Problematika „švarcsystému“ je právně i daňově velmi rozsáhlá a v konkrétní praxi se často jeví jako nepřehledná a nejednoznačná, jelikož je protkána mnoha právními normami a judikaturou soudů. Přestože v nedávné době nedošlo k novelizaci zákona o zaměstnanosti či zákona o daních z příjmů fyzických osob ovlivňující danou oblast, byla vydána některá soudní rozhodnutí, jež mohou napovědět, jakým směrem se daňová i právní oblast tohoto ožehavého tématu, především v podobě možné překvalifikace smluvního vztahu mezi podnikateli na závislou činnost, ubírá.
Švarcsystém ve světle nedávné judikatury
Ing.
Lucie
Bláhová,
daňová poradkyně, č. osvědčení 04958
Mgr.
Anna
Szabová,
advokát, ev. č. ČAK 14355
V současné době je intenzivně řešeným tématem práce cizinců a volný pohyb pracovní síly v rámci Evropské unie. Těžištěm pozornosti kontrol prováděných inspekcí práce je především nelegální práce cizinců v České republice a obcházení zákona o zaměstnanosti, s čímž velmi úzce souvisí právě otázka nesprávně nastaveného smluvního vztahu mezi dotčenými subjekty.
Cílem tohoto příspěvku je demonstrovat na příkladu tří rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR (NSS) vývoj v náhledu na problematiku „švarcsystému“ v období posledních dvou let.
1. „Operátorky“ videochatů – klasifikováno jako nezávislá činnost
Rozsudek ze dne 31. 3. 2016, č. j. 2 Afs 265/2015-114
V tomto případě byla řešena činnost účinkujících („operátorek“), které vystupovaly v erotických video chatech. Ty byly nahrávány pomocí webových kamer a přenášeny živě, případně uloženy jako nahrávky na internetu.
Činnost byla vykonávána v prostorách stěžovatelky, účinkující byly za výkon své činnosti odměňovány hodinovou sazbou, přičemž celkovou částku měsíčně fakturovaly stěžovatelce. Stěžovatelka dle názoru správních orgánů, potvrzeného krajským soudem, vymezovala místo, čas a předmět činnosti, formulovala meze, v nichž účinkující musely činnost podle obsahu uzavřených smluv provádět, koordinovala jednotlivé časy a místa vysílání. Smluvní vztah byl po formální stránce nastaven jako nezávislý pomocí tzv. nepojmenovaných smluv.
1.1 Tři způsoby provozování výdělečné činnosti
Nejvyšší správní soud v rozsudku, jímž v popsané věci rozhodl, vymezil svůj náhled na rozsah a limity volnosti smluvních stran, pokud jde o volbu právního základu pro provozování výdělečné činnosti fyzickou osobou pro jiný subjekt, a máme za to, že závěry v něm obsažené se mohou stát zásadním východiskem pro budoucí judikaturu. V rozhodnutí totiž NSS konstatuje, že (výdělečná) činnost může být v závislosti na své povaze provozována v zásadě třemi způsoby, a v této souvislosti připouští existenci:
1.
činností provozovaných
výlučně jako nezávislá činnos
t, ať již z důvodů zákonné úpravy (exekutor, notář), či z důvodů spočívajících v povaze vlastní činnosti s ohledem na její rozsah či druh (výrobní činnosti, realitní makléř), 2.
činností, jež mohou být konány
pouze jako závislá práce
(například pokladní v supermarketu, dělnické činnosti), avšak též 3.
činností
obojetné povahy,
mezi něž lze zařadit drtivou většinu menších živností (zedník, kadeřnice, instalatér, účetní či svobodná povolání).Judikatura
správních soudů završená právě zde rozebíraným judikátem postupně dospěla k závěru, že činnosti obojetné povahy v zásadě nespadají z hlediska daňověprávního do kategorie nedovoleného odměňování v režimu osob vykonávajících samostatnou činnost (tzv. švarcsystém). Tyto činnosti lze proto pro účely daně z příjmů vykonávat jak v režimu samostatné výdělečné činnosti (příjmy z této činnosti pak budou posouzeny zejména jako příjmy z podnikání), tak v režimu závislé činnosti. Aby se však jednalo o legitimní samostatnou výdělečnou činnost, musí být splněna určitá kritéria. Mezi ně patří v prvé řadě to, že se z hlediska náplně musí jednat o takovou činnost, která skutečně má obojetnou povahu. Volba smluvního typu ve prospěch samostatné činnosti musí být učiněna bez nátlaku na (slabšího) účastníka smlouvy. NSS si rovněž uvědomuje, že tato volba bývá často ovlivněna – a někdy dokonce podmíněna – důvody daňově optimalizačními, a výslovně uvádí, že „tato skutečnost neznamená, že jde o postup nelegitimní. Zároveň však nesmí jít o předstírání samostatnosti, zastírání skutečného stavu spočívajícího v ryze závislé činnosti ani o zneužití práva.“.
Nejvyšší správní soud dále v odůvodnění rozsudku připomenul, že již ve své dřívější judikatuře opakovaně zdůrazňoval potřebu respektu ke svobodně projevené vůli smluvních stran a odmítl nutit je k uzavírání smluv, na nichž ani jedna ze stran nemá ekonomický zájem.
Uvedená teoretická východiska měla v daném případě oporu v provedeném dokazování, zejména výpovědích svědkyň – účinkujících operátorek. Ty potvrdily, a NSS jim uvěřil, že režim samostatné výdělečné činnosti vědomě a dobrovolně upřednostnily před pracovněprávním vztahem mimo jiné proto, že si samy chtěly určovat, kdy budou předmětnou činnost vykonávat. V tom NSS shledal skutečnou vůli vystupovat jako osoba samostatně výdělečně činná a zdůraznil, že „
pokud povaha činnosti operátorek umožňovala v rovině soukromého práva zvolit vícero alternativních smluvních úprav, pak bylo pouze na smluvních stranách, aby tuto volbu při zohlednění výhod a nevýhod toho či onoho smluvního typu, včetně zohlednění efektů daňových, učinily“.
Za zmínku stojí, že NSS za daných okolností nepovažoval za překážku posouzení vztahu mezi operátorkami a stěžovatelkou jako obchodněprávního (a jako samostatné výdělečné činnosti), ani to, že činnost operátorek v některých aspektech do určité míry vykazovala znaky závislé práce (kancelář stěžovatelky např. odsouhlasovala termíny vystoupení, tvořila rozvrhy a plány vystoupení, stanovila i sazbu za jednu hodinu vystoupení, do budovy se účinkující dostávaly pomocí čipu, zapisovaly se do knihy příchodů z důvodu evidence, vystupující měly bezplatně k dispozici šatní skříňky). Naproti tomu měly operátorky významnější míru volnosti při výběru pomůcek a kostýmů pro vystoupení, které si pořizovaly na vlastní náklady, přičemž stěžovatelka oblečení nekontrolovala.
1.2 Optimalizace
versus
zastřené právní jednáníNejvyšší správní soud se dále odvolával na rozsudek ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 173/2005-691), ve světle jehož závěrů pak konstatoval, že ochranu požívá svobodně projevená vůle stran směřující k volbě smluvního typu, jenž se pojí se samostatnou výdělečnou činností (v daném případě šlo o nepojmenovanou smlouvu), a to v každém případě, tj. i tehdy, pokud k volbě přispělo též zohlednění daňových a pojistných aspektů takového smluvního uspořádání. Nerespektovat svobodně projevenou vůli je podle NSS přípustné jen tehdy, pokud smluvní strany vybočí z věcného a časového rozsahu činnosti, kterou lze vykonávat na základě uzavřeného typu smlouvy, pokud nejednají svobodně a vážně, příp. pokud jde o disimulovaný právní úkon zastírající ve skutečnosti jiný obsah či rozsah jejich vztahu.
Po posouzení obsahu právních vztahů mezi stěžovatelkou a operátorkami ve světle relevantních okolností NSS vyloučil, že by se jednalo o zastřená právní jednání ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 daňového řádu či zneužití práva.2) Dále konstatoval, že vztahy mezi stěžovatelkou a operátorkami nenaplňují v převažující míře znaky závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, resp. že objektivně se pro předmětné práce režim nepojmenovaných smluv (z hlediska smluvního typu blízkým smlouvě o dílo) jeví vhodnější než pracovněprávní vztah.
V závěru odůvodnění rozsudku NSS dosavadním instancím vytknul nedostatek zdrženlivosti, jímž zasáhly do smluvní volnosti účastníků dotčených soukromoprávních vztahů, a doslova uvedl, že s ohledem na absenci jednoznačné právní úpravy činnosti operátorek v živých televizních () přenosech je nepřípustné použít bez dalšího ten výklad, který je zjevně nevýhodný a nechtěný pro obě strany daného smluvního vztahu, tzn. pro operátorky i pro stěžovatelku.
sic!
2. Slovenští zedníci – překlasifikace na závislou činnost
Rozsudek ze dne 26. 5. 2016, č. j. 6 Afs 208/2015-36 (a rozsudek ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Afs 184/2015-43)
V této kauze stěžovatel uzavřel se slovenskými státními příslušníky smlouvy o dílo, na jejichž základě vykonávali pro stěžovatele stavební práce.
Charakter vykonávané činnosti byl dle skutkových závěrů krajského soudu dlouhodobějšího charakteru, přičemž pracovníci konali danou činnost výhradně pro stěžovatele a podle pokynů a pod dohledem jeho stavbyvedoucích stěžovatele. Pracovníci byli proškoleni z bezpečnosti práce a požárních předpisů, používali sociální zařízení stěžovatele a pracovali z materiálu poskytnutého stěžovatelem.
2.1 Krajský soud posoudil činnost pracovníků na základě tří kritérií…
Krajský soud mimo jiné ve světle dřívější judikatury NSS uzavřel, že pro závěr o tom, že činnost slovenských pracovníků je závislou prací, není rozhodné označení smluvního typu, na jehož základě vznikl vztah mezi nimi a stěžovatelem, ale skutečnost, že byla naplněna následující tři kritéria:
1.
existence
vzájemného vztahu
mezi poskytovatelem a příjemcem práce,2.
vztah závislosti
pracovníka na tom, pro koho je práce vykonávána, ve smyslu definice závislé práce obsažené v § 2 zákoníku práce,3) (zahrnuje též dlouhodobost a výlučnost výkonu práce, výkon práce zpravidla na jednom místě a ekonomickou závislost), 3.
typ činnosti
– nejde o specifickou, zejména sezónní či krátkodobou činnost.V daném případě tedy byly podle názoru krajského soudu zcela nepochybně naplněny definiční znaky závislé činnosti.
2.2 …a NSS souhlasil, že šlo o závislou práci
V tomto případě dal NSS krajskému soudu za pravdu, přičemž svoje rozhodnutí opřel o důkladný rozbor dosavadní, již značně ustálené judikatury NSS vymezující pojem „závislá práce“ ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o daních z příjmů.4) Jako červená nit se touto judikaturou vine několik esenciálních závěrů:
–
Pro posouzení charakteru příjmu je
relevantní
vzájemný vztah plátce a poplatníka z materiálního hlediska, nikoliv formální právní (soukromoprávní) základ vztahu, resp. jeho formální označení.5)–
Výdělečná činnost je závislou činností především tehdy, pokud není vykonávána zcela nezávisle, tzn. vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost příslušné fyzické osoby (poplatníka), ale naopak podle pokynů toho, kdo mu za danou činnost (práci) poskytuje odměnu (plátce).
–
Závislá činnost je vztahem trvající povahy (byť doba jeho trvání může i poměrně krátká), za úplatu a ekonomicky vzájemným, typicky se jedná o práci vykonávanou na jednom místě pro jednoho zaměstnavatele.
Skutkové okolnosti předmětného případu přitom poskytovaly celou řadu indicií, že se v daném případě skutečně jednalo o závislou práci. Ze svědeckých výpovědí slovenských pracovníků vyplynulo, že (až na jednu výjimku) pracovali na shodných zakázkách jako zaměstnanci stěžovatele, a to z důvodu nedostatku jeho vlastních zaměstnanců, podle stejných pokynů a pod dohledem stejných stavbyvedoucích (jež byli zaměstnanci stěžovatele). Stěžovatel nesl náklady na materiál, likvidaci odpadu, na spotřebovanou energii, vodu a střežení staveniště, třebaže slovenští pracovníci měli vlastní nářadí a pomůcky a na staveniště se dopravovali sami. V předmětných obdobích slovenští pracovníci nevykonávali žádné práce pro jiné subjekty.
2.3 Jednalo se o zastírání skutečného stavu
Podle NSS má zednická činnost stejně jako činnost operátorek videochatů obojetnou povahu, lze na ni proto vztáhnout závěry shora rozebíraného (dříve vydaného) rozsudku, a to včetně výhrady, že v případě legitimní samostatné výdělečné činnosti se nesmí jednat o předstírání samostatnosti, zastírání skutečného stavu spočívajícího v ryze závislé činnosti a nesmí jít o zneužití práva, jakož i požadavku na svobodnou a vážnou vůli obou stran a absenci nátlaku.
Podle NSS v daném případě nebyl prostor pro pochybnosti o tom, že slovenští pracovníci vykonávali pro stěžovatele závislou činnost a stěžovatel se snažil účelově zastírat tento skutečný stav tím, že s nimi uzavřel smlouvy o dílo. Postavení pracovníků se v žádném podstatném ohledu nelišilo od postavení zaměstnanců stěžovatele.
Stejně jako v případě operátorek videochatů NSS přihlédl též k vůli osob, zejména pak dotčených pracovníků. Přestože tito ve svých výpovědích výslovně uvedli, že neměli zájem na uzavření pracovněprávního vztahu, NSS, stejně jako krajský soud, jejich tvrzení neuvěřil a naopak je posoudil jako účelové. Upřednostnil jiné důkazy, z nichž dovodil existenci konkludentní vůle slovenských pracovníků pracovat ve vztahu obdobném závislé činnosti.
3. Strojaři a zámečníci – případ s otevřeným koncem
Rozsudek ze dne 8. 2. 2017, č. j. 7 Afs 206/2016-42
V pozadí kauzy stála rámcová smlouva mezi žalobcem a jeho zákazníkem, na jejímž základě se žalobce zavázal, že bude zajišťovat dokončovací, opravárenské, obslužné a údržbářské práce strojírenského a zámečnického charakteru. Žalobce tuto smlouvu plnil prostřednictvím svých „kooperantů“ – fyzických osob, s nimiž uzavřel smlouvy o dílo.
3.1 Kritika správních orgánů ze strany krajského soudu a NSS
Správní orgány usoudily, že kooperanti vykonávali práci dlouhodobě a soustavně na jednom místě a výhradně pro jednu osobu, osoby pracovaly dle pokynů žalobce, který jim rovněž zabezpečoval školení bezpečnosti práce a poskytoval jim pracovní pomůcky. Dle posouzení správních orgánů se jednalo o závislou práci.
Krajský soud však rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušil pro vady dokazování a porušení zásady volného hodnocení důkazů, že správní orgány upřednostnily pouze důkazy svědčící v jejich prospěch. Ostatní důkazy, které s nimi byly v zásadním rozporu (zejména výslechy a písemná prohlášení kooperantů učiněná po seznámení s výsledkem kontrolního zjištění), pak označily za účelové, aniž by to řádně odůvodnily. Nejvyšší správní soud i v tomto případě krajskému soudu přisvědčil a kasační stížnost žalovaného správního orgánu zamítl.
Nejvyšší správní soud poukázal na svůj rozsudek ze dne 24. 2. 2005, č. j. 2 Afs 62/2004-70, v němž uvádí, že
„[…]
plnění příkazů plátce, obsažené v citovaném ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., se totiž jeví jako nedostačující a neschopné postihnout všechny reálně možné případy. Již z povahy věci je zřejmé, že k plnění příkazů (resp. pokynů) dochází prakticky ve všech případech zadávání prací a činností, tzn. nikoliv pouze v rámci pracovního poměru. Vymezení zákonného termínu závislá činnost tak nemůže být redukováno toliko na činnost vykonávanou podle příslušných pokynů, nýbrž musí se jednat o činnost skutečně závislou na osobě plátce. Definiční prvek závislosti tak bude dán zejména povahou vykonávané činnosti (typicky práce vykonávaná na jednom místě výhradně pro jednoho zaměstnavatele) a také tehdy, pokud se bude jednat o činnost dlouhodobou a kdy k uzavření pracovněprávního vztahu mělo dojít především v zájmu osoby, tuto činnost vykonávající, jelikož neuzavření tohoto vztahu v konečném důsledku její právní sféru poškozuje. Naopak o závislou činnost zpravidla nejde, pakliže se jedná o specializovanou činnost vykonávanou pouze krátkodobě či nesoustavně a kdy je její výkon podmíněn faktory do značné míry nezávislými na vůli zadavatele (např. se jedná o sezónní práce, práce závislé na počasí, práce podmíněné realizací jednorázově získané zakázky apod.). Tyto skutečnosti musí akceptovat i aplikace daňových předpisů, neboť v opačném případě by představovala nelegitimní zatěžující prvek soukromé sféry ve shora nastíněném smyslu. Jinak řečeno: zvyšování zaměstnanosti nástroji působení státu, a to i daňovými, nemůže ve svých důsledcích vést k tomu, aby bylo za žádoucí považováno uzavírání pracovních vztahů i tehdy, jestliže na jejich uzavření není dán oboustranný zájem. Takovýto výklad by ostatně popíral i samotnou soukromoprávní podstatu pracovního práva.
“3.2 Co mělo býti jinak?
Rovněž v tomto případě bylo mezi zúčastněnými subjekty, včetně NSS, prakticky nesporné, že předmětné práce jsou činnostmi obojetné povahy. Dle NSS se proto správní orgány měly zaměřit na další znaky rozlišující závislou práci od nezávislé činnosti a zejména provést náležitou konkretizaci ve vztahu k jednotlivým kooperantům, jelikož dle jeho zkoumání byly ve vztahu k jednotlivým osobám zjištěny významné rozdíly, pokud jde o formu a rozsah řízení jejich práce ze strany žalobce, délku trvání vztahu s žalobce, způsob odměňování, zajišťování pomůcek či bezpečnostních školení.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je bezpodmínečně nutné, aby bylo postaveno najisto, jaká činnost byla vlastně jednotlivými kooperanty vykonávána. Bez toho není možné jednoznačně posoudit, zda se jednalo (či vůbec z povahy věci mohlo jednat) o činnost závislou. Z obsahu spisu totiž NSS dovodil, že činnosti vykonávané jednotlivými kooperanty se diametrálně lišily od rutinní dělnické práce po relativně kvalifikované řemeslné činnosti.
V další fázi mají správní orgány při opětovném projednání věci posoudit, a to ve vztahu k jednotlivým kooperantům, a nikoli jen povšechně, zejména tyto otázky nezbytné pro vyhodnocení, zda se jedná o závislou činnost či nikoli:
–
zda žalobce kooperanty řídil, zadával jim pracovní úkoly a vykonával jejich pravidelnou kontrolu,
–
otázku odpovědnosti za prováděné práce,
–
zda kooperanti vykonávali v kontrolovaném období práci i pro jiné osoby než žalobce (to bylo u některých kooperantů zjištěno již dříve, avšak správní orgány jejich výpovědím neuvěřily),
–
jakým způsobem byla činnost kooperantů odměňována (bylo zjištěno, že odměna byla stanovena až podle kvality a množství práce) a jaká byla frekvence fakturace,
–
kdo kooperantům poskytoval, příp. zajišťoval, pomůcky a kdo jim zajišťoval bezpečnostní školení,
–
jakých obdobných příjmů by za srovnatelnou práci u zákazníka žalobce dosahovaly osoby v pracovním poměru.
4. Slovo závěrem
Jak je z rozebíraných rozsudků NSS zřejmé, problematika „švarcsystému“ je stále živá. S ohledem na hrozící nárůst kontrol zaměřených na dodržování pravidel vyplývajících z regulace volného pohybu pracovních sil v rámci Evropské unie s důrazem na přísnější revizi jejich pracovněprávního postavení v systému České republiky, lze očekávat více takových sporných případů.
Judikaturu NSS ve vztahu k této problematice nicméně hodnotíme jako vcelku jednotnou. Výkladové problémy nezpůsobuje posouzení některého z dílčích znaků závislé činnosti (mezi něž lze zařadit především vztah nadřízenosti a podřízenosti, výlučnost vztahu a jednostrannou závislost, odpovědnost za odvedenou práci, způsob odměňování atp.), nýbrž právě posouzení různých kombinací těchto znaků ve vzájemné souvislosti.
Na výše popsaných praktických příkladech jsme se pokusili demonstrovat, že v praxi se spíše než s černobílými scénáři setkáváme s nejrůznějšími odstíny šedé, a to obzvlášť v případě činností, které jsou svojí povahou tzv. obojetné, tj. mohou být vykonávány jak v režimu závislé práce, tak v režimu samostatné činnosti.
V případě činností natolik neujasněných a právně neupravených, jako jsou práce operátorek videochatů, NSS vyzdvihl respekt ke svobodně projevené vůli stran určující právní i daňový režim jejich spolupráce. V případě slovenských zedníků NSS demonstroval snahu neposkytovat právní ochranu zastřeným právním jednáním v situacích, kdy skutečná vůle stran nesměřuje k uzavření smlouvy na nezávislou činnost. Třetí rozsudek je názorným příkladem toho, že správní soudnictví začíná vnímat nutnost individuálního přístupu k nastavení vztahů mezi subjekty soukromého práva, neboť na tomtéž místě se ve stejném čase mohou sejít pracovníci v závislém i samostatném postavení; v kasačním přezkumu tak neobstála rozhodnutí správních orgánů, která nepřípustně upozadila důkazy svědčící ve prospěch daňového subjektu.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.
1) V odůvodnění se mimo jiné uvádí: „
je naprosto přirozené, že se podnikatelé snaží chovat tak, aby to pro ně bylo výhodné. Pokud se smluvní strany rozhodnou, v souladu s obecnými principy smluvního práva (smluvní svoboda, dobrá víra, nezneužívání ekonomicky silnějšího postavení apod.) do tohoto smluvního vztahu vstoupit a dojde k jeho skutečné realizaci, nejedná se o právní úkon zastřený. Jinak by tomu ovšem bylo, pokud by žalobce přiměl k uzavření tohoto typu smluv o dílo své smluvní partnery za pomocí ekonomického nátlaku, zneužívaje jejich faktické ekonomické závislosti na nich, a přiměl je tak uzavřít takovou smlouvu, kterou ve skutečnosti neměli zájem uzavřít. Racionálním ekonomickým chováním podnikatele je i snaha o minimalizaci nákladů a maximalizaci zisku. Přirozeným projevem tohoto chování je i snaha o optimalizaci povinností vůči státu (např. daně, odvody na zdravotní a sociální pojištění). Pokud se tak děje legálně, tedy v souladu nejen s obchodním zákoníkem a daňovými předpisy, ale i např. zákonem o zaměstnanosti, nelze za to podnikatele postihovat.
“2) To ve světle judikatury NSS definuje jako „
situaci, kdy dochází k porušení principu rozumného uspořádání společenských vztahů, a tato zcela nedůvodně přináší podnikateli prospěch na úkor ostatních členů společnosti tím, že zkracuje stát o daňové příjmy, jež by mohly být po právu redistribuovány ve prospěch ostatních členů společnosti, tj. působí v konečném důsledku ničím neodůvodněnou újmu každého člena společnosti
“.3) „
Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně
.“4) Podle něhož jsou příjmy ze závislé činnosti „
plnění v podobě příjmu ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního, služebního nebo členského poměru a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce
“.5) Viz např. v rozsudek ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 Afs 270/2014-18, rozsudek ze dne 31. 3. 2004, č. j. 5 Afs 22/2003-55, příp. též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 168/02.