Zástavní právo - výběr z judikatury

(podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-54, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 2/2010 pod č. 1982/2010)

Z prostorových důvodů uvedeme u prvního judikátu rozšířeného senátu pouze právní věty, ze kterých vyplývá, že v případě nesouhlasu se zřízením zástavního práva se můžeme domáhat soudní ochrany. Rozšířený senát tak změnil názor vyjádřený v dřívějším rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 162/2004-61, publikovaném pod č. 613/2005 Sb. NSS. V něm pátý senát uvedl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky dle § 72 zákona o správě daní a poplatků je rozhodnutím předběžné povahy, neboť se jedná pouze o dočasné opatření, jehož platnost je zákonem omezena do splatnosti daňové pohledávky, a proto je ve smyslu § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) ze soudního přezkumu vyloučeno. Rozšířený senát však došel k opačnému závěru. I když se rozsudek týká již zrušeného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), je využitelný i v podmínkách daňového řádu.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 čj. 9 Afs 93/2012-44)

Daňový subjekt nebyl spokojen se zřízením zástavního práva, neboť tvrdil, že mělo být přihlédnuto k absolutní neplatnosti kupní smlouvy, která byla rozhodující pro vznik daně. Problémem však byla skutečnost, že výši daně je nutno rozporovat v řízení proti platebnímu či dodatečnému platebnímu výměru a nikoli proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Stejně tak nebyl důvod pro přerušení řízení do doby, než se případně rozhodne o obnově řízení ve věci platebních výměrů. Zřízení zástavního práva bylo v pořádku, neboť vycházelo z pravomocných platebních výměrů na daň. I když se rozsudek týká již zrušeného zákona o správě daní a poplatků, lze jeho východiska využít i v podmínkách daňového řádu. Stěžovatel předně namítá, že krajský soud nevzal v potaz absolutní neplatnost kupní smlouvy, na jejímž základě byly vydány dodatečné platební výměry. Má tak za to, že je zatížen daňovou povinností, která je zjevným excesem, neboť je založena na neplatném právním úkonu. Postup státních orgánů, které odmítají v projednávané věci přezkoumat zajišťovaná rozhodnutí, představuje dle stěžovatele nepřípustný a protiústavní přepjatý formalismus.

Uvedené námitky stěžovatele směřují vůči pravomocným dodatečným platebním výměrům, které byly vydány ve vyměřovacím řízení upraveném v části třetí zákona o správě daní a poplatků. Zajištění daňové pohledávky zřízením zástavního práva je však upraveno v části šesté zákona o správě daní a poplatků týkající se placení daní, konkrétně v ustanovení § 72 tohoto zákona. Jak z prosté logiky určené posloupností fází daňového řízení, tak i ze systematiky zákona o správě daní a poplatků je zřejmé, že . Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s odůvodněním krajského soudu, který konstatoval, že K tomuto účelu slouží řádné a mimořádné opravné prostředky proti rozhodnutí, jímž byla vyměřena daň, neboť pouze na základě těchto opravných prostředků lze zpochybnit správnost a zákonnost platebního výměru. V posuzované věci, tj. v řízení, kde bylo napadeným rozhodnutím zřízeno zástavní právo k nemovitosti stěžovatele, již není prostor pro zpochybnění správnosti zajišťovaných rozhodnutí. S odkazem na výše uvedené lze ve shodě s krajským soudem vyslovit, že , resp. v řízení odvolacím .

Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli nebyla odepřena možnost uplatnit jím tvrzené skutečnosti a prověřit zákonnost a platnost napadených rozhodnutí na základě nově uvedených hledisek. Nemožnost zohlednit tato tvrzení v následném zajišťovacím řízení není možno označit za přepjatý formalismus ve správním soudnic