho činností a vznikem škody v podobě zaplaceného penále je vztah příčinné souvislosti.

Nelze přisvědčit dovolací námitce, že příčinná souvislost je vyloučena tím, že škoda žalobci vznikla pro omyl finančního úřadu, který žalobci zdanil příjem z neplatné nájemní smlouvy. Jestliže totiž rozhodnutí finančního úřadu nebylo zrušeno, je právní titulem, podle nějž žalobce zaplatil daňovou povinnost, a soud z takového rozhodnutí podle § 135 odst. 2 o.s.ř. vychází, aniž by mohl k námitce žalovaného zkoumat jeho správnost.

Za této situace jsou bez významu námitky, že znalecký posudek pracoval s příjmem, který neměl smluvně-právní základ, a odpovídal na otázku příčinné souvislosti, což znalci nepřísluší. Jestliže lze dovodit odpovědnost žalovaného daňového poradce podle předchozích odstavců, nemohou na tomto závěru nic změnit ani výtky směřující proti znaleckému posudku.

Dovolatel dále namítá, že i kdyby byly dány předpoklady odpovědnosti za škodu, je zde zavinění žalobce (podle § 441 občanského zákoníku), který věděl o neplatnosti nájemní smlouvy, avšak byl v probíhajícím daňovém řízení pasivní a procesně se tímto argumentem nebránil; jinak by pravděpodobně dosáhl toho, že finanční úřad by jeho příjmy z neplatné nájemní smlouvy do základu daně nezahrnul. Ustanovení § 441 občanského zákoníku se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílelo i jednání samotného poškozeného.

Vytýká-li v dané věci dovolatel z tohoto pohledu žalobci, že v daňovém řízení neuplatnil námitku neplatnosti nájemní smlouvy, požaduje v první řadě, aby žalobce zpochybňoval platnost svého vlastního právního úkonu; takový požadavek není ani z hlediska ustanovení § 441 občanského zákoníku opodstatněný. Považoval-li žalobce nájemní smlouvu za platně uzavřenou (nepochybně z existence nájemního vztahu odvozoval pro sebe určitý prospěch), pak jenom z toho, že se nedomáhal právního závěru o neplatnosti právního úkonu, který by pro něj mohl znamenat řadu nepříznivých důsledků, nelze dovodit, že svým jednáním (opomenutím) zavdal příčinu vzniku škody. Kromě toho mu význam použití takové argumentace v daňovém řízení nemusel být zřejmý, ostatně sám dovolatel pouze odhaduje, že by příjmy z neplatné smlouvy nebyly pravděpodobně do základu daně zahrnuty.

(podle nálezu Ústavního soudu II. ÚS 913/09 ze dne 4.8.2010)

Poradce z předcházejícího rozsudku se s rozsudkem Nejvyššího soudu nespokojil a podal ústavní stížnost. Z níže uvedeného nálezu Ústavního soudu plyne, že profese daňového poradce je obdobná profesi advokáta a měla by být z hlediska odpovědnosti za škodu i obdobně posuzována.

Obecné soudy nejprve odsoudily poradce k náhradě škody, Ústavní soud jim však vytknul, že se před takovýmto rozhodnutím měly podrobněji zabývat problematikou, zda byla právní úprava, podle které daňový poradce postupoval, dostatečně jasná, jakou roli hraje výklad ze strany orgánů veřejné moci (existuje-li nějaký), případně jaký význam má případné „ražení judikaturních štol“, tedy snaha o získání rozsudku ve věci, na které mohou být různé názory apod.

Nález Ústavního soudu, ve kterém daňovému poradci vyhověl, tedy není možno chápat tak, že jestliže někdo poradí klientovi časově rozlišovat běžné nájemné v jednoduchém účetnictví, nebude muset hradit náhradu škody, ale tak, že se obecné soudy měly zabývat tím, zda skutečně nemohly v dané oblasti existovat různé výklady, zda se dala odvozovat nejasnost právní úpravy apod. To v daném případě neučinily.

Postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství je obdobné a srovnatelné s postavením advokáta při poskytování právní pomoci (sp. zn. II. ÚS 189/01, U 15/22 SbNU 357).

Zákon o daňovém poradenství v § 6 odst. 1 zakotvuje povinnost daňového poradce chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta s tím, že je daňový poradce povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Je přitom vázán pouze zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta.

Podobně advokát je podle § 16 zákona o advokacii povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jimiž není vázán, jen jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, přičemž je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

Na poli odpovědnosti zákon o daňovém poradenství v § 6 odst. 7 zakotvuje odpovědnost daňového poradce klientovi za škodu, která mu v souvislosti s výkonem daňového poradenství vznikla, a odpovědnosti se zprostí, jen prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Podobně zákon o advokacii v § 24 zakotvuje odpovědnost advokáta klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie a odpovědnosti se zprostí, jen prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

S ohledem na obdobu konstrukce povinnosti advokáta při výkonu advokacie s povinnostmi daňového poradce při výkonu daňového poradenství, jakož i především podobnost konstrukce odpovědnosti za škodu v souvislosti s výkonem advokacie s konstrukcí odpovědnosti za škodu v souvislosti s výkonem daňového poradenství, je pro výše zmíněný princip předvídatelnosti soudního rozhodování nezbytné vztáhnout podmínky takové odpovědnosti advokáta vyvozené v dosavadní rozhodovací činnosti obecných soudů přiměřeně obdobně na daňové poradce. To platí tím spíše, že se Nejvyšší soud odpovědností daňového poradce zabýval v posuzované věci poprvé.

V rozhodovací činnosti obecných soudů bylo vyloženo, že se jedná u advokátů o odpovědnost objektivní s tím, že je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je:

V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 886/2004 ze dne 26.1.2005 byl nepřímo zaujat názor, že při zkoumání podmínek odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je soud povinen jako předběžnou otázku zkoumat, zda při řádném postupu advokáta by jeho se svým nárokem uspěl.

Bylo zdůrazněno, že samotné pochybení advokáta neznamená automaticky vznik škody na straně klienta, který je samostatnou podmínkou odpovědnosti. Závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody lze učinit jen tehdy, pokud nebýt pochybení advokáta, mohl právo úspěšně uplatnit, tedy jen v případě, že toto právo skutečně existovalo.

Proto je tedy třeba předběžně zkoumat, zda by při řádném postupu advokáta se svým nárokem u soudu uspěl.

V otázce porušení povinnosti daňového poradce se dovolací soud dostal mimo rámec dosavadní vlastní rozhodovací činnosti, pokud se spokojil se závěrem, že se v důsledku rady daňového poradce stalo daňové přiznání vedlejšího účastníka řízení vadným. Nevypořádal se tím totiž vůbec s otázkou, zda a případně jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil tím, že v konkrétních okolnosti daného případu a s ohledem na (případné) odborné názory a (možnou) rozhodovací činnost správců daně (či správních soudů) v rozhodné době. Jinými slovy se nevypořádal s otázkou, zda daňový poradce porušuje právní předpisy tím, když v určité době a za určitých okolností zastává nějaký právní názor, který se později ukáže být nesprávným.

Ani vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti přitom věc spíše neposouvají nikam dále. Jakkoliv lze považovat za zásadní a principiální východisko, že daňové poradenství má sloužit ke správnému podání daňového přiznání, zůstalo i nyní nezodpovězeno, jakou roli má výklad příslušných právních předpisů - tj. jak dalece je příslušná právní úprava jasná a jakou roli hraje výklad ze strany orgánů veřejné moci (existuje-li nějaký), potažmo jaký význam má případné „ražení judikaturních štol“.

Z rozhodnutí obecných soudů by snad jen mohl nepřímo vyplývat (jen stěží akceptovatelný) závěr, že není vůbec žádný rozdíl mezi tím, když daňový poradce zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později orgány veřejné moci odmítnut), a tím, když daňový poradce např. podá za svého klienta daňové přiznání opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod. Jinak řečeno, že opravdu cokoliv z poskytnutých služeb daňového poradce, co vedlo k pozdějším sankcím ze strany správce daně, představuje porušení určité zákonné povinnosti, a to navíc v situaci, kdy daňový dlužník nevyužil ani opravných prostředků, ani správní žaloby.

Zodpovězení těchto otázek ve vztahu k posuzované věci je přitom tím, oč v procesní obraně stěžovatele evidentně šlo, a jíž se v tomto rozsahu neučinilo zadost v rozporu s principy vztahu mezi státem obecně a soudní mocí zvláště na straně jedné a občany na straně druhé (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Ústavní soud svým rozhodnutím přitom vůbec nepředjímá, zda je v dané věci nárok vedlejšího účastníka řízení na náhradu škody dán či nikoliv, protože tato otázka nadále zůstává v kompetenci obecných soudů.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu 25 Cdo 3186/2010 ze dne 28.6.2012)

Rozsudek Nejvyššího soudu odkázal na výše zmiňovaný nález Ústavního soudu a změnil tak rozhodnutí předcházejících soudů, které (opět při řešení problematiky časového rozlišení nájemného v jednoduchém účetnictví) nejprve daňového poradce k náhradě škody odsoudily. Nejvyšší správní soud danou kauzu vrátil opět s tím, že je nutné zkoumat, zda v době poskytnutí rady nemohly existovat i jiné názory na zdanění dané problematiky či zda jde skutečně o jasné pochybení daňového poradce.

Žalobce se domáhal zaplacení 54 000 Kč s odůvodněním, že mu žalovaný jako daňový poradce chybně poradil v otázce daně z příjmu a v důsledku toho byla žalobci finančním úřadem dodatečně vyměřena daň a penále; část zaplaceného penále představuje žalovanou částku.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22.5.2009, čj. 26 C 155/2006-108, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci celkovou částku 54 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o daňovém poradenství a že v rámci této činnosti žalovaný sdělil žalobci, že jeho náklady, výdaje, výnosy a příjmy se zásadně účtují do období, s nímž časově a věcně souvisejí, a že je třeba jednorázový příjem z pronájmu nemovitosti v jeho vlastnictví účtovat v soustavě jednoduchého účetnictví s časovým rozlišením. Žalobci byla doměřena daň dodatečným platebním výměrem ve výši 608 498 Kč a daňové penále ve výši 744 586 Kč s odůvodněním, že žalobce tím, že účtoval v soustavě jednoduchého účetnictví, avšak příjmy časově rozlišoval, neoprávněně své příjmy o 2 200 000 Kč snížil (žalobce totiž podle rady žalovaného zahrnul do daňového přiznání pouze poměrnou část z celkové výše získaného nájemného z pronájmu nemovitosti).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda ve výši jím uhrazeného daňového penále (54 000 Kč) na základě nesprávné informace poskytnuté žalovaným, za kterou podle § 6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky (dále též jen „zákon o daňovém poradenství“), žalovaný odpovídá.

Odpovědnost za škodu způsobenou daňovým poradcem v souvislosti s výkonem jeho činnosti je odpovědností bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnosti), která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je:

Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený. Daňový poradce se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které na něm lze požadovat.

Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi; skutečnou škodou je pak újma spočívající v tom, že dosavadní majetkový stav poškozeného se vlivem škodné události zmenšil, tedy např. i tím, že byl nucen zaplatit penále vyměřené finančním úřadem. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda pochybením při výkonu daňového poradenství. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo.

Podmínku, že výkon daňového poradenství nebyl činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství.

Dále soud odkázal na výše uvedený nález Ústavního soudu II. ÚS 913/09 s tím, že právní závěry Ústavního soudu jsou nepochybně závazné i pro řízení v této věci, proto je třeba konstatovat, že odvolací soud se charakterem pochybení žalovaného při poradenské činnosti z popsaných hledisek nezabýval. Pak ovšem jeho rozhodnutí není správné, a dovolací soud je proto zrušil.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 23 Cdo 2371/2008 z 27.10.2010)

Žalovaní uzavřeli s klientem mandátní smlouvu na vedení účetnictví a zároveň i daňové poradenství. Klientovi byla na základě porušení zákona o daních z příjmů a zákona o rezervách doměřena daň, penále a obdržel i blokovou pokutu. Žalovaní byli původně odsouzeni k náhradě škody, následně vznesli řadu námitek, které ale Nejvyšší soud jako dovolací soud neřešil, protože vrátil věc zpět nižším soudům z důvodu, že ty při stanovení povinnost náhrady škody vycházely z ustanovení obchodního zákoníku. To však nebylo správné, neboť otázku škody způsobené daňovým poradcem upravuje speciální předpis, tedy zákon o daňovém poradenství.

Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody ve výši 374 272 Kč a 5 000 Kč s příslušenstvím. Škoda ve výši 374 272 Kč vznikla zaplacením daňového penále za období roku 1995, které bylo vyměřeno na základě kontroly daně z příjmů fyzických osob provedené Finančním úřadem v Bruntále, škoda ve výši 5 000 Kč vznikla zaplacením blokové pokuty uložené Finančním úřadem v Bruntále při kontrole daně z přidané hodnoty za nedostatky ve vedení záznamů pro daňové účely za období roku 1995 a 1996.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Ing. H. jako mandant a žalovaní jako mandatáři uzavřeli dne 1.7.1994 mandátní smlouvu na dobu neurčitou, v níž se žalovaní zavázali „vést pro mandanta účetnictví podle zásad zákona o účetnictví, vedení náležitostí plátce daně z přidané hodnoty, bez vypracování daňového přiznání, běžné ekonomické, finanční a daňové poradenství související s předmětem smlouvy, včetně vypracování daňového přiznání k dani z příjmu“.

Soud prvního stupně posuzoval odpovědnost žalovaných podle § 373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dospěl k závěru, že žalovaní, co se týče vedení dokladů týkajících se rezerv, porušili povinnost vést účetnictví podle zásad zákona o účetnictví. Z neprůkazně vedených dokladů o stavu rezerv v roce 1995 a 1996 a ze skutkových zjištění plynoucí z kontrolní zprávy daně z příjmů fyzických osob za rok 1995 provedené finančním úřadem soud prvního stupně dovodil, že žalovaní porušili povinnost vést řádně účetnictví Ing. H., v jehož důsledku došlo k tomu, že Ing. H. byla doměřena daň ve výši 411 328 Kč. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že porušením povinnosti žalovaných vést řádně účetnictví došlo Ing. J. H. ke vzniku škody ve výši 374 272 Kč tím, že mu byla dodatečně vyměřena daň a tato daň nebyla s ohledem na její výši zaplacena řádně v termínu.

Soud prvního stupně uzavřel - za škodu způsobenou Ing. H. odpovídají žalovaní podle § 373 obch. zák., přičemž neshledal žádné uvedené v § 374 obch. zák.

Názor Nejvyššího soudu: Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé nesouhlasí s právním hodnocením jejich odpovědnosti podle § 373 obch. zák., jelikož odvolací soud se nevypořádal s posouzením odpovědnosti žalovaných podle zákona č. 523/1992 S., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, kde je upravena odpovědnost daňového poradce za výkon jeho funkce. Dovolatelé tak namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že tato námitka zakládá nepřípustnost napadeného rozhodnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto důvodu v rozporu s hmotným právem, a dovolání je tudíž důvodné.

Dovolatelům je třeba přisvědčit, že odvolací soud měl posoudit odpovědnost žalovaných podle § 6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství a nikoli podle obchodního zákoníku. Zákon o daňovém poradenství obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem při výkonu jeho činnosti. Jelikož škoda žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nesprávně zpracovaným daňovým přiznáním, je třeba danou situaci posuzovat podle speciální úpravy. Předpoklady odpovědnosti za škodu jsou sice postaveny v obou předpisech na objektivním principu, ale pro vyloučení odpovědnosti za škodu podle obchodního zákoníku jsou v § 374 obch. zák. upraveny odlišně od § 6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství. Podle zákona o daňovém poradenství se daňový poradce může zprostit odpovědnosti v případě, že prokáže, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní porušili svou povinnost z mandátní smlouvy, což podle § 373 obch. zák. vedlo ke vzniku škody, a že v daném případě nenastaly žádné podmínky vylučující odpovědnost podle § 374 odst. 1 obch. zák., a proto jsou žalovaní za způsobenou škodu odpovědností.

Odvolací soud ale celou věc nesprávně právně posoudil, jelikož měl odpovědnost žalovaných za škodu posuzovat podle zákona o daňovém poradenství a zjišťovat, zda v daném případě existuje liberační důvod pro vyloučení odpovědnosti žalovaných podle § 6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství či nikoli.

(podle usnesení Nejvyššího soudu 23 Cdo 1656/2010 ze dne 28. dubna 2011)

Nejvyšší soud nepovažoval za důležité zkoumat, zda bylo postupováno v případě posouzení vzniku škody podle obchodního zákoníku či podle zákona o daňovém poradenství, neboť (podobně jako nižší soudy) došel k názoru, že se „poškozenému“ nepodařilo prokázat, že mu vznikla škoda v důsledku zavinění daňovým poradcem. Dle jeho názoru přes speciální úpravu v zákoně o daňovém poradenství zůstává na „poškozeném“ klientovi, aby prokázal, že mu škoda vznikla v důsledku zavinění daňového poradce (a že tedy dikce zákona o daňovém poradenství neznamená jakési „automatické“ zavinění daňovým poradcem, které by on sám musel vyvracet). Důkazní břemeno leží na klientovi. Nejvyšší soud při svém zdůvodnění vycházel z dřívějších rozsudků a konstatoval, že odpovědnost nemůže automaticky vzniknout jen z toho titulu, že daňový poradce vedl účetnictví a zpracovával daňové přiznání. Jen tento fakt k prokázání odpovědnosti za škodu nestačí.

Nejvyšší soud posoudil postup odvolacího soudu, který dovodil ve shodě s judikaturou, že porušení právní povinnosti (jež je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou) je předpokladem jak obecné odpovědnosti za škodu upravené ustanovením § 373 a násl. obchodního zákoníku, tak speciální odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem v souvislosti s výkonem daňového poradenství podle ustanovení § 6 odst. 7 (nyní odst. 8) zákona č. 523/1992 Sb., a že břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran skutečností opodstatňujících závěr o porušení povinnosti daňového poradce nese v poměrech obou odpovědnostních režimů poškozený. Pak je skutečně pro výsledek řízení bez právního významu (a bylo by tudíž procesně neekonomické zkoumat), zda odpovědnost žalované za škodu posoudit v tom či onom z uvedených režimů, jestliže poškozený neunesl důkazní břemeno stran porušení povinnosti; žalobě by v žádném případě nebylo možno vyhovět.

Prosazuje-li dovolatel názor, že - oproti režimu vyplývajícímu z ustanovení § 373 a násl. obchodního zákoníku - je na daňovém poradci, aby prokázal, že své povinnosti nezanedbal, prostřednictvím argumentu, že odpovědnost daňového poradce za škodu podle ustanovení § 6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství je konstruována jako odpovědnost za výsledek, pak pomíjí, že tzv. odpovědnost za výsledek není ničím jiným než odpovědností bez zřetele na zavinění, tedy tzv. objektivní odpovědností.

Obě v úvahu přicházející odpovědnostní konstrukce jsou tedy založeny na tomtéž objektivním principu a skutečnost, že se liší svými liberačními důvody, je v posuzované věci nevýznamná, neboť zproštění se odpovědnosti přichází v úvahu pouze v tom případě, že tu odpovědnost za škodu je, tj. že jsou splněny všechny její předpoklady.

Nejvyšší soud se dále zabýval odkazy na výše zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu 25 Cdo 1020/2006 a Ústavního soudu II. ÚS 913/09 s tím, že Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku původně zaujal názor, že poznatek o porušení povinnosti daňového poradce lze dovodit již z té samotné skutečnosti, že se daňové přiznání v důsledku jeho rady stalo vadným. Ústavní soud nálezem však tento názor nesdílel a toto rozhodnutí zrušil, protože Nejvyšší soud se nevypořádal s otázkou, zda a jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil, a označil za jen stěží akceptovatelné, že by cokoliv z poskytnutých služeb daňového poradce, co vedlo k pozdějším sankcím ze strany správce daně, představovalo porušení určité zákonné povinnosti.

Nejvyšší správní soud tak konstatoval, že vzhledem k závěrům vyjádřeným v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu nemůže přivodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce ani argumentace, jíž dovolatel porušení povinností žalovanou dovozuje z té samotné skutečnosti, že jeho účetnictví bylo shledáno neprůkazným a daňová přiznání chybnými.

Nejvyšší soud tak dovolání odmítnul.

(podle usnesení Ústavního soudu II. ÚS 1621/10 ze dne 10.3.2011)

Podstatná pro vymezení odpovědnosti je vždy uzavřená smlouva. V daném případě byla uzavřena pouze smlouva ústní a poškozený žaloval daňové poradce za údajně špatně poskytnuté rady. Nepodařilo se mu však prokázat, že skutečně měl uzavřeny smlouvy na daňové poradenství takového rázu, že by z nich vyplývala povinnost poradců mu v dané věci radit a skutečnost, že mu opravdu nesprávně poradili. argumentoval písemně uzavřenými plnými mocemi na zpracování daňového přiznání k dani z příjmů a odvozoval z toho zodpovědnost daňového poradce za doměrek daně. Nepodařilo se mu však prokázat, že mu daňový poradce chybně poradil ani to, že by mu informace, jejichž posouzení nakonec způsobilo doměrek, prokazatelně předal. Náhrada škody mu tak nebyla přiznána.

Stěžovateli z rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu-Jižní Město (dále jen „správce daně“) byla dodatečně doměřena daňová povinnost za daňové období roku 1994, neboť dle kontrolního zjištění správce daně došlo u stěžovatele v předmětném roce ke zdanitelnému příjmu formou zhodnocení nemovitosti v jeho vlastnictví, a to budovy čp. 151 nacházející se v k.ú. Břevnov-Praha 6. Stěžovatel, údajně na radu prvého žalovaného, v souvislosti s tímto příjmem podal dne 12.4.1995 přiznání k dani darovací, nicméně v souladu s názorem správce daně se jednalo o předmět daně z příjmu a v následné finanční kontrole proto postupoval jak shora uvedeno.

Finanční úřad pro Prahu 10 dále vyměřil stěžovateli za prodlení se splněním daňové povinnosti k dani z příjmu fyzických osob za rok 1994 zaplatit daňové penále ve výši 1 983 641 Kč. Část penále ve výši 1 298 745 Kč byla stěžovateli posléze Ministerstvem financí prominuta, zbývající část ve výši 684 896 Kč uhradil, přičemž zaplacení posledně zmíněné částky se poté domáhal v zahájeném soudním řízení proti žalovaným, a to z titulu náhrady škody, která vznikla v důsledku porušení jejich právních povinností vyplývajících z příslušných předpisů upravujících činnost auditorů a daňových poradců.

Z hlediska věcného posouzení za rozhodující v tomto řízení obecné soudy považovaly skutečnost, že stěžovatel přiznání k dani darovací za rok 1994 zpracoval a podal sám, současně nepovažovaly za prokázané, že by některý z žalovaných stěžovateli poradil, aby technické zhodnocení nemovitosti zdanil daní darovací, což se ukázalo být nesprávným postupem.

Ústně uzavřené smlouvy se žalovanými, svým charakterem smlouvy mandátní podle § 566 obchodního zákoníku dle názoru obecných soudů nezahrnovaly daňové nebo ekonomické poradenství pro stěžovatele, alespoň ne v rozhodné době. Dle předložených plných mocí závazek druhého žalovaného spočíval pouze ve zpracování a podání daňového přiznání stěžovatele k dani z příjmu fyzických osob za rok 1994, 1995 a 1996, prvý žalovaný pak stěžovatele v souladu s uděleným zmocněním ze dne 14.6.1996 a 1.11.1996 zastupoval v daňovém řízení a v řízení o finanční kontrole, třetí žalovaný prováděl pro stěžovatele na základě ústně uzavřených smluv o dílo kontrolu účetnictví za rok 1994 a ekonomické poradenství v průběhu roku 1995. V dané spojitosti nebylo také prokázáno, že podklady ke zpracování daně z příjmu fyzických osob za rok 1994, předané stěžovatelem třetímu žalovanému a po jejich kontrole druhému žalovanému, obsahovaly údaje o technickém zhodnocení nemovitosti stěžovatele, již z tohoto důvodu nemohlo dojít k jeho zahrnutí do daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1994, které podával druhý žalovaný.

Konečně ani námitku stěžovatele, že žalovaní měli možnost i povinnost za něho podat dodatečné daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 1994, nebo mu takový postup doporučit, neshledaly obecné soudy s odkazem na obsah udělených plných mocí a jiné skutkové okolnosti případu důvodnou.

Vycházeje z výše uvedeného, obecné soudy dovodily, že stěžovateli se nepodařilo osvědčit porušení smluvní či zákonné povinnosti ze strany žalovaných, čímž nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů existence odpovědnostního vztahu mezi účastníky řízení a vzniku nároku na náhradu škody. Citovaným právním závěrům obecných soudů, které byly přijaty na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu a podle zásady volného hodnocení důkazů, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Stížnostní argumentace, založená toliko na polemice s těmito závěry, vedená navíc v rovině podústavní, nebyla způsobilá konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.