Pluralita výzev ve vztahu k prekluzi

K předpisům:

Úkonem ve smyslu ust. § 22 odst. 2 zákona o trojdani, resp. úkonem, který má tímto ustanovením předpokládané zásadní právní účinky, jako je přetržení prekluzivní lhůty a běh lhůty nové, může být jen „kvalifikovaný a originální úkon správce daně“. Takovým úkonem však nemůže být v podstatě po obsahové stránce jedno a totéž opakující se rozhodnutí správce daně, kterým je stěžovateli postupně ukládána stále jedna a tatáž povinnost - povinnost prokázat jednu z podmínek pro osvobození stěžovatele od daně - zvýšení základního jmění u společnosti, do níž byla nemovitost vložena. Na tom nic nemění ani okolnost, že v jednotlivých výzvách adresovaných stěžovateli - k prokázání téže skutečnosti - byly předestírány různé důkazní prostředky, jimiž by měl stěžovatel svou důkazní povinnost splnit. Nic na tom také nemění ani různá formulace ukládané povinnosti. Smyslem těchto výzev nebylo totiž nic jiného, než osvětlení (prokázání) naplnění jedné podmínky nutné pro osvobození stěžovatele od daně, a to, že tímto vkladem došlo ke zvýšení základního jmění společnosti BK-Real, s. r. o., a že tak jde o vklad vložený podle zvláštního zákona [§ 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani].

Dle daňového řádu lze lhůtu pro stanovení daně přerušit prostřednictví výzvy k podání řádného daňového tvrzení. V režimu zákona o správě daní a poplatků pak výzev s takovýmito účinky bylo ještě více. Na tomto místě pak Nejvyšší správní soud řešil otázku několika výzev podobného obsahu za sebou, to zda každá samostatně má účinky přerušení lhůty. Dle Nejvyššího správního soudu pak takovéto účinky má pouze výzva první. Všechny ostatní pak již nelze považovat za „originální“, směřují-li ke stejnému účelu.