Nad judikaturou z oblasti esenciálních výdajů

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017 čj. 2 Afs 160/2016-38)

První rozsudek dnešního výběru naznačuje, že vyměření daně podle pomůcek nemusí být pro daňový subjekt vždy nutně nevýhodné. Žalobce nedokázal prokázat, že osoby, se kterými jednal, byly skutečně odpovědnými zástupci dodavatele, přitom však bylo zjevné, že zakázky byly uskutečněny. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že i v případě vyměření daně podle pomůcek je možno jako pomůcku vzít v úvahu nezpochybněnou část účetnictví (zde např. výnosy daňového subjektu); u zpochybněných výdajů může správce daně jako pomůcku využít např. statistické či jiné údaje, vztahující se ke srovnatelným daňovým subjektům a hospodářským činnostem, a tak uznat esenciální výdaje. Jádrem sporu je to, zda stěžovatel splnil podmínky pro odečtení výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů od základu daně podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“ nebo „zákon o daních z příjmů“). Ne každý výdaj může obstát jako daňově uznatelný. Daňový subjekt je proto povinen prokázat nejen věcnou souvislost výdaje s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů, ale také to, že jím deklarovaná plnění mu byla skutečně dodána, a to v tvrzeném čase a rozsahu. I nedostatky v účetnictví je možné dodatečně jiným způsobem zhojit. Pokud daňový subjekt jednoznačně prokáže, že deklarovaný výdaj skutečně nastal, byť za jiných okolností, nežli je uvedeno na daňovém dokladu, je možné jej v souladu se zásadou materiální pravdy uznat za výdaj vynaložený v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Je však nutno si uvědomit, jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 9 Afs 30/2007-73, „

V posuzovaném případě se stěžovatel ocitl v důkazní nouzi tím, že si na zakázku v řádu desítek milionů korun najímal dodavatele, u nichž si zřejmě nijak neověřoval jejich identitu či podnikatelskou minulost, neověřoval si, zda osoby, s nimiž jednal, vskutku měly právo zastupovat společnosti, se kterými uzavíral právní vztahy, ve vztazích s dodavateli si nevedl řádnou písemnou evidenci a značné finanční částky platil těmto dodavatelům v hotovosti. Popsané chování stěžovatele sice není protizákonné, stěžovatel však musí při případném dokazování v rámci daňového řízení nést riziko, které je s takovým jednáním spojené. Stěžovatel nebyl v daňovém řízení veden k prokázání skutečností překračujících jeho důkazní břemeno. Byl vyzýván, aby předložil důkazní prostředky osvědčující výdajovou stránku obchodních případů, jichž byl přímo účasten (alespoň dle svých tvrzení), a to ve vztahu ke konkrétním dodavatelům. Za popsaného stavu stěžovatel zcela logicky navozuje otázku možnosti stanovení své daňové povinnosti náhradním způsobem, konkrétně použitím daňových pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“ nebo „daňový řád“). Ze samotného neprokázání faktického vynaložení některých ze stěžovatelem deklarovaných výdajů nelze dovozovat nemožnost stanovení daně dokazováním. Neprokázání daňové uznatelnosti konkrétních výdajů samo o sobě ještě není způsobilé zpochybnit účetnictví jako celek a neznamená nemožnost stanovit daň dokazováním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2011, čj. 9 Afs 11/2011-68). (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, čj. 8 Afs 70/2011-147, ze dne 17. 1. 2008, čj. 2 Afs 93/2007-85, či ze dne 8.