Důkazní řízení – zásada součinnosti
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn.
5 Afs 70/2010. www.nssoud.cz
K předpisům:
*
§ 92 zákona č.
280/2009 Sb., daňový
řád,
*
§
31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků.
„Rovněž nelze stěžovateli přičítat k tíži skutečnost, jak to
nesprávně učinily v této věci správní orgány i městský soud, že údajný dodavatel služby (CVOZA) – ve
svém daňovém řízení neprokázal přijetí či poskytnutí zdanitelných plnění a že místně příslušný
správce daně vyloučil povinnost odvést daň na výstupu z plnění pro stěžovatele. Tato zjištění zcela
jistě nelze
a priori
odmítat a nepochybně z nich lze spolu s dalšími provedenými důkazními
prostředky vycházet (§ 31 odst. 4 zákona o správě daní), hodlá-li jich však správce daně použít k
vyvrácení tvrzení stěžovatele jako důkazu, musí takový závěr vzejít z řádně vedeného dokazování
(srov. např. rozsudek ze dne 13. 4. 2011, čj. 5 Afs
28/2010-167
dostupný na www.nssoud.cz). Je sice nutno zdůraznit, že daňové řízení (včetně dokazování) není
založeno na vyšetřovací zásadě, ale na zásadě spolupráce správce daně (žalovaného) s daňovým
subjektem (§ 2 zákona o správě daní a poplatků). To znamená, že správní orgány jsou primárně povinny
při zjišťování skutkového stavu věci a dokazování spolupracovat s daňovým subjektem a nikoli
postupovat s vyloučením jeho součinnosti. Tato součinnost se pak projevuje tím, že správní orgán
sdělí daňovému subjektu, jaké skutečnosti požaduje prokázat, jaké skutečnosti má za neprokázané a
uloží mu s patřičným poučením povinnost prokázat rozhodné skutečnosti či vyvrátit jeho pochybnosti.
Pokud daňový subjekt součinnost poskytne, resp. doloží (navrhne) důkazy, správce daně je provede
(popř. sdělí důvody, pro které je provádět nebude), realizuje jejich prověření, zhodnotí je a uzavře
skutkový stav věci s patřičnou právní kvalifikací. Teprve řádně provedené důkazní řízení osvědčí,
které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem (§ 31 odst. 4 in fine
zákona o
správě daní). Nelze akceptovat postup předcházející stanovení daně dokazováním, vychází-li skutkový
stav věci toliko z vlastních zjištění správce daně, popř. od jiných správců daně či informací z
jiných daňových řízení, kdy daňovému subjektu je sice formálně umožněno dokazovat, popř. navrhovat
vlastní důkazy, fakticky ale k dokazování vůbec nedojde. Opačný princip by byl popřením smyslu
dokazování při zjišťování skutkového stavu věci a základních zásad daňového řízení.“ V praxi častokrát existují situace, kdy správce daně disponuje závěry z
daňových řízení jiných daňových subjektů. Tyto jsou pak uplatňovány v řízeních obchodních partnerů,
kdy mnohdy jsou správci daně považovány za nezpochybnitelné. Následné důkazní řízení u obchodního
partnera je pak vedeno zcela formálně s již předem známým výsledkem. Takovýto postup pak Nejvyšší
správní soud považuje za nezákonný, popírající zásadu součinnosti. Platí tak, že daňovému subjektu
musí být vždy umožněno svá tvrzení prokázat. To nezávisle na tom, že správce daně disponuje závěry z
jiných řízení. Tyto závěry, byť plní funkci důkazního prostředku, jsou totiž pouhým odrazem procesní
aktivity jiného subjektu, tudíž mnohdy nemusí korespondovat s realitou. Tento rozpor s realitou pak
musí mít daňový subjekt možnost prokázat.