Častým tématem stesků daňových subjektů bývá otázka rychlosti práce finančních orgánů, zejména při kontrolní činnosti. Zajímavým judikátům z této oblasti je věnován následující příspěvek. Tématu nečinnosti se v našem časopisu pravidelně věnujeme, judikaturu na toto téma jsme uvedli v článcích v č. 7 a 8/2013 a dále v 9/2018. Na úvod si tradičně shrneme rozsudky z předchozích příspěvků.
Nečinnost správce daně
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
Shrnutí dřívější judikatury
Kasační stížnost po aplikaci rozsudku krajského soudu
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pod čj. 8 Ans 1/2006 ze dne 15. 8. 2006 usnesení (publikovaném ve Sbírce rozhodnutí NSS 1/2007 pod č. 1012/2007), ve kterém řešil problém, co nastane v případě, když finanční orgán na základě rozsudku krajského soudu vydá požadované rozhodnutí (a tím odstraní žalovanou nečinnost). Vznikla totiž otázka, zda v takovém smyslu je možné hovořit o kasační stížnosti proti takovémuto rozsudku, když je zdánlivě již „vše vyřešeno“. Nejvyšší správní soud konstatoval:
„Vydal-li správní orgán rozhodnutí tak, jak mu uložil pravomocný rozsudek krajského soudu k žalobě proti nečinnosti, nestane se tím jeho kasační stížnost proti takovému rozsudku nepřípustnou.“
Obnovení činnosti správce daně před rozhodnutím o žalobě
Finanční orgán nemusí čekat ani na výsledek jednání u krajského soudu a může svou nečinnost odstranit již po podání žaloby. V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ans 1/2009-72 ze dne 15. 3. 2010, zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2011 pod č. 2258/2011 je uvedeno:
„V řízení o ochraně nečinnosti správního orgánu podle § 81 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen zjistit, zda správní orgán v průběhu řízení před soudem nevydal rozhodnutí ve věci. Pokud tak správní orgán učinil, a soud přesto svým rozhodnutím konstatoval nečinnost a uložil mu povinnost vydat rozhodnutí, Nejvyšší správní soud rozsudek zruší a vrátí věc krajskému soudu k zamítnutí žaloby.“
Soud v žalobách na odstranění nečinnosti totiž rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, nikoli na základě stavu k datu podání žaloby. Druh žaloby při namítané nečinnosti
Z rozsudku 1 Ans 10/2012 ze dne 10. 10. 2012 vyplývá, že v případě nečinnosti finančního orgánu při postupu k odstranění pochybností nemáme použít žalobu na odstranění nečinnosti. Namísto toho je nutno postupovat dle § 82 až 87 soudního řádu správního, tedy podat žalobu proti nezákonnému zásahu, pokynu či donucení správního orgánu. Takto se však postupuje až v podmínkách daňového řádu, při aplikaci předchozího zákona o správě daní a poplatků byla situace jiná.
Postup k odstranění pochybností totiž (na rozdíl od dřívějšího vytýkacího řízení) nemusí končit jen vyměřením daně, může se „překlopit“ i v daňovou kontrolu. Soud v rámci rozhodování o „nečinnostní“ žalobě nemůže nařídit finančnímu orgánu, zda jeho „zaktivizování“ má spočívat ve vyměření daně či v „překlopení“ v daňovou kontrolu. Proto soud došel k názoru, že je nutné v případě postupu k odstranění pochybností zvolit „zásahovou“ žalobu namísto „nečinnostní“.
Náklady řízení v případě obnovení činnosti správce daně ještě před rozhodnutím soudu o žalobě
V rozsudku čj. 1 Ans 4/2008-62 ze dne 25. 6. 2008 je řešena otázka náhrady nákladů řízení v případě, že po podání žaloby začal finanční orgán konat a žaloba tak byla bezpředmětná. Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že v daném případě došlo ke zpětvzetí žaloby pro pozdější chování žalovaného, z procesního hlediska tak byl požadavek na úhradu nákladů řízení oprávněný. Nebyl však z hmotněprávního hlediska, protože reálná činnost finančních orgánů nebyla tak pomalá, aby vykazovala znaky nečinnosti. Jestliže poté, co začne správní orgán konat, žalující strana nechá soudní proces doběhnout do konce, soud nebude konstatovat nečinnost správního orgánu. Soud totiž postupuje podle stavu věci k datu svého rozhodování (a nikoli k datu podání žaloby). Logicky pak nemůže v daném případě konstatovat nečinnost a žalobu zamítne. Při aplikaci obvyklých pravidel pak žalobci nepřizná náhradu jeho nákladů řízení.
Pokud však naopak žalobce vezme svoji žalobu zpět jako reakci na obnovení činnosti finančního orgánu, soud řízení zastaví. Žalobce pak obvykle tvrdí, že vzal žalobu zpět pro chování žalované strany po podání žaloby, zatímco finanční orgán tvrdí, že konal bez ohledu na žalobu a nečinný nebyl. Je pak na soudu, aby podle dané konkrétní situace o náhradě nákladů řízení rozhodl. Neměli bychom tedy zaměňovat zpětvzetí žaloby v důsledku chování žalovaného s uspokojením žalobce žalovaným po podání žaloby, které sice také přináší zastavení řízení, ale dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze v případech žalob na nečinnost aplikovat.
Svůj názor přidal i Ústavní soud, který v nálezu III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007, zveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS 47/2007 pod č. 179/2007 konstatoval:
„Z pohledu objektivního teleologického výkladu je zřejmé, že brojí-li navrhovatel opodstatněně proti nečinnosti správního orgánu, nemůže mít relevanci pro úvahy o nákladovém výroku podané žaloby skutečnost, zda (ve vztahu k obsahu právní úpravy opožděné) vydání rozhodnutí bylo učiněno v důsledku jejího podaní či nikoliv, tedy zda žalovaný správní orgán měl o podání žaloby proti (vlastní) nečinnosti objektivní znalost.“
Pokud bychom nebyli spokojeni s rozsudkem krajského soudu o nákladech řízení v těchto případech, ale nic jiného bychom nenamítali, byly by kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu nepřípustná
(usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 1 Ans 18/2012-20 ze dne 23. 1. 2013).
V některých případech dojde ke zpětvzetí žaloby nikoli před krajským soudem, ale až kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Tak tomu bylo i v kauze řešení usnesením Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ans 6/2012-54 ze dne 26. 9. 2012, kde díky zpětvzetí žaloby – kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud nemohl rozhodnout o případném přiznání náhrady nákladů řízení před krajským soudem, ale pouze o nákladech řízení před Nejvyšším správním soudem. Ty pak stěžov