Státy milují své daně a těžce nesou, když jim je někdo nechce zaplatit, Česká republika není výjimkou. Ruku v ruce s tím, jak sílí nástroje na vymáhání daní, se ovšem vylepšují rovněž způsoby daňových úniků a podvodů. Nicméně nejčastějšími nekalými praktikami zůstávají ty nejjednodušší: „mrtvý brouk“, „ohlodaná kost“ a „zdržování se mimo dostřel“. Neboli, v prvém případě nekontaktní s. r. o., jehož papírovým jednatelem se stal za pivo a guláš bezdomovec, druhou ryze českou cestu není třeba dlouze představovat, vždyť dala světu nový pojem „tunelování“, a třetí možností je usídlení firmy v zahraničí, což značně ztíží vymožení českých daní. Obrannou taktikou finanční správy je přenášení povinnosti zaplatit daň z problémového dodavatele na odběratele. Čeští podnikatelé tento postup „reverse charge“ spolu s ručením za daň až nemile dobře znají z DPH, kde se jeho aplikace neustále rozšiřuje. Méně si však české firmy uvědomují, že obdobná povinnost placení daně za zahraniční dodavatele stíhá také daně z příjmů. V příspěvku si ukážeme, kterých příjmů se to týká a jak na to.
Některé platby do zahraničí musí zdanit jejich plátce
Ing.
Martin
Děrgel
Cizinec není našinec
Daně z příjmů tvoří významnou položku veřejných rozpočtů drtivé většiny států. Pokud plátce příjmu i jeho příjemce jsou rezidenty – občany nebo firmami – pouze jednoho státu, pak zpravidla nevzniká problém, daň z příjmů – za podmínek zákona dané země – přísluší právě a jedině tomuto státu. Jestliže je ovšem plátce příjmu usazen v jednom státě a příjemce peněz je rezidentem druhého státu, nastává problém. První stát si bude dělat nárok na daň z tohoto příjmu, protože jeho zdroj (osoba plátce nebo majetek) a obvykle i důvod placení se nachází právě tam. Ovšem i druhý stát – stát rezidence příjemce – bude chtít tento příjem zdanit, aby všichni jeho rezidenti byli „spravedlivě“ zdaněni stejně ze všech svých příjmů. Obojí má svou logiku a oba přístupy jsou v praxi většiny států běžné. Aby se tím ale neomezoval mezinárodní obchod, který je přínosem pro oba dotčené státy, je přijímána vnitrostátní právní úprava a uzavírány mezinárodní smlouvy zamezující dvojímu zdanění.
Státy mají přirozenou snahu chránit hlavně své občany, ostatně proto také vznikaly. Ať už jde o systém sociálních dávek, daňových odpočtů a slev nebo vydávání osob k trestnímu stíhání do zahraničí, je výhodnější být tzv. našincem neboli daňovým rezidentem. Ovšem rozsah předmětu zdanění je u rezidentů podstatně širší:
–
Daňoví rezidenti
(v ČR bydliště/sídlo/pobyt alespoň 183 dnů v roce) mají tzv. plnou daňovou povinnost: –
v Česku proto zdaňují všechny své příjmy
, ať už jim plynou z České republiky nebo ze zahraničí,–
případnému dvojímu zdanění příjmů u zdroje v zahraničí obvykle brání mezinárodní daňové smlouvy.
–
Daňoví nerezidenti
mají pouze tzv. omezenou daňovou povinnost:–
v Česku zdaňují jen příjmy ze zdrojů na našem území
uvedené v § 22 zákona č, 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“ nebo „ZDP“),–
rozsah a výši zdanění v ČR mohou omezit pro rezidenty smluvních států mezinárodní daňové smlouvy.
Příklad 1
Význam daňové rezidence
Česká s. r. o. mající jediného společníka, pana Vychytralého, založila dceřinou společnost Credit Capital se sídlem na Seychelách, která se zabývá krátkodobým půjčováním peněz veřejnosti ve státech východní Evropy. Při policejní razii v české s. r. o. a u jejího společníka pro podezření z trestného činu krácení daně byly objeveny dokumenty dokládající, že Credit Capital je řízena výhradně z ČR, což potvrdilo vysledování telefonátů a emailů. Proto se firma Credit Capital považuje za rezidenta ČR a podléhá u nás zdanění i příjmů ze zahraničí.
Formy podnikání nerezidentů v Česku
Česká republika je velmi otevřenou ekonomikou, ostatně co nám zbývá, když nás není moc a nemáme žádné významné nerostné bohatství. Proto u nás působí bezpočet zahraničních podnikatelů, kteří využívají naši infrastrukturu, právní řád, policii, hasiče, soudy, stále slušnou vzdělanost i zdravotní péči o pracující. To vše je placeno hlavně z českých daní, na které by tak spravedlivě měly přispívat i zahraniční firmy podnikající v Česku. Jenže jak už jsme uvedli, o jejich daně z příjmů stojí rovněž státy, kde firmy – poplatníci sídlí/bydlí.
–
Zahraniční firmy mohou u nás podnikat různými způsoby, které můžeme zjednodušeně rozdělit do pěti skupin, s odlišným režimem zdanění. Protože jde o příjmy plynoucí ze zdrojů na našem území, řídí se jejich zdanění hlavně našim zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Ale s ohledem na zájmy státu rezidence poplatníka lze toto národní zdanění uplatnit pouze v rozsahu a s omezeními dohodnutými mezi oběma státy ve smlouvě o zamezení dvojího zdanění (dále jen „
Smlouva
“), byla-li sjednána. Mohou nastat následující možnosti.A)
Pouze příležitostné a krátkodobé působení v Česku:
-
pak obvykle tyto jejich příjmy zdanění v Česku nepodléhají,
-
výjimkou jsou příjmy z nemovitého majetku umístěného v ČR.
B)
Dlouhodobá činnost v ČR formou pobočky bez právní osobnosti (subjektivity):
-
zpravidla takto vzniká tzv. stálá provozovna, jejíž příjmy podléhají zdanění v Česku,
-
pro zamezení dvojího (opakovaného) zdanění ve státě rezidence slouží mezinárodní smlouvy.
C)
Dlouhodobé poskytování služeb v Česku (bez vlastní pobočky):
-
tato časová stálost obvykle opět zakládá stálou provozovnu v Česku, proto zde lze příjmy zdanit,
-
tyto časově podmíněné stálé provozovny rozlišujeme na tzv. staveništní, kdy se každý stavební projekt posuzuje zvlášť, a na ostatní „službové“, jejichž výkon v Česku se posuzuje dohromady.