Poskytování cestovních náhrad je upraveno především zákonem č. 262/2006 Sb. , zákoníkem práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce “ nebo „ZP “). Pro některé osoby však platí jiné předpisy, např. zákon o státní službě , zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a další speciální předpisy. Některé z těchto speciálních předpisů odkazují z hlediska poskytování cestovních náhrad na zákoník práce , jiné ne. V tomto článku připomeneme, komu cestovní náhrady upravené zákoníkem práce přísluší a komu je lze poskytnout.
Komu cestovní náhrady přísluší a komu je lze poskytnout
Ing.
Karel
Janoušek
Zákonná úprava
Z úpravy uvedené v zákoníku práce vyplývá, že poskytování cestovních náhrad je pracovněprávní záležitostí a že se tak týká osob v pracovněprávním anebo podobném vztahu, tj. při vykonávání tzv. závislé práce. To je zdůrazněno také § 151 zákoníku práce, podle kterého je
zaměstnavatel povinen zaměstnanci
poskytovat náhradu výdajů, které zaměstnanci vzniknou v souvislosti s výkonem práce v rozsahu a za podmínek uvedených v části sedmé (§ 151 až 190) zákoníku práce. Za cestovní náhrady
se přitom podle § 156 odst. 3 zákoníku práce považují pouze náhrady poskytnuté zaměstnanci v souladu s § 152 zákoníku práce.
Zaměstnanci je tedy jejich zaměstnavatel, při splnění podmínek uvedených v zákoníku práce, povinen cestovní náhrady poskytnout. Zaměstnanec přitom nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti mu tyto náhrady poskytnout (viz