Následující článek je zaměřen na problematiku správného formátu a struktury podání při správě daní. Jeho cílem není dojít k jedinému správnému názoru, spíše poukázat na judikaturní vývoj a otevřené otázky s ním spojené. Můj osobní názor na celou problematiku je takový, že celá níže uvedená „kausa“ elektronických podání je jen neblahým důsledkem výše uvedené judikatury Ústavního soudu, když právě zpochybnění či narušení způsobu sběru dat je velmi účinným nástrojem, jak dva neoblíbené kontrolní instituty na určitou dobu eliminovat. Výsledkem však je, že oba dva v právním řádu fungují nerušeně dál, bohužel ale byly otevřeny a otevřeny zůstaly otázky jiné.1)
Digitalizace správy daní v kontextu aktuální judikatury správních soudů
Mgr.
Tomáš
Rozehnal,
Ph.D.,
Odvolací finanční ředitelství
1. Úvod
Není sporu o tom, že elektronizace veřejné správy, tj. i správy daní, je žádoucím jevem. Z hlediska zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), v zásadě od počátku jeho účinnosti, je elektronizace zhmotněna v ustanoveních věnujících se úpravě podání (tj. zejména § 71 až 74). Daňový řád umožnoval a umožňuje komunikovat se správcem daně skrze datové zprávy. Jaké typy datových zpráv je správce daně schopen přijmout a zúřadovat, je povinen zveřejnit na úřední desce (§ 56 daňového řádu). Pokud se elektronická komunikace týká tzv. formulářových podání, platilo a platí, že datová zpráva musí naplňovat požadavky na formát a strukturu stanovené správcem daně (§ 72 odst. 3 daňového řádu). Pro formulářová podání adresovaná Finanční správě jsou formát a struktura stanoveny Pokynem č. GFŘ-D-24, kterým se stanovuje formát a struktura datové zprávy. Z důvodové zprávy k danému ustanovení lze vyčíst, že
cílem této úpravy je zajištění kompatibility s programovým vybavením správce daně a zajištění automatizovaného zpracování dat.
Jinými slovy, daňový řád je normou pro všechny správce daně a pochopitelně ne každý disponuje speciálním programovým vybavením či touhou po automatizovaném zpracování velkého množství dat. Zákon tak dává v zásadě správcům daně na výběr, jaké datové zprávy budou přijímat. Je tak možné, že správce daně zůstane v režimu § 56 a § 71 daňového řádu, tj. zveřejní formáty struktury datových zpráv, které je schopen přijmout, a vůbec nebude pracovat s formulářovým podáním. Pokud však znění § 72 daňového řádu správce daně využije, je bezpochyby oprávněn stanovit například speciální požadavek na formát a strukturu „formulářové datové zprávy“
, tak jak tomu činí právě Finanční správa.Požadavek na správnou strukturu a formát datové zprávy byl historicky vnímán jako velmi silný. To znamená, že správci daně považovali v chybném formátu či struktuře podanou datovou zprávu za podání vadné a jako ta