Závdavek, záloha a kvitance v novém občanském zákoníku

¹⁾Pojem (§ 1808 až 1809 NOZ) navazuje na úpravu (§ 1807 NOZ). NOZ rozumí takové plnění, které dala jedna smluvní strana druhé ještě před uzavřením smlouvy. Více záloha nijak definována není, její podstata tak je shodná s minulou právní úpravou. Záloha je zpravidla započtena na konečnou cenu. Ustanovení § 1807 je v definici zálohy poměrně lakonické, jelikož stanoví jen, že se Záloha je tak definována prostřednictvím právní domněnky o tom, že cokoliv si strany před uzavřením smlouvy poskytnou, má být, není-li prokázán opak, považováno za zálohu.

V případě se jedná o formu Česká a československá zná několik soudních rozhodnutí týkajících se závdavku, z nichž je většina datována do období první republiky. Závdavek je definován jako plnění, které je jednou ze stran dáno nejpozději při uzavření smlouvy (§ 1808). Jde o formu potvrzení o tom, že došlo k uzavření smlouvy, slovy NOZ: V případě, že jedna ze stran porušuje podmínky smlouvy, závdavek podle § 1808 odst. 2 propadá straně, která jej přijala (v případě, že nebude řádně plnit ta strana, které byl závdavek poskytnut, může strana, která jej poskytla, požadovat vydání dvojnásobku hodnoty závdavku). Závdavek má podle NOZ několik funkcí, v první řadě jde o toho, že smlouva byla mezi stranami uzavřena. Další funkcí je funkce závdavek je dáván jako jistota toho, že dluh bude stranou, která jej poskytla, splněn. Poslední z funkcí, které závdavek plní, je pro stranu porušující pravidla smlouvy. To vyjadřuje zmiňované pravidlo o propadnutí závdavku. Závdavek může dát v praxi jedna strana druhé, ale mohou si jej poskytnout obě strany navzájem, zde záleží na jejich vůli. Závdavek propadá pouze tehdy, pokud je smlouva zmařena zaviněním jedné ze stran, pokud by plnění nebylo možné například z důvodu vyšší moci (povodeň, zemětřesení apod.), závdavek nepropadá. Závdavek lze započítat na plnění ze smlouvy, v případě neuzavření smlouvy se závdavek vrací.

Je nutné upozornit, že jak ustanovení o tak i o jsou tzv. povahy, to znamená, že smluvní strany si mohou sjednat jiná pravidla, která se na jejich vztah budou aplikovat. Nesjednají-li si nic jiného, pak bude platit zákonná úprava.

Daňové předpisy na pojem závdavku reagují, např. § 21b, který byl do zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, vložen formou zákonného opatření o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů (č. 344/2013 Sb.) stanoví: Obdobně byly změněny i účetní předpisy, kdy se tam, kde byl před účinností NOZ užit pojem záloha, přidal ještě pojem záloha. Např. § 6 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, nově zní:

(§ 1949 až 1953 NOZ) zákon rozumí Podle § 1949 NOZ se vydá na žádost dlužníka. Zákon stanovuje požadavky na obsah , kterými jsou jména dlužníka i věřitele, předmět plnění a místo a čas, kde a kdy byl dluh splněn. Je tedy patrné, že musí mít určité formální náležitosti a pouhé potvrzení či stvrzenka samy o sobě nebudou kvitancí. Dokonce ani faktura nemůže být bez dalšího považována za kvitanci, jak rozhodl i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 3. prosince 2008 č. j. 32 Cdo 2536/2007, kde vyslovil závěr, že: Ustanovení § 1949 odst. 2 umožňuje dlužníkovi, aby neplnil v případě, když mu zároveň věřitel nevydá kvitanci. Dlužník má na kvitanci nárok, ale je na něm, zda ji bude vyžadovat.

V souvislosti s vydáním se uplatní i zákonná domněnka o tom, že pokud je potvrzení o splnění dluhu, tedy , byly Pokud tomu tak nebude, bude vhodné nebo spíše z pozice věřitele nutné do poznamenat, že úroky uhrazeny nebyly. Jelikož v případě sporu by se aplikovala domněnka o tom, že k jejich úhradě došlo, a bylo by na věřiteli, aby, často obtížně, prokazoval, že dlužník uhradil jen jistinu. Může se jednat o případy, kdy má dlužník uhradit určitou částku spolu s úroky z této částky. Stane se, že věřiteli splatí pouze peněžní částku, ale úroky ještě ne. V případě, že si řekne věřiteli o potvrzení, tedy o kvitanci, věřitel mu jej vydá, ale měl by být obezřetný. V případě, že do potvrzení pouze uvede, že byla splacena určitá částka (jistina dluhu), bude se automaticky předpokládat, že byly splněny i úroky. Jde o tzv. vyvratitelnou domněnku, která připouští důkaz opaku, ale pro věřitele to může představovat zbytečné komplikace. Je proto vhodné, aby zněla tak, že sice byla plněna určitá částka, ale úroky z ní jsou stále ještě dlužné.

Princip shrnuje i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2005, č. j. 33 Odo 890/2005:

Obdobnou domněnku stanovuje § 1950 NOZ, který předpokládá, že pokud je vydána na plnění v situaci, kdy jsou mezi věřitelem a dlužníkem poskytována téhož druhu (typicky například měsíční platby nájemného), pak se předpokládá, že byly uhrazeny i dříve splatné dluhy. Může jít o situaci, kdy je vydána na nájemné za jeden měsíc, pak se bude předpokládat, že i všechny dřívější nájmy byly uhrazeny. Pokud tomu tak nebylo, je třeba to opět, kvůli případnému obtížnému unesení důkazního břemene před soudem, v kvitanci uvést.

Všechny uvedené pojmy jsou v praxi poměrně užívanými instituty, i když je předchozí právní úprava v případě a závdavku explicitně nepojmenovávala. Je proto třeba znát jejich charakteristiky a zákonná pravidla s nimi spojená, předejde se tak mnohým nedorozuměním.