Vybrané otázky při aplikaci úroku z neoprávněného jednání správce daně - dokončení

V souvislosti s právní úpravou úroku z neoprávněného jednání správce daně je aktuální otázka, zda a případně za jakých podmínek nárok na tento úrok vzniká za situace, Jedná se o situaci, kterou upravuje § 140 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), kdy je výsledná daň stanovena na základě údajů vyčíslených daňovým subjektem v jeho daňovém přiznání, a to aniž by správce daně za účelem jejího prověření prováděl postup k odstranění pochybností či daňovou kontrolu.²⁾ Samotná skutečnost, že daň byla stanovena tímto způsobem, však nutně nemusí znamenat, že byla stanovena ve správné výši. Přichází tak v úvahu možnost, že daňový subjekt v daňovém přiznání nezohlední některé skutečnosti nebo nesprávně aplikuje příslušná ustanovení daňového zákona, následkem čehož na dani uhradí více, než je jeho zákonná povinnost. Pokud pak následně dojde k doměření rozdílu oproti poslední známé dani, jehož výsledkem je snížení poslední známé daně,³⁾ vznikne na osobním daňovém účtu daňového subjektu přeplatek ve smyslu § 154 odst. 1 daňového řádu. Pro účely následujících úvah je pak podstatné, že ke vzniku předmětného přeplatku by nedošlo, pokud by byla daň původně stanovena ve správné výši.

(dále též „rozsudek “). Daňový subjekt (stěžovatel) v uvedeném případu nejprve podal řádné daňové tvrzení k dani z příjmů právnických osob, přičemž jím vypočtenou daň také v zákonné lhůtě uhradil. Následně však podal odvolání proti konkludentnímu vyměření daně správcem daně,⁴⁾ v důsledku čehož mu byla daňová povinnost v odvolacím řízení snížena. Daňový subjekt pak požadoval přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně z rozdílu mezi uhrazenou daní a její zákonnou výší. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) však dospěl k závěru, že v případě rozhodnutí o stanovení daně v souladu s tvrzením daňového subjektu je pojmově vyloučena nezákonnost při aplikaci hmotného či procesního práva ze strany správce daně. Dle NSS je tomu tak proto, že: Dle NSS tedy konkludentní vyměření vychází pouze z údajů poskytnutých správci daně daňovým subjektem v jeho daňovém tvrzení, pročež není odvislý od skutkových a správce daně. Aby bylo možné v takové situaci hovořit o nezákonnosti rozhodnutí ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu, muselo by být rozhodnutí o stanovení daně dle NSS vydáno z moci úřední, nebo přinejmenším na základě provedeného vytýkacího řízení (postupu k odstranění pochybností), kdy by správce daně stanovil daňovému subjektu daň vyšší, než tvrdil v daňovém tvrzení. NSS se v rozsudku zabýval rovněž otázkou úhrady daně, kdy dospěl k závěru, že v případě konkludentního vyměření je daň hrazena na základě zákona, který stanoví splatnost daně v návaznosti na běh lhůty pro podání daňového přiznání, a nikoli tedy na základě nebo v souvislosti s rozhodnutím o stanovení daně.⁵⁾

Popsané závěry z rozsudku považujeme za logické a respektující jak posuzovanou právní úpravu, tak možnosti správní praxe, která je postavena na autoaplikaci daňového práva přímo daňovými subjekty. Představu, že jednotliví pracovníci správce daně, kteří každý měsíc vyměřují daně na základě stovek až desetitisíců daňových přiznání (v závislosti na obvod působnosti konkrétního finančního úřadu), provádí ve vztahu ke skutečnostem uvedeným v daňových tvrzeních komplexní právní a skutkové posouzení, je třeba považovat za nereálnou.

(dále též „rozsudek “). Předmětem sporu byl nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně z daně darovací. Daňový subjekt (stěžovatel) v daném případě podal daňové přiznání k dani darovací, načež jím vyčíslenou daň v zákonné lhůtě také uhradil. O několik let později však vyšlo najevo, že zákon upravující tuto daň je v rozporu s právem Evropské unie, takže daňový subjekt uhradil daň vyšší, než k jaké by byl povinen při správné implementaci unijního práva. Daňový subjekt proto podal dodatečná daňová přiznání, v nichž tvrdil nižší daň oproti poslední známé dani. Problém však nastal v tom, že správce daně toto nové tvrzení daňového subjektu neakceptoval a dodatečným platebním výměrem mu vyměřil nulový rozdíl oproti poslední známé dani, načež odvolací orgán toto rozhodnutí v odvolacím řízení změnil ve prospěch daňového subjektu. Daňový subjekt se pak domáhal přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně ze vzniklého přeplatku, který mu byl správcem daně nezákonně zadržován. Tento požadavek však správce daně i odvolací orgán zamítli, neboť dle jejich názoru nebyly naplněny podmínky pro jeho přiznání. Finanční správa sice nerozporovala, že dodatečný platební výměr byl změněn pro nezákonnost, avšak dle jejího názoru nebyla naplněna podmínka úhrady daně na základě tohoto rozhodnutí, když daňový subjekt provedl úhradu na základě konkludentního vyměření daně, které však přezkumu podrobeno nebylo. S názorem Finanční správy se NSS neztotožnil.

Pátý senát v rozsudku předně učinil dílčí závěr, že přičemž za takový stav nelze považovat situaci, kdy je již z podaného daňového přiznání zřejmé, že daňový subjekt odvedl (či odvede) na dani více, než činí jeho zákonná povinnost.

Pátý senát Soud nepovažoval za rozhodné, že úhrada daně proběhla na základě jejího konkludentního vyměření, avšak pro nezákonnost bylo změněno až rozhodnutí o doměření daně: Rozsudek tak upřednostňuje materiální aspekty daňového nalézacího řízení před jeho formálním dělením na dílčí řízení, jak je vymezuje § 135 daňového řádu, neboť tato dílčí řízení dle soudu nelze považovat za samostatná řízení s odlišným předmětem.

Na výše uvedené úvahy V obou případech totiž dochází k nezákonnému odčerpání majetku daňového subjektu v podobě plnění (daně) ve výši, k němuž ze zákona není povinen, popřípadě mu daňová povinnost nevznikne vůbec. Pokud správce daně v doměřovacím řízení daňovému subjektu doměřil rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 0 Kč, pak setrval na výši daně konkludentně vyměřené v nezákonné výši. Daňový subjekt v součtu s původním stanovením daně uhradil na dani více, než byla jeho zákonná povinnost. Pátý senát dále uvedl, že i když pomine nezákonnou akceptaci údajů uvedených daňovým subjektem v daňovém přiznání při vyměření daně, nemůže již pominout to, že správce daně v doměřovacím řízení na této výši daně setrval. Právě setrvání na nesprávně vyměřené dani považoval pátý senát za podstatné, přičemž zdůraznil, že dodatečné platební výměry jako výsledek doměřovacích řízení byly následně v odvolacím řízení změněny ve prospěch daňového subjektu.

Ve vztahu k posouzení nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně to znamená zejména Dle našeho názoru v tomto ohledu NSS vysílá v rozsudku do jisté míry smíšené signály, neboť na straně jedné v daném případě akcentuje nezákonnost rozhodnutí o doměření daně a jeho dopad do majetkové sféry daňového subjektu v součtu s původním vyměřením daně, na stranu druhou ovšem úvahami o odpovědnosti správce daně za správné vyměření daně, materiální jednotě daňového nalézacího řízení a o specifických institutech sloužících ke změně poslední známé daně vyzdvihuje význam původního zákonného vyměření daně.

závěrů rozsudku je možné nabýt dojmu, že úrok náleží daňovému subjektu vždy od úhrady konkludentně vyměřené daně až do vrácení či jiného použití přeplatku vzniklého poté, kdy mu byla daň na základě jeho dodatečného daňového přiznání v doměřovacím řízení snížena. V takovém případě by bylo nutné považovat dodatečný platební výměr za rozhodnutí, kterým se mění platební výměr pro nezákonnost. rozsudku je ta, že daňovému subjektu náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně tehdy, pokud daň byla vyměřena v nesprávné výši a správce daně vydal v doměřovacím řízení nezákonné rozhodnutí, kterým na nesprávně vyměřené dani setrval. Za nezákonné ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu je tak třeba považovat rozhodnutí o doměření daně, kdy je třeba přeplatek vzniklý na základě následné změny takového rozhodnutí považovat za částku, kterou daňový subjekt uhradil na základě nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, a to bez ohledu na skutečnost, že její dobrovolnou úhradu reálně provedl na základě (či v očekávání) konkludentního vyměření daně. Akcentován je tak kumulativní dopad rozhodnutí o vyměření daně (platebního výměru) a rozhodnutí o doměření daně (dodatečného platebního výměru) do majetkové sféry daňového subjektu.

Domníváme se, že při hledání odpovědi na výše uvedenou otázku je třeba zohlednit následující východiska:

Dle našeho názoru je nutné dospět k závěru, že nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně v zásadě nevzniká za situace, kdy dojde ke změně poslední známé daně v doměřovacím řízení. Odlišnou však bude situace, kdy je následně měněn dodatečný platební výměr jako nezákonný. Pak bude naplněna první podmínka pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně, tedy změna rozhodnutí o stanovení daně pro nezákonnost. V takovém případě je nutné dospět k závěru, že správce daně nezákonně setrval na výši daně stanovené v nesprávné výši. Na vzniklý přeplatek, který daňový subjekt uhradil na základě § 140 odst. 3 daňového řádu (nebo ve specifických případech na základě platebního výměru), je pak třeba pohlížet jako na uhrazený v souvislosti s dodatečným platebním výměrem, neboť se jedná o částku, která mu byla na základě dodatečného platebního výměru zadržována. Tím je naplněna i druhá podmínka pro vznik nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu, pročež bude právě tento přeplatek představovat úročenou částku, a to od data nezákonného stanovení daně v doměřovacím řízení. Toto pojetí dle našeho názoru respektuje logické rozvržení odpovědnosti správce daně za stanovení daně ve správné výši a zároveň povinnost daňového subjektu daň ve správné výši tvrdit.Vrátíme-li se navíc k podmínkám pro náhradu škody související s nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jež by měla úprava úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu kopírovat, pak si lze jen stěží představit nalezení příčinné souvislosti mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím tam, kde daň byla uhrazena dle § 135 odst. 2 daňového řádu ve lhůtě pro podání řádného daňového tvrzení ve výši výpočtu provedeného daňovým subjektem v tomto daňovém tvrzení. Jakkoli totiž lze polemizovat o tom, do jaké míry se správce daně v takovém případě na stanovení daně v nesprávné výši podílel, nelze odhlížet od skutečnosti, že přitom vycházel z údajů tvrzených samotným daňovým subjektem. Vhodnost poskytnutí paušalizované náhrady škody ve formě relativně vysoké úrokové sazby ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu je v takovém případě přinejmenším problematické, neboť podíl daňového subjektu na vzniku jakékoli újmy vzniklé v příčinné souvislosti s konkludentním vyměřením daně by výši jeho nároku na náhradu škody přinejmenším podstatně ovlivnil, ne-li přímo vyloučil.

Popsané závěry rozsudku v tomto ohledu pak NSS dále upřesňuje ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2018, čj. 6 Afs 232/2018-32. Dle NSS rozsudek akcentuje to, že vyměřovací a doměřovací řízení se týká téže daňové povinnosti, přičemž skutečnost, že tato daňová povinnost byla vyměřena postupem dle § 140 daňového řádu nevylučuje, aby později vznikl nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu. NSS však jedním dechem dodává, že odpověď na otázku, za jaké období úrok daňovému subjektu v takovém případě náleží, rozsudek neobsahuje, přičemž při posouzení této otázky lze zvažovat mimo jiné i to, do jaké míry se svých práv v daňovém řízení dovolával sám daňový subjekt, resp. do jaké míry a zda vůbec se uplatní zásada (právo náleží bdělým). Sám NSS tedy přiznává, že takový závěr, že by daňovému subjektu náležel úrok na základě výsledků doměřovacího řízení od původní úhrady konkludentně vyměřené daně, v rozsudku není obsažen. Za zmínku pak stojí rovněž rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2018, čj. 8 Afs 85/2018-40, který je rovněž v rozhodující míře postaven na závěrech rozsudku .¹¹⁾ NSS se ve zmíněném rozsudku výslovně odmítl zabývat otázkou, zda daňovému subjektu náleží úrok již od okamžiku úhrady konkludentně vyměřené daně, neboť to nebylo předmětem řízení před správcem daně ani krajským soudem. NSS poté přihlédl k tomu, že i v daném případě došlo ke změně dodatečných platebních výměrů ve prospěch daňového subjektu (stěžovatele) v odvolacím řízení po zásahu soudu, přičemž daňový subjekt (stěžovatel) označil jako nezákonné jednání správce daně právě jeho rozhodnutí v doměřovacím řízení. Ve změně dodatečných platebních výměrů novým rozhodnutím o odvolání proto NSS spatřoval změnu rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu, tedy naplnění první podmínky pro přiznání úroku. Dle NSS pak tvoří daňové řízení materiálně jeden celek, v jehož rámci zaplatil daňový subjekt více, než byla jeho daňová povinnost, přičemž nejméně od vydání dodatečných platebních výměrů tomu tak bylo v důsledku pochybení správce daně. Daň uhrazená na základě platebních výměrů tak musí být považována za uhrazenou v souvislosti s nezákonnými dodatečnými platebními výměry, což je pro účely posouzení naplnění podmínky úhrady daně ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu dostačující.

Právní úprava úroku z neoprávněného jednání správce daně obsahuje nejen pravidla, za kterých nárok na tento úrok vzniká, ale také pravidla, podle nichž se tento úrok přiznává a vyplácí, jakož i prostředky ochrany, jimiž lze brojit proti postupu správce daně. Rovněž ohledně těchto pravidel se objevují určité interpretační problémy, které se v minulosti stávaly a čas od času stále stávají předmětem sporu. V této části článku se proto budeme věnovat právě těmto procesním aspektům úroku z neoprávněného jednání správce daně a způsobu, jakým na specifické problémy s nimi spojené zareagovala správní praxe.

Dle § 254 odst. 3 daňového řádu je správce daně povinen úrok z neoprávněného jednání správce daně přiznaný podle tohoto ustanovení předepsat na osobní daňový účet do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno, změněno nebo prohlášeno za nicotné, anebo ode dne prohlášení neoprávněného vymáhání. Z dikce citovaného ustanovení tak jednoznačně vyplývá, že správce daně je povinen ve věci přiznání a předepsání úroku konat z moci úřední. Problematická je ovšem formulace „úrok přiznaný podle tohoto ustanovení“, kterou užívá ustanovení § 254 odst. 3 daňového řádu pro vymezení úroku, jež má správce daně předepsat na osobní daňový účet daňového subjektu, neboť ta napovídá o nutnosti před předepsáním úroku z neoprávněného jednání provést samostatný akt jeho přiznání. Uvedenou problematikou se nepřímo zabývá rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, čj. 2 Afs 15/2017-23. Zmíněný rozsudek se zabývá především procesními aspekty rozhodování o úroku z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu, avšak činí tak zejména prostřednictvím jejich srovnání s mechanismem přiznání úroku dle § 254 daňového řádu. NSS si všímá, že na rozdíl od úroku z vratitelného přeplatku, u kterého § 155 odst. 5 daňového řádu ukládá správci daně při jeho přiznání o tom vydat rozhodnutí ve smyslu § 101 daňového řádu, Teprve v případě podání námitky proti takovému postupu dle § 254 odst. 5 daňového řádu dojde ke „zprocesnění“ tohoto institutu, kdy je správce daně povinen vydat ve věci rozhodnutí. NSS pak spatřuje důvod v odlišnosti zákonné úpravy přiznávání obou úroků v podmínkách pro jejich přiznání, kdy přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu předchází zrušující rozhodnutí nadřízeného orgánu, které vyjasňuje sporné otázky, přičemž přiznání úroku z vratitelného přeplatku žádný takový akt nepředchází. ¹²⁾ Dle našeho názoru ovšem stojí za povšimnutí, jaké důvody NSS akcentuje ve vztahu k povinnosti správce daně vydat rozhodnutí dle § 155 odst. 5 daňového řádu. Těmito důvody jsou zejména právní jistota daňových subjektů, účinný přístup k soudní ochraně a existence formalizovaného aktu, který umožní rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta daného aktu, obsah práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno.

Zmíněné ideály jsou nepochybně hodny následování také v případě úroku z neoprávněného jednání správce daně, avšak dle našeho názoru toliko faktický postup při jeho přiznávání možnost jejich plné realizace zcela neumožňuje. Pokud totiž daňový subjekt nekontroluje stav svých osobních daňových účtů, nebo nenastane situace, na základě které by se o možném pohybu na těchto osobních daňových účtech dozvěděl, pak v podstatě nemá možnost se o (ne)předepsání úroku dozvědět. Uvedenou situaci lze vnímat jako do jisté míry problematickou ve vztahu k vyplácení vratitelného přeplatku, který může předepsáním úroku vzniknout. NSS totiž v rozsudku ze dne 14. 12. 2017, čj. 9 Afs 286/2017-26, dovodil, že ustanovení § 254 odst. 3 daňového řádu je nutné vykládat tak, že ačkoli stanoví správci daně povinnost předepsat úrok do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí na osobní daňový účet daňového subjektu, již mu nestanoví povinnost částku případně vzniklého vratitelného přeplatku bez žádosti vracet. NSS zde vyšel z premisy, že pokud povinnost správce daně vracet finanční prostředky z moci úřední existuje, je výslovně v zákoně uvedena, přičemž to není případ ustanovení § 254 odst. 3 daňového řádu.¹³⁾ Pokud je však existence nároku na úrok či jeho výše sporná, pak často teprve žádostí daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku může dojít k uplatnění prostředků ochrany, tedy slovy NSS k „zprocesnění“ tohoto institutu postupem dle § 254 odst. 5 daňového řádu. NSS tak lze přisvědčit v tom, že předcházející zrušení či změna rozhodnutí o stanovení daně pro nezákonnost nebo prohlášení nicotnosti takového rozhodnutí by mělo vyjasnit podstatnou část sporných otázek při posuzování nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně. Jak ovšem vyplývá také z obsahu tohoto článku, v praxi existuje řada situací, kdy je stále otázka vzniku nároku na úrok a jeho případná výše předmětem sporu.

Se shora popsaným problémem pak souvisí rovněž problematika prostředků ochrany, které má daňový subjekt proti postupu správce daně dle § 254 daňového řádu k dispozici. Ustanovení § 254 odst. 5 daňového řádu předpokládá možnost podání proti úkonu správce daně ve smyslu § 254 odst. 1 až 4 daňového řádu, avšak s podstatnou modifikací, že proti rozhodnutí správce daně o takové námitce připouští možnost podání odvolání. Podstatné ovšem je, že § 159 odst. 1 daňového řádu limituje možnost podání námitky proti úkonu správce daně lhůtou 30 dnů počítanou ode dne, kdy se osoba zúčastněná na správě daní o tomto úkonu dozvěděla. I v případě marného uplynutí lhůty pro podání námitky dle § 254 odst. 5 ve spojení s § 159 daňového řádu tak má daňový subjekt možnost se svými podáními domáhat předepsání úroků ve správné výši. Pokud tedy správce daně odmítá daňovému subjektu doplatit zbylou část zákonného úroku, lze dle NSS proti jeho postupu brojit dle § 38 daňového řádu. Úkony správce daně učiněné v souvislosti s případným doplacením zbylé části tohoto úroku jsou však dle NSS neformální (faktické) a nepředstavují rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), pročež proti nim lze brojit pouze žalobou proti nezákonnému zásahu podle § 82 a násl. s. ř. s. NSS pak považuje výše uvedenou koncepci fakticity úkonů a možnost jejich provádění v rámci běhu lhůty pro placení daně za zásadní pro možnost správce daně revidovat výši přiznaného úroku z neoprávněného jednání správce daně, neboť ten je zásadně povinen takový úrok přiznávat v zákonné výši. V tom ovšem spatřujeme určitý problém současné právní úpravy, neboť ta správci daně výslovně neposkytuje nástroje, kterými by mohl výši úroku z neoprávněného jednání následně revidovat, ani které by mu stanovovaly postup, jak s takovou revizí daňový subjekt seznámit. Za předpokladu, že je postup správce daně při předepisování úroku dle § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu považován za postup toliko faktický, je správce daně nucen při revizi nároku na tento úrok (pokud nedošlo k jeho včasnému „zprocesnění“ postupem dle § 254 odst. 5 daňového řádu) operovat v „šedé zóně“, kdy mu zákon nestanoví jasná pravidla takového postupu. Správce daně tak především nedisponuje žádným „titulem“, na základě kterého by mohl provést případné operace v evidenci daní, jimiž by zasáhl do osobních daňových účtů daňového subjektu. Jako problematické je v takové situaci třeba vnímat především ohrožení právní jistoty adresátů právních norem a transparentnost takového postupu.

Autorům tohoto článku je známa praxe orgánů Finanční správy, která s ohledem na množství sporných případů přistoupila k vydávání rozhodnutí o úroku dle § 254 ve spojení s § 101 daňového řádu. Považujeme takový postup nejen za možný,¹⁴⁾ ale i žádoucí. Účelem takového postupu je především transparentnost přiznaného úroku a zajištění jednotné správní praxe, jakož i existence jasných pravidel pro jeho revizi. Jedná se ve své podstatě o rozhodnutí, neboť z textace § 254 odst. 1 daňového řádu je zřejmé, že nárok na tento úrok vzniká přímo ze zákona. Okolnost vydání takového rozhodnutí pak nemá vliv na běh 15denní lhůty pro předepsání úroku na osobní daňový účet daňového subjektu, neboť počátek jejího běhu váže § 254 odst. 3 daňového řádu na den účinnosti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno, změněno nebo prohlášeno za nicotné, anebo ode dne prohlášení neoprávněného vymáhání. Daňový subjekt je tak v přiměřeném čase seznámen s tím, na základě jakých skutkových a právních důvodů mu byl úrok z neoprávněného jednání správce daně (ne)přiznán, a popřípadě v jaké výši. Daňový subjekt tak má možnost nejen požádat o vrácení vratitelného přeplatku, který mohl předepsáním úroku vzniknout, ale rovněž rozhodnutí správce daně napadnout odvoláním, kdy je odstraněn mezičlánek v podobě podání námitky dle § 254 odst. 5 daňového řádu.¹⁵⁾ Proti rozhodnutí o takovém odvolání pak lze samozřejmě brojit žalobou dle § 65 a násl. s. ř. s. Podstatnou výhodu v takovém postupu pak spatřujeme rovněž v tom, že deklarace přiznání, či odepření určitého nároku rozhodnutím zakládá překážku věci rozhodnuté. Dle § 101 odst. 4 daňového řádu totiž lze přiznat stejné právo nebo uložit stejnou povinnost ze stejného důvodu témuž příjemci rozhodnutí pouze jednou. Vyjdeme-li tedy ze skutečnosti, že úrok z neoprávněného jednání správce daně vzniká na základě zákonem přesně definovaných podmínek, kdy je podkladem změna, zrušení nebo prohlášení nicotnosti konkrétního rozhodnutí, na základě něhož nebo v souvislosti s nímž byla provedena úhrada daně, případně prohlášení neoprávněného vymáhání, pak nelze o přiznání téhož úroku na základě totožných okolností rozhodnout znovu. V případě, kdy je třeba provést revizi takového rozhodnutí, pak správce daně disponuje zákonem definovanými nástroji v podobě dozorčích prostředků,¹⁶⁾ u nichž zákon daňovým subjektům nabízí rovněž přesně definované prostředky ochrany v případě jejich využití. Jedná se proto dle našeho názoru o řešení, které poskytuje daleko vyšší standard právní jistoty všem adresátům dotčených ustanovení.

Vybrané otázky při aplikaci úroku z neoprávněného jednání správce daně / 1. část

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.