Prostředky ochrany před podáním zásahové žaloby

Podle Listiny základních práv a svobod [usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina základních práv a svobod“)] se každý může domáhat u soudu svého práva, pokud je mu do něj zasaženo např. orgánem veřejné moci. Podle soudního řádu správního [zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] „

Aby byla soudní kontrola skutečně účinná, a nikoliv jen formální, nemůže ponechat zcela bez povšimnutí žádnou z oblastí výkonu veřejné moci, resp. jejich forem. Proto je vedle možnosti soudního přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, tj. individuálního správního aktu, zavedena i možnost soudní ochrany vůči nezákonnému, tj. sice neformálnímu, ale faktickému zásahu správního orgánu.

Důležité je si uvědomit, že podle bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu není účelem žaloby na ochranu před nezákonným zásahem obecně přezkum procesního postupu správního orgánu ve správním řízení. Tento postup může být předmětem přezkumu v rámci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, protože procesní stránka věci je neoddělitelnou součástí zákonnosti konečného rozhodnutí. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nepřichází v úvahu v běžícím správním řízení, neboť žaloba na ochranu před nezákonným zásahem je svou povahou subsidiární vůči žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Subsidiarita vůči ostatním žalobním typům znamená, že zásahová žaloba je přípustná teprve tehdy, pokud nepřichází v úvahu podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 a násl. s. ř. s.), a ani podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy (§ 101a a násl. s. ř. s.). Je nepochybné, že ústřední roli v systému žalob podle s. ř. s. hraje žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s.; nečinnostní žaloba a zásahová žaloba hrají roli pomocného prostředku ochrany a doplňku tam, kam ochrana podle § 65 a násl. s. ř. s. nedosáhne [srov. také usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 6 Afs 270/2015, bod [52], ve kterém rozšířený senát odkázal na své usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS].

Soudní ochrana proti nezákonnému zásahu je subsidiární tam, kde veřejná správa disponuje účinnými prostředky k ochraně práv osob, které tvrdí, že konáním (nečinností) veřejné správy bylo zasaženo do jejich veřejných subjektivních práv. Nastupuje v případech, kde tyto prostředky ve veřejné správě k dispozici nejsou, nebo sice jsou, ale nedošlo jejich použitím ke zjednání nápravy, případně i tam, kde takové prostředky nejsou dostatečně efektivní a soudní ochranu odsouvají v čase tak, že ji vlastně činí toliko formální.

Při koncipování zásahové žaloby bývá zcela nejsložitější formulace petitu. Nestačí si jen ujasnit, co žalobci vadí, ale jaké zákonné možnosti pomoci má soud a jaký zásah soudu bude co do účinnosti nejmenší možný, aby byla dodržena zásada subsidiarity správního soudnictví. Psaní žaloby je tak důležité začít právě formulací petitu. Pokud v něm nebude žalobce úspěšný, tak psát zbytek žaloby je jen ztrátou času.

V prvé řadě je potřeba zjistit, zda je činnost státní moci, proti níž se chce subjekt bránit, nějak formalizována. Nejobecnější formou je tzv. „dopis tetě“, jak se mezi daňovými poradci vžilo označení pro přípis od správce daně, který není rozhodnutím podle daňového řádu [zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)]. Avšak zdaleka nejčastější formou je rozhodnutí. Pokud je proti němu přípustný řádný opravný prostředek, je na rozdíl od zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), třeba ověřit, zda jej správce daně připustil v souladu s příslušným daňovým zákonem. Za účinnosti ZSDP totiž platilo, že řádný opravný prostředek musí nadřízený správce daně projednat, i když jej správce daně připustil v rozporu se zákonem. Daňový řád tuto benevolenci již opustil. Nezřídka tak správce daně poučí daňový subjekt o možnosti brojit proti rozhodnutí opravným prostředkem a po jeho podání daňový subjekt obdrží rozhodnutí o zastavení řízení.

V případě, že řádný opravný prostředek je přípustný, je nezbytné jej před podáním žaloby dle § 85 s. ř. s. vyčerpat. Sama skutečnost, že je závadový stav zhmotněn do rozhodnutí neznamená, že je vyloučeno brojit proti němu zásahovou žalobou. Rozhodnutí je třeba podrobit testu přípustnosti žaloby podle § 65 s. ř. s. (blíže především usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dně 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006-54) a podle § 79 s. ř. s. Pokud se žalobce přenese přes množství podmínek, výjimek a jiných nástrah obsažených v testech přípustnosti žalob, může přistoupit k formulaci petitu u zásahové žaloby.

Obvykle jde ale o petity dva. První pro případ, že zásah bude ke dni rozhodnutí soudu o žalobě trvat, a druhý, pokud se bude jednat o již skončený zásah. Soud totiž rozhoduje vždy na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, pokud zásah trvá. Pokud netrvá, tak na základě skutkového stavu zjištěného ke konci zásahu. Petity je třeba formulovat jako eventuální. Druhá varianta je možná, když se smíříme s tím, že zásah budeme podrobně monitorovat po celou dobu jeho průběhu. Pak stačí formulovat jen první , který změníme poté, co zásah skončí. Po hmotné stránce je třeba rozhodnout, zda chceme, aby soud uložil správnímu orgánu něco aktivně vykonat či se něčeho zdržet.

Pro první druh petitu bude typické, pokud správce daně něco nečinní, ač má, a nejde o nečinnost podřaditelnou pod nečinnost vymezenou v § 79 s. ř. s. Obvyklá je nečinnost při provádění daňové kontroly. Oproti tomu je druhý typ petitu možný v situaci, kdy správce daně činí, co činit dle zákona nemá, a my chceme po soudu, aby mu uložil zákaz v protiprávnostech pokračovat. Půjde např. o daňovou kontrolu prováděnou po marném uplynutí prekluzívní lhůty. Při formulaci petitu je potřeba respektovat, že některé postupy při správě daní mohou mít dvojí podobu. Mohou představovat zásah coby celek, anebo jen některé úkony či jiné akty správce daně, kterou jsou součástí postupu při správě daní. Nejde o rozdíly samoúčelné, protože od tohoto posouzení se odvíjí klíčová okolnost – lhůta pro podání zásahové žaloby. Přitom dospěla k závěru, že lhůta pro podání žaloby může být odlišná i pro jednotlivé žalobní body v rámci jedné žaloby (blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 Afs 28/2014-51).

V tomto rozsudku rovněž Nejvyšší správní soud stvořil pravidlo, že Je tak třeba pečlivě vážit, co přesně chceme odstranit a čeho tím chceme dosáhnout, abychom nezmařili celou žalobu nevhodně formulovaným petitem.

I v případě zásahové žaloby platí universální pravidlo dle § 85 s. ř. s., že žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Tato podmínka ovšem nemusí být splněna v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.

V dalším textu jsou uvedeny opravné prostředky, které je nutno vyčerpat před podáním zásahové žaloby, a to ve vztahu k jednotlivým úkonům a postupům při správě daní.

Postup k odstranění pochybností je kontrolní postup, kterého může správce daně využít po podání přiznání před vyměřením daně. V praxi se nejčastěji ze strany daňových subjektů brojí proti samotnému zahájení postupu k odstranění pochybností, např. pro nekonkrétnost výzvy, a proti způsobu jeho provádění, např. proti dlouhé době provádění.

¹⁾ se ustálila na pozici, že zahájení postupu k odstranění pochybností na základě nekonkrétní výzvy je nezákonným zásahem, proti kterému se lze bránit zásahovou žalobou. V této otázce nepanují žádné spory.

Protože každé vyměřovací řízení, zahájené na základě podaného daňového přiznání, končí meritorním rozhodnutím o vyměření daně, bylo judikaturou²⁾ vyžadováno, aby v případě námitek proti délce provádění vytýkacího řízení³⁾ byla podávána nečinnostní žaloba. Tento přístup byl podstatně změněn rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 Ans 10/2012-52, podle kterého i v případě žaloby proti příliš dlouhému provádění postupu k odstranění pochybností je nutno podat zásahovou žalobu.

Ještě před nedalekou dobou rovněž platilo pravidlo, že proti provádění postupu k odstranění pochybností (ať už z jakéhokoliv důvodu) je nutno podat nejdříve stížnost podle § 261 daňového řádu a poté žádost o přešetření způsobu vyřízení této stížnosti, tzv. stížnost na stížnost. Teprve poté bylo možno přistoupit k podání žaloby.⁴⁾

Zásadní zlom v této zavedené praxi přineslo rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017-42, ve věci , podle kterého stížnost ani žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti dle § 261 daňového řádu není jiným právním prostředkem ochrany nebo nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s., který je nutno před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správce daně vyčerpat.

Důležité je si v této souvislosti uvědomit, že případné podání takové stížnosti nemá vliv na běh subjektivní lhůty pro podání žaloby.

I v případě daňové kontroly platí, že její zahájení nebo samotné provádění může být podle okolností nezákonným zásahem, proti kterému je možno podat zásahovou žalobu. A rovněž i v případě žaloby na nezákonnost daňové kontroly platí, že před jejím podáním není nutno podat stížnost ani žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti.

Místní šetření je jedním z postupů při správě daní (§ 80 až 84 daňového řádu). Může být nezákonným postupem jako celek, či mohou být nezákonné jednotlivé úkony v jeho rámci provedené. Jelikož je místní šetření ze své povahy časově velmi koncentrované (zpravidla do jednoho dne), nebude docházet k výše předestřeným problémům při určování počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby.

Daňový řád neumožňuje proti nezákonnému šetření, ani jednotlivým úkonům v jeho rámci prováděným, řádný prostředek obrany ve smyslu plnohodnotného řádného opravného prostředku, a proto ve smyslu výše cit. usnesení ve věci není nutné před podáním zásahové žaloby žádný vyčerpat. Jinou otázkou je, zda to není praktické. Pokud budeme aktivovat stížnost, můžeme se před podání žaloby dozvědět postoj daňového orgánu k našim výhradám a jsme tak schopni lépe precizovat svou žalobní argumentaci. Samozřejmě za podmínky, že správce daně nevyužije maximální lhůtu pro vyřízení stížnosti (§ 261 odst. 4 daňového řádu), která je prakticky identická se subjektivní lhůtou pro podání zásahové žaloby. Výjimkou bude zajištění věci, o kterém se podle § 83 odst. 3 daňového řádu vydává samostatné rozhodnutí, které bude vždy napadnutelné odvoláním, a rozhodnutí o odvolání samostatnou žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. Důvodem je zásah do práva vlastnit majetek, když jej konstituující rozhodnutí musí být vždy přezkoumatelné soudem (blíže čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tomu konečně svědčí i níže rozebíraná k zapůjčení dokladů.

Značné množství sporů bývá vedeno mezi daňovými subjekty a správci daně o rozsah, v jakém je v různé fázi řízení daňovému subjektu zpřístupněn spis, který je v dané věci veden. Nejčastěji jsou tyto spory vedeny o rozsah nahlížení do vyhledávací části spisu.

Dřívější ⁵⁾ dospěla např. k závěru, že nevydání opisů či stejnopisů z daňového spisu, případně podmiňování vydání některých opisů zaplacením správního poplatku, není nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Proti případnému nezákonnému odepření vydání opisů či stejnopisů správcem daně je daňový subjekt oprávněn brojit až žalobou proti konečnému rozhodnutí v daňovém řízení. Při účinnosti ZSDP potom platilo, že pouze v případě, že žádost o pořízení opisů je spjata s probíhajícím daňovým řízením, lze se nápravy domáhat nejprve podáním, v němž je možné namítat rovněž nezákonný postup správce daně při odepření práva na vydání opisů, a následně podáním správní žaloby proti rozhodnutí nadřízeného správce daně o odvolání.

Neumožnění nahlédnutí do určité části spisu nebo nevydání opisu určité části spisu je považováno za procesní postup, kterým správce daně upravuje vedení řízení. Obecně přitom platí, že přezkoumání zákonnosti vedení správního řízení v rámci řízení o ochraně před nezákonným zásahem by bylo přezkumem předčasným a odporujícím systematice s. ř. s.. Námitky proti rozsahu nahlížení do spisu je tak nutno uplatnit v meritorním řízení, např. jako porušení práva na spravedlivý proces.

Přesto dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. ledna 2018, č. j. 9 Afs 85/2016-51, k závěru, že „

Ve výjimečných případech tak bude možno podat proti rozsahu nahlížení do spisu zásahovou žalobu. Půjde o případy, ve kterých bude daňovému subjektu v rozporu se zákonem znemožněno nahlížet do podstatné části daňového spisu, event. o případy, kdy správce daně opakovaně a hrubě poruší pravidla pro zpřístupnění daňového spisu.

Podmínkou pro podání žaloby opět není stížnost ani žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti.

Zvláštní postavení má zapůjčení dokladů a jiných věcí nebo odebrání vzorků podle § 82 odst. 4 daňového řádu. K jejich vrácení daňový řád stanoví pevnou zákonnou lhůtu, kterou lze modifikovat jen rozhodnutím, proti kterému je přípustné odvolání a žaloba jej napadající. V podrobnostech odkazujeme na sérii rozsudků Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Afs 116/2015 a 4 Afs 216/2014, a s tím související rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, které uvedený závěr dopodrobna vysvětlují.

Jiná by byla situace, kdyby správce daně nedodržel zákonnou lhůtu pro vrácení dokladů, jiných věcí a odebraných vzorků. Proti této formě nečinnosti je třeba se bránit podnětem proti nečinnosti podle § 38 odst. 1 písm. a) daňového řádu, což je nezbytné vnímat jako prostředek obrany ve smyslu § 85 s. ř. s., a teprve poté lze aktivovat zásahovou žalobu. Uvedený závěr je možné zobecnit tak, že proti jakékoliv nečinnosti, která je odstranitelná cestou podnětu proti nečinnosti, je třeba jej vyčerpat. To je podmínkou řízení k projednání žaloby proti nečinnosti podle § 79 s. ř. s., když její podstata tkví v nevydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, stejně jako podmínkou řízení k podání žaloby proti nezákonnému zásahu, když jde o nečinnost nespadající pod vydání rozhodnutí nebo osvědčení.

Časté spory vznikají o bezvadnost podání. Má-li správce daně za to, že je podání vadné, musí vydat výzvu podle § 74 odst. 1 daňového řádu. Nezřídka se stává, že i když podatel odpoví, že žádné vady vytýkané správcem daně podání nemá, tak správce daně neodpoví a mlčky považuje podání na nulitní. Či správce daně setrvá na svém názoru vyjádřeném ve výzvě a podatele vyrozumí tzv. dopisem tetě, že podání považuje nadále za defektní. Vyrozumění ve smyslu § 74 odst. 3 daňového řádu není rozhodnutím ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. (blíže rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 06. 2011, č. j. 57 Af 28/2011-15), a proto lze proti postupu správce daně brojit dvojím způsobem. Buď primárním způsobem nepřímo v navazujícím řízení se domáhat toho, že příslušný úkon učiněn byl (podáno přiznání, odvolání, námitka atd.), a proti meritornímu rozhodnutí o dani brojit odvoláním a žalobou. Nebo přímo napadnout zásahovou žalobou stav, kdy správce daně nebere na podání ohled, ale to pouze v případě, že se nelze domoci nápravy jinak. Typickou bude situace, kdy daňový subjekt podá odvolání, správce daně jej vyzve k odstranění jeho vad a daňový subjekt setrvá na názoru o bezvadnosti odvolání. Zde je potřeba brojit proti nečinnosti správce daně při vyřízení odvolání podnětem podle § 38 daňového řádu a návazně žalobou podle § 79 a násl. s. ř. s. Použití zásahové žaloby je vyloučeno. Přednost by tak měly dostat žaloby podle § 65 a násl. a § 79 a násl. s. ř. s., protože zásahová žaloba je jen zbytkovou kategorií ochrany veřejných subjektivních práv jednotlivce.

Vyloučení úřední osoby pro podjatost je v daňovém řádu konstruováno jako následek, který ke své existenci nepotřebuje individuální správní akt, ale nastává přímo ze zákona. Rozhodnutí o námitce podjatosti vydané podle § 77 odst. 4 daňového řádu je tak již jen deklaratorním rozhodnutím, které je pro svou procesní povahu vyloučeno z přezkumu žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. (blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2018, č. j. 3 Afs 54/2017-25). To samozřejmě nevylučuje možnost procesní vady způsobené činností vyloučené osoby napadnout zásahovou žalobou. Při vědomí její opakovaně rozebírané subsidiarity si ovšem lze obtížně představit následek, který by se nepromítl v řízení tak, aby podjatost mohla být prošetřena jako jakákoliv jiná procesní vada. Pokud by taková situace nastala, Nejvyšší správní soud hodnotí námitku podjatosti, resp. rozhodnutí o ní toliko jako výkon dozorčího práva správního orgánu, a proto jsme názoru, že jej není třeba vyčerpat před podáním zásahové žaloby.

Vyhledávací činnost a vysvětlení jsou postupem jako místní šetření, daňová kontrola či postup k odstranění pochybností. Při podání zásahově žaloby tak není potřeba vyčerpat žádné prostředky obrany podle daňového řádu.

Právní úprava předvolání je v podstatě identická, jako právní úprava obsažená v § 29 ZSDP. Nevidíme tak důvod odchylovat se od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 7 Aps 2/2010-51, č. 2086/2010 Sb. NSS, který přijal závěr, že nedůvodné předvolání může naplnit pojmové znaky nezákonného zásahu. Prostředek obrany daňový řád neposkytuje, takže je možné jej napadnout přímo zásahovou žalobou.

V oblasti exekucí dochází právě nyní k turbulentním změnám, a proto je velmi obtížné poskytnout spolehlivý návod, jak postupovat. Snad jen ve (slabé) důvěře v temporální účinky rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu adorované v usnesení ve věci (část V, body 51 až 55) lze doufat, že nedojde ke změně omezující přístup k soudu. Důvodem očekávaných změn je usnesení 1. senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 1 Afs 271/2016-44, který postoupil rozšířenému senátu téhož soudu otázku: Již dřív 1. senát Nejvyššího správního soudu doufal, že rozšířený senát posoudí i způsob ochrany před exekučním příkazem v případě usnesení ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160, ale jeho očekávání se nenaplnila.

Dnes je možné napadnout exekuci dvojí cestou. Buď žalobou přímo proti exekučnímu příkazu (pokud nejde o typ exekučních příkazů, proti nimž je stále možné se odvolat), anebo brojit proti exekučnímu příkazu námitkou a žalobou proti rozhodnutí napadnout až rozhodnutí o námitce. To zmiňujeme pouze na okraj, protože jde o žaloby podle § 65 a násl. s. ř. s.

Uplatnění zásahové žaloby je doposud nejasné. Příčinou je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 Afs 119/2017-106, ve věci který o její aplikaci mlčí, když v publikované právní větě uvádí: Pokud tedy bude správce daně evidovat na straně osobního daňového účtu nedoplatek, se kterým daňový subjekt nebude souhlasit (např. předepsané úroky z prodlení či penále dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017-26, ve věci ), pak jako by Nejvyšší správní soud naznačoval, že se proti tomuto stavu nelze bránit zásahovou žalobou. Dlužno ale dodat, že jde jen o vývody obou autorů. Fakticky k tomu cit. rozsudek ve věci mlčí. Nicméně jsme přesvědčeni, že z důvodů procesní opatrnosti je možné doporučit nesrovnalosti na osobních daňových účtech napadat zásahovou žalobou, ve smyslu cit. usnesení ve věci bez vyčerpání jakéhokoliv prostředku obrany podle daňového řádu, a zároveň podat námitky podle § 159 daňového řádu a proti nim brojit žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s.

Ve smyslu cit. rozsudku ve věci vystává otázka, zda lze nějak napadnout rozhodnutí o změně exekučního titulu podle § 169 daňového řádu. Samozřejmě v prvé řadě odvoláním, ale sporný je soudní přezkum. Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Af 13/2016 – 47-49 (Mirko Möllen, insolveční správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft), jde o rozhodnutí upravující vedení řízení, a proto je soudní přezkum vyloučen podle § 70 písm. c) s. ř. s. S tím ale rozhodně nesouhlasíme. Je-li soudně přezkoumatelný exekuční příkaz, pak stejně tak musí být přezkoumáno rozhodnutí, kterým se takový exekuční příkaz mění, právě v té nejzásadnější položce jako je exekuční titul. názoru městského soudu by vedla k výluce soudního přezkumu u podstatných zásahů do majetku jako je a byla by v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Namísto závěru snad jen povzdech. Nejstálejší by měla být v dnes hypertrofovaném právním prostředí právě v otázce podmínek přístupu k soudu. Zaměříme-li se na důvody, které vedly k zásadnímu judikaturnímu převratu prezentovanému v usnesení ve věci , tak se z něj dozvíme jen to, že ke změně dochází, aby nebyl „(viz bod 44). To je ale v porovnání s podmínkami pro podání žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s., kde je podnět proti nečinnosti stále nezbytný, ačkoliv jeho podání je rovněž Požadavku na objektivizaci počátku subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby musí ustoupit základní pilíř správního soudnictví, a to jeho subsidiarita daná § 5 s. ř. s. a rozvitá v § 85 s. ř. s. Jinými slovy přednost má, aby se vlivem extrémního zkrácení subjektivní lhůty pro podání žaloby ke správnímu soudu dostávalo co nejméně žalob, namísto toho, aby se rozpory mezi účastníky řízení vypořádaly v maximální míře před tím, než je jako arbitr povolán soud. Tím se ale správní soud stává do značné míry součástí moci výkonné, protože přejímá řešení rozporů, které by řešit neměl. .

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.