Udržování protiprávního jednání

MOTO (právní věta, chcete-li):

^{1) 2)}

Je zažitou správní praxí, že správce daně³⁾ může činit vše, co uzná za vhodné, ale jen do té doby, než mu jeho činnost soudy posoudí jako nezákonné jednání. Vzhledem k tomu, že je v České republice dovolání se práva během na dlouhou trať, mají správci daně dostatek času zlikvidovat nejednu firmu ještě před tím, než se domůže spravedlnosti u soudu. Není nutné v tomto případě poukazovat např. na řadu řízení kolem zajišťovacích příkazů.

Proto je dobré poukázat na další posouzení (ne)zákonnosti jednání správce daně druhým senátem Nejvyššího správního soudu, které by mohlo do samotné správy daní vnést nový vítr, a změnit tak dosavadní zaběhlou praxi správce daně.

Vztah k následujícím právním normám:

Vztah k následujícím rozsudkům Nejvyššího správního soudu (zdroj www.nssoud.cz):

Rozhodoval jsem se před psaním tohoto krátkého zamyšlení nad posuzovaným postupem správce daně, zda by nestačilo pouze poukázat na rozsudek druhého senátu Nejvyššího správního soudu ve výčtu zajímavých rozsudků, ale asi by to nebylo ono. Pokud by byl tento rozsudek zveřejněn mezi ostatním krátkými anotacemi ostatních judikátů, asi by jako takový zapadl a jeho význam by nebyl realizován do praxe.

Proto jsem se rozhodl na tento rozsudek poukázat rozsáhleji, a to ve vztahu k jinému rozsudku, tentokrát pátého senátu Nejvyššího správního soudu, který posuzoval stejnou věc, ale nedospěl k závěru, že by měl být dosavadní postup správce daně jakkoliv revidován v rámci odvolacích (žalobních) námitek, zejména pak odvolacím orgánem.

Soudci Nejvyššího správního soudu, kromě jiného, posuzovaly chování správce daně před zahájením konkrétního nalézacího řízení, resp. před zahájením řízení o zajištění vybraných výrobků.

Oba rozsudky mají jiný výrok a liší se i odůvodnění rozsudku ve věci historického chování správce daně.

V obou posuzovaných případech bylo najisto postaveno, že správce daně, v tomto případě pracovník Celní správy ČR, věděl v dostatečném předstihu o tom, že daňový subjekt, jako žalobkyně, koná něco, co jí bylo až po několika letech vytknuto. V prvém případě byla daňovému subjektu dodatečně stanovena spotřební daň, ve druhém případě zajištěn líh.

Jak k tomu docházelo? Lze mít za to, že vznik tohoto „nezákonného“ jednání správce daně má kořeny v zažitých postupech správce daně. Celní správa ČR má v rámci své činnosti vyčleněno několik pracovníků, kteří provádějí průběžně, pravidelně a opakovaně tzv. „mobilní dohled“ nad činností konkrétních daňových subjektů. Jde zejména o daňové subjekty, které mají více či méně něco do činění s výrobou, pohybem, prodejem nebo skladováním vybraných výrobků. Tento mobilní dohled je vykonáván v rámci jednotlivých postupů při správě daní. Jsou jimi např. vyhledávací činnosti či místní šetření. V rámci manipulace s lihem to může být i dohled za využití kamerového systému. Tito pracovníci Celní správy ČR jsou na svou činnost odborně vyškoleni.⁴⁾ a proto jsou schopni, resp. měli by být schopni, odborně posoudit chování a postupy jednotlivých daňových subjektů. Názor Generálního ředitelství cel je ale trochu umírněnější. Generální ředitelství cel zastává názor, že daňový subjekt není oprávněn se spoléhat bez dalšího na profesionalitu správce daně a z jeho nečinnosti vyvozovat závěry o tom, že činnost, jíž daňový subjekt takto „vyzkoušel“, je v souladu se zákonem, neboť správce daně vůči němu (zatím) žádné kroky nečiní, a tedy v ní může pokračovat.⁵⁾ Právní oddělení Generálního ředitelství cel má za to, že pokud se správce daně seznámí s činností daňového subjektu, či s jeho postupy, není daňový subjekt oprávněn spoléhat se na to, že se jimi správce daně bude kvalifikovaně zabývat (byť je to jistě jeho povinnost) a že v případě porušení zákona z takto zjištěných skutečností vyvodí bez zbytečného odkladu vůči odvolateli důsledky. Tento názor Generálního ředitelství cel, neboť byl součástí spisu, potvrdil i pátý senát Nejvyššího správního soudu.

Z odůvodnění rozsudku NSS ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 5 Afs 2/2015-76, ve věci lze vyčíst:

Přesně opačně se pak vyslovil druhý senát, když dal za pravdu stížní námitce žalobkyně. Z odůvodnění rozsudku NSS ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 2 Afs 259/2017-32, ve věci

Druhý senát Nejvyššího správního soudu vyslovil ve svém odůvodnění tohoto rozsudku ještě jednu podstatnou myšlenku:

Tento názor druhého senátu Nejvyššího správního soudu působí jako hojivá náplast na rozervané srdce nejednoho podnikatele, neboť představa, že by dala Celní správa ČR daňovému subjektu čas na zjednání nápravy, pokud objeví nějaké jeho pochybení, je z oblasti science fiction.

Je mi zcela jasné, že pokud se bude posuzovat chování daňového subjektu, který jakkoliv manipuluje s vybranými výrobky, bude nutno zvýšené obezřetnosti. Ale i v tomto případě je nutné rozlišovat mezi daňovým subjektem, který je správci daně znám, má dlouhodobější podnikatelskou činnost, jeho dosavadní činnost nejeví známky podvodného jednání, spolupracuje, platí, předkládá výkazy a přiznání, a daňovým subjektem, jež byl založen (vznikl) před několika měsíci a správce daně s ním nemá žádné zkušenosti.

Závěrem lze tedy dodat, že se i v případě vědomé, či nevědomé nečinnosti správce daně blýská na lepší časy. Druhý senát Nejvyššího správního soudu se na rozdíl od pátého senátu zastal daňového subjektu, a přiznal mu tak práva, která mu zaručují základní zásady správy daní. V případech, kdy správce daně bude dlouhodobě a vědomě udržovat protiprávní jednání daňového subjektu, může dojít z jeho strany k nezákonnému jednání, které může mít vliv na samotnou zákonnost rozhodnutí o dani či o jiné povinnosti vůči daňovému subjektu. Samozřejmě ve vazbě na toto nezákonné jednání správce daně. Je tedy pravdou, že by toto nezákonné jednání neměly jen tak přecházet odvolací orgány, a ani soudy, pokud jsou daňovým subjektem namítány.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.