Nad judikaturou z oblasti obrany před nečinností správních orgánů, 1. část

Pro poměrně značný počet soudních rozhodnutí, která jsou k dispozici, se v dalším textu soustředíme pouze na následující okruhy otázek:

Předmětem sporu pak bývá především výklad § 60 odst. 3 soudního řádu správního, dle kterého:

"Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení."

Problémem pak bývá skutečnost, že žalovaný správní orgán obvykle tvrdí, že konal nikoli v důsledku žaloby, ale svým „běžným“ postupem a nečinný nebyl.

I když se rozsudky netýkají přímo daňové oblasti, řeší otázku, jak se má postupovat v případě, že nečinný správní orgán začne v průběhu soudního řízení přece jen konat. V prvním případě se tak ale stalo až po rozhodnutí krajského soudu. Byla zde řešena možnost podání kasační stížnosti ze strany správního orgánu proti rozsudku krajského soudu, ve kterém je jeho nečinnost konstatována a je mu nařízeno vydání rozhodnutí. (Problémem je zde skutečnost, že podání kasační stížnosti nemá odkladný účinek, správce daně tedy musí po vydání rozhodnutí krajského soudu konat - tedy např. vydat rozhodnutí i když s rozsudkem nesouhlasí.) Přesto však i v těchto případech může být kasační stížnost podána a projednána.

Ve druhém případě byla řešena odlišná problematika -správní orgán začal konat již v průběhu řízení o nečinnosti u krajského soudu - pak ovšem nečinnost nemůže být konstatována, protože soud rozhoduje podle skutkového stavu zjištěného nikoli k datu podání žaloby, ale ke dni svého rozhodnutí.

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu 8 Ans 1/2006 ze dne 15.8.2006, publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS 1/2007 pod č. 1012/2007.)

„Vydal-li správní orgán rozhodnutí tak, jak mu uložil pravomocný rozsudek krajského soudu k žalobě proti nečinnosti, nestane se tím jeho kasační stížnost proti takovému rozsudku nepřípustnou.“

Předmětem řízení o kasační stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je rozhodnutí krajského soudu, nikoliv nečinnost správního orgánu (která byla předmětem řízení před krajským soudem).

Výklad soudního řádu správního nemůže vést správní orgán k nutnosti volby: buď jednat v souladu s pravomocným rozhodnutím krajského soudu při vědomí ztráty opravného prostředku, nebo vědomě pravomocné rozhodnutí krajského soudu ignorovat za účelem udržení přípustnosti opravného prostředku. Odepření možnosti přezkumu pravomocného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem - a to v důsledku jednání v souladu s pravomocným rozhodnutím krajského soudu - nemá oporu v zákoně.

Uložil-li by např. krajský soud správnímu orgánu v řízení o žalobě o ochraně proti nečinnosti povinnost vydat rozhodnutí a zároveň jej nezákonně zavázal k vydání rozhodnutí určitého obsahu, neměl by správní orgán prakticky možnost tuto nezákonnost zvrátit s výjimkou případů, kdy by záměrně nerespektoval pravomocné rozhodnutí krajského soudu.

Možnost stěžovatele požádat v souladu s ustanovením § 107 s. ř. s. o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti správnímu orgánu neposkytuje dostatečně účinný nástroj, jak neporušit povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím krajského soudu (tj. povinnost ve stanovené lhůtě vydat rozhodnutí) a současně se splněním této povinnosti jej nezbavit možnosti přezkumu rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem.

Rozšířený senát ve svém závěru subsidiárně odkazuje k analogické situaci v případě dovolání jako mimořádného opravného prostředku v civilním soudnictví. Skutečnost, že účastník řízení splní povinnost, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (případně rozhodnutím soudu prvního stupně, které bylo potvrzeno pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu), sama o sobě není důvodem nepřípustnosti dovolání. Odepření možnosti přezkumu takového rozhodnutí k dovolání Nejvyšším soudem nemá žádnou oporu v zákoně (§ 236 a násl. o. s. ř.).

Rozšířený senát proto uzavřel, že věcnému projednání kasační stížnosti správního orgánu nebrání skutečnost, že tento orgán poté, co podal kasační stížnost proti rozhodnutí soudu, které mu ukládá vydat rozhodnutí, takové rozhodnutí vydal.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ans 1/2009-72 ze dne 15.3.2010, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2011 pod č. 2258/2011.)

„V řízení o ochraně nečinnosti správního orgánu podle § 81 odst. 1 s.ř.s. je soud povinen zjistit, zda správní orgán v průběhu řízení před soudem nevydal rozhodnutí ve věci. Pokud tak správní orgán učinil, a soud přesto svým rozhodnutím konstatoval nečinnost a uložil mu povinnost vydat rozhodnutí, Nejvyšší správní soud rozsudek zruší a vrátí věc krajskému soudu k zamítnutí žaloby.“

V úvodu Nejvyšší správní soud odůvodnil, proč v daném případě nelze použít výše uvedený č. 1 - v nyní řešené věci nelze tento právní názor použít, protože správní orgán nevydal rozhodnutí až po podání kasační stížnosti, ale již před tím, než krajský soud vydal rozsudek, kterým uložil stěžovateli povinnost rozhodnout ve věci odstranění stavby.

Z § 81 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že soud rozhoduje u žalob na ochranu proti nečinnosti správního orgánu na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Z předloženého soudního spisu vyplývá, že krajský soud rozhodoval bez jednání, pouze na základě podkladů ze správního spisu. Bylo však jeho povinností v případě, že jednání nenařídil, zjistit skutkový stav přímo k datu rozhodování a mít s určitostí potvrzeno, že správní orgán předmětné rozhodnutí nevydal. Stěžovatel odkázal ve vyjádření k žalobě na sdělení ze dne 18.9.2008, ze kterého vyplývá, že správní orgán rozhodne do 10 dnů od doručení sdělení. Bylo proto povinností soudu, aby zkoumal, zda skutečně došlo či nedošlo k vydání takového rozhodnutí, a pokud měl pochybnosti, nařídit ve věci jednání.

Samozřejmě především stěžovatel měl informovat krajský soud o tom, že v průběhu zahájeného řízení vydal rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ze spisů zjistil, že jej stěžovatel zaslal žalobci, krajskému soudu však nikoli. Pokud měl stěžovatel nebo žalobce zájem na tom, aby soud rozhodoval na základě úplných podkladů, bylo zcela namístě předmětné rozhodnutí zaslat také soudu, čímž by účastníci předešli následným nesrovnalostem a prodlužováním řízení, i samostatném řízení o kasační stížnosti.

Krajský soud proto nesprávně uložil stěžovateli povinnost rozhodovat ve věci, ve které již bylo předmětné rozhodnutí vydáno. Kasační stížnost je tedy důvodná, Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ohledně nákladů řízení bylo odkázáno na níže uvedený rozsudek čj. 1 Ans 4/2008-62.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Ans 4/2008-62 ze dne 25.6.2008.)

K velkým sporům dochází v případě, kdy v průběhu soudního řízení začne žalovaný správní orgán konat. Na jedné straně si může žalující strana oddechnout, že se v její věci začalo něco dít, na straně druhé se však otevírají otázky úhrady nákladů soudního řízení. Jak plyne z následujícího rozsudku, pokud poté, co začne správní orgán konat, žalující strana nechá soudní proces doběhnout do konce, soud nebude konstatovat nečinnost správního orgánu. Soud totiž postupuje podle stavu věci k datu svého rozhodování (a nikoli k datu podání žaloby). Logicky pak nemůže v daném případě konstatovat nečinnost a žalobu zamítne. Při aplikaci obvyklých pravidel pak žalobci nepřizná náhradu jeho nákladů řízení (a popř. přizná náhradu nákladů řízení žalovanému správnímu orgánu, pokud nějaké oprávněné má). Soud ale může i z důvodů hodných zvláštního zřetele náhradu nákladů řízení nepřiznat.

Jinou variantou může být vzetí žaloby žalobcem zpět (poté, co se dozví o ukončení nečinnosti) - soud pak řízení zastaví a opět zde je řešena otázka náhrady nákladů řízení, protože žalobce tvrdí, že vzal žalobu zpět pro chování žalobce po podání žaloby, zatímco žalovaný orgán tvrdí, že „běžně“ konal (bez ohledu na žalobu) a nečinný nebyl. Je pak na soudu, aby podle dané konkrétní situace o náhradě nákladů řízení rozhodl. Lze jen doporučit, abychom nezaměňovali zpětvzetí žaloby v důsledku chování žalovaného s uspokojením žalobce žalovaným po podání žaloby, které sice také přináší zastavení řízení, ale dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze v případech žalob na nečinnost aplikovat.

V daném případě došel Nejvyšší správní soud k názoru, že došlo ke zpětvzetí žaloby pro pozdější chování žalovaného, z procesního hlediska tak byl požadavek na úhradu nákladů řízení oprávněný. Nebyl však z hmotněprávního hlediska, protože soud došel k tomu, že reálná činnost finančních orgánů nebyla tak pomalá, aby vykazovala znaky nečinnosti.

„Řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze zastavit dle § 47 písm. b) s. ř. s. z důvodu uspokojení navrhovatele po podání žaloby. Pokud bylo po zahájení soudního řízení vydáno rozhodnutí či osvědčení, čímž došlo k ukončení tvrzené nečinnosti správního orgánu, a žalobce nevzal žalobu zpět, soud ji zamítne dle § 81 odst. 3 s. ř. s. Pro tento případ je žalobce povinen nést nepříznivý následek svého procesního neúspěchu v podobě povinnosti uhradit žalovanému náklady řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). I zde se však může uplatnit pravidlo § 60 odst. 7 s. ř. s. (nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele).“

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval smyslem žaloby proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 s. ř. s. Cílem tohoto institutu je posoudit, zda je správní orgán nečinný, a pro tento případ mu nařídit vydání rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení v tomto případě končí vydáním rozsudku, jímž se správnímu orgánu nařizuje vydat rozhodnutí či osvědčení ve stanovené lhůtě. Smysl řízení je však dosažen až po jeho ukončení, tj. samotným faktickým vydáním rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení má samozřejmě svůj význam pouze tehdy, pokud nečinnost správního orgánu trvá. Pomine-li nečinnost v průběhu soudního řízení, soud žalobu zamítne dle § 81 odst. 3 s. ř. s., neboť vychází ze skutkového stavu, který zde je v den rozhodnutí soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud naproti tomu posoudil jako odlišnou situaci, kdy je žalobce uspokojen správním orgánem po podání žaloby. Institut uspokojení navrhovatele je zařazen v části třetí, hlavě první soudního řádu správního v obecných ustanoveních o řízení (§ 62). Z důvodu tohoto systematického zařazení by se tedy mohl vztahovat i na řízení o žalobě na ochranu před nečinností. Jeho smyslem je umožnit správnímu orgánu „vydat nové rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon“, a to po podání návrhu na zahájení řízení před správním soudem.

Srovnáním institutu uspokojení žalobce po podání žaloby s právní úpravou žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je ale evidentní, že tento institut na řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu aplikovat nelze. Uspokojením žalobce v rámci řízení o žalobě na ochranu před nečinností správního orgánu je vydání rozhodnutí či potvrzení. Nejedná se však o uspokojení navrhovatele ve smyslu § 62 s. ř. s., neboť přichází v úvahu pouze vydání prvního rozhodnutí, nikoliv vydání „nového rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provedení jiného úkonu“ ve smyslu § 62 odst. 1 s. ř. s., kterým by byla napravena nezákonnost původního rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu. V případě ochrany před nečinností zde totiž již ze samotné podstaty žádné původní rozhodnutí, opatření nebo úkon být nemůže.

Vydáním rozhodnutí či osvědčení se stává řízení o ochraně před nečinností bezpředmětným. Z procesního hlediska mohou následovat dvě situace. V prvém případě může žalobce, jakmile je mu doručeno rozhodnutí správního orgánu, vzít žalobu na ochranu před nečinností zpět, v důsledku čehož musí soud řízení zastavit dle § 47 písm. a) s. ř. s. V druhém případě žalovaný správní orgán sám předloží soudu vydané rozhodnutí jako svoji procesní obranu proti žalobě.

Není vyloučeno, že žalobce v tomto okamžiku neví, že byla nečinnost žalovaného ukončena, neboť vydané rozhodnutí dosud neobdržel. Soud je však povinen postoupit vyjádření žalovaného žalobci a dát mu časový prostor pro reakci (např. zpětvzetí žaloby). Pokud by soud o žalobě rozhodl na základě sdělení žalovaného, aniž by jej dal na vědomí žalobci a umožnil mu se k němu vyjádřit, porušil by zásadu rovnosti zbraní zakotvenou v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zatížil by tak soudní řízení závažnou vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, čímž by byl dán kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (v podrobnostech viz rozsudek NSS ze dne 6.12.2007, čj. 2 Afs 91/2007-90, dostupný na www.nssoud.cz).

Je tedy plně na žalobci, aby po ukončení nečinnosti správního orgánu provedl patřičné kroky reagující na změnu procesní situace, včetně možného zpětvzetí žaloby. Jestliže žalobce nevezme svoji žalobu zpět, soud, dojde-li k závěru, že nečinnost žalovaného netrvá, žalobu zamítne na základě ustanovení § 81 odst. 3 s. ř. s.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí, jímž krajský soud řízení o žalobě na ochranu před nečinností správního orgánu zastavil pro uspokojení žalobkyně stěžovatelem dle § 47 písm. b) ve spojení s § 62 s. ř. s. je nezákonné, neboť krajský soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu. Zároveň však soud dospěl k závěru, že podání žalobkyně ze dne 21.11.2007, kterým sdělila soudu, že došlo k jejímu uspokojení, a tudíž bere žalobu zpět, lze považovat za projev vůle, jehož obsahem je zpětvzetí podané žaloby. Za této situace měl soud řízení zastavit dle § 47 písm. a) s. ř. s.

Jak vyplývá z výše uvedeného, je v případě žalob na ochranu proti nečinnosti vyloučeno použití institutu uspokojení navrhovatele po podání žaloby. Je-li nečinnost fakticky ukončena vydáním platebního výměru, nabývá platební výměr právní moci dle příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků, nikoliv dle § 62 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přikročil ke zrušení usnesení krajského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. proto, aby bylo zcela jasně stanoveno, že časové účinky vydaného platebního výměru nastaly v souladu s relevantními ustanoveními zákona o správě daní a poplatků.

Na druhé straně však musel Nejvyšší správní soud zvážit též naplnění zásady procesní ekonomie. Jelikož by byl krajský soud po vrácení věci k dalšímu projednání povinen řízení opět zastavit, avšak tentokrát dle § 47 písm. a) s. ř. s. pro zpětvzetí žaloby žalobkyní, rozhodl Nejvyšší správní soud o zastavení řízení na ochranu před nečinností stěžovatele v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. sám.

Nejvyšší správní soud dále s ohledem na skutečnost, že zrušil rozhodnutí soudu I. instance a řízení sám zastavil, rozhodl výrokem III. o právu na náhradu nákladů řízení před soudem I. instance.

V případě zastavení řízení nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení žádný z účastníků (§ 60 odst. 3 věta první s. ř. s.).

Bylo-li však řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, soud rozhodne o náhradě nákladů řízení dle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s., když žalobce má nárok na náhradu nákladů řízení, jestliže bylo řízení zastaveno pro pozdější chování žalovaného. Krajské soudy již opakovaně judikovaly, že podmínkou pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci v případě zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu pro následné chování žalovaného, je důvodnost podané žaloby. Nejvyšší správní soud odkázal na nález Ústavního soudu čj. III. ÚS 677/07 v němž uvedl, že pokud žalobce opodstatněně brojí proti nečinnosti správního orgánu, který ji následně ukončí vydáním rozhodnutí, pročež vezme žalobce svoji žalobu zpět, má právo na náhradu nákladů soudního řízení. Toto právo má to bez ohledu na skutečnost, zda se správní orgán dozvěděl, že byla podána žaloba na ochranu před jeho nečinností. Stejný názor vyjádřil zdejší soud v rozsudku ze dne 25.10.2007, čj. 9 Ans 7/2007-76.

Pravidlo srovnatelné s § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. je uvedeno v § 146 odst. 2 o. s. ř., přičemž zde je explicitně uveden požadavek důvodnosti žaloby, která byla následně vzata zpět pro chování žalovaného. Ústavní soud k tomuto ustanovení občanského soudního řádu judikoval, že "o důvodnosti podání návrhu je tedy třeba uvažovat z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, což znamená, že návrh je podán důvodně zejména v případě, kdy žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojí, a to i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost. V tomto případě má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.

Pokud byla důvodná žaloba vzata zpět pro chování druhého účastníka, nesmějí jít náklady řízení k tíži žalobce, ačkoliv ten svým projevem vůle zastavení řízení vyvolal." (nález ÚS ze dne 18.4.2006, sp. zn. II. ÚS 314/05, Sb. n. u. ÚS, sv. 41, str. 118).

Důvodnost je tak nezbytné posuzovat z hlediska procesního, nikoliv hmotněprávního. Bylo by nelogické, aby soud řízení zastavil, ale věcí se musel dále věcně zabývat z důvodu rozhodnutí o nákladech řízení. Pro upřesnění je nezbytné uvést, že uspokojením se v citovaném nálezu rozumělo uspokojení věřitele uhrazením dluhu.

Praxe přináší různé případy, a proto je nezbytné zhodnotit každý případ ve své jedinečnosti a rozhodnout spravedlivě o náhradě nákladů řízení, což umožňuje § 60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.

Soud totiž může aplikací § 60 odst. 7 s. ř. s. ve výjimečných případech rozhodnout, že žalobci nenáleží náhrada nákladů řízení dle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s., ačkoliv byla žaloba důvodná z hlediska procesního, jestliže však byla zjevně nedůvodná z hlediska hmotněprávního. Soud v tomto aspektu musí též eventuálně posoudit, zda podání žaloby v daném případě plnilo účel předvídaný zákonem a zda nemělo spíše povahu zneužití práva; tak v podstatě argumentuje stěžovatel, podle něhož bylo hlavním účelem podání žaloby „vylákat od státu nikoliv bezvýznamné peněžní částky jako náhradu nákladů řízení“.

Toto plně odpovídá právnímu názoru Ústavního soudu, dle něhož nesmí být rozhodování o nákladech řízení "jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení." (viz nález ÚS ze dne 8.11.2007, sp. zn. II. ÚS 439/06, dostupný na http://nalus. usoud.cz).

Ústavní soud dále ve vztahu k obdobnému ustanovení občanského soudního řádu (§ 150) judikoval, že "úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti." (nález ÚS ze dne 6.2.2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V každém případě za vznesení argumentace směřující k možné aplikovatelnosti § 60 odst. 7 s. ř. s. nese procesní odpovědnost ta strana, která se aplikace § 60 odst. 7 ve svůj prospěch domáhá; povinností soudu je - nevyplývá-li důvod pro aplikaci § 60 odst. 7 s. ř. s. přímo ze soudního spisu - toliko dát možnost stranám vznést v přiměřené době důvody pro aplikovatelnost § 60 odst. 7 s. ř. s., a teprve poté řízení zastavit podle § 47 písm. a) s. ř. s. (v případě zpětvzetí návrhu) nebo žalobu zamítnout (§ 81 odst. 3 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud vzal v tomto případě v úvahu tvrzení stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, že nebyl nečinný, řádně vedl vytýkací řízení. Taktéž musel uvážit velmi rychlý časový sled jednotlivých kroků, které žalobkyně učinila před správcem daně k ochraně před nečinností stěžovatele, završené podáním žaloby. Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že trvá na svém stanovisku, že stěžovatel byl nečinný, a teprve po ukončení nečinnosti vzala žalobkyně z tohoto důvodu žalobu zpět. Žalobkyně ve vyjádření dále uvádí, že i kdyby soud zastavil řízení dle § 47 písm. a) s. ř. s., měla by být aplikována věta druhá § 60 odst. 3 s. ř. s. a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení. Nahlédnutím do odůvodnění žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu však Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobkyně v podstatě argumentuje nejenom nečinností stěžovatele ve vztahu k vydání platebního výměru na DPH, ale též jeho činností, kterážto činnost však byla podle žalobkyně neoprávněná a opožděná (vytýkací řízení). Žaloba byla totiž podána podle svého textu proto, aby se vyjasnily podmínky aplikace institutu vytýkacího řízení. V textu pak žaloba polemizuje s jednotlivými kroky stěžovatele učiněnými ve vytýkacím řízení.

Nejvyšší správní soud s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že žalobkyně vzala žalobu zpět pro pozdější chování stěžovatele, neboť tak učinila v okamžiku, kdy se dozvěděla o ukončení nečinnosti stěžovatele. Svým žalobním návrhem se žalobkyně domáhala, aby soud nařídil stěžovateli vydat rozhodnutí, což stěžovatel následně učinil. Na tomto základě lze dospět k závěru, že zde je shoda mezi chováním stěžovatele po podání žaloby a úmyslem žalobkyně přimět stěžovatele k tomuto chování prostřednictvím rozhodnutí soudu o podané žalobě; žaloba tedy byla z procesního hlediska důvodná, jsou splněny podmínky pro aplikaci § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s.

Nejvyšší správní soud se však dále zabýval taktéž možnou aplikací § 60 odst. 7 s. ř. s., tedy existencí okolností hodných zvláštního zřetele. Přitom soud zjistil, že daňové přiznání bylo podáno dne 26.2.2007, výzva dle § 43 zákona o správě daní a poplatků byla stěžovatelem vydána dne 13.3.2007. Žalobkyně podala podnět dle § 34c odst. 1 zákona o správě daní a poplatků dne 28.3.2007, žalobu pak dne 30.5.2007. Nadměrný odpočet vzniká dle § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, jeho vyměřením ze strany správce daně. Má-li správce daně pochybnosti o správnosti podaného daňového přiznání, může správce daně vydat před vyměřením daně výzvu dle § 43 zákona o správě daní a poplatků, což také stěžovatel učinil. Tato výzva se jeví jako jasná, určitá a srozumitelná. Vytýkací řízení musí být uzavřeno dle daňového pokynu Ministerstva financí ČR D-144, který zavazuje správce daně (viz rozsudek ze dne 28.4.2005, čj. 2 Ans 1/2005-57, dostupný na www.nssoud.cz), do 3 měsíců poté, co daňový subjekt poskytl požadované podklady, doklady a vysvětlení. Teprve po ukončení vytýkacího řízení, které slouží k odstranění pochybností, popř. zjištění skutečného stavu věci, je vyměřen nadměrný odpočet či daňová povinnost. Z toho plyne, že pokud má žalobkyně o takovémto postupu správce daně pochybnosti, nemůže je řešit podáním žaloby pro nečinnost, nýbrž je může uplatnit v případných opravných prostředcích proti rozhodnutí, které z takovýchto úkonů správce daně vyplyne.

Jestliže tedy podala žalobkyně žalobu na ochranu proti nečinnosti stěžovatele 3 měsíce po podání daňového přiznání, dva a půl měsíce po zahájení vytýkacího řízení, přičemž podnět dle § 34c odst. 1 zákona o správě daní a poplatků dala měsíc po podání daňového přiznání, je zcela zjevné, že v tomto okamžiku nebylo možné hovořit o nečinnosti stěžovatele, který zahájil vytýkací řízení, jež musí být ukončeno do 3 měsíců po vyhovění výzvě ze strany daňového subjektu. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že žaloba byla zcela zjevně nedůvodná z hlediska merita věci.

Za této situace, kdy žaloba byla zcela zjevně nedůvodná z hlediska hmotněprávního a částečně nepřípustná z hlediska procesního, je namístě aplikovat § 60 odst. 7 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, dále pak soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení stěžovateli dle § 60 odst. 3 věta první s. ř. s., neboť řízení bylo zastaveno.

Nejvyšší správní soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti sice úspěšný, ale v tomto stádiu řízení mu žádné náklady, které by převyšovaly běžnou míru nákladů jeho administrativní činnosti, nevznikly, a proto mu náhrada nákladů řízení přiznána nebyla. Žalobkyně pak v řízení o kasační stížnosti úspěšná nebyla, proto ji právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.

Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jako celek, krajský soud dále znovu rozhodne o vrácení soudního poplatku uhrazeného za řízení v I. stupni (§ 3 odst. 1 a 4, § 10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).

K otázce nákladů řízení se vyjádřil opakovaně i Ústavní soud. Ústavní soud konstatoval, že pro přiznání nákladů řízení po zpětvzetí žaloby není podstatná skutečnost, zda v okamžiku, kdy napadaný správní orgán rozhodoval, věděl o podané žalobě na nečinnost či nikoli. Proto vrátil městskému soudu případ zpět k projednání ( č. 4). Městský soud ovšem v opakovaném projednávání náklady řízení opět nepřiznal. Proto následovala další ústavní stížnost ( č. 5) - Ústavní soud trval na svém původním názoru a označil postup městského soudu za úmyslné nerespektování názoru Ústavního soudu.

(Podle nálezu Ústavního soudu III. ÚS 677/07 ze dne 1.11.2007, zveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS 47/2007 pod č. 179/2007.)

„Z pohledu objektivního teleologického výkladu je zřejmé, že brojí-li navrhovatel opodstatněně proti nečinnosti správního orgánu, nemůže mít relevanci pro úvahy o nákladovém výroku podané žaloby skutečnost, zda (ve vztahu k obsahu právní úpravy opožděné) vydání rozhodnutí bylo učiněno v důsledku jejího podaní či nikoliv, tedy zda žalovaný správní orgán měl o podání žaloby proti (vlastní) nečinnosti objektivní znalost.“

Ústavní soud mimo jiné zjistil, že 4.12.2006 byla doručena krajskému soudu žaloba (datovaná 1.12.2006) proti nečinnosti správního orgánu. Tato byla následně 8.1.2007 odeslána Ministerstvu pro místní rozvoj (žalovanému) s výzvou k zaslání příslušného spisového materiálu a k vyjádření. Vzápětí poté, 23.2.2007 bylo soudu ze strany stěžovatelky doručeno zpětvzetí návrhu s poukazem na to, že Ministerstvo pro místní rozvoj o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodlo dne 12.2.2007. Součástí tohoto podání učinila stěžovatelka rovněž i návrh, aby jí byly nahrazeny náklady řízení, a to pro překročení lhůty zákonem stanovené k vydání rozhodnutí správním orgánem, přičemž krom dalšího na podporu svého nákladového žádání dále uvedla, že „pro chování žalovaného, k němuž došlo v době po zahájení tohoto soudního řízení, byl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně a žalovaný je tudíž povinen nahradit žalobci náklady řízení, které mu vznikly, v souladu s ust. § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s.".

Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze se podává, že výrok „o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 3 věta prvá s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta".

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že ustanovení věty druhé § 60 odst. 3 s. ř. s. stanoví dva odlišné případy, kdy lze přiznat náhrady nákladů řízení navrhovateli, jednak zpětvzetí návrhu pro pozdější chování odpůrce a jednak zastavení řízení pro uspokojení navrhovatele. Stěžovatelka však ve svém podání (zpětvzetí žaloby) tyto předpoklady zaměňovala a směšovala. Přitom je zřejmé, že řízení o návrhu stěžovatelky nebylo zastaveno pro její uspokojení (§ 62 s. ř. s.). Z toho důvodu se mohla tedy domáhat náhrady nákladů řízení jen na základě tvrzení, že vzala svůj návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, tedy konstruovat, že nebyla-li by podána žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, setrval by správní orgán i nadále v nečinnosti. Z pohledu podřazení pod tento normativní rámec potom Městský soud v Praze konstatoval, že taková skutečnost musí být dle jeho názoru z okolností zřejmá a doložitelná.

Vyjádřeno jinými slovy musí být zjevné, že na straně správního orgánu došlo k neodůvodněným průtahům a že správní orgán vydal správní rozhodnutí právě v důsledku podané žaloby. Takto definovanou příčinnou souvislost mezi podáním žaloby stěžovatelky a okamžikem vydání předmětného rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, resp. mezi okamžikem vydání rozhodnutí a zpětvzetím návrhu, jak se ve vyjádření dále uvádí, Městský soud v Praze neshledal, a proto stěžovatelce právo na náhradu řízení nepřiznal.

Dle první z alternativ věty druhé § 60 odst. 3 s. ř. s., zakládajících výjimku z dosahu ustanovení věty prvé, vzal-li (však) navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Jazykový výklad této dikce, nahlíženo ve vztahu k okruhu případů, jež vymezuje posuzovaná věc stěžovatelky, vede k závěru o tom, že Městským soudem v Praze v jeho vyjádření tvrzená (nezbytná) podmínka příčinné souvislosti mezi podáním žaloby proti nečinnosti správního orgánu a (následným) vydáním jeho rozhodnutí není z pohledu slovního vyjádření obsaženého ve druhé větě § 60 odst. 3 s. ř. s. požadovanou právní skutečností. [V tomto ohledu je třeba v návaznosti na shora popsanou časovou posloupnost vývoje předmětného správního řízení uvést, že (oproti náhledu obecného soudu) obsah spisu obecného soudu této konstelaci, z níž lze důvodně usuzovat na reakci správního orgánu vyvolanou doručením žaloby proti jeho nečinnosti k vyjádření, spíše nasvědčuje.]

Z pohledu objektivního teleologického výkladu je zřejmé, že brojí-li navrhovatel opodstatněně proti nečinnosti správního orgánu, nemůže mít relevanci pro úvahy o nákladovém výroku podané žaloby skutečnost, zda (ve vztahu k obsahu právní úpravy opožděné) vydání rozhodnutí bylo učiněno v důsledku jejího podaní či nikoliv, tedy zda žalovaný správní orgán měl o podání žaloby proti (vlastní) nečinnosti objektivní znalost.

V opačném případě by z toho posléze totiž vyplývalo, že z hlediska výchozích podmínek podání návrhu by takto bez rozumných objektivních důvodů byli rozlišováni navrhovatelé, jež se domáhají svého zákonného práva, s tím, že pokud po zákonem stanovené lhůtě rozhodne správní orgán o návrhu, nemající o podání žaloby proti nečinnosti vědomost, byť by i byl v prodlení s vydáním rozhodnutí, náhrada nákladů řízení se žalobci nepřiznává. Kritérium takto konstruované příčinné souvislosti pro přiznání náhrady nákladů řízení, spočívající ve vědomí „nečinného“ orgánu o podané žalobě, však předmětné ustanovení neobsahuje. Takové rozhodování by nadto záviselo, nahlíženo z perspektivy žalobce proti nečinnosti, na nahodilosti (jeho vůlí a jednáním neovlivnitelné), což je nepochybně výrazem právního stavu, jenž principům právního státu neodpovídá. Interpretaci dospívající k tomuto výsledku tedy nutno kategoricky vyloučit, neboť by zakládala nepřijatelné důsledky, kterých mohl rozumný zákonodárce stěží chtít dosáhnout ( racionálního konzistentního zákonodárce) a jež se tak zcela bezpečně vymykají sociálně funkčnímu určení právní normy.

Nezbývá tedy než uzavřít, že se ve věci relevantního ustanovení jednoduchého práva provedená v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ocitá v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, pročež nelze než rozhodnutí Městského soudu v Praze v části týkající se náhrady nákladů řízení stěžovatelky kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace práv, jíž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění.

(Podle nálezu Ústavního soudu čj. II. ÚS 304/08 ze dne 5.6.2008, zveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS 49/2008 pod č. 103/2008.)

Dle názoru Ústavního soudu je zřejmé, že městský soud při svém následném rozhodování nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu, a to aniž se s jeho argumentací jakkoliv vypořádal. Přestože bylo v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně rozvedeno, proč a aplikace předmětného ustanovení, zastávaná i v nyní projednávaném rozhodnutí, je v extrémním nesouladu jak s právní praxí, tak i s doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, městský soud opětovně rozhodl způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky. Napadené rozhodnutí proto nelze než kvalifikovat jako svévolnou aplikaci práva, jíž chybí jakékoliv smysluplné opodstatnění. Vzhledem k vyčerpávajícímu (výše stručně popsanému) pojednání dané problematiky v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 677/07, nepovažuje II. senát Ústavního soudu za účelné se k věci duplicitně vyjadřovat a plně na ně odkazuje. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody odchýlit se od právního názoru, který zaujal věci sp. zn. III. ÚS 677/07, že ve věci relevantního ustanovení jednoduchého práva, provedená v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, je v extrémním nesouladu s obecně akceptovanými výkladovými metodami i právní praxí, nezbylo než napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze kvalifikovat jako rozhodnutí, které v důsledku svévolné aplikace práva vedlo k porušení práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu. Intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky je o to výraznější, že městský soud navíc vědomě nerespektoval předchozí jednoznačný nález Ústavního soudu, týkající se téže věci stěžovatelky.

(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 1 Ans 18/2012-20 ze dne 23.1.2013.)

Žalobce požadoval vydání jím požadovaných informací od soudu. Neobdržel je a podal žalobu na nečinnost na Ministerstvo spravedlnosti. Než soud rozhodl o žalobě, požadované informace obdržel. Žalobce vzal žalobu zpět a požadoval úhradu nákladu řízení. Tu mu městský soud nepřiznal s odkazem na to, že žaloba nebyla podána řádně, žalovaný byl uspokojen obvodním soudem a nikoli žalovaným Ministerstvem spravedlnosti. Protože si byl žalobce vědom, že kasační stížnost pouze proti nákladům řízení je dle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná, napadl v kasační stížnosti nejen výrok o přiznání nákladů řízení, ale i výrok o zastavení řízení. Nejvyšší správní soud došel k tomu, že v podstatě jde pouze o kasační stížnost pouze kvůli nepřiznání nákladů řízení a odmítl ji.

Žalobce se žádostí ze dne 31.10.2011 obrátil na Obvodní soud pro Prahu 5 a požadoval poskytnutí některých informací o přísedících tohoto soudu a o přidělování jednotlivých věcí soudcům. Obvodní soud pro Prahu 5 informace neposkytl, ani nevydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Žalobce proto podal stížnost na jeho postup žalovanému. Jelikož byl žalovaný ve věci nečinný, podal žalobce dne 18.1.2012 Městskému soudu v Praze žalobu, v níž se domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o poskytnutí informace ze dne 31.10.2011.

V podání doručeném městskému soudu dne 29.5.2012 žalobce prohlásil, že v souladu s § 47 písm. b) s. ř. s. byl postupem správního orgánu uspokojen, neboť mu byla povinným subjektem dne 2.5.2010 doručena požadovaná informace. Současně požádal soud, aby uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. V dalším podání doručeném městskému soudu dne 8.6.2012 žalobce uvedl, že v souladu s poučením soudu činí nápravu a bere svůj návrh zcela zpět. Zároveň navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady důvodně zahájeného řízení ve výši 6 800 Kč.

Městský soud usnesením zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Současně vrátil žalobci zaplacený soudní poplatek (výrok III.). Ve vztahu k výroku o zastavení řízení městský soud odkázal na § 47 písm. a) s. ř. s., podle nějž soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět. Při posuzování otázky náhrady nákladů řízení městský soud vyšel z § 60 odst. 3. Na základě obsahu správního a soudního spisu dospěl soud k závěru, že žalobce byl ohledně své žádosti uspokojen Obvodním soudem pro Prahu 5 a nikoli žalovaným. Jelikož tedy žaloba nebyla podána řádně, soud žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Nejvyšší správní soud neshledal námitku formálně brojící proti výroku o zastavení řízení přípustnou. Ze soudního spisu je zřejmé, že poté, co žalobce obdržel požadovanou informaci, hodlal řízení před městským soudem ukončit: nejprve prohlášením o svém uspokojení (podání doručené soudu dne 29.5.2012), v němž výslovně odkazoval na zastavení řízení z tohoto důvodu podle § 47 písm. b) s. ř. s., a následně zpětvzetím žaloby (podání doručené soudu dne 8.6.2012). Výrok o zastavení řízení tedy zjevně vycházel z úmyslu žalobce, který byl zcela jednoznačně vyjádřen ve zmiňovaném zpětvzetí žaloby žalobcem.

Skutečnost, že žalobce vzal údajně žalobu zpět na základě poučení soudu, nemůže být v takové situaci . Dlužno podotknout, že pokud takové poučení soud vskutku žalobci podal, činil tak patrně pod vlivem judikatury Nejvyššího správního soudu, která uspokojení navrhovatele v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nepřipouští (srov. Rozsudek ze dne 25.6.2008, čj. 1 Ans 4/2008-62). Žalobce by tak tímto způsobem zastavení řízení - o něž mu zjevně šlo - nedosáhl.

Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce prostřednictvím nyní podané kasační stížnosti fakticky neusiluje o změnu výroku o zastavení řízení, resp. dosažení jiného výroku, nýbrž že důvodem podání kasační stížnosti je jeho snaha o zvrácení výroku o náhradě nákladů řízení.

Napadení výroku I. se tudíž zdejšímu soudu jeví jako účelové (ve vztahu k možnosti napadení výroku II.). Za situace, kdy skutečným úmyslem žalobce není a z povahy věci ani nemůže být jiný výrok, jímž by městský soud právně konformně reagoval na zpětvzetí žaloby, brojí námitky proti výroku o zastavení řízení fakticky jen proti důvodům tohoto rozhodnutí, resp. s ním souvisejícímu procesnímu postupu městského soudu. Takové stížní námitky jsou však podle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v této části odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 104 odst. 2 a § 120 s. ř. s.

Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti ve zbývající části Nejvyšší správní soud přihlédl i k závěrům obsaženým v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1.6.2010, č. j. 7 Afs 1/2007-64, publ. pod č. 2116/2010 Sb. NSS. V něm se rozšířený senát zabýval aplikací § 104 odst. 2 s. ř. s. na případy, kdy je kasační stížností napaden mimo výroku o nákladech řízení rovněž výrok ve věci samé. Rozlišil přitom situace, kdy kasační stížnost napadá pouze výrok o nákladech řízení, od případů, kdy napadá i jiné výroky. V prvním případě je podle rozšířeného senátu třeba kasační stížnost pro nepřípustnost odmítnout, byť by bylo rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení věcně nesprávné, ve druhém případě je kasační stížnost přípustná. Rozšířený senát ovšem doplnil, že přijatý výklad vylučuje z přezkumu nejen kasační stížnosti směřující toliko proti výroku o nákladech řízení, ale i ty, které obsahují námitky proti výroku o věci samé, ale ty jsou z hlediska ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Podle názoru rozšířeného senátu zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale hodlal jej umožnit tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé.

Nepřípustnost stížních námitek směřujících do výroku o zastavení řízení tedy v souladu se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu vylučuje, aby se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami brojícími proti výroku o nákladech řízení. I v této části proto bylo třeba kasační stížnost odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 104 odst. 2 a § 120 s. ř. s.

(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ans 6/2012-54 ze dne 26.9.2012.)

I zde jde o přiznání nákladů řízení při žalobě na nečinnost. Od předcházejících rozsudků se zde situace liší tím, že nebyla vzata zpět žaloba na nečinnost před krajským soudem, ale až kasační stížnost před Nejvyšším správním soudem. Díky zpětvzetí žaloby tak Nejvyšší správní soud nemohl rozhodnout o případném přiznání náhrady nákladů řízení před krajským soudem, ale pouze o těchto nákladech před Nejvyšším správním soudem. Ty pak stěžovateli přiznal.

Krajský soud v Praze odmítnul stěžovatelovu žalobu proti nečinnosti, nepřiznal účastníkům náhradu nákladů řízení a vrátil žalobci soudní poplatek Kč 2000. Stěžovatel podal kasační stížnost, kterou vzal následně zpět s tím, že žalovaný mu vydal vyrozumění o pokračování v řízení a následně vydal rozhodnutí. Zároveň však požádal o přiznání nákladů řízení dle § 60 odst. 3 s. ř. s. Odůvodnil to tím, že na základě obsahu své kasační stížnosti dovozuje, že napadené usnesení je nezákonné a žaloba ke krajskému soudu byla podána včas. Nečinnost žalovaného je podle názoru stěžovatele zřejmá a v tomto ohledu mu dal krajský soud zapravdu. Současně stěžovatel zdůraznil, že ke zpětvzetí kasační stížnosti přistoupil právě v důsledku pozdějšího chování žalovaného (žalovaný vydal rozhodnutí ve věci).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel vzal svou kasační stížnost zpět, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 47 písm. a) s. ř. s. (za použití § 120 s. ř. s.) rozhodl o zastavení řízení.

Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20%, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč žalobci.

Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že v případě, kdy se řízení o kasační stížnosti zastavuje, není oprávněn přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení před krajským soudem. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, podává se tedy proti již pravomocnému rozhodnutí krajského soudu.

Z ustanovení § 54 odst. 6 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 55 odst. 5 s. ř. s. přitom vyplývá, že po nabytí právní moci je výrok usnesení závazný pro účastníky, osoby zúčastněné na řízení a orgány veřejné moci.

Podle ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozhoduje o nákladech řízení před krajským soudem pouze v případech, kdy svým rozsudkem zrušuje rozhodnutí krajského soudu a současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu rozhodne o odmítnutí návrhu, zastavení řízení, postoupení věci nebo způsobem podle ustanovení § 110 odst. 2 s. ř. s.

Neboť v projednávané věci v důsledku zpětvzetí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval meritorně, ale pouze zastavil řízení, nemohl rozhodnout o zrušení napadeného pravomocného usnesení krajského soudu. Za této situace tak Nejvyšší správní soud (jak vyplývá z výše citované právní úpravy) nemohl rozhodnout ani o nákladech řízení před krajským soudem, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto již rozhodnutím krajského soudu v jeho výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud tak nemohl přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení za některé jím požadované úkony, a to konkrétně za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby ke krajskému soudu a účast na jednání krajského soudu.

Při rozhodování o nákladech řízení o kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud vycházel ze své předchozí judikatury. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.6.2008, čj. 1 Ans 4/2008-62, se podává, že řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze zastavit dle § 47 písm. b) s. ř. s. z důvodu uspokojení navrhovatele po podání žaloby.

Nejvyšší správní soud tedy zvažoval možnost přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli podle ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. z důvodu, že navrhovatel vzal zpět svůj návrh na zahájení řízení pro pozdější chování odpůrce.

Ve výše citovaném rozsudku dospěl mimo jiné zdejší soud k závěru, že „Pravidlo srovnatelné s § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. je uvedeno v § 146 odst. 2 o. s. ř., přičemž zde je explicitně uveden požadavek důvodnosti žaloby, která byla následně vzata zpět pro chování žalovaného. Ústavní soud k tomuto ustanovení občanského soudního řádu judikoval, že,o důvodnosti podání návrhu je tedy třeba uvažovat z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, což znamená, že návrh je podán důvodně zejména v případě, kdy žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojí, a to i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost. V tomto případě má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Pokud byla důvodná žaloba vzata zpět pro chování druhého účastníka, nesmějí jít náklady řízení k tíži žalobce, ačkoliv ten svým projevem vůle zastavení řízení vyvolal‘." (nález ÚS ze dne 18.4.2006, sp. zn. II. ÚS 314/05, Sb. n. u. ÚS, sv. 41, str. 118).

Důvodnost je tak nezbytné posuzovat z hlediska procesního, nikoliv hmotněprávního. Bylo by nelogické, aby soud řízení zastavil, ale věcí se musel dále věcně zabývat z důvodu rozhodnutí o nákladech řízení. Pro upřesnění je nezbytné uvést, že uspokojením se v citovaném nálezu rozumělo uspokojení věřitele uhrazením dluhu.

V projednávané věci jde podle názoru zdejšího soudu právě o situaci, kdy je třeba považovat stěžovatelovo zpětvzetí kasační stížnosti za učiněné pro pozdější chování odpůrce, neboť je zjevné, že stěžovatel vzal svou kasační stížnost zpět právě v důsledku toho, že žalovaný vyhověl žádosti stěžovatele v řízení, v němž se stěžovatel svou žalobou domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu.

Zdejší soud tedy přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby v řízení o kasační stížnosti, a to konkrétně za sepis a podání kasační stížnosti a sepis a podání zpětvzetí kasační stížnosti, v celkové výši 4 200 Kč. Za uvedené úkony také přiznal zdejší soud náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 600 Kč. Nejvyšší správní soud též navýšil přiznané náklady řízení o 20% DPH. Jelikož mezi náklady řízení podle ustanovení § 57 odst. 1 patří i zaplacené soudní poplatky, přiznal stěžovateli Nejvyšší správní soud také náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč za část zaplaceného soudního poplatku, která mu podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nemohla být vrácena.

Celkově tedy přiznal Nejvyšší správní soud stěžovateli náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 760 Kč.