V dnešním přehledu judikatury se zaměříme jak na případy, kdy elektronicky odesílá státní orgán a příjemcem je daňový subjekt, firma, občan, tak na případy opačné, kdy státní správa je naopak příjemcem. Elektronická komunikace se stala v podstatě již neoddělitelnou součástí našeho života. Ani oblasti dorozumívání mezi občany či firmami a úřady se v posledních letech vývoj v této oblasti nevyhnul. A s tím také nevyhnutelně přicházejí spory a rozpory mezi některými názory na zúčastněných stranách.
Elektronická komunikace se správcem daně
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, jednatel BD Consult, s.r.o.
V dané oblasti můžeme vysledovat dva základní okruhy:
a)
doručování prostřednictvím datových schránek,
b)
využívání zaručeného elektronického podpisu.
Dále se můžeme setkat např. s následujícími otázkami:
*
Co má přednost - poštovní či elektronické doručování?
*
Co když je písemnost zaslána na nesprávnou elektronickou adresu?
*
Jak postupovat, když daňový subjekt nemá momentálně přístup k internetu?
Daňový řád v § 39 hovoří o tom, že správce daně doručuje písemnost při ústním jednání nebo při jiném úkonu nebo elektronicky. Teprve v případě nemožnosti doručit písemnost způsobem popsaným v předchozí větě, umožňuje zákon využití „klasických“ technik, tedy např. pošty. Je tedy zřejmé, že elektronické doručování má jednoznačnou přednost před klasickým. Aby mohlo být využito elektronické doručování, musí být především kam doručovat.
Vzhledem k tomu, že právnické osoby mají ze zákona zřízeny datové schránky, je zřejmé, že těmto subjektům se musí přednostně doručovat do těchto datových schránek.
Fyzické osoby tuto povinnost zatím nemají, řada jich ovšem má datovou schránku zřízenu dobrovolně. I zde pak platí přednost elektronického doručování. Problém však nastává, když fyzická osoba má např. zřízenu datovou schránku jako občan či pouze pro určitý druh podnikání a pro jiný nikoli. (Neplatí totiž pravidlo, že by fyzická osoba mohla disponovat pouze jednou datovou schránkou.) Písemnosti zasílané do datové schránky bývají považovány za doručené nejpozději 10. den, i když se adresát do datové schránky nepřihlásí a písemnost si nepřečte. Z vážných důvodů může žádat o vyslovení neúčinnosti doručení.Z judikatury
1. Platnost doručování dle správního řádu - bylo doručeno poštou, ač měl subjekt datovou schránku
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 1 As 90/2010-95 ze dne 16. prosince 2010.)
Komentář k judikátu č. 1
Rozsudek se sice týká doručování podle správního řádu, je však využitelný i v daňové oblasti. Dochází v podstatě ke stejným závěrům, jako již dřívější
judikatura
správních soudů týkající se neelektronického doručování. V praxi je totiž nutné vždy od sebe odlišovat dvě skutečnosti:a)
nesprávné doručení v rozporu se zákonem,
b)
následky nesprávného doručení.
Z ustálené judikatury totiž plyne, že v případě, kdy je daná písemnost doručena jiným způsobem než stanovuje zákon, je nutno dále zkoumat, zda se adresát (přes vadné doručení) s písemností seznámil či nikoli. V oblasti „klasického“ doručování tak často písemnost určenou do vlastních rukou převezme např. rodinný příslušník. V oblasti elektronického doručování pak např. správní orgán zašle písemnost poštou, přestože má doručovat elektronicky. Jak je již výše naznačeno, přes nezákonný způsob doručení se soudy zabývají otázkou, zda se adresát s písemností seznámil či nikoli. Pokud ano, pak z nesprávného způsobu doručení nevyvozují negativní účinky.
Jinými slovy, pokud adresátovi, kterému je nutno povinně přednostně doručovat elektronicky, zašle správce daně písemnost poštou a ten si ji nepřevezme ani později nevyzvedne, nebude mít správce daně správně doručeno a nemůže se dovolávat „fiktivního“ doručení uplynutím desetidenní úschovní doby. Pokud však daňový subjekt zásilku od pošty převezme, nebude mu argument, že mělo být zasíláno elektronicky, uznán a doručení (byť nesprávnou cestou) bude uznáno za platné.
Shrnutí k judikátu
Správní orgán v protokolu uvedl, že
„adresa pro doručování písemností je JUDr. T. B., ul. U. č. 684/6, 108 00 P. 10, a dále bereme na vědomí poučení dle správního řádu, že pokud si nevyzvedneme písemnost, adresovanou na shora uvedenou adresu, ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí, tak se písemnost posledním dnem lhůty považuje za doručenou.“
Následně dne 7. 1. 2010 zaslal městský úřad obecnému zmocněnci stěžovatele doklad o proškolení svědka K. do datové schránky (č. l. 78a správního spisu). Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 1. 2010 bylo zástupci stěžovatele zasláno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Přípisem ze dne 27. 1. 2010 podal zástupce stěžovatele odvolání, které bylo odesláno rovněž prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Dne 9. 2. 2010 správní orgán prvního stupně předložil spis k rozhodnutí o odvolání Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje. Ten rozhodnutím ze dne 17. 2. 2010 odvolání zamítl. Citované rozhodnutí bylo doručeno zástupci stěžovatele prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 24. 2. 2010. Následně dne 10. 3. 2010 podal zástupce stěžovatele proti citovanému rozhodnutí žalovaného správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové.V projednávané věci je nutné vnímat otázku doručování správních rozhodnutí v kontextu celého smyslu a souslednosti správního řízení.
Podle § 19 odst. 1 správního řádu
„doručuje písemnost správní orgán, který ji vyhotovil. Správní orgán doručí písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Nelze-li písemnost takto doručit, může ji doručit správní orgán sám; v zákonem stanovených případech může písemnost doručit prostřednictvím obecního úřadu, jemu naroveň postaveného správního orgánu (dále jen ,obecní úřad[8216]) nebo prostřednictvím policejního orgánu příslušného podle místa doručení; je-li k řízení příslušný orgán obce, může písemnost doručit prostřednictvím obecní policie.“ Z druhého odstavce citovaného ustanovení vyplývá, že „není-li možné písemnost doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, lze ji doručit také prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Správní orgán zvolí takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost dodat poštovní zásilku obsahující písemnost způsobem, který je v souladu s požadavky tohoto zákona na doručení písemnosti.“
Konečně z § 19 odst. 3 správního řádu vyplývá, že „nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.“
Podle § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 300/2008 Sb.“)
„umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí.“
Z druhého odstavce citovaného ustanovení pak vyplývá, že „připouštějí-li jiné právní předpisy doručování prostřednictvím datových schránek, pořadí způsobů doručování stanovené těmito právními předpisy zůstává ustanovením odstavce 1 nedotčeno.“
Zákon č. 300/2008 Sb. tak v § 17 zavádí do právní úpravy doručování prioritu doručování prostřednictvím datových schránek
, což ostatně vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 300/2008 Sb. podle níž „cílem zavedení institutu datových schránek pro doručování je přiblížení orgánu veřejné moci občanovi prostřednictvím elektronických nástrojů, zefektivnění komunikace mezi občanem a orgánem veřejné moci a komunikace mezi orgány veřejné moci. Pokud orgány veřejné moci efektivně využijí skutečnosti, že jim bude doručováno v elektronické formě, bude důsledkem navrhované úpravy rovněž zefektivnění práce s dokumenty v rámci jednotlivých těchto orgánů. (...) Úprava přihlíží k reálným možnostem všech potenciálních účastníků této komunikace, a proto je používání datových schránek pro elektronickou komunikaci fyzických osob a většiny podnikajících fyzických osob s orgány veřejné moci ponecháno na jejich rozhodnutí a datové schránky jsou těmto osobám zřizovány výhradně na základě jejich žádosti. (...) Veškerá komunikace má probíhat elektronicky, pokud je to z povahy věci možné. V případě orgánů veřejné moci je za účelem snížení ekonomických nákladů navrženo povinné použití elektronické formy komunikace. Pokud má fyzická či právnická osoba zřízenu datovou schránku, musí orgán veřejné moci doručovat v elektronické formě právě do datové schránky dané osoby.“
Ustanovení § 19 odst. 1 a 2 správního řádu
jasně stanoví povinnost správního orgánu doručovat písemnosti primárně prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky
, což je rovněž v souladu se shora citovaným cílem zákona o elektronických úkonech, jímž je preference elektronické komunikace.Teprve v případě, že písemnost není možné doručit do datové schránky účastníka řízení, resp. jeho zástupce, je možné doručovat ji prostřednictvím provozovatele poštovních služeb
, a to prioritně na adresu, kterou si účastník řízení zvolí (§ 19 odst. 3 správního řádu).Jak vyplynulo ze správního spisu,
správní orgán prvního stupně i žalovaný doručovali svá rozhodnutí obecnému zmocněnci stěžovatele prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nikoliv do datové schránky
. Správní orgány údajně vycházely z toho, že zástupce stěžovatele požádal dne 6. 1. 2010 na ústním jednání o doručování na adresu: JUDr. T. B., U. 684/6, 108 00 P. 10. Stěžovatel nicméně zpochybnil, že by jeho zástupce požádal o doručování na citovanou adresu ve smyslu § 19 odst. 3 správního řádu, a trval na tom, že mu veškeré písemnosti měly být doručovány do datové schránky jeho zástupce.Z výše uvedeného je zřejmé, že
v posuzovaném případě správní orgány nerespektovaly zákonem stanovená pravidla pro doručování, neboť doručovaly svá rozhodnutí zástupci stěžovatele prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, ačkoliv měl zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku
. Nejvyšší správní soud proto dále zkoumal, zda uvedené procesní pochybení mohlo mít vliv na zákonnost vydaných rozhodnutí, resp. na platnost jejich doručení. V tomto ohledu je významnou skutečností, že
jak rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, tak napadené rozhodnutí žalovaného byla obecnému zmocněnci stěžovatele doručena jiným nezpochybnitelným způsobem (prostřednictvím provozovatele poštovních služeb), on se s jejich obsahem seznámil a následně proti rozhodnutí žalovaného podal včas správní žalobu. Materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti, tak byla naplněna. Uvedené pochybení proto nemůže mít vliv na platnost doručení ani na zákonnost vydaných rozhodnutí
. Rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „řádné doručení písemností v praxi znamená, že se písemnost zašle nebo odevzdá tomu, komu je určena, a že existuje důkaz o tom, že daná osoba písemnost převzala. Důvodem existence právní úpravy doručení je jistě mimo jiné i potřeba zabezpečit, aby si doručující správní orgány či soudy mohly být jisty, že se písemnost dostala do rukou adresáta.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 Afs 148/2008-73).Je-li totiž adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam.
Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta“Námitku stěžovatele, že závěr krajského soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 5 A 72/2002-17, shledal zdejší soud nepřiléhavou. Stěžovatelem zmíněný rozsudek se sice zabýval otázkou právní moci rozhodnutí, potažmo i otázkou předčasnosti podané žaloby, ovšem za situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí bylo doručováno přímo žalobci, namísto jeho zástupci, byť z průběhu předcházejícího správního řízení bylo zřejmé, že žalobce byl řádně zastoupen. V citovaném případě tedy nešlo o nedodržení zákonného postupu doručování (což je podstatou sporu v projednávaném případě), nýbrž o nerespektování zastoupení účastníka řízení při doručování písemností. V nyní posuzovaném případě bylo zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem správními orgány respektováno a písemnosti byly doručovány zástupci stěžovatele v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že byť krajský soud ve svém rozsudku vycházel z nesprávného právního názoru, že zvolení doručovací adresy podle § 19 odst. 3 správního řádu má přednost před všemi ostatními způsoby doručování, následně dospěl ke správnému závěru, že v posuzované věci je podstatnou skutečnost, že se napadené rozhodnutí žalovaného dostalo do dispozice stěžovatele, který s ním byl obeznámen a včas podal správní žalobu. Není tak pochyb o tom, že stěžovateli bylo v materiálním smyslu doručeno a že napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci.
implicite
Nejvyšší správní soud
nad rámec závěrů uvedených v rozsudku krajského soudu uzavřel, že správní orgán je povinen doručovat písemnosti účastníkům řízení prioritně prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, v případě, že ji má účastník řízení, resp. jeho zástupce zřízenu a zpřístupněnu
. Teprve není-li možné doručit písemnost do datové schránky, doručí ji správní orgán zpravidla na adresu, již si účastník řízení zvolí, případně na adresu trvalého pobytu nebo místa podnikání (§ 20 odst. 1 správního řádu; pro doručování právnickým osobám je obdobný postup stanoven v § 21 odst. 1 zákona).2. Povinnost připojení k internetu a seznámení se s písemnostmi v datové schránce
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 3 Ads 146/2010-71 ze dne 1. prosince 2010.)
Komentář k judikátu č. 2
V následujícím případě byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta kasační stížnost pro její opožděné podání. Rozsudek, který chtěla kasační stížností napadnout byl žalobkyni doručen do datové schránky. Žalobkyně neuspěla se svým argumentem, že jí žádný zákon neukládá mít připojení k internetu, a proto zpochybňovala doručení rozsudku do datové schránky. Se svou kasační stížností však neuspěla.
Shrnutí k judikátu
Krajský soud v Praze odmítl usnesením žalobu proti rozhodnutí zamítajícímu odvolání žalobkyně a potvrzení výzvy OSSZ v Berouně ze dne 30. 6. 2008 k zaplacení nedoplatku ve výši 67 366 Kč, vyplývajícího z vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 8. 2. 2008.
Uvedené
usnesení
bylo podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. dodáno do datové schránky žalobkyně
dne 23. 6. 2010 a doručeno dne 29. 6. 2010. Podáním ze dne 30. 6. 2010 sdělila žalobkyně krajskému soudu, že se jí nepodařilo zpřístupnit obsah doručovaného dokumentu
, a proto žádá o jeho zaslání v písemné formě na adresu sídla společnosti. V této podobě pak bylo usnesení krajského soudu žalobkyni doručeno dne 7. 7. 2010.Proti tomuto usnesení podala žalobkyně blanketní kasační stížnost, kterou předala k poštovní přepravě dne 15. 7. 2010. V dalším podání ze dne 30. 8. 2010 pak žalobkyně namítala, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má v rámci práva na spravedlivý proces každý právo účasti na řízení před soudem ve své věci. Článek 2 odst. 3 Listiny pak zakazuje nutit kohokoliv činit, co zákon neukládá. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem za podmínek stanovených Listinou.
Zákon používání internetu, jak známo, neukládá. Nejen z řady důvodů, ale už jen proto, je zákon č. 300/2008 Sb. dle názoru žalobkyně protiústavní.
Na takovýto stav pamatuje čl. 95 Ústavy. Čím později bude zákon zrušen, tím větší bude po jeho zrušení počet obnov řízení.V souhrnu žalobkyně navrhla, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Praze v plném rozsahu přezkoumáno a následně zrušeno.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost byla žalobkyní podána opožděně.
Podle § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí. Podle § 17 odst. 3 citovaného zákona, dokument, který byl dodán do datové schránky je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.
Podle § 106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
V projednávaném případě Krajský soud v Praze splnil svoji povinnost uloženou mu ustanovením § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb. a doručoval svoji písemnost žalobkyni do datové schránky, neboť ta ji měla zřízenu. Podle ustanovení § 17 odst. 3 citovaného zákona bylo tímto způsobem napadené usnesení krajského soudu doručeno dne 29. 6. 2010. Lhůta k podání kasační stížnosti uběhla marně dnem 13. 7. 2010, kasační stížnost podaná žalobkyní dne 15. 7. 2010 je proto opožděná.
K námitkám uplatněným žalobkyní pak uvádí Nejvyšší správní soud následující:
„
Dovolává-li se žalobkyně ust. čl. 2 odst. 3 Listiny základní práv a svobod a dovozuje-li z něj, že zákon používání internetu neukládá, pak je nutno podotknout, že tento názor žádnou oporu v zákonné úpravě nemá.
Jak bylo již uvedeno výše, ustanovení § 17 zák. č. 300/2008 Sb. ukládá primárně povinnost orgánům veřejné moci doručovat do datových schránek
, v případě právnických osob tak činí tehdy, mají-li datovou schránku zřízenu. Krajský soud proto postupoval zcela v souladu se zákonem a doručení dokumentu bylo rovněž předepsaným způsobem prokázáno. Technické potíže se zpřístupněním datové schránky, které žalobkyně má, pak nejsou důvodem, pro který by mohlo být doručení považováno za neúčinné.
“3. Den doručení v případě podání prostřednictvím datové schránky
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 9 Afs 28/2010-79 z 15. července 2010, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 11/2010 pod č. 2131/2010.)
Komentář k judikátu č. 3
V případě, kdy doručují úřady daňovým subjektům, je doručeno buď přihlášením se adresáta do datové schránky, nebo 10. dnem od dodání do datové schránky, pokud se příjemce do ní nepřihlásí. Jednoznačné řešení však potřeboval i opačný směr podání - tj. daňový subjekt např. podá odvolání, které odešle do datové schránky finančního úřadu poslední den lhůty pro odvolání. Pokud se však pracovníci tohoto úřadu podívali do datové schránky až např. za zmíněných 10 dnů a v mezidobí vypršela lhůta pro odvolání, vznikaly dohady, zda daňový subjekt dodržel lhůtu pro podání odvolání. Soud došel k názoru, že
podstatné je datum, kdy podání dojde do datové schránky orgánu veřejné moci - což je prakticky většinou během několika sekund po odeslání z datové schránky daňového subjektu
. Naopak není tedy podstatný okamžik, kdy se pracovník finančního úřadu do datové schránky podívá a s písemností se seznámí, ale ani okamžik odeslání z datové schránky daňového subjektu.Níže uvedený rozsudek sice řeší otázku dodržení lhůty pro podání žaloby, nicméně obdobný postup se dá aplikovat i při daňových řízeních.
Zveřejněné právní věty
I.
Podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci (§ 18 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky orgánu veřejné moci.
II.
Lhůta stanovená soudním řádem správním, výzvou nebo rozhodnutím soudu je zachována, bylo-li podání učiněné vůči soudu prostřednictvím datové schránky nejpozději poslední den této lhůty dodáno ve formě datové zprávy do datové schránky soudu (§ 40 odst. 4 s. ř. s.).
Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli dodán do datové schránky dne 9. 2. 2010 a jako den doručení je na ní vyznačeno datum 10. 2. 2010. Dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti, tak byla středa 10. 2. 2010.
Z obsahu předloženého soudního spisu Nejvyšší správní soud dále zjistil, že stěžovatel krajskému soudu zaslal kasační stížnost proti předmětnému rozsudku rovněž prostřednictvím datové schránky. V detailu zprávy z datové schránky krajského soudu (č. l. 72 spisu) je uvedeno, že tato zpráva byla soudu dodána dne 25. 2. 2010 ve 12:02:34.
Je tedy namístě posoudit, jaký okamžik je v případě doručování písemností orgánem veřejné moci, který má postavení účastníka řízení, vůči soudu (též orgánu veřejné moci) prostřednictvím datové schránky rozhodným pro posouzení včasnosti jeho podání. Nejvyšší správní soud v předmětné věci dospěl k závěru, že
pokud orgán veřejné moci v postavení účastníka řízení doručuje soudu podání prostřednictvím datové schránky, považuje se toto podání za doručené okamžikem jeho dodání do datové schránky soudu, nikoliv až okamžikem přihlášení oprávněné osoby do datové schránky
, jak stanoví § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. K tomuto výkladu dospěl na základě následujících úvah.Jak je výše uvedeno, zákon č. 300/2008 Sb. upravuje v § 17 postup při doručování dokumentů prostřednictvím datové schránky, je-li odesílatelem orgán veřejné moci. Dále § 18 tohoto zákona upravuje provádění úkonů různých skupin osob vůči orgánům veřejné moci prostřednictvím datové schránky. Toto ustanovení však oproti § 17 stejného zákona nestanoví žádná pravidla pro určování okamžiku doručení dokumentu odesílaného fyzickou či právnickou osobou datovou schránkou orgánu veřejné moci. Jinými slovy § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. stanoví, kdy je možno dokument doručovaný soudem účastníku řízení považovat za doručený, tato úprava je však výslovně určena pouze pro dokumenty odesílané orgánem veřejné moci.
Pro podání učiněná prostřednictvím datové schránky účastníkem řízení vůči soudu (či jinému orgánu veřejné moci) zákon č. 300/2008 Sb. podobnou úpravu nestanoví a neupravuje tedy pravidla pro určení okamžiku jeho doručení.
Jak je výše uvedeno, ustanovení § 18 zákona č. 300/2008 Sb. neobsahuje úpravu, dle které by bylo možno posoudit okamžik doručení podání účastníků řízení vůči soudu. V případě podání provedeného dle § 18 zákona č. 300/2008 Sb. vůči soudu, pro jehož včasné podání je určena lhůta soudním řádem správním, je proto nutno použít obecná ustanovení o běhu lhůt, která jsou zakotvena v § 40 s. ř. s. (aplikaci těchto pravidel nebrání § 17 odst. 1 věta poslední, zákona č. 300/2008 Sb., neboť se nejedná o ustanovení upravující způsob doručení). Ustanovení § 40 odst. 4 s. ř. s. výslovně stanoví, že lhůta (stanovená tímto zákonem) je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak. S ohledem na dikci citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval řešením otázky, zda v předmětné věci není relevantním okamžik odeslání datové zprávy z datové schránky odesílatele, jelikož lhůta je podle citovaného ustanovení s. ř. s. zachována v případech, kdy podání bylo:
1)
zasláno soudu prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence, anebo
2)
předáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Předmětnou otázku zdejší soud zvažoval také z toho důvodu, že podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona č. 300/2008 Sb. se datum odeslání dokumentu nebo provedení úkonu z datové schránky s uvedením hodiny, minuty a sekundy a údaj identifikující osobu, která odeslání dokumentu nebo úkon provedla, eviduje v informačním systému datových schránek jako jedna z informací o datových schránkách.
Nejvyšší správní soud se však přiklonil k názoru, že informační systém datových schránek není ani držitelem (zvláštní) poštovní licence ani orgánem, který má povinnost datové zprávy odesílané prostřednictvím datových schránek doručit. Obdobně jako např. elektronické podatelny pro podání učiněná v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě (e-mailová podání) je i informační systém datových schránek pouze technickým prostředkem, jehož využitím dochází k přenosu datové zprávy od odesílatele k příjemci (adresátovi). Na tom nic nemění ani ustanovení § 14 odst. 2 věta druhá zákona č. 300/2008 Sb., podle kterého je provozovatelem informačního systému datových schránek držitel poštovní licence. Rozhodující je skutečnost, že zatímco v případě doručování prostřednictvím držitele (zvláštní) poštovní licence či orgánu, který má povinnost odesílané zprávy doručit, odesílatel zprávu předává třetímu subjektu (přepravci), aby ji ten doručil adresátovi (na základě smlouvy uzavřené mezi odesílatelem a přepravcem), informační systém datových schránek odesílatel sám přímo využívá.
Zohlednění okamžiku odeslání datové zprávy se pak nejeví vhodným ani z hlediska faktického a z hlediska zachování právní jistoty. Webový portál informačního systému datových schránek (jakožto výchozí
klient
pro práci s datovými zprávami; dostupný na adrese https://www.mojedatovaschranka.cz) totiž jak v přehledu odeslaných zpráv, tak i v detailu konkrétní datové zprávy na doručence zobrazuje uživateli přesné časové informace (v řádech vteřin) pouze o dodání a doručení datové zprávy, nikoli však již o jejím odeslání.Vzhledem k výše uvedenému tak dle § 40 odst. 4 s. ř. s. přichází v úvahu pouze první z možností zachování lhůty stanovené soudním řádem správním, a to bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu.
Předáním
soudu je přitom v případě podání učiněného prostřednictvím datové schránky nutno rozumět již okamžik dodání (tj. okamžik, od kterého je datová zpráva dostupná v datové schránce příjemce zprávy - zde krajského soudu), a nikoli okamžik, kdy se soud s obsahem tohoto podání seznámí po přihlášení do své datové schránky
tak, jak upravuje § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb.Podle ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. V projednávané věci byl rozsudek krajského soudu stěžovateli doručen ve středu dne 10. 2. 2010, posledním dnem pro včasné podání kasační stížnosti tak byla v souladu s § 40 odst. 2 s. ř. s. středa 24. 2. 2010. V projednávané věci však byla kasační stížnost krajskému soudu dodána do datové schránky až ve čtvrtek 25. 2. 2010, tj. až po uplynutí zákonem stanovené dvoutýdenní lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout.
4. Zaslání datové zprávy na nesprávnou elektronickou adresu
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 1 Ans 8/2008-105 ze dne 23. října 2008, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 12/2006 pod č. 981/2006.)
Komentář k rozsudku č. 4
V tomto případě daňový subjekt zaslal písemnost opatřenou zaručeným elektronickým podpisem na elektronickou adresu podatelny finančního úřadu. Tato adresa však jím nebyla zveřejněna jako adresa elektronické podatelny pro přijímání elektronických podání. Správnou adresou je určená adresa společného technického zařízení správců daně. Na nesprávnou adresu sice písemnost došla, nebyla však uznána. V soudním řízení bylo podání na chybnou dresu vyhodnoceno jako „podání učiněné za použití jiných přenosových technik“, které je nutno ve smyslu § 21 odst. 5 ZSDP do tří dnů (po změně ZSDP do pěti dnů, v daňovém řádu též do pěti dnů) zopakovat či potvrdit písemně či ústně do protokolu. (Skutečnost, že podání bylo podepsáno zaručeným elektronickým podpisem, nehrála díky zaslání na nesprávnou adresu žádnou roli. Jinými slovy, měla stejné účinky, jako zaslání „obyčejným“ e-mailem.) Finanční úřad, kterému takovéto podání došlo pak ani není povinen vyzvat daňový subjekt k odstranění vad, ten musí do zmíněných pěti dnů reagovat sám.
Zveřejněné právní věty
I.
Je-li datová zpráva opatřená zaručeným elektronickým podpisem zaslána na nesprávnou adresu, nejedná se o podání ve smyslu § 21 odst. 3 resp. odst. 7 ZSDP. Účinky podání získává dle § 21 odst. 5 zákona, tedy tehdy, je-li zde uvedeným způsobem do 3 dnů potvrzena.
II.
Ustanovení § 21 odst. 8 ZSDP, se vztahuje pouze na podání, nikoli na úkon vůči správci daně ve smyslu § 21 odst. 5 zákona. Správce daně nemá povinnost k potvrzení úkonu vyzývat.
Žalobce zaslal odvolání proti platebním výměrům žalovaného elektronicky na adresu podatelna@os2.os.ds.mfcr.cz (nikoli tedy na adresu společného technického zařízení správců daně http://adis.mfcr.cz/adis/jepo/hlavni.htm). Podání podepsal zaručeným elektronickým podpisem.
Názor Nejvyššího správního soudu
Jako zásadní je zde nutno shledat skutečnost, že podle § 21 odst. 7 ZSDP se elektronické podání (podání učiněné prostřednictvím datové zprávy)
přijímá na společném technickém zařízení správců daně na adresu zveřejněnou správcem daně
. Toto zařízení zajišťovalo (a i v současnosti stále zajišťuje) funkci elektronické podatelny pro všechny územní finanční orgány, a jeho zveřejněná (jak bylo v řízení prokázáno) adresa je http://adis.mfcr.cz/adis/jepo/hlavni.htm.Jestliže
tedy žalobce
nepostupoval podle § 21 odst. 7 ZSDP a datovou zprávu opatřenou zaručeným elektronickým podpisem obsahující jeho odvolání nezaslal na zveřejněnou adresu společného technického zařízení správců daně, není z právního hlediska možné na takové podání hledět jako na elektronické podání se zaručeným elektronickým podpisem
ve smyslu § 21 odst. 3 ZSDP. Takové podání pak
zcela nepochybně spadá pod
rozsah neurčitého právního pojmu „podání učiněné za použití jiných přenosových technik“
[byť zajisté lze souhlasit se žalobcem, že technická podstata v zákoně příkladmo vyjmenovaných přenosových technik (dálnopis, telefax) nese v porovnání s elektronickým podáním stopy tzv. morální zastaralosti, což však na podstatě věci nic nemění] a jako s takovým je s ním nutno nakládat v režimu § 21 odst. 5 ZSDP. Ostatně poté, kdy žalobce učinil své elektronické podání na nesprávnou adresu (podatelna@ os2.os.ds.mfcr.cz), žalovaný mu z této adresy bezprostředně odpověděl (skutečnost, že mu tato zpráva byla doručena, žalobce potvrzuje i v kasační stížnosti), že tato adresa není určena pro datové zprávy s daňovým podáním, označil adresu, na níž lze podání v daňových věcech učinit a zároveň ho poučil o povinnosti postupu dle § 21 odst. 5 ZSDP. Na toto upozornění však žalobce nijak nereagoval.Kasační soud se pak ztotožnil i se závěrem krajského soudu ohledně neaplikace § 21 odst. 8 ZSDP. Toto ustanovení slouží k odstraňování vad, pro něž není podání způsobilé k projednání, tedy k odstranění vad obsahových. Logicky je tak lze použít pouze v případě, kdy je postaveno najisto, že zde nějaké podání formálně existuje. V dané věci žalobce své podání způsobem stanoveným v § 21 odst. 5 ZSDP nedoplnil, bylo proto na něj pohlíženo, jako by je neučinil.
5. Podání na jinou elektronickou adresu než si přeje správce daně
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 1 Afs 85/2010 ze dne 16. prosince 2010.)
Komentář k judikátu č. 5
Na první pohled jde o obdobnou situaci, jako v předcházejícím případě - písemnost byla zástupcem daňového subjektu zaslána na jinou adresu než na elektronickou adresu společného technického zařízení správců daně. V tomto případě však byl daňový subjekt se svou žalobou úspěšný. Rozdíl oproti předcházejícímu případu spočíval v tom, že „nesprávná“ adresa v předešlé kauze byla „obyčejnou“ e-mailovou adresou správce daně a nikoli zveřejněnou elektronickou podatelnou.
V tomto případě však bylo podání zasláno elektronicky jednak na e-mailovou adresu podatelny příslušného finančního úřadu, jednak na adresu zveřejněné elektronické podatelny Ministerstva financí (ne však na adresu společného technického zařízení správců daně). Pokud by písemnost byla zaslána pouze na adresu podatelny příslušného finančního úřadu, dopadla by situace stejně, jako v předcházejícím případě (byla by vyhodnocena jako „obyčejný“ e-mail, který je nutno (dříve do tří dnů, dnes do pěti dnů) potvrdit písemně či ústně do protokolu u správce daně či zaslat se zaručeným elektronickým podpisem na „správnou“ adresu).
Protože však byla písemnost zároveň zaslána na elektronickou podatelnu Ministerstva financí, která byla zároveň zveřejněnou elektronickou podatelnou (byť ministerstvem určenou pro jiné písemnosti, než bylo sporné podání), byl problém soudem vyhodnocen tak, že jde o podání, které není nutno do tří (pěti) dnů opakovat.
I když místně příslušný pro toto podání (šlo o odvolání) byl finanční úřad a nikoli ministerstvo, bylo uloženo s ním nakládat podobně jako s „papírovými“ podáními podanými u místně nepříslušného správce daně - tedy Ministerstvo financí mělo tento dokument předat místně příslušnému finančnímu úřadu.
Tento přístup se státní správě nelíbí a v tuto chvíli probíhají v této oblasti další soudní spory. Též internetové stránky Ministerstva financí v době sestavování tohoto textu v rozporu s níže uvedeným judikátem tvrdí, že případné podání v daňových věcech zaslané na adresu elektronické podatelny Ministerstva financí (podatelna@mfcr.cz) je nutné do pěti dnů zopakovat. Zároveň lze doporučit daňovým subjektům, aby byli v obdobných případech obezřetní a měli dostatek podkladů o tom, že písemnost byla doručena - pokud by došlo k technickým problémům či nedoručení na zmíněnou podatelnu, bylo by obtížné podání prokázat. Zároveň je nutno počítat s tím, že podání (i „papírové“) zaslané nepříslušnému správci daně (zde Ministerstvu financí) může mít v některých případech vliv na nedodržení lhůt daných daňovým řádem.
Shrnutí k judikátu
Dne 1. 2. 2006 podala zástupkyně žalobkyně odvolání, které odeslala formou datové zprávy na adresy podatelna@tre. br.ds.mfcr.cz a podatelna@mfcr.cz. Přípisem ze dne 24. 5. 2007 zástupkyně žalobkyně podala „doplnění odvolání“ formou datové zprávy na společné technické zařízení správců daně (srov. opis elektronického potvrzení podání podle § 21 odst. 7 ZSDP z adresy http://adis.mfcr.cz/adis/jepo/epo/potvrzeni.htm).
Finanční úřad v Třebíči zamítl odvolání žalobkyně ze dne 24. 5. 2007, neboť bylo podáno po stanovené lhůtě. Konstatoval, že podání ze dne 1. 2. 2006 nebylo v souladu s § 21 odst. 5 ZSDP do tří dnů po odeslání opakováno písemně nebo ústně do protokolu, proto podání ze dne 24. 5. 2007 správce daně nemohl posoudit jako doplnění odvolání proti platebnímu výměru na daň silniční za rok 2004. Lhůta pro podání odvolání proti citovanému rozhodnutí uběhla 2. 2. 2006, proto správce daně podání ze dne 24. 5. 2007 podle § 47 odst. 2 písm. b) zamítl. Následně žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně.
Podle ustanovení § 11 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, je v oblasti orgánů veřejné moci možné za účelem podpisu používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb (dále jen „uznávaný elektronický podpis“). Ustanovení § 11 odst. 3 zákona o elektronickém podpisu, ve znění účinném do 14. 4. 2010, stanoví, že orgán veřejné moci přijímá a odesílá datové zprávy podle odst. 1 prostřednictvím elektronické podatelny (odst. 3). Z ustanovení § 2 písm. y) citovaného zákona pak vyplývá, že elektronickou podatelnou je pracoviště orgánu veřejné moci určené pro příjem a odesílání datových zpráv. Stanoví-li zákon orgánu veřejné moci povinnost přijímat datové zprávy prostřednictvím elektronické podatelny (§ 11 odst. 3 zákona o elektronickém podpisu), lze z citovaného ustanovení nepřímo dovodit rovněž povinnost odesílatelů datových zpráv směřovat svoje zprávy výhradně na elektronickou podatelnu orgánu veřejné moci, která je k tomu určena a která je schopna datové zprávy po technické stránce zpracovat.
Povinnost orgánu veřejné moci zřídit a provozovat elektronickou podatelnu je dále specifikována nařízením vlády č. 495/2004 Sb., kterým se provádí zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 1 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení orgány veřejné moci k zajištění postupů uplatňovaných při přijímání a odesílání datových zpráv prostřednictvím elektronické podatelny mimo jiné provozují jednu nebo více elektronických podatelen. Přijatá datová zpráva je pak považována za doručenou orgánu veřejné moci, pokud je dostupná elektronické podatelně provozované podle zvláštního právního předpisu (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 496/2004 Sb.).
Z uvedených důvodů lze uzavřít, že aby bylo podání v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem zaslané orgánu veřejné moci perfektní, musí být učiněno pouze prostřednictvím elektronické podatelny.
Jinam podaná zpráva tento charakter nemá a je třeba ji považovat za podání učiněné za použití jiné přenosové techniky. Takové podání k tomu, aby bylo považováno za doručené, musí být písemně nebo protokolárně opakováno (rozsudek ze dne 11. 5. 2010, č. j. 2 Afs 6/2010-105; poprvé obdobně již rozsudek ze dne 23. 10. 2008, č. j. 1 Ans 8/2008-105, nebo ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 Afs 48/2009-118 a č. j. 5 Afs 61/2009-130).
Nejvyšší správní soud se dále odvolal na výše uvedený rozsudek ze dne 23. 10. 2008, č. j. 1 Ans 8/2008-105, se kterým se ztotožnil.
Jeho závěry však v nyní posuzovaném případě nelze aplikovat bez dalšího.
Není sporu o tom, že podání ze dne 1. 2. 2006 bylo zasláno na elektronickou podatelnu. Oproti tomu v rozsudku č. j. 1 Ans 8/2008-105 Nejvyšší správní soud posuzoval případ, kdy datová zpráva nebyla učiněna na elektronickou podatelnu; nebylo tedy učiněno perfektní elektronické podání. Stěžovatel ve zmiňovaném rozsudku podal své podání elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem, ovšem nezaslal jej na adresu elektronické podatelny správce daně, nýbrž na emailovou adresu Finančního úřadu Ostrava 2.
Na takové podání pak správce daně nemohl nahlížet jako na datovou zprávu se zaručeným elektronickým podpisem srovnatelnou s podáním v papírové formě, nýbrž jako na podání učiněné za použití jiných přenosových technik, jež je třeba do tří dnů doplnit.Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl, povinnost odesílatelů datových zpráv směřovat tyto zprávy na elektronickou podatelnu orgánu veřejné moci obecně vyplývá z § 11 odst. 3 zákona o elektronickém podpisu. Pro oblast daňové správy ZSDP v § 21 odst. 7 speciálně stanoví povinnost daňových subjektů činit svá podání prostřednictvím datové zprávy na společné technické zařízení správců daně, jež je elektronickou podatelnou.
Zároveň však citované ustanovení neupravuje žádný zvláštní postup, resp. nepříznivé následky pro daňový subjekt, pro případ nedodržení předepsaného způsobu podání (kupř. nestanoví, že podání učiněné prostřednictvím datové zprávy je účinné pouze tehdy, je-li doručeno konkrétní elektronické podatelně).
Ze správního spisu vyplynulo, že odvolání ze dne 1. 2. 2006 bylo učiněno na elektronickou podatelnu Ministerstva financí (podatelna@mfcr.cz); nebylo ovšem postaveno na jisto, zda podání bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem či nikoliv. Vzhledem ke skutečnosti, že Ministerstvo financí je správcem daně [§ 11 písm. b) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů],
je třeba dospět k závěru, že na úseku správy daní vedle sebe existovaly (a v současné době stále existují) dvě elektronické podatelny, a to elektronická podatelna Ministerstva financí (podatelna@ mfcr.cz), určená pro příjem datových zpráv doručovaných Ministerstvu financí, a společné technické zařízení správců daně http://adis.mfcr.cz/adis/jepo/index. html, určené pro příjem podání v daňových věcech.
Orgány veřejné moci jsou oprávněny zřídit si více elektronických podatelen
[§ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 495/2004 Sb.] a u každé z nich si zvolit, pro příjem jakých datových zpráv budou určeny
[§ 3 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení]. Citovanou právní úpravu ovšem nelze vykládat k tíži účastníka a penalizovat ho určitým způsobem za to, že své podání zašle na jinou elektronickou podatelnu, než která je pro příjem datových zpráv daného obsahu určena.
Je na správním orgánu, aby si vnitřním organizačním předpisem upravil postup, jak s takovou datovou zprávou doručenou na nepříslušnou elektronickou podatelnu, nakládat. Pokud by podání stěžovatelky učiněné na elektronickou podatelnu Ministerstva financí bylo učiněno se zaručeným elektronickým podpisem, jednalo by se o „perfektní podání“, s nímž by bylo třeba nakládat obdobně jako s podáním v papírové formě doručeným místně nepříslušnému správci daně.
Podle § 22 ZSDP není-li správce daně, jemuž bylo podání v daňové věci doručeno příslušný k projednání věci a k rozhodnutí, je povinen podání neprodleně postoupit příslušnému správci daně a uvědomit o tom odesilatele. Byla-li podáním lhůta dodržena, považuje se za zachovanou i u správce daně, kterému věc byla postoupena. Vycházeje z principu rovného zacházení podání elektronických a podání na papíře, nelze připustit, aby elektronická podání se zaručeným elektronickým podpisem měla přísnější standard zacházení, než podání učiněná v papírové formě.
Bylo-li elektronické podání se zaručeným podpisem učiněno na elektronickou podatelnu správce daně, jež není určena pro vyřizování uvedených druhů podání, je nutné v intencích § 22 ZSDP takové podání postoupit příslušnému správci daně s účinkem zachování lhůty, bez nutnosti opakovat jej do tří dnů podle § 21 odst. 5 ZSDP.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že aby bylo elektronické podání perfektním, musí být podepsáno zaručeným elektronickým podpisem a musí být učiněno na elektronickou podatelnu správce daně; jedině takové podání pak není nutné opakovat ve smyslu § 21 odst. 5 ZSDP.
6. Povinnost doručování do datové schránky v případě, že právní zástupkyně neměla zřízenu datovou schránku jako advokátka, ale jako insolvenční správce
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 46/2010-51 ze dne 15. července 2010.)
Komentář k rozsudku č. 6
V oblasti datových schránek není možno fyzickou osobu chápat jako dále nedělitelnou jednotku (tedy neplatí 1 fyzická osoba = 1 datová schránka). Datových schránek může být zřízeno samostatně pro jednu fyzickou osobu několik (např. zvlášť občan a podnikatel a v rámci některých druhů podnikání podnikání i samostatně pro více druhů podnikání - advokát, daňový poradce, insolvenční správce). Úřady by pak měly doručovat podle obsahu písemnosti do správné datové schránky. V posledním judikátu dnešního výběru bylo krajským soudem zastaveno řízení o žalobě z důvodu nezaplacení soudních poplatků. Žalobce s tím nesouhlasil, protože tvrdil, že výzva k zaplacení poplatků měla být doručena jeho zástupkyni do datové schránky a nikoli poštou. Dalším šetřením bylo zjištěno, že zástupkyně žalobce sice datovou schránku zřízenu měla, ale nikoli jako advokátka, ale jako insolvenční správkyně. Proto se předmětná výzva nemusela doručovat datovou schránkou, ale mohla ji být doručena poštou.
Zároveň však je nutno varovat před případy opačnými - pokud by totiž úřad např. doručil písemnost určenou advokátce do její datové schránky, kterou má zřízenu např. jako insolvenční správce nebo daňový poradce, šlo by o doručení nezákonným způsobem. Pokud by ale z jejího dalšího jednání bylo zřejmé, že se s písemností seznámila, pak by tato vada v doručování neměla praktický efekt. (Pokud by si však např. písemnost z „nesprávné“ datové schránky nevyzvedla a neseznámila se s ní, neměl by úřad po uplynutí 10 dnů platně doručeno).
Shrnutí k judikátu
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo zastaveno řízení o žalobě. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že ke dni vydání tohoto usnesení nebyl přes výzvu soudu uhrazen soudní poplatek.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, protože podle jeho názoru napadené usnesení nemohlo nabýt právní moci, když mu nebylo řádně doručeno. Podle ustanovení § 42 s. ř. s. má soud doručovat písemnosti do datové schránky. Protože jeho právní zástupkyně má zřízenou datovou schránku a bylo možné jí do datové schránky doručit, byl krajský soud povinen takto postupovat. Podle ustanovení § 42 odst. 1 s. ř. s. doručuje soud písemnosti do datové schránky, není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji soud soudním doručovatelem, prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence nebo prostřednictvím veřejné datové sítě. Ukáže-li se toho potřeba, může soud požádat o doručení i jiný státní orgán.
Na základě zákona č. 300/2008 Sb. byly datové schránky bez podání žádosti zřízeny pro orgány veřejné moci, právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, právnické osoby zřízené zákonem, organizační složky podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku a insolvenční správce, a to do 90 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pro tyto subjekty je používání datových schránek povinné.
Na advokáty a daňové poradce dopadá ustanovení § 31 odst. 3 citovaného zákona, které stanoví, že ministerstvo zřídí advokátu a daňovému poradci datovou schránku podnikající fyzické osoby prvním dnem prvního kalendářního měsíce třetího roku po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Tím není dotčeno právo advokáta a daňového poradce na zřízení datové schránky podnikající fyzické osoby na žádost. V ustanovení § 4 odst. 2 zákona o elektronických úkonech je stanoveno pravidlo, že podnikající fyzická osoba má nárok na zřízení jedné datové schránky podnikající fyzické osoby. Z tohoto pravidla, že podnikající
fyzická osoba může mít zřízenu pouze jednu datovou schránku podnikající fyzické osoby bez ohledu na počet podnikatelských činností, platí výjimka ve vztahu k advokátům, daňovým poradcům a insolvenčním správcům. Jak vyplývá z důvodové zprávy, pro advokacii, daňové poradenství a insolvenční správcovství se zřizuje samostatná datová schránka podnikající fyzické osoby
.V praxi to znamená, že např. insolvenční správce, který je současně překladatelem podnikajícím podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, bude mít ze zákona zřízenu datovou schránku podnikající fyzické osoby pro insolvenční správcovství a může si nechat zřídit na žádost datovou schránku podnikající fyzické osoby pro překladatelství, případně další podnikatelské činnosti. Totéž platí v případě, že insolvenční správce vykonává také advokátní praxi.
V současné době tedy může nastat situace, že např. insolvenční správce, který má ze zákona zřízenou datovou schránku podnikající fyzické osoby pro insolvenční správcovství, a současně vykonává advokátní praxi, nemusí mít do uplynutí lhůty podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona o elektronických úkonech zřízenou datovou schránku podnikající fyzické osoby pro výkon advokacie. Totéž platí, je-li insolvenční správce současně daňovým poradcem.
V daném věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné zdůraznit, že zástupkyně stěžovatele je nejen advokátkou, ale i insolvenční správkyní. Jak vyplývá z obsahu soudního spisu,
krajský soud v průběhu řízení několikrát zjišťoval, zda má zástupkyně stěžovatele zřízenou datovou schránku jako advokátka, přičemž vždy s negativním výsledkem. Zástupkyně stěžovatele měla sice datovou schránku, ale jako insolvenční správce. Doručoval-li jí tedy krajský soud napadené usnesení jako advokátce zastupující stěžovatele v řízení o žalobě, jež nesouviselo s tím, že je insolvenčním správcem, prostřednictvím držitele poštovní licence, postupoval v souladu se zákonem
. Usnesení o zastavení řízení tedy nabylo právní moci dne 1. 3. 2010, kdy je zástupkyně stěžovatele osobně převzala. Soudní poplatek tak byl mimo jakoukoliv pochybnost zaplacen až po právní moci tohoto usnesení. Proto krajský soud o zastavení řízení rozhodl v souladu se zákonem.Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl.