Zahájení daňové kontroly dle novely daňového řádu 2021

Dne 1. 1. 2021 vstoupí v účinnost největší změna zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, od jeho schválení v roce 2009. Zákonodárce tak „uctí“ 10leté výročí účinnosti tohoto právního předpisu (původní znění vešlo v účinnost dne 1. 1. 2011).

Novela zahrnuje velkou řadu změn v oblasti správy daní, které lze z hlediska jejich významu a důvodů jejich přijetí s trochou nadsázky rozdělit do těchto čtyř základních skupin:

Tento článek se věnuje konkrétně Celá (tj. daňová kontrola a postup k odstranění pochybností) prošla změnou možná menší, než se může na první pohled do novelizovaného textu zákona zdát; ovšem kterážto oblast je častým jádrem různých sporů o procesní postup, a tedy je dobré se na ní, i přes ve své v podstatě nevelké změny, podívat blíže.

Ve vazbě na výše uvedené kategorie změn u daňové kontroly nalezneme jednu možnost zahájit a ukončit daňovou kontrolu i bez nutnosti osobního setkání daňového subjektu či jeho zástupce s úředními osobami správce daně, dále několik (často navázané na první jmenovanou změnu) a konečně několika, které jsou v praxi aplikovány již nyní.

U postupu k odstranění pochybností pak vidíme – vždy po jedné: (v § 90 odst. 5 daňového řádu), (v § 89 odst. 1 daňového řádu) a (v § 89 odst. 4 daňového řádu). Tedy ani zde se z mého pohledu zásadní změny nekonají.

Na některých místech dále v textu si budu pomáhat ze dne 11. června 2020, č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále ji proto budu označovat prostě jen jako .²⁾ Pokud bude odkazováno na znění zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, účinné do 31. 12. 2020, bude v textu zřetelně označeno jako apod. Jinak budu v odkazech na zákonná ustanovení pracovat se

Text novelizovaných ustanovení § 85 až 88 daňového řádu a nová ustanovení § 85a a § 88a daňového řádu budí po prvním letmém prohlédnutí dojem, že došlo k zásadnímu přepsání dosavadních pravidel pro vedení daňové kontroly. Při formálním pohledu na nový text zákona čtenář skutečně narazí na pojmově zcela nové instituty o zahájení a o ukončení daňové kontroly (§ 85 odst. 3 a 5 a dále daňového řádu), výsledek kontrolního zjištění, výsledek kontrolního zjištění a na první pohled odlišný postup při ukončování daňové kontroly. Dále v zákoně výslovně řešené dopady nezapočetí zjišťování či prověřování v rámci daňové kontroly a absence výzvy k podání dodatečného daňového přiznání atd.

Po bližším seznámení se s textem zákona po novele a jeho komparací s dosavadní právní úpravou však zjistíme, že kromě nové možnosti zahájit daňovou kontrolu na dálku, tak, aby lépe odpovídal skutečnému významu úkonů při daňové kontrole.³⁾ Novela nepřináší změny, které by nějak podstatně měnily obsah práv a povinností daňového subjektu, resp. pravomoci správce daně při daňové kontrole. Po prostudování důvodové zprávy zjistíme, že i ve vztahu k oné zásadní změně způsobu zahájení a ukončení daňové kontroly by v praxi mělo jít o změny doslova minimální oproti dosavadním pravidlům a již zavedené správní praxi správců daně, například Finanční správy ČR.

proto bude jedinou skutečně „revoluční“ obsahovou změnou skutečnost, že nově nebude nucen se za všech okolností osobně setkávat, resp. vysílat svého zástupce k osobnímu setkání, se správcem daně pro to, aby mohla daňová kontrola započít nebo být ukončena. Tuto možnost, předpokládám, řada poplatníků, resp. plátců spíše ocení, než naopak (zvláště v současné situaci mimořádných opatření spojených s výskytem koronaviru). Pravdou ovšem současně je, že pro se zmenšuje prostor k takovému jednání. Nicméně vzhledem k faktu, že toto nejsou úmysly slučitelné s principy a pravidly daňového řízení, není v tomto ohledu právní úpravě co vytknout.

Z celkového pohledu na novelu kontrolních postupů lze uzavřít, že u většiny změn aby se s úpravami procesu vypořádal, přičemž daňovému subjektu se oproti dosavadní právní úpravě nekrátí žádná práva, naopak jsou na určitých místech lépe formulována než doposud.⁴⁾

Výše jsem uvedl, že možná jedinou pro daňový subjekt zaznamenáníhodnou změnou v daňové kontrole bude způsob jejího formálního zahájení a ukončení. Zatímco dosavadní právní úprava vyžadovala protokolární způsob zahájení i ukončení daňové kontroly za účasti kontrolovaného daňového subjektu nebo jeho zástupce, nově bude obojí možné zajistit i na dálku.

Novelizovaný § 87 odst. 1 daňového řádu stanoví, že: Nově tedy nebude sepsání protokolu o zahájení daňové kontroly, nýbrž je nový typ procesního rozhodnutí (podobně jako je jím ), který nemusí obsahovat odůvodnění (není důvod v rámci oznámení rozlišovat „výrok“ a „odůvodnění“, účelem oznámení je sdělení skutečností, které jsou jeho základním obsahem) a stejně jako v případě výzvy⁵⁾ proti němu nelze uplatnit opravné prostředky, tj. zejména se odvolat (viz § 85 odst. 5 daňového řádu).

Kontaktní a součinný subjekt, který již doposud neměl ve zvyku zahájení daňové kontroly „sabotovat“ a který si v řádných termínech plní své daňové povinnosti, tak změnu v podstatě nepocítí.

Ve vztahu k právě citované změně jsem zaregistroval negativní reakce části odborné veřejnosti. Pochopil jsem, že jejich motivem je především obava o ztrátu možnosti „napravit“ nesprávně tvrzenou, popř. nezákonně zkrácenou daň bez aplikace správní či trestní sankce tak, že daňový subjekt daň dobrovolně přizná a uhradí ještě před formálním zahájením daňové kontroly (protože po jejím zahájení již není podání daňového tvrzení přípustné, viz § 141 odst. 6 dosavadní právní úpravy,⁶⁾ resp. § 145a odst. 1 novelizovaného daňového řádu), avšak až poté, když už definitivně ví, že byl správcem daně vybrán ke kontrole.

V současné koncepci, kdy je třeba k formálnímu zahájení daňové kontroly osobní setkání úředních osob správce daně a daňového subjektu, resp. jeho zástupce, má okamžik formálního zahájení daňové kontroly daňový subjekt víceméně ve svých rukou (bez něj daňová kontrola jednoduše nezačne). Tím vzniká daňovému subjektu prostor, aby si v klidu poté, co již ví, že si jej správce daně vybral ke kontrole, zvážil, zda není právě teď vhodný okamžik přiznat dosud netvrzenou daň (která ale již měla být přiznána a uhrazena v minulosti), protože pokud by na ni přišel správce daně až v rámci daňové kontroly, v zásadě by daňový subjekt musel hradit kromě samotné daně a úroku z prodlení i penále ve výši 20 % nepřiznané daně či neoprávněně čerpaného daňového odpočtu, popř. 1 % snížené daňové ztráty. Tomu se vyhne právě takto provedeným dobrovolným přiznáním. Popřípadě, pokud daňový subjekt daň zkrátil způsobem naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, může zvážit, zda není právě teď, těsně před zahájením daňové kontroly, v níž nepřiznanou daň správce daně nejspíše brzy zjistí, vhodný okamžik projevit účinnou lítost a dobrovolně daň přiznat a uhradit, aby se tak vyhnul i případnému trestnímu stíhání a postihu v trestněprávní rovině.

V ideálním případě daňový subjekt přiznává daň ve správné výši již v řádném daňovém tvrzení, v řádném termínu, a daň současně uhradí. jejíž zahájení není záležitostí (ba naopak tendencí a přáním jak daňových subjektů, tak úředních osob správce daně je, aby bylo třeba tohoto nástroje v praxi co nejméně), Veden snahou nepenalizovat administrativní či neúmyslná opomenutí daňového subjektu správce daně v praxi často za datum zjištění důvodů pro podání dodatečného daňového tvrzení, od něhož se odvíjí zákonná lhůta pro toto dodatečné tvrzení, akceptuje datum uvedené daňovým subjektem podložené například tvrzením, že náhodou či při průběžné kontrole nalezl tyto konkrétní faktury či jiné doklady, z nichž jednoduše opomněl přiznat daň, neboť mu někde zapadly apod., nebo že kontrolou bankovních účtů zjistil, že příjmy, které minulý rok doputovaly na jeden z nich, zapomněl z důvodu administrativní chyby uvést do řádného daňového přiznání apod. Formální povinností daňového subjektu přitom bylo uvést již do původně podaného řádného daňového přiznání všechny příjmy či zdanitelná plnění apod. Nicméně správce daně zpravidla ocení dobrovolné, byť dodatečné přiznání daňového subjektu, a pokud nic nenasvědčuje nějakému systematickému účelovému jednání za účelem zastřít daňové povinnosti, správce daně nerozporuje datum a důvody zjištění. Je však otázkou, nakolik „stejně dobrovolné“ je podání dodatečného daňového tvrzení, k němuž se daňový subjekt rozhodne až v okamžiku, kdy se dozví, že se u něj správce daně rozhodl zahájit daňovou kontrolu.

Aby nedošlo k nedorozumění, osobně považuji cestu, kdy se (z pohledu daňového subjektu i správce daně) než když je nutné za účelem zjištění správné výše daně vést daňovou kontrolu. Z praxe je zřejmé, že dodatečné „přiznání se“ je často způsobeno pochybením administrativního rázu, a tedy není účelem jej penalizovat. V praxi se to projevuje i aplikací judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) dovozeného pravidla, že „⁷⁾

Nicméně se nedomnívám, že by bylo, ať již právními předpisy či jinak, dané daňového subjektu na to, aby daňovou kontrolou mohl podat dodatečné daňové přiznání ještě než daňová kontrola započne. Ostatně z právě citovaného závěru, a je tedy zřejmé, že ani citovaný závěr neplatí zcela ⁸⁾ Citovaná se promítla i do důvodů přijetí některých pravidel novelizovaného § 87 daňového řádu.⁹⁾

Závěr o tom, že v případě důvodných pochybností je správce daně v zásadě povinen daňový subjekt vyzvat, tj. umožnit mu podat dodatečné daňové přiznání, považuji za legitimní a ve výše uvedeném smyslu oboustranně výhodný. Nicméně v případě tzv. „namátkové“ daňové kontroly předpokládám, že bude v praxi spíše raritní výskyt situací, kdy se projev úmyslu správce daně zahájit daňovou kontrolu protne s během lhůty pro podání dodatečného daňového tvrzení (která v praxi činí 1 až 2 měsíce¹⁰⁾), a tedy, kdy by mohlo na základě zahájení daňové kontroly mimo jiné dojít na aplikaci nového pravidla v ustanovení § 141 odst. 6 daňového řádu, že lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání .

(na rozdíl od případů, pokud by měl správce daně podložený důvodný předpoklad doměření daně). blíže k praktické aplikaci viz dále v části Jak se změna projeví v praxi?

Důvodová zpráva uvádí ve vztahu ke smyslu novelizace pravidel daňové kontroly, že: ¹¹⁾

Dále o odstavec výše rovněž toto:¹²⁾

A konečně u § 87 daňového řádu ještě, že: ¹³⁾

Pokud se něco v řízení „zjednodušuje“ a „zrychluje“, pokud má něco „šetřit náklady“ a „obstrukční jednání“, působí takové zdůvodnění samozřejmě generálně pozitivně, protože kdo by chtěl řízení „složité, zdlouhavé, drahé a umožňující obstrukce“? Nicméně, pokud je daňové řízení vnímáno do jisté míry kontradiktorně,¹⁴⁾ vkrádá se pak možná nejednomu daňovému subjektu myšlenka, zda to není zjednodušení jen pro správce daně a na úkor daňových subjektů, resp. jejich procesních práv.

Ačkoliv to v důvodové zprávě není zdůrazněno výslovně, osobně považuji za nutné uvést, že ono „zjednodušení“ a eliminace případných „obstrukcí ze strany daňového subjektu“ nejsou samoúčelnými cíli, ale že mají, alespoň z mého pohledu, mnohem hlubší podstatu, která není dána jen obecným zájmem státu na zefektivnění fungování jeho orgánů, ale je inherentní principům daňového řízení.

Daňové řízení je snad ještě více než jiné procesněprávní režimy protkané sítí vazeb mezi jednotlivými instituty. Některé jsou dané zákonem, jiné dovozené judikaturou, něco si doplnila správní praxe pro to, aby byly procesy při správě daní vůbec v realitě aplikovatelné. I když se to nezúčastněnému pozorovateli nemusí na první pohled zdát, pro vedení kontrolních postupů a pro dokazování při správě daní, jak jsou v zákoně napsána a judikaturou dále rozvedena. (dále rozvedených judikaturou)

neboť daňový řád na rozdíl od jiných procesněprávních úprav předpokládá, že proces dokazování probíhá primárně v rámci kontrolních postupů, tj. buď v rámci postupu k odstranění pochybností, nebo v rámci daňové kontroly. Na tento princip jsou navázána například pravidla pro možnost, resp. nemožnost opakování daňové kontroly (která by, pokud by bylo umožněno daňovou povinnost neomezeně prokazovat mimo kontrolní postupy, ztrácela smysl).

Zároveň dovodila, že jakožto nástroj s ambicí věrnější rekonstrukce daňové povinnosti, má mít ve jménu cíle správy daní (§ 1 odst. 2 daňového řádu ) Za tím účelem i Nejvyšší správní soud připouští dokazování prováděné mimo daňovou kontrolu při splnění určitých podmínek.¹⁵⁾ Ačkoliv z praxe víme, jak křehká někdy může být hranice mezi daní stanovenou za pomoci pomůcek a daní stanovenou dokazováním, daňový subjekt získává při stanovení daně za použití pomůcek horší procesní postavení.¹⁶⁾

a (k níž má správce daně jasně danou pravomoc) A lze tedy jedině kvitovat s povděkem skutečnost, že pokud již daňový řád stanoví onu , dává současně správci daně konečně i ono které mu umožní zahájit kontrolní postup bez ohledu na vůli a míru součinnosti daňového subjektu.

Pokud jsem výše obhajoval princip možnosti zahájení daňové kontroly bez vůle, resp. i proti vůli daňového subjektu, měl jsem na mysli základní princip, nikoli konkrétní způsob provedení. Pokud bych na tomto místě oním principem vyčerpal i představu o praktické realizaci, čtenář by oprávněně shledal rozpor s úvodním slovem výše v tom duchu, že se pro spolupracující kontaktní daňový subjekt v podstatě nic nemění.

Pokud interpretujeme změnu jazykového vyjádření zákonných pravidel v souladu s textem důvodové zprávy, je zjevné, že zákonodárce nepředpokládá jako novou „základní formu“ komunikace mezi správcem daně a daňovým subjektem v souvislosti se zahájením daňové kontroly pouhé zaslání oznámení. ¹⁷⁾

Důvodová zprávě je dále ohledně představy autora novelizovaného znění zákona i konkrétnější, když specifikuje, že: Ale dále také uvádí toto:

Právě uvedené obecné teze samozřejmě dokreslují kontury pro aplikaci zákonného pravidla o zahájení daňové kontroly doručením oznámení a budou samozřejmě dále konfrontovány s dalšími pravidly a principy daňového řízení. Nelze je tak vykládat absolutně, ale opět v kontextu konkrétní situace.

Stejně jako dnes, kdy se správce daně snaží na základě prvotního, zpravidla méně formalizovaného kontaktu domluvit s daňovým subjektem den a místo zahájení daňové kontroly, předpokládám, že by i po novu mělo dojít přinejmenším k opakovanému pokusu o tento kontakt, jak uvádí důvodová zpráva:

Za stávajícího znění zákona, pokud se v praxi nepodařilo na základě opakovaných pokusů o správci daně daňový subjekt zastihnout, resp. s ním domluvit v rozumných termínech zahájení daňové kontroly, zaslání výzvy k umožnění zahájení daňové kontroly (stávající § 87 odst. 2 daňového řádu¹⁸⁾). Pokud hovořím o tom, že novelizovaná právní úprava nezavdává důvody k podstatné změně přístupu, pak nepřekvapí, že principiálně stejně si představuji aplikaci novelizovaného znění zákona – pokud nejsouúspěšné, zaslání oznámení o zahájení daňové kontroly. Podstatný rozdíl v důsledcích je pouze ten, že v případě dosavadního znění zákona „výzva k umožnění zahájení daňové kontroly“ daňovou kontrolu ještě nezahajovala, zatímco „oznámení o zahájení daňové kontroly“ daňovou kontrolu, při splnění dalších požadavků zákona,¹⁹⁾ zahájí. Pro spolupracující daňový subjekt by se nemělo jednat o podstatnou změnu (blíže k tomu v části Jaký vliv má změna na postavení daňového subjektu?).

V rámci zásad spolupráce se zde zdůrazňuje výhoda pro daňové subjekty, které se správcem daně standardně komunikují (odpovídají na kontakt správce daně, udržují aktuální kontaktní údaje atd.). Ty subjekty by mělo zastihnout sdělení úmyslu správce daně zahájit daňovou kontrolu, v jehož rámci by se měl správce daně dotázat, zda daňový subjekt žádá osobní zahájení na protokolovaném jednání, nebo zda preferuje korespondenční formu zahájení.

Preferenci daňového subjektu by měl správce daně v zásadě vyhovět. Výjimky ve smyslu toho, kdy zásady vstřícnosti a součinnosti narazí na své limity a bude třeba upřednostnit jiné zásady (rychlosti, hospodárnosti) a akcentovat pravomoc správce daně provést daňovou kontrolu, nastanou podle mého názoru například, pokud:

K praktické aplikaci je třeba ještě zdůraznit, že zákonodárce si od novelizované právní úpravy slibuje mimo jiné, že ²⁰⁾ A touto optikou je třeba posuzovat výše uvedené výjimky – ačkoliv v nich používám neurčité pojmy jako „dostatečná“ omluva či „nepřiměřené“ požadavky, domnívám se, že by bylo Stále je třeba v procesní rovině vycházet především ze základního principu, že pokud je dána pravomoc správce daně daňovou kontrolu provést (tj. není dána zákonná zápověď např. v podobě uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně či porušení zákazu opakované daňové kontroly), není pak obrana daňového subjektu, že správce daně zahájil daňovou kontrolu bez dostatečné snahy daňový subjekt neformálně kontaktovat, nebo že nevyhověl požadavkům daňového subjektu na zahájení daňové kontroly až…, zpravidla jakkoliv . Daňový subjekt totiž nemá zákonné důvody, proč by v takovém případě daňová kontrola neměla být zahájena, nebo proč by objektivně měla být zahájena později.

Je však dobré si uvědomit, že i když správce daně přistoupí ke korespondenčnímu zahájení daňové kontroly, Pokud daňový subjekt bude mít zájem a důvody se správcem daně další postup řešit osobně, nic nebrání jejich osobnímu kontaktu. A to ani ve vztahu ke krokům bezprostředně následujícím po zahájení daňové kontroly, jako může být předání podkladů od daňového subjektu, vyjádření a návrhy daňového subjektu, vysvětlení požadavků správce daně na předložení dokladů atd.

V praxi tak bude zejména na všech správcích daně nastavit pravidla komunikace tak, aby vyhověli principům součinnosti a vstřícnosti, budovali tak důvěru v orgány veřejné moci a umožnili součinným daňovým subjektům uplatňovat jejich práva způsobem, který je co nejméně zatěžuje, resp. je jim z jejich pohledu v rámci možností co nejvíce komfortní.

²¹⁾ i novelizovaná ustanovení o zahájení daňové kontroly výslovně požadují, aby (doručením oznámení o zahájení daňové kontroly, ať již korespondenčně, či až při osobním úkonu), Ustanovení § 87 odst. 2 daňového řádu stanoví správci daně tuto povinnost výslovně takto:

Co se stane, pokud uvedený požadavek na materiální zahájení daňové kontroly správce daně nesplní, nově výslovně upravuje § 87 odst. 3 daňového řádu:

Jedná se o dlouhodobě ustálené judikatorní závěry,²²⁾ které požadují naplnění obou částí (tj. formální i materiální) zahájení daňové kontroly pro to, aby došlo k prolomení prekluzivní lhůty pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 3 daňového řádu. Zákon současně zohledňuje, že (i v souladu s odkazovanou judikaturou) obě složky zahájení daňové kontroly nemusejí proběhnout v jeden okamžik, ale mohou následovat v přiměřeném časovém odstupu, srov. např. rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2004, čj. 7 Afs 22/2003-109:²³⁾

V citovaném případě měla lhůta pro stanovení daně uplynout dnem 31. 12. 1999, přičemž toho dne došlo pouze k formálnímu zahájení daňové kontroly a až dne 18. 1. 2000 vydal správce daně výzvu, kterou požadoval doložení skutečností. Nejvyšší správní soud shledal započetí materiálního prověřování 18 dní po formálním zahájení jako úkon provedený (slovy novelizovaného § 87 odst. 3 daňového řádu) „bez zbytečného odkladu“, a tedy, ačkoliv byl proveden po uplynutí daňovou kontrolou neprodloužené prekluzivní lhůty pro stanovení daně, byla daňová kontrola zahájena řádně s účinkem přerušení této lhůty.

Při dotazech na (jinými slovy ) jsem se setkal s názorem, že za materiální (faktické) prověřování je třeba považovat okamžik, kdy se úřední osoba správce daně začne fakticky seznamovat s písemnostmi předloženými daňovým subjektem, popř. dalšími důkazními prostředky. Vzhledem k tomu, že provádění důkazů listinou (resp. „písemností“) v daňovém řízení neprobíhá jako nějaký zvláštní formalizovaný úkon, u něhož by měl být daňový subjekt přítomen (ten se s použitými písemnými důkazními prostředky může seznámit prostřednictvím nahlížení do svého daňového spisu, popř. do daňové informační schránky), ale probíhá jednoduše tak, že si danou písemnost úřední osoba přečte, popř. s ní dále pracuje v rámci analytických programů atd., přesný okamžik takového seznámení úřední osoby s danou písemností nelze ověřit. A není to ani nezbytné, neboť i z odkazované judikatury vyplývá, že za okamžik započetí je třeba považovat již Kromě výše citovaného rozsudku NSS ze dne 9. 12. 2004, čj. 7 Afs 22/2003-109, srov. též např. rozsudek NSS ze dne 12. 5. 2008, čj. 5 Afs 78/2007-88 (zvýrazněno autorem tohoto článku):

Lze shrnout, že v otázce nutnosti materiálního zahájení daňové kontroly se právní úprava svou podstatou nemění, pouze zpřesňuje zachycení v praxi již aplikovaných judikatorních závěrů.

Rovněž pouze pro precizaci právní úpravy zachycením judikatorních, v praxi již aplikovaných závěrů novelizované znění § 87 odst. 4 daňového řádu výslovně upravilo, že:

Tato úprava je důsledkem výše citované judikatury založené usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, čj. 1 Afs 183/2014-55, která ze zákonné možnosti vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení (§ 145 odst. 2 daňového řádu) dovodila (při splnění podmínek) povinnost správce daně daňový subjekt vyzvat.

Pokud správce daně této své povinnosti nedostojí, dovodil NSS v rozsudku ze dne 10. 10. 2018, čj. 6 Afs 61/2018-30, v bodech 14 a 15, že:

Lze tedy shrnout, že v otázce vztahu zahájení daňové kontroly při nezákonné absenci výzvy k podání daňového tvrzení právní úprava nově výslovně zachytila v praxi již aplikované judikatorní závěry.

Ve vztahu k zahájení daňové kontroly dle novelizovaného znění daňového řádu od 1. 1. 2021 je nikoli neprávem nejdiskutovanější novinkou možnost korespondenčního postupu správce daně. V jednadvacátém století, kdy již nezanedbatelná část podnikatelů a dalších daňových subjektů funguje online, bez vázanosti na konkrétní místo, a jejichž účetní a další doklady, smlouvy atd. se nachází ve zcela digitalizované podobě (kteroužto, pokud jde o data v příhodném formátu, i správce daně vítá raději než „šanony“ listin), se mi chce k principu této změny poznamenat snad jen, že „už bylo na čase“.

Nikoli ojediněle se v praxi objevovaly reakce kontrolovaných plátců a poplatníků, kteří nerozporovali samotné zahájení či vedení daňové kontroly a byli ochotni dodat všechny vyžádané doklady atd., ale výslovně žádali, aby se to obešlo bez nutnosti osobního setkání, nebo dokonce za nutnosti dostavit se ke správci daně. Jednoduše proto, že podnikatel se potřebuje věnovat svému podnikání, což je zcela pochopitelné, a pokud není dán skutečný důvod pro osobní jednání s úředními osobami správce daně, nedává smysl provádět pouze formální „setkání pro setkání“. Přinejmenším tito poplatníci, resp. plátci uvedenou změnu jistě ocení. Ani pro správce daně není osobní kontakt vždy potřebný a v případě potřeby provedení místního šetření lze toto provést i bez účasti daňového subjektu.

Do nových rozměrů přenesla možnost, resp. potřebu korespondenčního zahájení daňové kontroly současná situace mimořádných opatření spojených s výskytem koronaviru. Ačkoli všichni doufáme, že se situaci podaří zvládnout co nejrychleji a vrátit se k „normálnímu životu“, je mimořádná situace minimálně dobrým argumentem, proč přijde vhod nebýt vázán na povinné osobní jednání tam, kde to není z povahy věci zcela nezbytné.

Na druhou stranu je a bude v praxi osobní kontakt někdy žádoucí, nebo dokonce nutný, přičemž nová právní úprava jej jakkoliv neomezuje ani nazakazuje, pouze vypustila jeho bezpodmínečnou nutnost v určitých momentech.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.