Smlouva o úvěru a smlouva o zápůjčce

Obchodní úvěr (také dodavatelský nebo zbožový úvěr) má nejčastěji podobu odkladu placení ceny. Obchodním úvěrem je také prodej zboží nebo služeb spotřebitelům na splátky (splátkový prodej).

Naproti tomu finančním úvěrem se rozumí dočasné poskytnutí peněžních prostředků. V tomto smyslu je úvěr definován také v § 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách: „úvěrem (se rozumí) v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky“. Finanční úvěr je definován také v § 1 písm. h) zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon: „finančním úvěrem (se rozumí) poskytnutí peněžních prostředků v české nebo v cizí měně, se kterým je spojena povinnost k jejich vrácení v peněžní formě“.

Smlouva o úvěru je upravena v § 2395 až 2400 nového českého občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb. (dříve byla smlouva o úvěru upravena v § 497 až 507 obchodního zákoníku). Na smlouvy, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, se navíc vztahuje úprava obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů.

Na rozdíl od obch. zák. nový obč. zák. neoznačuje smluvní strany smlouvy o úvěru jako „věřitel“ a „dlužník“, protože to je obecné označení pro strany každého závazku, ale označuje je jako „úvěrující“ a „úvěrovaný“.

Občanský zákoník v § 2395 vymezuje následující podstatné náležitosti smlouvy o úvěru:

Vedle podstatných náležitostí mohou být ve smlouvě o úvěru sjednány i další nepodstatné náležitosti. Obvykle se jedná o ujednání o:

Pro smlouvu o úvěru obč. zák. nepředepisuje žádnou formu, takže může být uzavřena písemně, ústně, nebo také konkludentně. V bankovní praxi se smlouva o úvěru zpravidla uzavírá jen v písemné formě. U smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, zákon písemnou formu vyžaduje. Smlouva o úvěru má, na rozdíl od smlouvy o zápůjčce, konsenzuální charakter a k jejímu uzavření dochází nabytím účinnosti přijetí nabídky. Smlouvy o úvěru jsou v bankovní praxi uzavírány adhezním způsobem a také často s odkazem na obchodní podmínky banky.

Z obecného hlediska je možno úvěry třídit na získávané a poskytované. Za získávané se považují mj. uvedené následně.

Vklady na požádání jsou peníze, které si ukládá vkladatel na svůj běžný účet u peněžního ústavu a běžně je využívá ke svému hospodaření.

U úsporných vkladů se na rozdíl od vkladů na požádání vyplácí vyšší úrok. Vklad se provádí na delší období, může však být kdykoli vybrán.

Při termínovaných vkladech, se sjednává pevný termín výplaty vkladu anebo výpovědní lhůta.

Jako prostředek k získání peněžních částek slouží přitom někdy i depozitní certifikáty, které vydává banka při „nákupu vkladu“. Mívají kratší lhůtu splatnosti.

Bankovní (dluhopisy) slouží pak k opatření dlouhodobějších zdrojů. Jde o cenný papír, který banka „prodává“. Má delší dobu splatnosti.

Nákupy vkladů a uzavírání úvěrových smluv s ostatními bankami jsou též významnými zdroji financování. Peněžní prostředky pak získají banky i od centrální banky.

Poskytované úvěrové obchody lze členit na:

U factoringu jde zpravidla o odkup krátkodobých pohledávek (vč. předání faktur, vyúčtování apod.). U forfaitingu zásadně jsou nakupovány střednědobé a dlouhodobé pohledávky.

Kontokorentní úvěr je umožněn při zřízení kontokorentního účtu. Při nedostatku peněžních prostředků se přechází do debetu (záporných hodnot) a banka tímto způsobem poskytuje úvěr.

Směnečný eskontní úvěr je úvěr, kdy banka odkupuje směnky před lhůtou splatnosti. Při odkupu je odpočítáván úrok (diskont) za dobu, která zbývá do splatnosti.

Ručitelským úvěrem se banka zavazuje za svého klienta uhradit případně jeho závazek vůči třetímu subjektu.

Tzv. úvěry účelové, mohou být na provozní potřeby (na zásoby, pohledávky do lhůty splatnosti apod.), úvěry účelové investiční (například na nákup strojně-technologického zařízení), popřípadě i úvěr překlenovací (na přechodný nedostatek prostředků) a další.

Hypotekární úvěry jsou poskytovány při zástavě nemovitostmi.

Stanovení účelu úvěru není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a je na rozhodnutí smluvních stran, jestli účel úvěru ve smlouvě sjednají, či nikoliv. Je také na rozhodnutí smluvních stran, nakolik konkrétně bude účel úvěru ve smlouvě vymezen. Účel úvěru může být stanoven zcela obecně (např. pro potřeby podnikání úvěrovaného), nebo zcela konkrétně (např. na koupi konkrétní nemovitosti).

Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem (§ 2398 odst. 2 obč. zák.). Děje se to obvykle tím způsobem, že úvěrující plní přímo příslušnému věřiteli úvěrovaného (např. na základě faktury).

Vycházíme-li z jiných kritérií, můžeme rozlišovat úvěry podle stupně zajištěnosti, podle účelu apod. V bankovnictví se pak obchody, u kterých je banka věřitelem, označují za aktivní a ty obchody, u nichž je dlužníkem, se označují za pasivní. Při této terminologii, z tohoto úhlu pohledu, se pak hovoří o „neutrálních“ obchodech (např. provádění platebního styku, poradenské činnosti atd.).

Úvěr je splatný ve lhůtě stanovené ve smlouvě, tím se naplňuje zásada termínovanosti úvěru. Věřitel poskytuje úvěry zpravidla jen na určitou dobu a dlužník je povinen vrátit úvěrové prostředky ve lhůtě splatnosti. To se týká jak celkové částky, tak i jednotlivých plateb (stanovených splátek). Za podmínek stanovených ve smlouvě mohou být případně dohodnuty bonifikace za dřívější splacení úvěru a pochopitelně i sankce za placení opožděné.

Věřitel zpravidla pečlivě dbá o to, aby byl úvěr zajištěn, a realizuje tak zásadu zajištěnosti úvěru. Jde o to zajistit návratnost úvěru a limitovat případy ztrát prostředků. Zpravidla se používá zástava materiálními hodnotami, ručení jiného subjektu apod. Zejména v bankovnictví by mělo být pravidlem dosažení co nejmenšího rizika. Často se používají zajišťovací prostředky i kumulovaně.

Jsou-li na věřitelské straně bankéři, poskytují zásadně úvěr „in bianco“ (nezajištěný) velice vzácně a jen klientům o vysoké bonitě. Banky v praxi obecně poskytují úvěry za předpokladu sjednání zajišťovacích prostředků. Jejich význam se plně projevuje v situaci, kdy dlužník neplní svoje peněžité závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru.

Cena zajištění je stanovena v závislosti na druhu zajišťovacího prostředku buď kvalifikovaným soudním znalcem (zejména u nemovitostí, které jsou předmětem zástavní smlouvy), nebo pracovníkem banky, a to obvykle dle vnitřního předpisu banky (např. hodnocení záruk dle jejich výstavce), popř. se cena zajištění rovná účetní hodnotě předmětu zajištění (např. zásoby, které jsou předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva).

Od ceny zajištění je třeba odlišovat jistící hodnotu, což je cena zajištění snížená o určitý koeficient, který zohledňuje míru možného snížení ceny v případě realizace zajišťovacího prostředku bankou za situace neplnění závazků dlužníkem. Tento koeficient je obvykle stanoven vnitřními předpisy banky a závisí na druhu zajišťovacího prostředku, jeho kvalitě, bonitě klienta apod.

Předmětem úvěru mohou být jen peněžní prostředky, nikoliv jiné věci. Úvěr může být poskytnut v hotovosti (v bankovkách nebo mincích) nebo také v bezhotovostní formě, tj. bezhotovostním převodem peněžních prostředků z jednoho účtu na jiný. Banky poskytují obvykle bezhotovostní úvěry, limitované hotovostní úvěry poskytují výjimečně.

Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je určení výše úvěru, a to jak co do množství, tak co do měny. Částka, do jejíž výše se úvěrující zavazuje poskytnout peněžní prostředky, může být ve smlouvě sjednána jako určitá pevná částka nebo jako úvěrový limit, částka úvěrového limitu, úvěrový rámec apod. Mezi sjednáním výše úvěru jako limitu, nebo jako pevné částky však není zásadní rozdíl; úvěrující má v obou případech právo se rozhodnout, v jaké výši bude úvěr čerpat.

Úvěr může být sjednán nejen v české měně, ale i v cizí měně. Devizové předpisy v současnosti nijak nezakazují ani neomezují poskytování a přijímání úvěrů v cizích měnách. Ohledně úvěrů poskytnutých v cizích měnách obč. zák. v § 2396 stanoví pravidlo, že úvěrovaný je povinen splatit úvěr v měně, ve které mu byl poskytnut a v téže měně je povinen platit i úroky. Pokud je úvěr poskytnut v cizí měně, úroková sazba (je-li sjednána jako pohyblivá) je obvykle odvozena od zahraniční referenční úrokové sazby, a to od referenční úrokové sazby, která se stanovuje v hlavním finančním centru dané měny (např. pro úvěry v britských librách se jako referenční úroková sazba používá LIBOR - London Interbank Offered Rate), protože banky získávají zdroje pro poskytování úvěrů v cizích měnách na mezibankovním trhu v příslušných finančních centrech také za úroky odvozené od příslušné referenční úrokové sazby. Úvěry v cizích měnách proto mohou mít z hlediska úvěrovaných výhodnější úrok, než úvěry v domácí měně.

Úroky jsou podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a úvěrovaný je povinen vrátit nejen poskytnuté peněžní prostředky, ale je povinen z nich zaplatit také úroky. Pokud strany sjednají, že peněžní prostředky budou poskytnuty bezúročně, nebude se jednat o smlouvu o úvěru, ale podle obsahu smlouvy o jiný smluvní typ (např. smlouvu o zápůjčce) nebo o nepojmenovanou smlouvu.

Naproti tomu sjednání výše úroků není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Pokud strany nesjednají výši úroků, bude úvěrovaný povinen platit úroky stanovené na základě zákona (§ 1802 obč. zák.). Podle zákona dlužník platí úroky ve výši stanovené právním předpisem, avšak vzhledem k tomu, že výše úroků u úvěrů není v současnosti stanovena žádným právním předpisem, bude úvěrovaný platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru.

Úroky se platí za peněžní prostředky, které byly skutečně čerpány, nikoliv za celý úvěrový limit. Úroky se platí za dobu od čerpání peněžních prostředků úvěrovaným do vrácení půjčených peněžních prostředků (§ 2399 odst. 2 poslední věta obč. zák.).

Úroky se počítají z dlužné částky (jistiny) za použití úrokové sazby sjednané mezi stranami. Úroková sazba může být sjednána jako pevná (fixní) nebo pohyblivá (variabilní). Pohyblivá úroková sazba bývá obvykle odvozena od tzv. referenční úrokové sazby navýšené o úrokovou marži úvěrujícího, která se sjednává s ohledem na bonitu úvěrovaného a míru úvěrového rizika, které na sebe bere úvěrující. Referenční úrokovou sazbou je obvykle úroková sazba na trhu mezibankovních depozit. V podmínkách ČR je nejčastěji takovou referenční úrokovou sazbou PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate), která je referenční hodnotou úrokových sazeb na trhu mezibankovních depozit, a která se denně určuje na základě kotací českých referenčních bank podle pravidel stanovených Českou národní bankou.

Pokud není ve smlouvě sjednáno, jakého období se úroky týkají, uplatní se vyvratitelná právní domněnka, že ujednaná výše úroků se týká ročního období (§ 1803 obč. zák.). Smluvní strany ve smlouvě obvykle sjednají také úrokové období, tj. dobu, za kterou se účtují úroky, přičemž úroky mohou být účtovány na začátku úrokového období (předlhůtní úročení) nebo na konci úrokového období (polhůtní úročení). Při výpočtu úroků se používají různé mezinárodní standardy pro počítání dnů (tzv. day count convention), např. u standardu Actual/365 (tzv. anglický standard) se kalkuluje se skutečným počtem dnů v úrokovém období a délkou roku 365 dnů; u standardu 30E/360 (tzv. německý standard) se kalkuluje s počítáním celých měsíců jako 30 dnů a délkou roku 360 dnů.

K zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru lze využít všechny zajišťovací instituty. V praxi jsou pohledávky z úvěrů nejčastěji zajišťovány zástavním právem (zejm. k nemovitostem) nebo ručením. K zajištění úvěru může sloužit i bankovní (finanční) záruka vystavená jinou bankou nebo dohoda o srážkách ze mzdy či jiných příjmů. Naopak zajišťovací převod práva nebyl dosud k zajištění bankovních úvěrů příliš využíván.

Základním právem úvěrovaného je právo čerpat úvěr. Úvěrovaný má právo, nikoliv povinnost čerpat úvěr. Právo úvěrovaného čerpat úvěr, kterému odpovídá povinnost úvěrujícího úvěr poskytnout, je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru.

I když je čerpání úvěru právem, nikoliv povinností úvěrovaného, může být ve smlouvě o úvěru sjednáno, že pokud úvěrovaný nevyčerpá úvěr (zcela nebo zčásti), zaplatí úvěrujícímu určitou kompenzaci za nevyčerpaný úvěr. Ekonomický důvod takové spočívá ve skutečnosti, že úvěrující musí mít peněžní prostředky k dispozici, které jsou předmětem nečerpaného úvěru do doby, než dojde k zániku práva úvěrovaného čerpat úvěr. Tato povinnost úvěrujícího se označuje také jako povinnost rezervovat peněžní prostředky pro úvěrovaného. S rezervací peněžních prostředků pro úvěrovaného jsou spojeny určité náklady úvěrujícího. Účelem za nevyčerpaný úvěr je pokrytí nákladů financování úvěrujícího po dobu než se mu podaří uvolněné peněžní prostředky znovu umístit na trhu.

Pokud smlouva nestanoví, že úvěr může být čerpán jen najednou (tj. vcelku), může úvěrovaný čerpat úvěr postupně v několika částech (tzv. tranších). Povinnost úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky je podmíněna žádostí úvěrovaného o jejich poskytnutí. Pro žádost o čerpání úvěru zákon nestanoví žádné zvláštní obsahové ani formální náležitosti. Úvěrovaný může čerpat jen částku, kterou dosud nevyčerpal a to platí i v případě, že již část nebo celou čerpanou částku splatil. To neplatí u smluv, které umožňují opakované čerpání a splácení úvěru (např. revolvingový úvěr, kontokorentní úvěr, úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty). U těchto smluv může úvěrovaný splacenou část úvěru znovu čerpat a období čerpání a splácení u těchto smluv není odděleno a tato období se mohou překrývat.

Ačkoliv zákon nestanoví žádné podmínky pro uplatnění práva na čerpání úvěru, v praxi se ve smlouvách často sjednávají podmínky pro čerpání úvěru. Nejčastěji je čerpání úvěru podmíněno zřízením zajištění pohledávek, které vzniknou úvěrujícímu z úvěrové smlouvy.

Úvěrovaný může právo na čerpání úvěru uplatnit ve lhůtě určené ve smlouvě. Sjednání lhůty pro čerpání úvěru však není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, proto může být smlouva o úvěru uzavřena i bez tohoto ujednání. Zákon pro tyto případy stanoví, že úvěrovaný může své právo na poskytnutí peněžních prostředků uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá, přičemž závazkem se zde rozumí závazek úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky na požádání úvěrovaného (§ 2397 obč. zák.). Obch. zák. dříve upravoval možnost výpovědi poskytnutí úvěru, tuto zvláštní úpravu však obč. zák. nepřevzal a poskytnutí úvěru lze vypovědět jen za podmínek sjednaných ve smlouvě, případně na základě obecné úpravy výpovědi (§ 1999 obč. zák.).

Poskytnutí úvěru je převedení příslušných peněžních prostředků z vlastnictví úvěrujícího do vlastnictví úvěrovaného nebo do vlastnictví třetí osoby, určené úvěrovaným. V závislosti na podmínkách sjednaných ve smlouvě může úvěrující splnit svou povinnost poskytnout úvěr jedním nebo oběma níže uvedenými způsoby:

Po poskytnutí peněžních prostředků se mění postavení smluvních stran. Z úvěrujícího, který byl dosud v postavení dlužníka, se stává věřitel a z úvěrovaného, který byl dosud v postavení věřitele, se stává dlužník. Pokud dochází k postupnému čerpání úvěru, je každá smluvní strana až do doby ukončení čerpání úvěru současně v postavení věřitele i dlužníka.

Povinnost úvěrovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Způsob vrácení poskytnutých peněžních prostředků může určit smlouva (v hotovosti nebo bezhotovostním převodem na účet úvěrujícího). U bankovních úvěrů se úvěry obvykle splácí tak, že banka si s úvěrovaným sjedná pro sebe právo inkasovat splátky úvěru z účtu úvěrovaného.

Pro případ, že smlouva nestanoví termín, ve kterém má být úvěr splacen, zákon podpůrně stanoví, že úvěrovaný je povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán úvěrujícím (§ 2399 odst. 1 obč. zák.). Úvěr se tak stane splatným po uplynutí doby jednoho měsíce, která běží ode dne, kdy úvěrovaný obdrží žádost úvěrujícího o splacení úvěru. Zákon tedy upravuje úvěr, který je splatný na požádání s určitým odkladem. Strany ale mohou ujednat i to, že úvěr je splatný na požádání, tj. poté, co je úvěrovaný požádán o plnění úvěrujícím (např. kontokorentní úvěry).

V bankovní praxi se termín splacení úvěru obvykle výslovně sjednává (jde o termínované úvěry). V takovém případě k splatnosti úvěru není nutná žádná výzva ze strany úvěrujícího a úvěr se stane splatným ve stanoveném termínu. Smlouva přitom může stanovit, že úvěr bude splacen jednorázově nebo ve splátkách.

Splácení úvěru ve splátkách je nejčastějším způsobem splácení úvěrů. Splátky jsou pravidelnými platbami úvěrovaného úvěrujícímu, jejich úhradou úvěrovaný postupně splácí svůj dluh. Díky splátkám může být úhrada dluhu úvěrovaného rozložena v čase tak, aby byl úvěrovaný schopen poskytnutý úvěr uhradit. I když je sjednáno splácení úvěru ve splátkách, banky ve smlouvách obvykle sjednávají také datum konečné splatnosti úvěru. K takovému datu se pak stává celý nesplacený úvěr splatným, bez ohledu na to, jak předtím probíhalo splácení ve splátkách. Datum konečné splatnosti úvěru tak dává úvěrujícímu určitou jistotu, že nejpozději po tomto datu může přistoupit k vymáhání nesplacené části úvěru, aniž by předtím byl nucen přistoupit k nějakému právnímu jednání, které by vedlo k zesplatnění úvěru. V případě termínových úvěrů, u kterých je období čerpání odděleno od období splácení, se obvykle přesně stanoví nejen výše, ale i termíny jednotlivých splátek, tj. splátkový kalendář.

Splátky mohou mít v průběhu stanoveného období splácení (výjimečně i po celou dobu splácení) pevnou výši. Splátky mohou mít také povahu anuity, tj. pevné splátky složené ze splátky jistiny (úmoru) a splátky splatných úroků, jejichž vzájemný poměr se v průběhu splácení mění (v průběhu splácení se postupně zvyšuje podíl splátky jistiny), aniž se mění výše celkové splátky. Splátky mohou být sjednány také jako progresivní (v průběhu splácení se částka splátky zvyšuje) nebo jako degresivní (v průběhu splácení se částky splátky snižuje).

Co se týče splácení úroků obč. zák. v § 1805 odst. 1 stanoví, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. To znamená, že v případě, kdy je jistina splatná déle než za rok, pak se úroky platí vždy po uplynutí roku. Strany si mohou sjednat placení úroků i s jinou frekvencí (u bankovních úvěrů se nejčastěji sjednává placení úroků měsíčně). Mají-li splátky charakter anuitních splátek, úroky jsou spláceny průběžně a současně se postupně umořuje jistina.

Zákon umožňuje, aby úvěrovaný splatil úvěr před dobou sjednanou ve smlouvě, tj. před sjednanou splatností úvěru (§ 2399 odst. 2 obč. zák.). Zákon umožňuje jak předčasné splacení celého úvěru, tak předčasné splacení části úvěru. Pokud je sjednáno splácení úvěru ve splátkách, předčasné splacení úvěru nebo jeho části se obvykle označuje jako mimořádná splátka.

Pro případ předčasného splacení úvěru se ve smlouvách o úvěru obvykle sjednává, že pokud úvěrovaný předčasně splatí úvěr, musí poskytnout úvěrujícímu určitou finanční kompenzaci (obvykle ve formě poplatku za předčasné splacení úvěru). Takové plnění má kompenzovat náklady, které bance v důsledku předčasného splacení vzniknou. Banka poskytuje většinu úvěrů z cizích zdrojů, ze kterých banka musí svým věřitelům platit úroky a pokud její předčasně splatí úvěr, přichází banka nejen o předpokládaný úrokový příjem, ale musí nadále platit úroky svým věřitelům (tj. nést náklady financování bankou poskytovaných úvěrů).

Úvěrovaný může předčasně splatit úvěr také částečně. V takovém případě dochází k faktickému zkrácení doby splacení úvěru, která je sjednána ve smlouvě. Smluvní strany se místo toho mohou ve smlouvě dohodnout, že dojde ke snížení výše dalších splátek, přičemž zůstane zachována původní doba splacení úvěru. Tato praxe je obvyklá například u hypotečních úvěrů na bydlení.

Kromě obecných důvodů pro odstoupení od smlouvy (§ 1978 a násl. a § 2001 a násl. obč. zák.) upravuje obč. zák. v § 2400 i zvláštní důvod odstoupení od smlouvy o úvěru, pokud se jedná o smlouvu o účelovém úvěru. V případě účelového úvěru může úvěrující od smlouvy odstoupit a požadovat, aby úvěrovaný bez zbytečného odkladu vrátil, co od něho získal i s úroky, pokud úvěrovaný použije peněžní prostředky na jiný, než sjednaný účel, nebo pokud je použití peněz k smluvenému účelu nemožné. Odstoupení od smlouvy se nedotýká zajištění (§ 2005 odst. 2 obč. zák.).

V případech stanovených zákonem může úvěrující i předčasně zesplatnit úvěr. Ztratí-li jistota na ceně tak, že se zajištění stane nedostatečným, má úvěrující právo žádat od úvěrovaného, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil; pokud to úvěrovaný neučiní, stane se splatnou ta část pohledávky, která není zajištěna (§ 2017 obč. zák.). Bylo-li ujednáno splácení úvěru ve splátkách a nesplnil-li úvěrovaný některou splátku, má úvěrující právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly; toto právo může úvěrující uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky (§ 1931 obč. zák.).

Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli.

Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 až 2394 obč. zák. (dříve byla smlouva o půjčce upravena v § 657 a 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Občanský zákoník změnil dřívější terminologii v tom smyslu, že pojem „půjčka“ nahradil pojmem „zápůjčka“, který používal obecný občanský zákoník z roku 1811. Tomu odpovídá i nové označení smluvních stran - „zapůjčitel“ a „vydlužitel“ místo dřívějšího označení „věřitel“ a „dlužník“, která jsou nadále výhradně obecným označením stran závazku.

Občanský zákoník v § 2390 vymezuje následující podstatné náležitosti smlouvy o zápůjčce:

Vedle podstatných náležitostí mohou být ve smlouvě o zápůjčce sjednány i další - nepodstatné náležitosti. Obvykle se jedná o ujednání o:

Pro smlouvu o zápůjčce zákon nestanoví žádnou formu. U smlouvy o zápůjčce, která je spotřebitelským úvěrem, zákon písemnou formu vyžaduje.

Předmětem zápůjčky mohou být jen zastupitelné věci, včetně peněz. V bankovnictví jsou však předmětem zápůjčky výhradně jen peníze. Naše pozornost bude věnována jen peněžité zápůjčce. Peněžitá zápůjčka je úvěrem ve smyslu § 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách: „úvěrem (se rozumí) v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky“.

Smlouva o peněžité zápůjčce vyžaduje ke své určitosti, aby byla sjednána nejen výše zápůjčky, ale také měna, ve které má být poskytnuta. Avšak vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o peněžité zápůjčce dochází až přenecháním peněžních prostředků vydlužiteli, v praxi bude měna zápůjčky vždy nepochybná. Peněžitá zápůjčka může být poskytnuta nejen v české měně, ale v jakékoliv cizí měně.

Zápůjčka, ať již peněžitá nebo nepeněžitá, je ze zákona bezúplatná, a aby se stala úplatnou, musí být úplata sjednána ve smlouvě. Peněžitá zápůjčka je tedy úročená jen tehdy, pokud strany sjednají úroky. Tím se liší zápůjčka od úvěru, který je vždy úročený. Ohledně úroků ze zápůjčky se v dalším odkazuje na výklad o úrocích z úvěru.

Přenechání předmětu zápůjčky

Bez přenechání peněžních prostředků vydlužiteli smlouva o peněžité zápůjčce nevznikne. Přenecháním předmětu zápůjčky nelze rozumět jen fyzické odevzdání (tradici) předmětu zápůjčky vydlužiteli, ale jakékoliv jednání, jehož výsledkem je, že se předmět zápůjčky dostane do dispoziční sféry vydlužitele. Přenechání předmětu zápůjčky tak může mít i podobu převodu peněžních prostředků na účet vydlužitele.

Zapůjčitel nemusí předmět zápůjčky přenechat vydlužiteli přímo, ale může tak učinit i nepřímo, a to tak, že poukáže svého dlužníka, aby předmět zápůjčky poskytl vydlužiteli. K tomu dochází například při bezhotovostním převodu peněžních prostředků z účtu zapůjčitele na účet vydlužitele. K uzavření smlouvy o zápůjčce tedy dojde nejen tehdy, kdy předmět zápůjčky obdrží vydlužitel od zapůjčitele (nebo jeho zmocněnce), ale také tehdy, kdy vydlužitel obdrží předmět zápůjčky od třetí osoby, která jedná jako poukázaný zapůjčitele.

Zapůjčitel přenechává předmět zápůjčky vydlužiteli k užití a vydlužitel může předmět zápůjčky užít k účelům, které si sám stanoví, tj. podle své libosti. Za zapůjčené peněžní prostředky může vydlužitel koupit zboží nebo služby nebo jakoukoliv jinou věc, zapůjčené peněžní prostředky může vydlužitel půjčit další osobě, nebo je může použít k úhradě svého dluhu nebo dluhu třetí osoby, může je investovat, nebo je jen držet (např. jako rezervu pro nenadálou událost). Právo vydlužitele užít předmět zápůjčky jakýmkoliv způsobem a k jakémukoliv účelu je dáno skutečností, že vydlužitel se přenecháním předmětu zápůjčky stává jeho vlastníkem a má tak všechna práva, která tvoří obsah vlastnictví.

Vydlužitel je povinen vrátit věc stejného druhu. V případě peněžité zápůjčky je vydlužitel povinen vrátit peněžní prostředky. Ohledně měny vrácených peněžních prostředků obč. zák. v § 2391 odst. 1 stanoví odlišné pravidlo, než jaké platí u úvěrů. Zatímco u smlouvy o úvěru platí, že úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty, zákon u zápůjčky stanoví, že peněžitá zápůjčka se splácí v měně místa plnění. Pro případ, že se má peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než ve které byla poskytnuta, obč. zák. v § 2391 odst. 1 stanoví, že vydlužitel splatí zápůjčku tak, aby se to co vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno.

Ve smlouvě si smluvní strany obvykle sjednají termín splacení zápůjčky. Pro případ, že tak neučiní, tj. pokud se jedná o zápůjčku na dobu neurčitou, zákon stanoví pravidlo, že zápůjčka se stane splatnou výpovědí, kterou může učinit jak zapůjčitel, tak vydlužitel. Zákonná výpovědní doba je šest týdnů, strany však mohou ujednat jinou výpovědní dobu. Smluvní strany mohou také sjednat, že zápůjčka se bude splácet postupně, ve splátkách. Ohledně splátek a také splácení úroků viz výklad u smlouvy o úvěru.

Na rozdíl od úvěru (§ 2399 odst. 2) zákon u zápůjčky neupravuje možnost předčasného splacení zápůjčky. Proto je předčasné splacení zápůjčky možné jen v případech, kdy je to sjednáno ve smlouvě.

Kromě obecných důvodů pro odstoupení od smlouvy (§ 1978 a násl. a § 2001 a násl. obč. zák.) upravuje obč. zák. v § 2394 i zvláštní důvod odstoupení od smlouvy o zápůjčce. Podle tohoto ustanovení, bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Odstoupení od smlouvy se nedotýká zajištění (§ 2005 odst. 2 obč. zák.).

V praxi pak žel často dochází k situaci, kdy úvěrovaný ze smlouvy o úvěru a vydlužitel ze smlouvy o zápůjčce nesplnil svůj závazek vrátit peněžité prostředky a zaplatit úroky. Zájmem úvěrujícího a zapůjčitele je mít k zákonné úpravě sjednáno i vhodné smluvní řešení. Obsahem takového ujednání je specifikace aktuální dlužné částky a určení kroků dalšího postupu úvěrujícího a zapůjčitele.

Postavení věřitele mohou přitom posílit i některá řešení, která nejsou v právní úpravě řazena mezi právní zajišťovací instituty, postavení věřitele však posilují (např. sjednání pojištění).

Předmětem úvěru mohou být jen peněžní prostředky, nikoliv jiné věci. Úvěr může být poskytnut v hotovosti (v bankovkách nebo mincích) nebo také v bezhotovostní formě, tj. bezhotovostním převodem peněžních prostředků z jednoho účtu na jiný. Banky poskytují obvykle bezhotovostní úvěry, limitované hotovostní úvěry poskytují výjimečně.

Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je určení výše úvěru, a to jak co do množství, tak co do měny. Částka, do jejíž výše se úvěrující zavazuje poskytnout peněžní prostředky, může být ve smlouvě sjednána jako určitá pevná částka nebo jako úvěrový limit, částka úvěrového limitu, úvěrový rámec apod. Mezi sjednáním výše úvěru jako limitu, nebo jako pevné částky však není zásadní rozdíl; úvěrující má v obou případech právo se rozhodnout, v jaké výši bude úvěr čerpat.

Smlouva o zápůjčce se liší od smlouvy o úvěru v několika ohledech. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli.

Literatura

[1] HURDÍK, J.; FIALA, J.; LAVICKÝ, P.; RONOVSKÁ, K. Východiska a tendence vývoje českého občanského práva po vstupu České republiky do Evropské unie. Sborník Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. AUMBI 2006, s. 156 a násl.

[2] HUSÁR, J. Obchodné záväzky a obchody. Sborník č. 32. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. UK Praha, 2007, s. 139-147.

[3] HUSÁR, J. Právna regulácia ingerencie verejnej moci do podnikania. EQUILIBRIA Košice, 2007, s. 198-207.

[4] KUBÍČEK, P.; MAMOJKA, M.; PATAKYOVÁ, M. Obchodné právo UK Bratislava, 2007.

[5] OVEČKOVÁ, O. a kol. Obchodný zákonník - komentár. 2. vydání, Bratislava, Iura Edition, 2005.

[6] OVEČKOVÁ, O., ŽITŇANSKÁ, L.: Obchodné právo 2, Záväzkové právo, 2. doplnené a prepracované vydanie, IURIS LIBRI Bratislava, 2013, 420 s., ISBN 978-80-89635-05-4.

[7] PATAKYOVÁ, M. a kol. Obchodný zákonník - komentár. C. H. Beck, 2. vydání, 2008, s. 1143.

[8] SUCHOŽA, J.; BABČÁK, V.; HUSÁR, J. a kol. Obchodný zákonník, komentár. Eurounion: Bratislava, 2007, 1023 s.

[9] SUCHOŽA, J. Kľukaté cesty procesu rekodifikácie súkromého práva v Slovenskej republike. Sborník Právo a obchodovanie. UPJŠ Košice, 2008, s. 207-211. 143 s.

[10] ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009.